Žil v jedné malé vesničce starý kovář Vojta a ten po večerech sedával pod starou vrbou u rybníka a vypravoval nejen dětem pohádky a tajemné příběhy. Jednou k večeru se zase všichni sešli a starý kovář vypravoval příběh o vodníkovi, který žije v jejich rybníce.
Žila byla na horách chudá vdova a ta měla tři dcery. Jednoho dne si je k sobě zavolala: „Jsem už stará a nemocná. Nemohu vás uživit. Musíte do služby.“ Dívčiny se radily, žádné se pryč z chalupy nechtělo. Nakonec nejstarší Baruška se vydala do služby.
Už je tomu mnoho let kdy žil starý převozník. Každého dne převážel lidi přes řeku na druhou stranu a tím si obstarával své živobytí. Ale časem jeho pramice zchátrala a lidi se už báli do ní sednout a starý převozník neměl na novou, tak se bída do jeho chalupy přihnala.
Jednou přiletěl vrabec na panský dvůr a začal klovat zrní. Poskakoval si to po trávě, zrníčko po zrníčku sezoboval. Ale za rohem na něho číhal hospodářův kocour. Najednou vyskočil a lapl vrabce.
Šel jednou pán na své robotníky dohlédnout, zda svou práci dělají dobře a nijak ji nešidí. Vyšel tedy ze svého statku směrem k polím. Tu se k němu přidal kulhavý čert a vykračoval si to s ním po pěšině mezi poli. Pán se nejprve polekal, ale potom mu řekl: „Víš co, pojď se mnou. Aspoň robotníci uvidí, že sám čert je mým kamarádem a budou se mě bát ještě víc.“
Žil byl kdysi dávno velmi zámožný mlynář, ale byl tak lakomý, že by pro každý penízek i pod mlýnské kolo skočil. Kdo si u něj namlít obilí nechal, toho ošidil. Mouky z obilí vrátil sotva půlku, a ještě si za to nechal velmi dobře zaplatit.
Malý chlapec Josífek miloval pohádky. Nejprve je s láskou poslouchával od své mamičky, a když vyrostl a číst se naučil, chodíval každý týden do knihovny a pokaždé si půjčil novou knihu, ve které s velkou radostí četl. Byl v té chvíli šťastný a nemusel myslit na to, jak bídně se má jeho rodina a jak nuzně se jim vede, protože v pohádkách vždycky všechno dobře skončí.
V jedné malebné vesničce žil hodný kovář Matěj, a protože byl dobrota sama, odměnil ho život a štěstí mu jen přálo. Lidé si o jeho krásném životě vypravovali a mnoho z nich mu i závidělo. A tak tomu bylo i s jeho pánem. Kováři nemohl přijít na jméno, a tak vymýšlel, jak by mu jeho štěstí zničil.
Bylo jednou jedno království, ve kterém vládl král Dobromil s královnou Dobromilou. Ti měli jedinou dceru Květušku, která byla tak krásná, že se jí žádná z okolních princezen nemohla rovnat.
V krásném zámeckém parku plném cizokrajných stromů a rostlin vozila chůva malého chlapce ve zlatém kočárku. Jeho krásné šaty a zlatý kočárek budil u venkovských kluků závist, ale větší závist pociťoval Dušánek, tak se ten chlapeček jmenoval, když vídával venkovské chlapce spolu dovádět a skotačit na rynku.