V hlubokém údolí, kde se řeka klikatila mezi zelenými loukami a temnými lesy, stával kdysi velký panský dvůr. Patřil Arnulfovi, bohatému a mocnému statkáři, jenž vlastnil rozlehlá pole, stáda dobytka i sklady plné obilí.
Zdi sýpek se prohýbaly pod tíhou loňské úrody a v železné truhle pod těžkým zámkem se třpytily zlaté mince. Arnulf byl na své bohatství pyšný — jeho srdce však bylo tvrdé jako kámen. Nepomáhal potřebným, čeledíni se ho báli a na chudé hleděl s pohrdáním.
Jednoho večera, když obcházel své hospodářství a počítal pytle mouky, pocítil zvláštní tíseň. Ozvalo se klepání — ne na dveře jeho domu, ale na dveře jeho srdce. Uslyšel hlas, který se ho ptal: „Co jsi kdy udělal dobrého? Podělil ses s hladovými? Pomohl trpícím? Nebo jsi jen hromadil majetek pro sebe?“ Arnulf se zachvěl. Jeho srdce odpovědělo pravdu: „Nikdy jsem neprojevil laskavost, ani vlastní rodině. Odvrátil jsem se od žebráků a na Boha jsem zapomněl. A přesto stále toužím po víc.“
Jakmile si to uvědomil, sevřel ho strach. Vtom se ozvalo skutečné zaklepání — tentokrát na dveře domu. Stál tam vesnický tesař, chudý muž s mnoha dětmi, které už neměl čím nakrmit. „Pane Arnulfe,“ řekl pokorně, „vím, že nerad rozdáváš, ale mé děti pláčou hlady. Prosím tě o čtyři pytle obilí. Přísahám, že ti vše splatím.“ Arnulf se na něj dlouho díval. A pak se v jeho srdci poprvé pohnul paprsek soucitu. „Nepůjčím ti čtyři pytle,“ řekl pomalu, „ale dám ti osm. Avšak s jednou podmínkou.“ „Jakou?“ zeptal se tesař nejistě. „Až zemřu, budeš tři noci hlídat můj hrob.“ Tesař ztěžka polkl, ale nakonec souhlasil. Dostal obilí a spěchal domů, aby zachránil své děti.
Arnulf zemřel dříve, než kdo čekal. Nikdo ho neoplakával a jeho tělo bylo pochováno na osamělém pahorku na konci vesnice. Když nastala první noc, tesař neochotně odešel na hřbitov. Sedl si na hrob, zachumlal se do kabátu a pozoroval měsíc, jak se odráží v potoce. První i druhá noc uběhla tiše, nic se nestalo.
Třetí noc však ucítil neklid. Když se blížil k pahorku, spatřil u zdi hřbitova vysokého muže s jizvami na tváři. Měl plášť stažený přes ramena a v ruce dlouhý tesák. „Co tu chceš?“ zeptal se tesař. „Nic nehledám,“ odpověděl neznámý. „Jsem bývalý voják. Prošel jsem mnoha boji, ale nikdy jsem se nenaučil bát. A teď nemám kde přespat.“ „Zůstaň tu se mnou,“ navrhl tesař. „Pomůžeš mi hlídat hrob.“ „Hlídání mi není cizí,“ přikývl voják a přisedl si.
Uprostřed noci zavyl vítr a ze tmy vystoupila děsivá postava. Měla rudé oči a plášť z černého dýmu. „Zmizte, smrtelníci!“ zaskřehotal ďábel. „Arnulf mi patří! Jestli neodejdete, vezmu vás s sebou!“ Voják se klidně opřel o meč. „Nejsi můj velitel,“ řekl. „Strach mě nikdy nenaučili.“ Ďábel zasyčel. „Nabízím vám pytel zlata! Vezměte ho a zmizte!“ „Jeden pytel nestačí,“ ušklíbl se voják. „Přines tolik zlata, kolik se vejde do mé boty. Pak se domluvíme.“ Ďábel zaváhal, ale pak zmizel v temnotě. Voják si mezitím zul botu, nožem odřízl podrážku a položil ji na hrob. „A teď uvidíme, jak chytrý je náš pekelník.“
Ďábel se vrátil s těžkým vakem. Sypal zlato do boty — ale mince propadávaly do jámy pod ní. „Nestačí!“ zasmál se voják. „Přines víc!“ Ďábel se vrátil s ještě větším měšcem. I tentokrát vše propadlo. Potřetí přinesl tolik, že se sotva vlekl — a opět zlato zmizelo. Ve vzteku se vrhl k botě, ale vtom na východě vyšlo slunce. Ďábel zařval, vytryskl z něj sloup ohně — a byl pryč.
Arnulfova duše byla zachráněna. Jeho hrob už ďábel nikdy nenavštívil. Voják se otočil k tesaři a pravil: „Já zlato nepotřebuji. Vezmi ho, ale rozděl ho mezi chudé.“ Tesař se vrátil do vesnice a učinil tak. Jeho dům už nikdy nepoznal hlad a všichni, kterým pomohl, ho ctili. A co voják? Zůstal v chalupě svého druha a žil až do konce svých dní v klidu a míru.
Dodnes se říká, že kdo na pahorku za vesnicí v noci zašeptá: „Kolik se vejde do boty?“, uslyší smích dávno zesnulého vojáka — a možná i cinkot zlata propadajícího do jámy pod jeho podrážkou…