Tento příběh, milé děti, se může zdát nepravdivý, ale skutečně se stal, protože můj dědeček, který mi ho vyprávěl, vždy říkával: „Musí to být pravda, můj synu, jinak by ti to nikdo nemohl povědět.“
A tak tedy poslouchejte…
Jednoho nedělního rána, v době žní, když pohanka rozkvétala, slunce svítilo na nebi, vánek vřele vál nad strništi, skřivani zpívali ve vzduchu, včely bzučely mezi květy pohanky, lidé se v nedělních šatech ubírali do kostela a všechna stvoření byla spokojená – i ježek.
Ježek stál před svým domkem, s rukama v bok, vychutnával svěží ranní vánek a pobrukoval si tichou písničku, jakou si ježci obvykle zpívají v požehnané nedělní ráno.
A jak si tak spokojeně pobrukoval, napadlo ho, že zatímco jeho žena koupe a suší děti, mohl by se projít na pole a podívat se, jak rostou jeho tuříny. Protože byly hned vedle jeho domku a byly hlavním jídlem jeho rodiny, považoval je za své vlastní.
Jak si umínil, tak učinil.
Zavřel za sebou dvířka domku a vyrazil směrem k poli.
Neušel ani kousek od domova, když se otočil kolem trnkového keře na kraji pole – a tu spatřil zajíce!
Zajíc také vyšel na pole, aby se podíval na své zelí.
Ježek ho zdvořile pozdravil:
„Dobré ráno, pane sousede!“
Ale zajíc byl pyšný a nafoukaný pán, a tak jen povýšeně pozvedl nos a odvětil:
„Co tu tak brzy ráno pobíháš po poli, ty mrňavý mrzáčku?“
Ježek se rozzlobil. Ne že by byl snad hádavý tvor, ale urážky na své nohy snášel velice špatně. A tak odpověděl s hrdostí:
„Ty si myslíš, že tvé nohy jsou lepší než mé?“
Zajíc se zasmál a prohlásil:
„Samozřejmě, že jsou lepší! Dlouhé nohy mi umožňují běhat mnohem rychleji než tobě, ty s těmi křivými packami!“
To už ježek nevydržel a prohlásil:
„Dobrá, vsadíme se! Když spolu poběžíme závod, já tě předhoním!“
„Cože?“ zajíc se rozesmál ještě víc. „Ty? S těmi krátkými nožičkami? To je směšné!“
Ale protože měl zajíc vždycky chuť na trochu zábavy, souhlasil:
„Dobrá! Co vsadíme?“
Ježek řekl:
„Zlatý krejcar a láhev pálenky.“
Zajíc si sebevědomě plácl do tlapky:
„Platí! Ať závod začne hned!“
Ale ježek zakroutil hlavou:
„Ne tak rychle. Ještě jsem nesnídal. Dám si doma něco k jídlu a za půl hodiny se tu sejdeme.“
Zajíc souhlasil, a tak ježek odešel domů…
Cestou domů ježek přemýšlel:
„Zajíc spoléhá na své dlouhé nohy, ale já ho přelstím! Možná je rychlý, ale je hloupý.“
Jakmile vešel do domku, zavolal na svou ženu:
„Milá ženo, honem se obleč, půjdeš se mnou na pole!“
„Co se děje?“ zeptala se ježčí žena.
„Uzavřel jsem sázku se zajícem. Poběžíme spolu závod a já ho musím porazit!“
„Proboha, muži!“ vykřikla jeho žena. „Ty ses pomátl? Jak bys mohl porazit zajíce?“
„Mlč, ženo!“ odpověděl ježek. „To je věc mužů! Obleč se a pojď se mnou!“
A tak ježčí žena musela poslechnout.
Když dorazili na pole, ježek ženě řekl:
„Teď dobře poslouchej. Poběžíme v této brázdě. Zajíc poběží v jedné, já v druhé. A ty si stoupneš na konec pole. Až zajíc doběhne dolů, zavoláš: ‚Už jsem tady!‘“
Jeho žena souhlasila.
Pak ježek vylezl na kopec, kde už na něj čekal zajíc.
„Jsi připraven?“ ptal se zajíc posměšně.
„Jistě!“ odpověděl ježek.
„Dobrá! Na tři!“ zajíc začal odpočítávat:
„Raz… Dva… Tři! A teď!“
Zajíc vyrazil jako vítr.
Ježek však udělal jen pár kroků, pak si schoulil bříško do brázdy – a zůstal na místě.
Zajíc mezitím přiběhl dolů – a tam ho čekala ježčí žena, která vykřikla:
„Už jsem tady!“
Zajíc se zarazil, vytřeštil oči a nemohl uvěřit vlastním uším.
„To není možné! To musíme běžet znovu!“ vykřikl a hnal se zpátky.
Ale jakmile doběhl na kopec, čekal tam sám ježek, který křikl:
„Už jsem tady!“
Zajíc zuřil.
„Ještě jednou!“ vykřikl.
A tak běžel znovu… a znovu… a znovu.
Celkem sedmdesát tři závodů!
Ale pokaždé, když doběhl nahoru či dolů, čekal na něj buď ježek, nebo jeho žena, kteří volali:
„Už jsem tady!“
Při sedmdesátém čtvrtém běhu však náhle uprostřed pole padl poražený zajíc k zemi.
Ježek spokojeně sebral vyhraný krejcar a láhev pálenky, zavolal svou ženu a šli domů – vesele a spokojeně.
A pokud nezemřeli, žijí tam dodnes.
A od té doby žádný zajíc nikdy nesoutěžil v běhu s ježkem.
Poučení
🔹 Nikdo, ať je jakkoli velký, by neměl zesměšňovat slabšího.
🔹 A když se někdo žení, měl by si vzít někoho sobě rovného – vždyť ježek si také vzal ježčici!