Byla jednou jedna matka, která měla tři dcery. Nejstarší byla hrubá a zlá, prostřední o něco lepší, ale také měla své chyby, a nejmladší byla tichá a hodná.
Matka však měla zvláštní povahu — nejvíce milovala nejstarší a nejmladší nemohla vystát. Často ji posílala do hlubokého lesa v naději, že se ztratí a už se nevrátí. Dívka se však pokaždé spoléhala na svůj rozum a štěstí a domů nakonec trefila.
Jednou se ale setmělo dřív, než čekala, a mezi smrky zabloudila. Chodila a chodila, až v dálce zahlédla slabé světlo. Rozběhla se k němu a došla k malé dřevěné chaloupce. Zaklepala; dveře povolily. Když zaklepala podruhé, otevřel jí starý muž s dlouhým sněhobílým vousem a klidnýma očima.
„Pojď dál, děvče,“ řekl přívětivě. „Jsem svatý Josef. U ohně se zahřeješ. Vodu mám ze studánky, ale k jídlu tu není víc než pár kořínků — musí se oškrábat a uvařit.“
Podal jí svazek kořínků. Dívka je pečlivě očistila, přidala k nim kus palačinky a chleba, které dostala od matky, všechno povařila a uvařila hustou polévku. Když byla hotová, Josef pravil: „Mám takový hlad, dal by se mi kousek?“ Dívka se usmála a nabídla mu více, než si nechala pro sebe.
Po večeři řekl: „Mám jen jednu postel. Lehni si do ní ty, já si ustelu na slámě.“
Dívka zavrtěla hlavou: „Zůstaňte v posteli vy, Josefe. Sláma je pro mne dost měkká.“ Zabalila se u ohně do deky a usnula.
Ráno chtěla Josefa pozdravit, ale nenašla ho. Jen za dveřmi ležel těžký měšec mincí s lístkem: pro dítě, které tu přespalo. Vzala měšec a běžela domů. Matce jej odevzdala a ta byla tolik spokojená, že ji poprvé pochválila.
Druhého dne se do lesa vypravila prostřední dcera. Matka jí dala větší kus palačinky i chleba. Putovala, až došla k téže chaloupce. Josef jí dal kořínky a když byla polévka hotová, poprosil: „Mám hlad, dej mi něco ze svého.“ Dívka řekla: „Můžete mít svou část,“ a podělila se tak, jak uznala za spravedlivé. Když jí nabídl postel a sám chtěl lehnout na slámu, odvětila: „Lehněte si do postele, vejdeme se oba.“ Josef jí ponechal lůžko a sám ulehl na slámu. Ráno byl pryč, ale za dveřmi čekal menší měšec mincí. Dva kousky si dívka tajně schovala a zbytek donesla matce.
Třetího dne se nejstarší dcera rozhodla jít také. Matka jí naložila do uzlíku tolik palačinek, kolik chtěla, a přidala chléb i sýr. Dívka našla chaloupku bez velkého bloudění. Uvařila polévku, ale když Josef řekl: „Mám hlad, dej mi, prosím, něco ze svého,“ odsekla: „Počkejte, až se najím já. Zbude-li něco, dostanete to.“ Snědla skoro vše a Josef musel ze dna seškrabovat zbytky.
Když jí nabídl postel, bez zaváhání si ji přivlastnila a starce nechala na slámě. Ráno byl Josef pryč. Dívka hledala měšec s penězi, ale na zemi spatřila cosi lesklého. Sehnula se pro to — a vtom jí na nose přisedl druhý nos, pevně přirůstající k prvnímu. Spustila křik a vyběhla z chaloupky, až mezi smrky narazila na Josefa. Padla mu k nohám a úpěnlivě prosila. Slitoval se, druhý nos jí sňal a přidal dva haléře — ať se prý příště umí podělit.
Když se vrátila domů, matka se ptala: „Co jsi dostala?“ Dívka zalhala: „Velký měšec peněz, ale ztratila jsem ho cestou.“ „Ztratila?“ vykřikla matka. „Najdeme ho!“ Chytila ji za ruku a vydaly se zpátky do lesa. Tu se však zvedla hustá mlha, stezky se jim zamotaly a bloudily tak dlouho, až je nikdo nenašel. Les opět ztichl a vítr si pohrával s jehličím, jako by se nic nestalo.