Velká láska hory přenáší

Největším životním darem je láska. A ta, která trvá celý život, je ze všech nejvzácnější. O jedné takové je i tahle pohádka.

V jednom prostém obydlí bydleli spolu spokojeně stařeček se stařenkou. Žili si skromně a moc toho neměli. Obdělávali malé políčko a velké hospodářství taky neměli. Jen strakatou kravičku na mléko, pár slepiček na vajíčka, kočičku, která je od myší zbavovala, a malého pejska pro potěchu. Dědeček často říkal své ženě, že je lepší žít svorně a skromně než v hojnosti a ve sváru.

Přišla velmi zlá doba. Lidé přestali pracovat na polích i v dílnách. A tak přišla bída a hlad. Nejlépe se dařilo těm, kdo měli malé hospodářství a sami sebe svou pilnou prací uživili z toho, co sami vypěstovali.

Měsíce plynuly a manželům se spolu stále krásně žilo. Hlady netrpěli a bída se jim vyhýbala obloukem. Ale jak už to tak bývá, v životě jsou i zlé časy. Čím větší bída byla mezi lidmi, tím více pytlačili v místních lesích, a tak postihl hlad i vlky žijící hluboko v lese. Začali se stahovat k lidským obydlím a škodili lidem.

Jednoho tmavého večera přišel jeden z vlků k chaloupce stařečků. Podíval se oknem do světnice a zařval hrozivým hlasem: „Starče, dej mi svou ženu! Nemám co k večeři!“

„Svou milovanou ženu ti nedám, vem si za ni raději kus uzeného!“ odpověděl mu dědeček. Vlk se spokojil aspoň s uzeným a zmizel.

Druhého večera přišel vlk znovu k oknu a zařval hrozivým hlasem: „Starče, dej mi svou ženu! Nemám co k večeři! Včera jsi mě odbyl kouskem uzeného a já mám ještě větší hlad!“

„Svou milovanou ženu ti nedám ani dnes. Vem si místo ní slaninu. Ta tě trochu zasytí!“ Vlk zlostně zavyl, ale spokojil se i se slaninou.

A tak to chodilo celý týden. Vlk každý večer stál u okna a stařeček mu vždy dal místo stařenky některé z jejich domácích zvířat. Ale jednoho dne už ve stavení nebylo žádné zvíře, které by vlkovi dal. Dědeček s obavami čekal na večer. Věděl, že je s nimi zle. Ale svou ženu miloval víc než svůj život.

„Ženo moje milovaná, stála jsi mi věrně po boku celý život a dobře jsme se spolu měli. Slib mi, že mě poslechneš na slovo! Dnes večer se vlkovi vydám místo tebe a ty hned zítra za svítání utečeš někam daleko, kde tě vlk nenajde!“ Stařenka se rozplakala. Věděla, že život bez dědečka nemá pro ni smysl.

Přišel večer, slunce zapadlo za hory a na okno světnice zase tluče zlý vlk: „Starče, dej mi svou ženu! Těším se na velkou hostinu!“

„Nedám ti svou ženu za nic na světě, vem si místo ní mě. Jsem stejně chutný!“

Vtom vstala babička od stolu, přišla blíže k oknu, pokorně se na dědečka podívala a rozhodným hlasem řekla: „Vem si nás oba! Zůstanu-li na světě sama, můj život nebude mít smysl. Celý život jsme spolu pokorně a v lásce žili a spolu zůstaneme až do konce!“

Chytli se spolu za ruce a společně se chtěli vlkovi vydat. Ale ten se otočil na patě a běžel zpět k lesu. Velká láska babičky a dědečka jej odzbrojila natolik, že se u jejich chaloupky už nikdy neukázal.