Krakonoš a marnotratný hospodář

Chudý nádeník Vít sloužil dlouhá léta u hospodáře Rozhody. Sloužil mu věrně za malou mzdu, protože tehdy byly pro chudé lidi zlé časy. Rozhoda ale byl marnotratník. Nestaral se o hospodářství a celé dny vysedával v hospodě.

„Hospodáři,“ napomínal ho často Vít, „myslete na budoucnost. Vaše hospodářství není tak velké, abyste mohl tolik utrácet.“

„Do toho vám nic není,“ odpovídal Rozhoda povýšeně. „Neutrácím z vašeho, hleďte si své práce!“

„Dělejte, jak myslíte,“ odpovídal Vít, „ale pamatujte, že jsem vás varoval.“

Rozhoda hospodařil čím dál hůř. Brzy byl celý zadlužený a nemohl Vítovi vyplácet mzdu. První týden Vít nic neříkal a ani druhý týden hospodáři nepřipomínal, že mu dluží. Ale když uběhly tři týdny a Vítova rodina neměla na chleba, šel za Rozhodou a poprosil ho o mzdu, kterou mu za tři týdny práce dluží.

„Bojíte se snad o těch pár grošů?“ obořil se na něj Rozhoda.

„Nebojím se o ně, hospodáři, věřte mi – ale už nemám na chleba,“ odpověděl Vít smutně.

„Nemám drobné,“ odsekl Rozhoda. „Počkejte do zítřka!“

Vít ten den poprvé koupil chleba na dluh, a pak ho na dluh kupoval celý týden. A protože hospodář o mzdě pořád nemluvil, připomněl mu ji znovu, protože pekař už nechtěl déle čekat.

Rozhoda se na Víta zle osopil a vyčítal mu, že je nestydatý. „Jestli jste tak netrpělivý,“ řekl, „najděte si práci jinde!“

„Doufám, že ji najdu,“ řekl Vít klidně, „ale buďte tak laskav a dejte mi mzdu.“

Rozhoda celý rozmrzelý sehnal potřebné peníze. Vít si je vzal, poděkoval a odešel.

Bez práce dlouho nebyl. Brzy našel novou službu, protože každý ve vsi věděl, že Vít je pracovitý člověk.

U Rozhody žádný dělník nevydržel déle než pár týdnů. Rozhoda byl už hodně zadlužený a prodával pole kus po kuse. Neměl ani na to, aby dělníkům pořádně platil. Lidé, kterým dlužil, ztráceli trpělivost, a za dva roky musel Rozhoda statek prodat.

Trochu peněz mu přece jen zbylo. Kdyby nebyl tak zvyklý jen utrácet a hodovat, nemuselo se mu vést zle. Jenže Rozhoda nepracoval, protože na práci nebyl zvyklý, a poslední peníze rychle rozházel. Za chvíli neměl nic.

Teprve teď poznal, jak hloupě se choval. Nouze ho donutila hledat si práci, které se dosud vyhýbal. Ale pozdě bycha honit: lidé věděli, jak je líný, a nikdo ho nechtěl vzít. A tak měl Rozhoda bídu a vedlo se mu hůř než Vítovi.

Jenže i Vítovi nastaly zlé časy. Jeho jediný syn se ve vsi vyučil řemeslu a chtěl zůstat u mistra, který ho učil, aby byl rodičům nablízku a mohl jim pomáhat. Vít ale syna přemlouval, ať jde do světa na zkušenou. Věděl, že se syn potřebuje v řemesle zdokonalit, a to šlo jen ve větším městě. Syn tátu poslechl. Blízko domova ale práci nenašel, a tak odešel daleko do světa a rodiče o něm celý rok neslyšeli.

A tehdy Vít vážně onemocněl. Hospodář, u kterého až do nemoci pracoval, si vzal jiného šikovného dělníka, byl s ním spokojený a nechtěl ho propustit. A tak byl Vít bez práce. Nemoc spolykala všechny ušetřené peníze a jinde práci nesehnal. U Vítových se zabydlela nouze.

Vít neměl rád zahálku. Když nemohl sehnat práci, chodil každý den do lesa sbírat a lámat suché větve. Tak si nanosil zásobu dříví a to pak prodával. Byl to sice malý výdělek, ale Vít se snažil a aspoň neměli hlad. Doufal, že se jeho syn brzy vrátí domů a pomůže jim.

Jednoho dne zašel dál do lesa, protože na bližších místech už bylo suché dříví sesbírané. Jak se věnoval práci, ani si nevšiml, že se vzdálil od míst, která znal. Když viděl, že slunce zapadá, svázal dříví do otepi a chtěl se vrátit domů. Jenže nevěděl, na které straně leží jeho vesnička, a tak nevěděl, kudy jít.

„Snad dojdu do nějaké vesnice, než se setmí,“ pomyslel si Vít a vydal se lesem nazdařbůh. Les ale jako by neměl konce. Za chvíli byla tma a Vít nemohl dál, protože mu dříví na zádech při chůzi moc překáželo.

Ještě chvíli šel lesem, pak se celý unavený zastavil a shodil dříví na zem.

„Zbytečně se dřu,“ řekl si. „Domů už dneska nedojdu. Co na tom! Vyspím se v lese, ráno vezmu dříví a půjdu domů. Ve dne cestu najdu snadno.“

I když měl Vít pořádný hlad a tráva byla vlhká od rosy, lehl si na zem a myslel, že hned usne. Na zimu i hlad byl chudák zvyklý, a jak byl unavený, byla mu tvrdá zem stejně pohodlná jako boháčovi měkká postel.

Myslel si, že hned usne – ale spletl se. Na co myslíme víc než na domov, když jsme daleko? Vít si vzpomněl na domov, na svou ženu – a už se zvedal.

„Ne, tady zůstat nemůžu,“ řekl si. „Žena se o mě určitě bojí, když nejdu. Celou noc by se trápila! Dříví tu nechám a půjdu domů. Snad ho tu zítra najdu.“

Jak řekl, tak udělal. Šel dál lesem a doufal, že brzy přijde k nějaké vesnici. Ale marně. Konec lesa ne a ne najít.

Konečně stromy začaly řídnout. Na obloze vyšel měsíc a ozářil krajinu bledým světlem. Vít najednou stál na pěšince, která byla v husté trávě sotva vidět.

„Ta pěšina mě někam dovede,“ pomyslel si a rychle vykročil. Brzy ale přišel mezi podivné skály. Pěšina ho vedla hlubokými průrvami, kde se jeho kroky mnohokrát ozývaly. Bylo to opravdové bludiště.

Najednou se zarazil. Vešel mezi skály, ze kterých nebylo východu. Vít se polekaně díval před sebe. V protější skále uviděl síň zalitou jasným světlem. Mohutné dveře pobité železem byly otevřené dokořán.

„Co to je?“ pomyslel si Vít. Přeběhl mu mráz po zádech a chtěl se vrátit. Zvědavost ho ale lákala, aby do tajemné síně aspoň nakoukl.

„Nic zlého přece neudělám, když se podívám dovnitř,“ řekl si.

Přistoupil blíž. Všude bylo ticho. Vít popošel ještě dál, až stál ve dveřích síně. A jaký pohled se mu naskytl! Síň byla plná drahých kamenů a kovů, které tu ležely na hromadách. Byla jasně osvětlená, ale nebylo vidět, odkud světlo jde.

Vít bezděky udělal ještě krok. V tu chvíli si vzpomněl na svou chudobu. Kdyby si vzal jen kousek pokladu, který tu ležel, jak by mu to pomohlo!

„Ne, to neudělám! Lepší je být chudý než zbohatnout z cizího. Pryč s tou myšlenkou!“

Vít už chtěl z jeskyně vyjít, když se zezadu ozval hromový hlas: „Co tu chceš?“

Vít se ohlédl a zůstal stát jako opařený. Na kraji tmavé chodby, do které jeskyně přecházela, stála obrovská postava se zamračenou tváří. Dlouhé vlasy jí padaly do čela a vousy jí visely až po pás.

„Smilování, mocný Krakonoši!“ koktal Vít a padl na kolena. Hned pochopil, kam zabloudil. „Ztratil jsem se, když jsem hledal cestu domů, a nic jsem si nechtěl vzít!“

„Neboj se,“ řekl Krakonoš. „Jestli jsi chudý, vezmi si, kolik potřebuješ. Krakonoš chudým rád pomáhá.“

Z Víta jako by všechen strach spadl. Přistoupil k nejbližší hromadě a nabral si do kapes ryzí stříbro. Pak dobrému duchovi poděkoval a vyšel z jeskyně.

Cestu domů našel snadno. Pěšinou brzy přišel do lesa a odtud ho širší cesta dovedla na známá místa. Divil se, jak mohl předtím zabloudit. Dříví už nenašel, ale nehledal ho a raději spěchal domů.

Vítova žena se celá vyděšená bála, že se muž nevrací. Když nakonec k ránu přišel, nestačil odpovídat na její otázky. Když se dozvěděla, co se mu stalo, radovala se, že už nebudou mít nouzi, a dobrého Krakonoše chválila.

Za několik dní se domů vrátil i jejich syn. Teď bylo štěstí úplné. Syn si zařídil vlastní dílnu, rodiče nosil na rukou a rodiče mu pomáhali radou i skutkem. A tak žili všichni šťastně a spokojeně.

Lidé ale věděli, že se Vít vrátil z lesa až ráno. A když viděli, jak se mu daří a že jeho syn dal do dílny hodně peněz, tušili, že Vít nečekaně zbohatl. Mnozí se na něj dívali závistivě.

„Kdo ví, jak k těm penězům přišel,“ šuškali si.

„Já bych jeho bohatství ani nechtěl,“ řekl nejeden pomlouvač.

„Kdo ví, co má na svědomí,“ přizvukovali jiní.

Víta mrzelo, že sousedé už k němu nejsou tak vlídní jako dřív. Rád by jim řekl, jak k penězům přišel, ale nikdo se ho neodvážil zeptat. Spíš se mu každý vyhýbal.

Někdo ho ale přece jen navštěvoval. Byl to kdysi bohatý Rozhoda, který teď s rodinou žil ve velké bídě. Když viděl, že jeho bývalý dělník zbohatl, chodil k němu skoro každý den, aby se u pohostinného Víta najedl.

Rozhoda často naříkal a s lítostí vzpomínal na dřívější léta.

„Varoval jsem vás, ale vy jste se na mě za to zlobil,“ řekl mu jednou Vít.

„Ano, měl jsem vás poslechnout,“ povzdechl si Rozhoda. „Byl jsem hlupák. Ale věřte mi, Víte, že kdybych teď měl jen pár zlaťáků, hospodařil bych úplně jinak.“

„To rád věřím,“ odpověděl Vít, „protože neštěstí člověka naučí rozumu.“

Takhle si spolu povídali často. Nakonec se Rozhoda Víta zeptal přímo, jak přišel ke svému jmění.

„Na tu otázku jsem čekal dlouho,“ řekl Vít. „S lítostí vidím, že mnozí si myslí, že jsem k penězům přišel nepoctivě. Nemyslíte si to taky?“

„Chraň pánbůh!“ odpověděl Rozhoda. „Vždyť vás znám, Víte, spoustu let a vím, že byste nic nepoctivého neudělal.“

„Děkuju vám. Věřte, že se ve mně nemýlíte,“ řekl Vít. „Zeptal jste se přímo, tak vám přímo odpovím. Za to, co mám, vděčím dobrému Krakonošovi.“

„Krakonošovi?“ žasl Rozhoda. „Vy jste se k němu odvážil jít?“

„Kdepak, k jeho pokladům jsem zabloudil náhodou,“ odpověděl Vít a vyprávěl užaslému Rozhodovi, co se mu stalo.

„Vždycky jsem vás měl za moudrého člověka, Víte,“ řekl Rozhoda, když ho vyslechl. „Ale tentokrát jste udělal hloupost, velkou hloupost, milý Víte. Proč jste bral stříbro, když tam bylo zlata dost? Řekněte, člověče!“

Vít ale zavrtěl hlavou. „Jsem Krakonošovi vděčný za to, co mám,“ řekl, „a víc nechci. Stačí mi, že nemáme nouzi. A jsem rád, že mě nezaslepila lakota.“

Rozhoda s ním ale nesouhlasil a říkal mu blázne.

„A kudy jste tam šel?“ zeptal se nakonec.

„Proč se ptáte – chcete tam jít? Inu, nebudu vám to rozmlouvat,“ řekl Vít, když viděl, jak je Rozhoda v rozpacích. „Vždyť mě Krakonoš sám vyzval, ať si vezmu, kolik potřebuju. Jestli k němu chcete jít, jděte do lesa, kterému říkáme V Dubinách. Projděte celý les a pak se dejte pěšinou doleva. Za chvíli přijdete mezi skály. Půjdete nad prudkými srázy, tak dávejte pozor, ať nespadnete. Pak dojdete mezi skály, kde už dál nemůžete, a před sebou uvidíte strmou skálu. V ní je vchod ke Krakonošovým pokladům.“

Rozhoda Vítovi poděkoval a odešel. Ještě ten den ho lidé viděli, jak jde k Dubinám.

Rozhodovi se to povedlo. Vešel do jeskyně, padl před Krakonošem na kolena a naříkal na svou bídu. Krakonošovi ho bylo líto, a tak ho vyzval, ať si z pokladu vezme, kolik potřebuje.

Rozhoda se vrhl na hromadu zlata, bral drahý kov plnými hrstmi a cpal si ho do kapes, dokud ho Krakonoš neokřikl. Pak utekl ze síně a ani nepoděkoval.

Vít nevěděl, že Rozhoda šel ke Krakonošovi. Divil se, že ho Rozhoda nenavštívil ani druhý, ani třetí den. Zato k Vítovi přišel neznámý žebrák a poprosil o nějaký dárek.

Vítova žena dala stařečkovi najíst, a když odcházel, dal mu Vít ještě minci se slovy: „Tady máte, stařečku. Dobře vím, co je bída.“

„Vy že víte, co je bída? Tomu bych skoro nevěřil,“ řekl žebrák. „Vidím, že máte všeho dost.“

„Teď se nám daří dobře,“ řekl Vít, „ale než nám dobrý Krakonoš pomohl, hodně jsme si vytrpěli.“

Stařeček se divil a poprosil Víta, aby mu vyprávěl, jak se s Krakonošem setkal. Vít mu to řekl.

„Neděláte dobře, že to vyprávíte každému,“ řekl žebrák. „Slyšel jsem, že to Krakonoš nemá rád. Určitě se od vás marnotratný Rozhoda dozvěděl, kde má Krakonoš poklady.“

„Netajil jsem to před ním,“ přiznal Vít.

„A možná ani nevíte, že Rozhoda už zase hýří jako kdysi, když měl statek – ba ještě hůř. A i když teď má všeho dost a ještě před pár dny byl žebrák jako já, na chudobu rychle zapomněl. Přišel jsem k němu prosit a vyhnali mě, ani sousto chleba mi nedali.“

„Cože – Rozhoda že je boháč?“ divil se Vít.

„To je, a zase rozhazuje, jak jsem řekl,“ řekl stařeček. „Proto vám radím, abyste už nikomu neříkal, kde má Krakonoš poklady.“

Jakmile stařec odešel, oblékl si Vít lepší kabát a šel k Rozhodovi.

Už zdaleka slyšel veselý křik a cinkání sklenic. Když vešel do světnice, viděl, že Rozhoda pozval všechny známé a bohatě je hostí. Jídla bylo všude dost, hosté hlučně hodovali a drahé víno teklo po zemi.

Když Rozhoda uviděl Víta, šel mu naproti a podával mu plnou sklenici. Děkoval Vítovi, že mu prozradil, kde má Krakonoš poklady, a řekl: „Pijte, příteli, teď nastanou lepší časy.“

„Nepřišel jsem s vámi pít,“ řekl Vít vážně a sklenici odstrčil. „Přišel jsem vám dát dobrou radu. Jistě si pamatujete, jak zle vám bylo ještě před pár dny. Říkal jste, že kdybyste měl jen pár zlaťáků, hospodařil byste jinak. Tak mějte rozum a hospodařte líp, nebo budete brzy zase na mizině. Dávejte raději almužnu žebrákům – z almužny nikdo nezchudne – a nehoštěte lenochy, kteří vám nebudou ani vděční. Pamatujte, že jsem vás zase varoval.“

Rozhoda zčervenal vzteky, protože mu Vít řekl hořkou pravdu. Začal se mu posmívat a nadávat mu do lakomců.

Vít odešel. Rozhoda o něm před hosty mluvil posměšně. „Ať si tu svou moudrost nechá, já jeho rady nepotřebuju,“ řekl.

Hosté mu přizvukovali, chválili jeho štědrost a Vítovi se posmívali.

Rozhoda hýřil dál, jen aby Víta pozlobil. Bohatě obdarovával každého, kdo mu lichotil. Vít si ale jeho hýření nevšímal a myslel si: Komu není rady, tomu není pomoci.

Stalo se, co Vít předpovídal. Rozhodovo bohatství bylo sice velké, ale peněz pořád hodně ubývalo a Rozhoda brzy poznal, že mu nevydrží ani půl roku. Přesto hýřit nepřestal. Vždyť Krakonošovy poklady byly přece nevyčerpatelné!

A opravdu se Rozhoda chystal znovu do hor. Rozhodl se, že tentokrát si nevezme zlato, ale drahé kameny, které měly ještě větší cenu. A chtěl si jich nabrat mnohem víc. Občas ho napadlo, že by se na něj Krakonoš mohl právem rozzlobit. Ale Rozhoda si už nedokázal zvyknout na skromný život. Připadalo mu nemožné žít jako Vít. A jeho známí, které tolikrát hostil, si ho přestali všímat, jakmile viděli, že už není tak štědrý. Když jim vyčítal nevděk, vysmáli se mu.

Když už Rozhoda neměl skoro žádné peníze, odvážil se přece jen znovu do Krakonošovy klenotnice. Cestu našel snadno.

Když se blížil k otevřeným dveřím jeskyně, srdce mu bušilo jako zvon. Strachy se mu dělaly mžitky před očima a nohy se mu třásly. Rozhoda nemohl udělat ani krok ke dveřím a vrátil se.

Sotva mu ale zmizelo z očí to oslnivé světlo, nabral zase odvahu. „Nejsem já blázen?“ řekl si. „Proč bych měl mít nouzi, když si můžu tak snadno pomoct? Poprvé se mi nic nestalo, tak se mi nic nestane ani teď. Půjdu! Krakonošovi mě určitě bude líto.“

Obrátil se zpátky k jeskyni, přemohl strach a vešel dovnitř.

V tu chvíli před ním stála obrovská postava Krakonoše.

„Co tu chceš, ty darebo?“ zahřměl vládce hor na třesoucího se Rozhodu.

„Smilování, mocný Krakonoši, slituj se nade mnou, chudákem!“ prosil Rozhoda. „Děti nemají co jíst –“

„Ty lháři!“ okřikl ho Krakonoš. „Myslíš, že mě oklameš? Dobře vím, jak jsi rozházel zlato, které jsem ti dal! Mě, když jsem k tobě přišel jako starý žebrák, jsi vyhnal z domu, ty nestydatý marnotratníku! Chtěl jsi drahé kameny? Nejdřív si zkus, jak chutná poctivá práce!“

Rozhoda utíkal z jeskyně, co mu nohy stačily. Jenže pěšina, po které přišel, byla pryč. Celou noc bloudil mezi skalami a lesem, a kamkoli se vydal, tam ho cesta stočila zpátky. Za každým stromem mu jako by někdo za zády tiše bručel. Kapsy, které si doma nacpal zlatem, ho najednou píchaly – a když do nich sáhl, měl v nich jen smrkové šišky. Doma se zatím proměnilo v šišky i všechno ostatní zlato, které mu ještě zbylo.

K ránu, celý uondaný, zakopl na pěšince o něco tvrdého. Byla to otep suchého dříví, svázaná provázkem – ta, kterou kdysi v lese nechal Vít. A v tu chvíli se před Rozhodou rozestoupily stromy a uviděl cestu domů.

„Tak tohle je můj poklad,“ zabručel Rozhoda. Vzdychl si, hodil otep na záda a nesl ji celou cestu až do vesnice. Záda ho bolela, nohy ho pálily, ale doma ve vsi za to dříví dostal od pekaře pár grošů. A ty první poctivě vydělané groše ho těšily víc než celá hromada Krakonošova zlata.

Pak šel rovnou k Vítovi a všechno mu pověděl. „Měl jste pravdu, Víte,“ řekl. „Ale pomozte mi, prosím. Chci pracovat.“

Vít mu odpustil a přimluvil se za něj u svého syna, který potřeboval pomocníka. Rozhoda se zpočátku do práce nutil, ale pomalu si zvykl. Nikdy už nezbohatl, ale už nikdy neměl ani hlad. A kdykoli šel kolem lesa V Dubinách, smekl klobouk a tiše řekl: „Děkuju za tu otep, Krakonoši.“