Krakonošovy švestky

Kdo hledá, často nenajde nic. A kdo se po ničem nežene, tomu se někdy dostane, na co by ani nepomyslel. To poznal jeden chudý starý pocestný. S velkou námahou vyšplhal do hor a unavený klesl u cesty. Trápil ho hlad a žízeň, protože od poledne nic nesnědl, a den se už chýlil ke konci.

Vtom k němu přišel z lesa myslivec. „Co tu děláš na tak pustém místě? Blíží se noc a široko daleko nenajdeš střechu nad hlavou. Seber se, ať tam dojdeš, než se setmí. Potom už cestu neuvidíš.“

„Ach,“ povzdechl si stařec, „mám hlad a žízeň a jsem tak slabý, že dál nemůžu. A i kdybych do hospody došel, nepřijali by mě. Nemám ani haléř, abych zaplatil za nocleh a jídlo.“

„Ty máš hlad, starý muži?“ zeptal se myslivec. „Jídlo u sebe nemám, ale pořádně se napij z mé láhve. To tě taky posilní.“

Zatímco pocestný pil, myslivec řekl: „Podívej, tady stojí švestka a je na ní spousta zralého ovoce. Natrhám ti švestek, ty tě osvěží.“ Hned ulomil celou větev obsypanou švestkami a podal ji hladovému. Ten ji rychle popadl a začal jíst.

Jak to, že v pustém horském lese rostly tak krásné švestky? Slupku měly sametovou jako broskve, dužinu žlutou jako meruňky a šťávy tolik jako meloun. A chutnaly tak sladce, že si stařec nepamatoval, kdy jedl něco tak dobrého. Proudilo mu to tělem jako lék a cítil, jak se mu vrací síla. Myslivec stál opřený o strom se založenýma rukama a bylo na něm vidět, jakou má radost, že to pocestnému chutná.

„Něco ti poradím a dobře si to rozmysli,“ řekl. „Pecky nezahazuj. Vezmi si je s sebou a zasaď je kolem své chaloupky. Tvoje zahrádka je sice malá, ale na ty pecky stačí.“

Pocestný se divil, že myslivec ví, jak malou má zahrádku, a zeptal se, jestli má v jeho vesnici přátele.

„Mám tam strýce,“ odpověděl myslivec. „Ještě dnes večer za ním chci zajet, protože jsem ulovil pěkného srnce a jemu se bude hodit. Jeho nejstarší dcera Anna se v neděli vdává za mlynáře Štípka a já jim chci vystrojit takovou hostinu, jakou nepamatují ani nejstarší lidé. Jestli se chceš dostat domů nejkratší cestou, sedni si na mého koně. Nemusíš pak hledat nocleh jinde. Doma se přece spí nejlíp.“

„Ach pane, jste ke mně moc laskavý,“ řekl upřímně stařec. „Byl bych rád, kdybych byl ještě dnes doma. Ale jak bych mohl sedět na vašem koni, když na něj chcete naložit ještě srnce?“

„O to se nestarej,“ usmál se myslivec. „Takových hubených mužíčků, jako jsi ty, unese můj kůň půl tuctu. Počkej chviličku, mám ho uvázaného tamhle za skálou u stromu. Hned ho přivedu.“

Pocestný se za ním zvědavě díval a byl napjatý, jestli se myslivec vrátí. Mnohé se mu na tom cizinci zdálo podivné. Sotva ale myslivec zmizel za skálou, už se zase objevil a vedl krásného vraníka. Ten kůň byl dlouhý jako dva obyčejní koně. Otáčel hlavu ke svému pánovi, stříhal ušima a díval se na něj tak moudře, jako by poslouchal každé jeho slovo.

„Co myslíš, příteli,“ zeptal se myslivec, „vejdeme se na ten hřbet všichni tři, já, ty a srnec?“

„Máte pravdu, pane,“ odpověděl stařec. „Na tom koni by se vešlo půl tuctu takových, jako jsem já.“

„Tak si nasedni, je čas,“ řekl myslivec. „Bydlíš vedle mého strýce, takže to domů nebudeš mít daleko.“ Ochotně mu pomohl na koně, přivázal k sedlu srnce a sám se vyšvihl nahoru. Kůň stál klidně a trpělivě. Čekal jen na pánův povel. Myslivec vzal otěže a zvolal: „Hyjé, vraníku, vzhůru!“

Sotva to kůň uslyšel, uháněl cvalem, jako by měl křídla. Pro starce to byla veselá jízda. Kůň letěl tiše jako šíp vzduchem. Sotva se pořádně usadili, už stáli před statkem bohatého sedláka. Myslivec pomohl starci z koně a ještě mu připomněl, ať nezapomene na pecky. Stařec mu mnohokrát děkoval a slíbil, že ho poslechne. Pak šel do své chaloupky, která stála jen pár kroků odtud.

Druhý den ráno, sotva zakokrhal kohout, stál stařec před chaloupkou s motykou a lopatou a sázel pecky kolem dokola, jak mu myslivec poradil. Přitom mu hlavou běželo leccos: ten pomocník v nouzi, švestky v lese, velký vraník a podivná jízda. To nebylo jen tak. A jestli ten myslivec nebyl obyčejný člověk, pak to byl jistě sám Krakonoš, mocný pán hor.

Když stařec ukládal pecky do země, trochu se bál. „Jen aby z toho nebylo něco zlého,“ myslel si. „Co když v každé pecce sedí nějaké strašidlo a ranní slunce ho probudí? Jednoho rána bude kolem chaloupky husté trní jako plot a já budu muset lézt ven komínem.“

Další ráno se stařec probudil hodně pozdě. Přesto si myslel, že je ještě brzy, protože sluníčko nesvítilo do komůrky jako jindy. Bylo tam mírné šero jako ve stínu, jako by se sluneční paprsky zachytávaly o stromy. Stařec přistoupil k oknu, aby se podíval, jestli není zataženo. A jak se podivil! Kolem chaloupky stály dvě řady překrásných švestek obsypaných ovocem a jejich koruny přečnívaly přes střechu.

Otevřel okno, že si utrhne švestku a přesvědčí se, jestli jsou opravdové. Bál se totiž, že se v tu chvíli, kdy se jich dotkne, promění a on místo do měkké šťavnaté švestky kousne do bodláku nebo do tvrdého kamene. Ale bál se zbytečně. Švestka byla sladká jako med a stařec musel přiznat, že tak dobrou švestku v životě nejedl.

Šel ven, aby si to požehnání pořádně prohlédl. Před chaloupkou už stáli sousedé a obdivovali zázrak, který se přes noc stal. Sousedé i příbuzní ho obklopili a vyptávali se, jak to dokázal. Chtěli to taky zkusit. Že je v tom nějaké kouzlo, tvrdili všichni.

Stařec jim na všechny otázky odpověděl takhle: „Milí přátelé a sousedé! Tenhle zázrak udělal mocný pán hor, Krakonoš. Vy se mu posmíváte a nadáváte mu, že občas lidi škádlí a trápí. Ale já ho budu chválit, dokud budu živ, protože mi prokázal velké dobrodiní. Kdo ví, jaké požehnání mi ty stromy ještě přinesou. Možná že v jejich stínu budu moct v klidu prožít stáří.“

A tak se taky stalo. Každý rok byly stromy obsypané ovocem, až se větve pod tou tíhou ohýbaly. Brzy se široko daleko rozneslo, jak jsou ty švestky velké a dobré. Stařec už se nemusel toulat světem a hladovět. Za švestky utržil dost peněz a byl Krakonošovi vděčný až do konce života.