Byl jednou jeden voják. Ničeho se nebál. Po službě už neměl práci, a tak chodil po světě a prosil o jídlo. Na zádech nosil starý plášť do deště. Na nohou měl svoje pevné boty z buvolí kůže. Ty boty mu držely už hodně dlouho.
Jednou šel po horské pláni a pak po kamenné cestičce dolů. Nevěděl, kde je. Na velkém kameni seděl muž v zeleném loveckém kabátě. Voják mu potřásl rukou, sedl si vedle něj a natáhl nohy.
„Máš pěkně čisté boty,“ řekl voják. „Ale kdybys chodil tak jako já, brzy by se rozpadly. Podívej na moje. Jsou z buvoliny. S těmi projdu sutí i sněhem.“ Potom vstal: „Mám hlad. Bratře Jasnoboty, kam vede tahle stezka?“
„Nevím,“ řekl lovec. „V té mlze jsem se ztratil.“
„Tak půjdeme spolu,“ navrhl voják. „Ve dvou to bude lepší.“
Šli a šli, až se setmělo. V dálce se rozsvítilo okno starého kamenného hostince.
„Zkusíme to tam,“ řekl voják. „Snad dostaneme něco k jídlu.“
Zaklepali. Otevřela jim stará žena.
„Prosíme o nocleh a trochu jídla,“ řekl voják. „Mám prázdné břicho jako starý batoh.“
Žena šeptla: „Tady nemůžete být. Ten dům patří lupičům. Když vás tu najdou, bude zle.“
„Hlad je horší,“ řekl voják klidně a vstoupil. Vzal lovce za rukáv: „Pojď se mnou.“
„Schovejte se za kamna,“ poradila žena. „Když něco zbude, dám vám potají.“
Za chvíli vrazilo dovnitř dvanáct lupičů. Sedli si ke stolu a chtěli jídlo. Žena přinesla velké mísy s pečení. Vůně byla silná a voják pošeptal: „Už to nevydržím. Jdu si sednout.“
„To nedělej,“ sykl lovec. Voják ale hlasitě zakašlal.
Lupiči vyskočili a našli oba za kamny. „Aha! Dva tuláci! Jste špehové?“ křičeli.
„Nezlobte se,“ řekl voják klidně. „Jsme jen hladoví. Dejte mi najíst a pak si se mnou dělejte, co chcete.“
Kapitán se ušklíbl: „Nebojíš se. Dobře. Najíš se — a pak zaplatíš.“
„Uvidíme,“ řekl voják, sedl si a pustil se do pečeně. Lupiči na něj koukali s otevřenou pusou.
Když dojedl, řekl: „A teď něco k pití.“ Žena přinesla nejlepší víno. Voják zvedl láhev nad stůl a zvolal:
„Na zdraví všem — ale zvedněte ruce a otevřete pusu!“
V tu chvíli všichni zkameněli. Stáli jako sochy, ruce nahoře, ústa dokořán.
Lovec zašeptal: „Ty umíš kouzla! Pojďme pryč.“
„Ještě ne,“ usmál se voják. „Nejdřív vezmeme kořist a zavoláme pomoc.“ Ráno sešel do města pro své staré kamarády vojáky. Vrátili se k hostinci, lupiči ožili, hned je spoutali a odvezli do vězení.Ve městě lidé jásali: „Král je zpátky!“
„Kde je král?“ divil se voják.
Lovec si rozepnul zelený kabát. Pod ním měl královské šaty. „Já jsem král,“ řekl.
Voják si klekl: „Promiňte, že jsem byl tak směle mluvil.“
Král ho zvedl: „Ne, tys byl statečný. Postarám se, aby ses měl už jenom dobře.“