Krakonoš a zlý hajný

Jednou potkal Krakonoš chudou ženu, která vycházela z lesa a usedavě plakala. Krakonoš rád pomáhal každému, kdo měl trápení, a tak se jí zeptal, proč pláče. Ukázal se jí přitom jako zámožný sedlák.

„Hajný z podhoří na mě křičel a vyhnal mě z lesa,“ vzlykala žena.

„A proč?“

„Pro nic za nic,“ odpověděla. „Sbírala jsem v lese suché dříví, a to máme od panstva dovolené. Najednou přišel hajný, osopil se na mě, vytrhl mi nůši a rozlámal ji. A tu nůši jsem si teprve nedávno koupila. Vím dobře, že by mě sbírat nechal, kdybych mu zaplatila. Kdo mu nic nedá, ať si dá pozor. Jenže my jsme chudí. Nemáme mu co dát.“

„Uklidněte se,“ těšil ji Krakonoš. „Ještě dnes budete mít dříví dost a hajný se brzy začne chovat jinak, to vám slibuju. Jděte v klidu domů a neplačte.“

Žena mu poděkovala a spěchala domů. Divila se sice, jak jí může cizí člověk slíbit dříví, ale mluvil tak vážně, že mu musela věřit.

Krakonoš zatím vešel do lesa a přemýšlel, jak zlého hajného potrestat. Za chvíli ho potkal a hned se s ním dal do řeči. Hajný byl ještě celý rozzlobený a nadával na chudé lidi, kteří chodí do lesa.

„Myslel jsem, že se suché dříví sbírat smí,“ řekl Krakonoš.

„No jo, ale víte, že se mi pořád ztrácí dříví?“ odsekl hajný. „Skoro každý den mi chybí pár polen z vyrovnaných hranic.“

„Tak byste měl najít ty, kdo vám škodí,“ řekl Krakonoš. „U té ženy jste přece nic nenašel, ne?“

„Jsou všichni stejní,“ zlobil se hajný. „Ať všem ostatním poví, co dostala. Pak budu mít od nich pokoj. A vůbec, komu do toho nic není…“

„…ať mlčí, chcete říct,“ dořekl Krakonoš. „Mně na tom nezáleží. Ale přece bych vám neradil, abyste s chudými lidmi takhle zacházel. Víte přece, že se Krakonoš rád zastává ubožáků. Mohl by vás potrestat.“

„Ať si hledí svého,“ zabručel hajný. „Co je mu po mně a po lidech!“

Krakonoš začal mluvit o něčem jiném. Řekl hajnému, že si přišel koupit zásobu dříví na zimu. Hajný byl hned vlídnější. Zavedl neznámého sedláka na paseku, ukazoval mu vyrovnané hranice a říkal mu ceny.

Krakonoš si vybral tolik dříví, kolik se vešlo na dva vozy, hned ho zaplatil a řekl, že za chvíli pošle povozy. Potom šel do vesnice, kam viděl odcházet tu ženu, našel její chaloupku a zeptal se, kdo by mu mohl dříví odvézt. Žena hned šla do vsi a domluvila povozy a Krakonoš odešel s vozky do lesa.

Vozkové se divili, když slyšeli, že mají dříví odvézt k té ženě, která u nich před chvílí povozy objednávala. Ale Krakonoš jim dobře zaplatil. Mysleli si, že je to nějaký boháč, a tak se na nic neptali a udělali, co chtěl.

Chudá žena se divila ještě víc, když jí vozkové řekli, že ten cizí muž jí koupil dva vozy dříví. Zato hajný se strašně zlobil a nazval neznámého bláznem.

A zatímco se hajný zlobil a chudá žena radovala, Krakonoš už věděl, jak hajného potrestá.

Hajný se vždycky tvářil, že mu nade všechno jde o poctivou službu. Ale tak to nebylo. V lese, který měl na starosti, sice udržoval pořádek a pečlivě zapisoval, kolik dříví prodal. Jenže poroučel dělníkům, aby polena rovnali do hranic s co největšími mezerami. Tak mu vždycky dříví přebývalo, on ho potajmu prodával a peníze si nechával. Nikdo o tom neměl tušení a pan lesní mu úplně věřil.

Představte si tedy, jak se zlobil, když druhý den ráno uviděl, že dříví, které bylo včera pěkně srovnané, je rozházené po celé pasece, jako by ho rozfoukal vítr.

„Která zlomyslná duše to udělala?“ hartusil. „To se muselo stát v noci. Ve dne by si to nikdo nedovolil.“

Hned zavolal dělníky, aby dříví zase srovnali, a sám jim pomáhal. Byl rád, že se o tom pan lesní nic nedozvěděl. Dělníkům zaplatil ze své kapsy.

Večer šel na paseku hlídat. Seděl tam do půlnoci, ale nikde se nic nepohnulo. Pak už ho čekání omrzelo a šel domů. Myslel si, že škůdce už podruhé nepřijde.

Jenže ráno bylo dříví zase rozházené jako předtím.

Hajný se třásl vzteky. „Kdo si to se mnou zahrává? To nemohl udělat jeden člověk, vždyť je dříví rozházené po celé pasece!“

Zase zavolal dělníky a ti do poledne dříví srovnali. Hajný smutně počítal, kolik ho to stálo. Rozhodl se, že dnes bude hlídat celou noc.

Večer šel na paseku a vzal s sebou ostražitého psa. Mohl si klidně lehnout a spát, protože pes by ho jistě vzbudil, kdyby zaslechl sebemenší šramot.

Hajný si lehl a brzy usnul. Byl z minulé noci tak nevyspalý, že se probudil až ráno. Hned se podíval na dříví. Všechno bylo v pořádku.

„Aha, šibalové mě vyčíhali,“ pomyslel si. „Věděli, že tu hlídám. Ale počkejte, zůstanu tu celý den.“

Našel si v houští místo, odkud viděl na celou paseku, ale sám nebyl vidět. Tam si sedl a čekal.

Nečekal dlouho. Za chvíli vyšel z lesa na druhém konci paseky stařeček, kterého hajný neznal. Byl malý a shrbený. Přišel k vyrovnanému dříví a zastavil se. A najednou se z hranice zvedlo několik polen, i když stařeček ani nehnul rukou. Polena vyletěla vysoko do vzduchu a dopadla daleko na zem.

Stařeček stál k hajnému zády, a tak neviděl, jak hajný vylezl z úkrytu a tiše se k němu plíží. Když hajný přišel blíž, s úžasem viděl, že stařeček prostě fouká do dříví – a těžká polena létají, jako by to bylo peří.

„Mám tě, darebáku!“ vykřikl hajný a chytil stařečka za límec.

Ale stařeček se ani trochu nelekl. Jediným pohybem se mu vysmekl a postavil se proti němu. Oči mu jiskřily.

„Copak mi nepřejete trochu zábavy, hajný?“ zeptal se s úsměvem. „Podívejte, jak hezky to dříví létá.“

A znovu foukl do dříví. V mžiku se nad hlavou užaslého hajného vznášel celý tucet polen.

„Tohle ty nazýváš zábavou, ty zlomyslný dědku?“ vykřikl hajný. Zvedl tlustou hůl, kterou měl v ruce, a rozběhl se proti stařečkovi.

Stařeček ale uskočil a hůl hajnému vyklouzla z ruky. A jako by ji chytila neviditelná ruka, začala hajného honit. Šťouchla ho do zad, plácla po klobouku, ťukla do kolen. Hajný utíkal kolem paseky, hůl za ním, jednou dokola, podruhé, potřetí, až se zamotal, zakopl a svalil se do mechu jako pytel brambor.

„Tak co, líbí se vám, když vás někdo honí?“ řekl stařeček. „A věz, že ještě víc to mrzí toho, kdo si to nezasloužil. Neubližuj chudým, kteří ti v lese nedělají škodu. Jinak to s tebou dopadne ještě hůř.“

Pak stařeček odešel. Hůl si klidně lehla do trávy. Hajný se po chvíli zvedl, oprašoval si kabát a funěl.

„Zatracený stařec,“ bručel. „To nebyl obyčejný člověk. To byl Krakonoš, nikdo jiný. Na toho budu dlouho vzpomínat.“

Pomalu šel domů. Ještě ten den dal dříví znovu srovnat a od té doby už zůstalo v pořádku. Byl rád, že nikdo neví, jak ho Krakonoš vytrestal.

Nějakou dobu si to pamatoval. Byl k lidem vlídnější a nebral od nikoho úplatky. Ale strach ho pomalu přešel, protože se dlouho nic neslyšelo, že by se Krakonoš někomu ukázal. A tak se hajný vrátil ke své hrubosti a choval se ještě hůř než dřív.

Krakonoš se to brzy dozvěděl. Viděl, že mírný trest hajného nenapravil. Proto si vymyslel jiný.

Jednoho dne přišel hajný do lesa a vyděsil se: přes noc někdo pokácel deset stromů. Stromy byly pryč, a přitom nikde nebyly vidět koleje od vozu ani lidské stopy, podle kterých by se dal zloděj najít.

Polekaný hajný dlouho chodil po lese. Když nic nenašel, šel celý zkroušený za panem lesním a všechno mu pověděl.

„To je mi pěkná zpráva!“ rozzlobil se lesní. „A vy mi to tak klidně vyprávíte? Kdo se má starat o to, aby se dříví neztrácelo?“

„Věřte mi, pane lesní, já za to nemůžu,“ řekl hajný.

„A kdo tedy?“ hněval se lesní. „Asi jste v lese několik dní nebyl. Tolik stromů se nedá pokácet a odvézt za chvilku. Musíme pátrat. Nevede nějaká stopa z lesa do některé vsi?“

„Nenašel jsem žádnou stopu ani koleje,“ řekl hajný smutně, „a to jsem proběhl celý les.“

„Jestli nezjistíme, kdo to udělal, budete muset škodu zaplatit vy,“ řekl lesní. „Proč nejste ve službě pozornější!“

Pak šel s hajným do lesa. I on se divil, že nikde nevidí ani tu nejmenší stopu.

„Budeme hledat v okolních vesnicích,“ řekl nakonec.

A hned druhý den se hledalo ve vsi, kde bydlela ta chudá žena. Šli zrovna kolem jejího domku. Hajný si vzpomněl na Krakonošův trest a vzplanul vztekem. Bylo jasné, že by chudí lidé ani neměli kam schovat deset stromů. Přesto hajný žádal, aby se domek prohledal. Prý tu bydlí známý zloděj dřeva.

Stalo se, jak chtěl. Muž té ženy se užasle díval, jak páni v čele s lesním a hajným prohledávají celý domek.

„Smím se zeptat, co hledáte, pánové?“ zeptal se.

„To víte stejně dobře jako my,“ ušklíbl se hajný.

„Jak bych to mohl vědět?“

„Inu, hledáme stromy, které někdo předevčírem v noci ukradl v lese,“ řekl lesní.

„Stromy?“ divil se chudák. „Jak si můžete myslet, pánové, že by se v tomhle domečku dalo schovat deset velkých stromů? Hajný, vy jste ale zlomyslný. Chcete snad svalit vinu na mě? To se vám nepovede. Vězte, pánové,“ obrátil se k ostatním, „že vám můžu říct, kde ty stromy jsou.“

„Vy o nich víte?“ podivil se lesní. „Proč jste mi to tedy neoznámil?“

„Dozvěděl jsem se to teprve před chvílí,“ řekl muž, „a zrovna jsem to chtěl jít oznámit. Nevím sice, jestli je to pravda, ale považuju za svou povinnost to říct.“

„Tak mluvte. Kdo vám to řekl?“

„Před chvílí tudy šel nějaký neznámý stařeček,“ vyprávěl muž. „Zrovna jsem stál venku a on se se mnou dal do řeči. Ptal se, jestli jsem slyšel o krádeži v lese. Řekl jsem, že nic nevím. Stařeček mi vyprávěl, co se stalo, a nakonec dodal: ‚Ti páni jsou ale popletení! Hledají kradené stromy po celé vsi, a k hajnému se nepodívají. Na něj ovšem nemají podezření, vždyť sám hledá nejhorlivěji. Jestli přijdou hledat i k vám, povězte jim to.‘“

„No, co vy na to?“ zeptal se lesní hajného, který zbledl jako stěna.

„Řekl jsem jen to, co mi pověděl ten stařeček,“ dodal muž. „Nemůžu ručit za to, jestli je to pravda.“

„To je lež! Hnusná lež!“ křičel hajný, když se vzpamatoval. „Buď lže tenhle člověk, nebo lhal ten stařec! U mě nenajdete ani ukradenou větvičku, natož strom! Prohledejte u mě všechno, pánové, ať vidíte, že je to lež!“

Mluvil tak přesvědčivě, že nikdo nepochyboval o jeho nevině. Ale když si sám přál, aby se u něj hledalo, šel lesní s ostatními za ním.

Hajný šel rychle. Najednou se ale zastavil a vykřikl: „Ach běda, on je tady!“

Nikdo nevěděl, co tím myslí. Hajný jim řekl, že zrovna zahlédl toho stařečka, který ho všude pronásleduje. Prý zašel za vedlejší chalupu.

Hajného opustila všechna odvaha. Vzpomněl si, co mu Krakonoš řekl, a věděl, že teď přichází trest za to, že neposlechl.

Za chvíli se stromy opravdu našly – v hajného stodole. Hajný přísahal, že ještě ráno ve stodole nic nebylo a že neví, jak se tam stromy dostaly. Ale nebylo mu to nic platné. Vyprávěl lesnímu, že ho tak potrestal Krakonoš za jeho hrubost. Lesní mu ale nevěřil. Řekl, že na Krakonoše, kterého nikdo nechytí, by mohl svést vinu každý zloděj.

A pak se ukázalo ještě něco. Když dělníci přepočítávali hranice v lese, zjistili, jak je hajný rovnal s mezerami a jak potajmu prodával panské dříví. Teď už lesní věděl, že jeho hajný poctivý nebyl.

K soudu ho nakonec nedal, protože mu dlouhá léta sloužil. Ale hned ho propustil ze služby a hajný se musel vystěhovat z hájovny. Brzy se do ní nastěhoval nový hajný. Byl poctivý, svou práci dělal svědomitě, ke každému byl vlídný a dovolil lidem všechno, co se dovolit smělo. Suché dříví sbírat mohl v lese každý.

A starý hajný teď nemá práci, a tak sám chodí do lesa sbírat suché dříví – do toho lesa, ze kterého dřív vyháněl druhé. Prý si od té chudé ženy nedávno vypůjčil nůši. A ona mu ji půjčila ráda.