Jednoho dne seděl starý muž se svou ženou před svou chatrčí a na chvíli odpočívali od práce. Náhle k nim přijel nádherný kočár se čtyřmi černými koňmi a z něj vystoupil bohatě oblečený muž. Sedlák vstal, přistoupil ke vznešenému pánovi a zeptal se ho, co si přeje a jak by mu mohl být užitečný.
Jednoho večera se mladý bubeník vydal sám do krajiny a přišel k jezeru, na jehož břehu uviděl ležet tři kusy bílého plátna. „To je ale krásné plátno,“ řekl si a jeden kus si schoval do kapsy. Poté se vrátil domů, na svůj nález zapomněl a šel spát.
Byla jednou jedna matka, která měla tři dcery. Nejstarší byla hrubá a zlá, prostřední byla o něco lepší, ale také měla své chyby, a nejmladší byla zbožné a dobré dítě. Matka však byla zvláštní povahy – nejvíce milovala nejstarší dceru a tu nejmladší nemohla ani vystát.
Bylo nebylo, v jedné malé vesničce žil mladý pastýř jménem Ondřej. Jednoho dne, když hnal svá stáda podél bublajícího potoka, došel k jezírku obklopenému liliemi. Zastavil se, protože nad jezírkem spatřil tři zářivé bytosti, jakoby létající na křídlech měsíčního svitu.
Za devatero horami a devatero lesy žil oslík jménem Max. Byl starý, unavený a jeho pán s ním zacházel hrubě. Jednoho dne už toho měl Max dost. „Nebudu tady dál dřít!“ rozhodl se. „Vydám se do Zpěvnova a stanu se muzikantem.“ S touto myšlenkou se vydal na cestu.
Byl jeden kovář, co se zamýšlel nad tím, jak vlastně vypadá Bída, protože on sám ji nikdy nepotkal. „Hm,“ zamumlal, „říkají, že na světě je Bída, ale já jsem ji nikdy neviděl. Rozhodl jsem se jí vyhledat.“ Připravil se na cestu, dal si doma poslední doušek piva a vydal se hledat Bídu.
Byl jeden král, a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil.
Kdysi dávno, když lidé vědce ještě za blázny a podivíny měli, žil vzdělanec jménem Blažej. Ten všemožné přírodní úkazy zkoumal a o zvířata i rostliny se zajímal. I sestrojil Blažej podivný přístroj, podobný dnešnímu mikroskopu, kterým pozoroval věci a úkazy, které lidským okem nemůžeme vidět.
Byla jednou jedna kuchařka jménem Hanička. Hanička byla veselá, vždy dobře naladěná a měla zvláštní zálibu ve svých krásných botkách s červenými růžičkami. Každé ráno si je s láskou obouvala, procházela se po zahradě a obdivovala svůj vzhled v zrcadle, které viselo v chodbě domu, kde pracovala. Když se večer vrátila do kuchyně, ráda si nalila skleničku vína, což v ní vždy probudilo chuť k jídlu.
V dalekém království, kde se večery táhly dlouho do noci pod zlatavým světlem zapadajícího slunce, žila malá princezna jménem Linda v hradě obklopeném krásným lesem. V tomto lesním království, kde stromy šeptaly příběhy a zvířata mluvila jako lidé, měla Lina nejlepšího přítele – malého a odvážného draka jménem Fík, který místo ohně foukal bubliny plné snů.