Pohádkonoš

V jednom velkém království vládl mocný král, který měl jedinou dceru. Aby pro ni našel statečného ženicha, nechal postavit Křišťálovou horu a vyhlásil, že ten, kdo ji dokáže přejít bez pádu, získá ruku jeho dcery.

Tento příběh, milé děti, se může zdát nepravdivý, ale skutečně se stal, protože můj dědeček, který mi ho vyprávěl, vždy říkával: „Musí to být pravda, můj synu, jinak by ti to nikdo nemohl povědět.“

V hlubokém údolí, kde se řeka klikatila mezi zelenými loukami a temnými lesy, stával kdysi velký panský dvůr. Patřil Arnulfovi, bohatému a mocnému statkáři, jenž vlastnil rozlehlá pole, stáda dobytka i sklady plné obilí.

Jednoho dne seděl starý muž se svou ženou před svou chatrčí a na chvíli odpočívali od práce. Náhle k nim přijel nádherný kočár se čtyřmi černými koňmi a z něj vystoupil bohatě oblečený muž. Sedlák vstal, přistoupil ke vznešenému pánovi a zeptal se ho, co si přeje a jak by mu mohl být užitečný.

Jednoho večera se mladý bubeník vydal sám do krajiny a přišel k jezeru, na jehož břehu uviděl ležet tři kusy bílého plátna. „To je ale krásné plátno,“ řekl si a jeden kus si schoval do kapsy. Poté se vrátil domů, na svůj nález zapomněl a šel spát.

Byla jednou jedna matka, která měla tři dcery. Nejstarší byla hrubá a zlá, prostřední byla o něco lepší, ale také měla své chyby, a nejmladší byla zbožné a dobré dítě. Matka však byla zvláštní povahy – nejvíce milovala nejstarší dceru a tu nejmladší nemohla ani vystát.

Jednoho dne slyšel chudý rolnický chlapec, jak kněz v kostele říká, že ten, kdo chce vstoupit do nebeského království, musí vždy jít rovnou vpřed.

Jedno odpoledne se Jezulátko uložilo do své kolébky a usnulo. Jeho matka k němu přišla, s radostí se na něj podívala a řekla: „Uložilo ses ke spánku, mé dítě? Spi sladce, a mezitím ti půjdu do lesa natrhat hrst jahod, protože vím, že ti udělají radost, až se probudíš.“