Jednoho dne seděl starý muž se svou ženou před svou chatrčí a na chvíli odpočívali od práce. Náhle k nim přijel nádherný kočár se čtyřmi černými koňmi a z něj vystoupil bohatě oblečený muž. Sedlák vstal, přistoupil ke vznešenému pánovi a zeptal se ho, co si přeje a jak by mu mohl být užitečný.
Cizinec natáhl ruku k sedlákovi a řekl: „Nechci nic jiného než si jednou pochutnat na selském jídle. Uvařte mi brambory tak, jak je běžně jíte a já si k vám sednu a s chutí je sním.“
Sedlák se pousmál a odpověděl:
„Vy jste jistě hrabě, nebo kníže, či dokonce vévoda; vznešení pánové mívají takové zvláštní přání. Ale ať je po vašem.“
Sedlákova žena šla do kuchyně, začala brambory omývat, drhnout a tvarovat do kuliček, jak to bylo zvykem mezi venkovany. Zatímco byla zaměstnána přípravou jídla, sedlák řekl cizinci:
„Pojďte se mnou na chvíli do zahrady, mám tam ještě něco na práci.“
V zahradě už měl vyhloubené jámy, do kterých chtěl zasadit mladé stromky.
„Nemáte žádné děti, které by vám s prací pomohly?“ zeptal se cizinec.
„Ne,“ odpověděl sedlák. „Měl jsem syna, to ano, ale už dávno odešel do světa. Byl to darebák; bystrý a chytrý, ale nic se nechtěl učit a pořád vymýšlel samé lotroviny. Nakonec ode mně utekl a od té doby o něm nemám žádné zprávy.“
Starý muž vzal mladý stromek, zasadil ho do jámy, vedle něj zatloukl kůl, zasypal kořeny hlínou, pevně je udupal a nakonec stromek ke kůlu přivázal provazem ze slámy – nahoře, uprostřed i dole.
„Ale proč neuděláte to samé s tím pokrouceným stromem támhle v rohu?“ zeptal se cizinec. „Je úplně ohnutý až k zemi. Kdybyste ho taky přivázal ke kůlu, mohl by vyrůst rovný, stejně jako ty ostatní.“
Sedlák se pousmál a odpověděl:
„Pane, mluvíte, jak to znáte. Ale je vidět, že nejste zahradník. Ten strom je starý a pokřivený, nikdo ho už nenarovná. Stromy se musí vyrovnávat, když jsou mladé.“
„Stejné to bylo i s vaším synem,“ řekl cizinec. „Kdybyste ho vedl, dokud byl mladý, neutekl by vám. Teď už je z něj nejspíš tvrdohlavý člověk, kterého nezměníte.“
„To je pravda, už je to dávno, co odešel,“ povzdechl si starý muž. „Kdo ví, jak se změnil.“
„Poznal byste ho, kdyby se vrátil?“ zeptal se cizinec.
„Podle tváře sotva,“ odpověděl sedlák. „Ale měl na rameni mateřské znaménko ve tvaru fazole.“
V tom okamžiku si cizinec rozepnul kabát, odhalil rameno a ukázal sedlákovi mateřské znaménko.
„Bože můj!“ vykřikl starý muž. „Ty jsi opravdu můj syn!“ A jeho srdce se naplnilo láskou k dítěti, které kdysi ztratil. Pak ale dodal:
„Ale jak můžeš být můj syn? Stal ses bohatým pánem a žiješ v přepychu. Jak jsi to dokázal?“
„Ach, otče,“ odpověděl syn, „ten mladý strom nikdo nepřivázal ke kůlu, a tak vyrostl pokřivený. Jak jsem se dostal k bohatství? Stal jsem se zlodějem – ale ne obyčejným, jsem mistrovský zloděj. Pro mě neexistují žádné zámky ani závory, všechno, co chci, je moje. Ale neboj se, nekradu jako obyčejný lupič. Beru jen to, co mají bohatí navíc. Chudým lidem nikdy neublížím, spíš bych jim dal, než abych od nich něco vzal. A co můžu mít snadno, lstí a dovedností, to mě ani nezajímá.“
„Ach, můj synu,“ povzdechl si sedlák, „to se mi nelíbí. Zloděj zůstane vždycky zlodějem. Říkám ti, že to špatně skončí.“
Vzali ho domů a když ho matka spatřila, radostí plakala. Ale když se dozvěděla, že se stal mistrovským zlodějem, dvě slzy jí stekly po tváři. Nakonec řekla:
„I když se stal zlodějem, je to pořád můj syn a moje oči ho znovu spatřily.“
Sedli si společně ke stolu a syn po dlouhém čase znovu jedl s rodiči prosté jídlo, které kdysi dávno opustil.
Pak mu otec řekl:
„Když se o tobě dozví náš pán hrabě na zámku, nebude tě chovat v náručí, jako když tě držel při křtu, ale spíš tě nechá pověsit na šibenici.“
„Neboj se, otče,“ odpověděl syn. „Neublíží mi, protože ovládám své řemeslo dokonale. Ještě dnes za ním sám zajdu.“
Když se přiblížil večer, mistr zloděj nasedl do svého kočáru a odjel na zámek.
Když mistr zloděj dorazil na zámek, hrabě ho přijal zdvořile, protože si myslel, že je to vznešený pán. Když se mu však cizinec představil, hrabě zbledl a chvíli mlčel. Nakonec řekl:
„Jsi můj kmotřenec, a proto v tomto případě milost nahradí spravedlnost a budu k tobě shovívavý. Když se však tak pyšníš svým uměním, podrobím tě zkoušce. Pokud ji nesplníš, budeš viset na šibenici a provazníkova dcera bude plakat pro svého otce.“
„Pane hrabě,“ odpověděl mistr zloděj, „vymyslete tři úkoly, jakkoliv obtížné, a pokud je nesplním, udělejte si se mnou, co uznáte za vhodné.“
Hrabě se na chvíli zamyslel a pak řekl:
„Dobrá tedy. Nejprve mi musíš ukrást koně, na kterém sám jezdím, přímo ze stáje. Dále mi musíš ukrást prostěradlo, na kterém spíme s mou ženou, a k tomu její snubní prsten, a to tak, aby si ničeho nevšimla. Nakonec mi musíš ukrást faráře a kostelníka přímo z kostela. Pamatuj si dobře mé podmínky, protože na nich závisí tvůj život!“
Mistr zloděj přikývl a vydal se do nejbližšího města, kde si koupil šaty staré venkovanky. Potom si obličej nabarvil na hnědo, namaloval si vrásky, takže by ho nikdo nepoznal. Do malé dřevěné bečky nalil staré uherské víno smíchané s mocným uspávacím lektvarem, bečku vložil do košíku a vydal se pomalými, vratkými kroky k hraběcí stáji.
Už byla tma, když dorazil. Posadil se na kámen na nádvoří a začal kašlat jako stará nemocná žena a třít si ruce, jako by mu byla zima. Před stájí seděli u ohně hraběcí vojáci. Jeden z nich si všiml staré ženy a zavolal na ni:
„Pojď blíž, babičko, a ohřej se u nás. Stejně nemáš kde přespat, tak se posaď a dej si pohov.“
Stará žena se přikradla blíž, požádala vojáky, aby jí pomohli sundat košík ze zad, a posadila se k nim k ohni.
„Co to máš v tom malém sudu, babi?“ zeptal se jeden z nich.
„Dobré vínečko,“ odpověděla. „Obcházím kraj a prodávám ho. Když mi dobře zaplatíte a pěkně poprosíte, dám vám ochutnat.“
„No tak to sem dej,“ zvolal voják, a když si dal první hlt, zvolal: „To je dobré pití! Dejte mi ještě skleničku.“ A tak pila celá hlídka.
„Hej, hoši,“ zavolal jeden z vojáků na své druhy, kteří hlídali ve stáji. „Tady je stará babka, co má víno tak dobré, jako je stará ona sama! Pojďte si dát taky.“
Stará žena vnesla bečku do stáje. Jeden z vojáků seděl na osedlaném koni, druhý držel uzdu, třetí ho chytil za ocas. Když se napili, bečka se pomalu vyprázdnila. Za chvíli jednomu z nich vypadla uzda z ruky a sesunul se k zemi, druhý pustil koňský ocas a padl vedle něj, a ten, který seděl v sedle, zůstal sedět, ale opřel si hlavu o koňský krk a začal hlasitě chrápat.
Vojáci před stájí už dávno tvrdě spali na zemi. Mistr zloděj viděl, že je všechno připraveno, a tak vyměnil uzdu v ruce vojáka za kus provazu a tomu, co držel ocas, dal do ruky svazek slámy. Ale co s tím, který spal na koni? Kdyby ho shodil, mohl by ho probudit a strhnout poplach.
Dostal nápad. Rozepnul řemeny sedla, přivázal k němu lano, které bylo upevněné ke kroužku ve zdi, a vytáhl spícího vojáka do vzduchu. Potom lano omotal kolem kůlu, aby voják nemohl spadnout. Pak odepnul koně, ale věděl, že kdyby cválal přes kamenné nádvoří, hluk by mohl vzbudit hradní stráž. Takže mu kolem kopyt omotal hadry, vyvedl ho ven, nasedl a vyjel.
Jakmile se rozednilo, mistr zloděj se na ukradeném koni rozjel zpět na zámek. Hrabě právě vstal a vyhlédl z okna.
„Dobré ráno, pane hrabě,“ zavolal mistr zloděj. „Přivádím vám vašeho koně, kterého jsem si včera večer vypůjčil. Jen se podívejte, jak krásně vaši vojáci spí! A pokud se zajdete podívat do stáje, uvidíte, jak si vaše stráž pěkně ustlala.“
Hrabě se nemohl ubránit smíchu. Pak ale řekl:
„Jednou se ti to podařilo, ale podruhé už takové štěstí mít nebudeš. A varuji tě – jestli přijdeš jako zloděj, zachovám se k tobě jako ke zloději!“
Mistr zloděj se jen usmál a mlčky odešel.
Toho večera, když hrabě a jeho žena šli spát, hrabě pečlivě zavřel a zajistil všechny dveře a řekl:
„Teď počkám na toho zloděje. Jestli se dostane dovnitř, zastřelím ho!“
Hraběnka si mezitím pevně sevřela prsten v ruce, aby jí ho nikdo nemohl vzít.
Mistr zloděj však měl jiný plán. Vydal se k šibenici, kde visel odsouzený zločinec, a odřízl ho. Poté ho přehodil přes rameno a vydal se k hraběcímu zámku. Přistavil žebřík k oknu ložnice a začal lézt nahoru. Jakmile byl tak vysoko, že bylo vidět hlavu mrtvého, hrabě, který číhal v posteli s nabitou pistolí, vystřelil.
V tu chvíli mistr zloděj pustil mrtvé tělo, které s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem, a sám se rychle ukryl.
Měsíc jasně svítil, takže mistr zloděj viděl, jak hrabě vyběhl ze svého pokoje, seběhl dolů, popadl mrtvého muže a odtáhl ho do zahrady. Tam začal kopat jámu, aby ho pohřbil.
„Teď je ta pravá chvíle!“ pomyslel si mistr zloděj. Vyšplhal po žebříku do hraběcí ložnice, přistoupil k hraběnce a zašeptal:
„Drahá ženo, ten zloděj je mrtvý, ale přece jen to byl můj kmotřenec. Byl spíše darebák než opravdový zločinec, a tak nechci, aby to vyšlo najevo. Chci ho pohřbít sám, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Podej mi prostěradlo, abych ho do něj mohl zabalit.“
Hraběnka, která si myslela, že mluví její muž, mu bez váhání podala prostěradlo.
„A dej mi i svůj prsten,“ pokračoval mistr zloděj, „chudák kvůli němu obětoval svůj život, tak ať si ho vezme s sebou do hrobu.“
Hraběnka trochu váhala, ale nakonec mu i prsten podala.
Mistr zloděj rychle slezl dolů, sebral svůj lup a zmizel dřív, než hrabě dokončil kopání hrobu.
Druhého rána se mistr zloděj vrátil na zámek a přinesl hraběti prostěradlo i prsten.
Hrabě, který si myslel, že mrtvola v zahradě byla mistr zloděj, jen vytřeštil oči a vykřikl:
„Jsi snad duch?! Jak ses dostal ven z hrobu, kam jsem tě osobně pochoval?“
„Nepohřbil jste mě, pane hrabě,“ odpověděl mistr zloděj klidně, „ale chudáka, který visel na šibenici.“
A vyprávěl hraběti celý svůj trik. Hrabě si nemohl pomoci a musel uznat, že mistr zloděj je skutečně geniální.
„Ale ještě nejsi u konce,“ řekl hrabě. „Zbývá ti splnit třetí úkol, a pokud ho nezvládneš, tvůj osud je zpečetěn!“
Třetí a poslední úkol, který hrabě mistru zloději uložil, byl skutečně neobvyklý.
„Musíš ukrást faráře a kostelníka přímo z kostela!“ řekl hrabě.
Mistr zloděj si to v duchu promyslel a odpověděl:
„Dobrá, pane hrabě. Ráno se přijdu pochlubit, až bude úkol splněn.“
V noci se tedy vydal ke kostelu. Na záda si hodil dlouhý pytel, pod paží nesl balík a v ruce měl lucernu. V pytli měl několik krabů a v balíku voskové svíčky.
Plán měl promyšlený do posledního detailu.
Když dorazil na hřbitov, vyndal prvního kraba, připevnil mu na záda malou zapálenou svíčku a pustil ho na zem. Potom totéž udělal s dalšími kraby, až se po celém hřbitově pohybovali malí tvorové se svítícími světélky na zádech.
Když bylo všechno připraveno, oblékl si dlouhý černý plášť s kápí, připevnil si na bradu šedivý vous a vydal se do kostela.
Bylo právě půlnoc, když se ze zvonice ozvalo dvanáct úderů.
Mistr zloděj vystoupil na kazatelnu a hlasitým, dunivým hlasem začal kázat:
„Slyšte, hříšníci! Konec světa se blíží! Poslední den nadešel! Kdo se chce dostat do nebe, musí vstoupit do tohoto pytle! Já jsem svatý Petr, strážce nebeské brány, a odnáším vás do ráje! Vidíte, jak venku pochodují mrtví a sbírají své kosti? Připojte se k nim, jinak propadnete věčnému zatracení!“
Farář a kostelník, kteří bydleli nedaleko kostela, se probudili, když zaslechli podivné hlasy a viděli, jak po hřbitově pobíhají svítící postavy.
„To jsou duše mrtvých!“ vykřikl vyděšený kostelník.
„Můj Bože, opravdu nadešel poslední soud!“ přidal se farář.
Chvíli oba poslouchali kázání a nakonec si řekli, že nechtějí promarnit šanci dostat se do nebe.
„Měli bychom využít příležitosti a jít první!“ řekl kostelník.
„Ano,“ odpověděl farář. „Půjdu první a ty mě budeš následovat.“
Tak tedy farář vylezl na kazatelnu, kde mistr zloděj otevřel pytel a pomohl mu vlézt dovnitř. Poté do pytle vlezl i kostelník a mistr zloděj pevně zavázal uzel.
„Teď stoupáme do nebe!“ vykřikl a zvedl pytel ze země.
Táhl ho dolů po schodech, přičemž farář a kostelník při každém nárazu vyjekli.
„Přecházíme hory!“ volal mistr zloděj.
Když je tahal přes kaluže, zvolal:
„A teď procházíme skrze dešťové mraky!“
Nakonec je odnesl na zámek a vynesl pytel až na holubník. Když se holubi splašili a začali mávat křídly, mistr zloděj vykřikl:
„Slyšíte anděly, jak vás vítají v nebi?!“
Poté zavřel dveře holubníku na závoru a odešel spát.
Ráno se vydal na zámek k hraběti.
„Pane hrabě, třetí úkol jsem splnil. Farář a kostelník jsou pryč.“
„Kde jsou?“ zeptal se překvapený hrabě.
„Zavřeni v holubníku. Myslí si, že jsou v nebi.“
Hrabě se tam šel podívat a skutečně, když otevřel dveře, oba muži začali vzlykat:
„Ach, svatý Petr, proč nás vyháníš z nebe?!“
Hrabě se začal smát tak, že mu tekly slzy. Když je konečně pustili ven a všechno jim vysvětlili, byl mistr zloděj prohlášen za vítěze.
„Jsi skutečně mistr ve svém řemesle,“ řekl hrabě. „Vyhrál jsi. Ale teď odejdii z mé země, nebo tě nechám pověsit!“
Mistr zloděj tedy naposledy objal své rodiče a vydal se zpět do světa. A nikdo už o něm nikdy neslyšel.