Krakonoš a starý vetešník

Jednoho krásného letního dne šel po cestě do horské vesničky chudý stařeček. Opíral se o hůl a na zádech nesl nůši.

Byl to starý vetešník. Chodil od vesnice k vesnici a ptal se, kdo má na prodej staré hadry. Když jich nasbíral plnou zásobu, donesl je do města obchodníkovi, který je posílal dál do továren, kde se z nich dělal papír. Byl to skromný obchod, ale stařeček si jím vydělal na chleba. Lidem v horách dával za hadry nitě, tkaničky nebo jehly a dětem občas nějakou hračku. Těch věcí nakoupil za pár desetníků hromadu, a za nasbírané hadry pak dostal tolik, že nemusel hladovět.

Byla to ovšem dřina. V zimě i v létě musel chodit od vesnice k vesnici po špatných cestách. Ale co měl dělat? Na těžkou práci už neměl sílu.

Jak tak šel lesem, uviděl kousek od cesty sedět dřevaře, který si zřejmě chvíli odpočíval od práce. Stařeček se na něj několikrát podíval. Divil se, že ho ještě nikdy neviděl, protože znal všechny lidi v okolí.

„Kampak, dědečku?“ zeptal se dřevař vlídně.

„Za obchodem, příteli,“ odpověděl vetešník.

„A s čím obchodujete?“

„S věcmi, které lidé často vyhazují,“ řekl stařeček. „Vykupuju staré hadry.“

„To jsou opravdu věci, které lidé vyhazují,“ řekl dřevař. „To bych ani neřekl, že je od vás někdo koupí. Ale přicházíte zrovna včas. I já mám spoustu věcí, které lidé vyhazují. Hadry to nejsou, je to něco jiného. Ale nepochybuju, že je dobře prodáte.“

„A co to je, příteli?“ zeptal se vetešník.

„To vám teď nepovím, dědečku,“ řekl dřevař. „Jestli chcete, pojďte se mnou do mé chaloupky. Dám vám ty věci zadarmo, úplně zadarmo, a přitom, jak říkám, dobře je prodáte.“

„A jak daleko je to k vaší chaloupce?“

„Dobrou hodinu.“

Stařeček váhal, jestli má jít s cizím člověkem hodinu cesty pro věci, o kterých nic neví. Ale dřevař mluvil tak vážně, že nakonec řekl, že půjde.

Vydali se tedy na cestu. Ale jaká to byla cesta! Dřevař šel houštinami, přes rokle a kamení tak rychle, jako by šel po rovné podlaze. Ubohý stařeček za ním sotva popadal dech. Často se zastavoval a ještě častěji zakopl o kámen. Dřevař se hlasitě smál a chvílemi se ohlížel po vetešníkovi, který byl pořád daleko za ním.

„Prosím vás, nevede k vaší chaloupce nějaká schůdnější cesta?“ zeptal se po chvíli stařeček a utíral si pot z čela.

„Lepší cesta není,“ řekl dřevař. „Copak se vám tahle nelíbí? Vždyť je docela pohodlná.“

„Moc pohodlná,“ zabručel vetešník.

„Snad se na mě nezlobíte?“ řekl dřevař. „Dnes mám dobrou náladu, dědečku. Važte si toho, nemívám ji vždycky. Copak vás netěší, že si s vámi dělám legraci?“

„To jsou mi pěkné legrace,“ bručel si stařeček pod vousy. „Vláčí starého člověka houštím a trním. Kabát už mám celý potrhaný.“

„Však obchodujete s hadry!“ zasmál se dřevař.

Vetešník se lekl. „Ten má ale dobrý sluch,“ pomyslel si. „Nesmím mluvit tak nahlas.“

Konečně došli k chaloupce.

„Ta cesta trvala víc než hodinu,“ poznamenal stařeček. Teď už ale mluvil mnohem vlídněji, protože se těšil na dřevařův dárek.

Vešli do světnice. Kromě starého stolu, dvou židlí a staré postele v ní nic nebylo.

„Tak kde máte, co jste mi sliboval?“ zeptal se vetešník.

„Copak to nevidíte? Na stole!“

„Na stole? Snad ne ta hromádka listí a mechu?“ podivil se stařeček.

„Ale ano. Říkal jsem vám přece, že to lidé vyhazují,“ řekl dřevař. „Ale vy můj dárek nevyhazujte. Vždyť vidíte, jak se leskne, jako zlato.“

Stařeček ale viděl jen mech a listí.

„Tak proč si to nevezmete, nelíbí se vám to snad?“ smál se dřevař. „Dělejte, jak chcete. Ale ne,“ dodal přísně, „mým dárkem nesmíte pohrdnout! Vezměte si, co vám dávám, a nevyhazujte to!“

„To je ale divný člověk,“ pomyslel si vetešník. Bál se nevlídného dřevaře, a tak vzal mech a listí, hodil je do nůše a chystal se k odchodu.

Dřevař ho vedl zpátky stejnou cestou a pořád se smál a vtipkoval. Stařeček už ani nemluvil. Byl celý mrzutý, že promarnil tolik času a zbytečně se unavil.

Když došli na místo, kde se potkali, dal se dřevař zase do práce a vetešník pokračoval k nejbližší vesnici.

„To je ale blázen!“ řekl si stařeček, když byl tak daleko, že ho dřevař nemohl vidět. „Vláčí mě takový kus cesty nadarmo a pak mi poručí, ať si od něj vezmu mech a listí, které si můžu nasbírat v každém lese. A jak je to těžké! Kdyby tak viděl, jak si jeho dárku vážím!“

Postavil nůši na pařez u cesty a rychle z ní vyházel mech a listí, které mu dřevař vnutil. Nůše byla hned o hodně lehčí a stařeček spěchal dál.

Celý den byl mrzutý, protože se mu obchod vůbec nedařil. Nenakoupil ani půl nůše hadrů. Večer se smutně vrátil domů. Ve své chudé světničce vysypal hadry na stůl, aby je roztřídil.

Najednou se zarazil. Mezi hadry se něco jasně zalesklo, jako by to bylo ze zlata. Stařeček prohrabal celou hromadu a našel malý zlatý lísteček.

Zůstal jako omráčený. „Já blázen!“ vykřikl po chvíli. „Sám jsem se připravil o poklad! To byl určitě Krakonoš. Dělal si ze mě legraci a chtěl mě obdarovat – a já hlupák jsem to nepoznal!“

Kdyby se zatím nesetmělo, hned by běžel do lesa na místo, kde mech a listí vysypal. Celou noc nemohl spát. Sotva se rozednilo, vstal, oblékl se, vzal nůši a spěchal do lesa.

Listí leželo na stejném místě, kde ho včera vysypal. Nahrabal ho zpátky do nůše a pozorně se díval, jestli na zemi nezůstal ani lísteček. Pak spěchal domů.

Ale běda! Listí zůstalo listím. A co bylo horší: i ten lísteček, který byl předtím zlatý, byl teď obyčejný zelený list.

Ubohý stařeček se celý rozrušený vracel do lesa. Chtěl najít dřevaře a poprosit ho za odpuštění, že si jeho dárku nevážil. „Třeba se nade mnou smiluje,“ myslel si, „a dá mi zase trochu toho vzácného listí.“

Prošel celý les, ale nenašel ani dřevaře, ani jeho chaloupku.

„Proč jsem jen byl tak nerozumný!“ naříkal stařeček. „Mohl jsem v klidu prožít poslední léta svého života. A teď se zase musím každý den plahočit od vesnice k vesnici.“

„Pročpak tak naříkáte?“ ozval se kousek od něj hlas. Vetešník zvedl oči a uviděl stařenku, která seděla na nízkém pařezu a v rukou držela berličku.

„Však mám proč,“ řekl stařeček. „Naběhám se, až padám únavou, a sotva vydělám na chleba.“

„Tak to máme stejný osud,“ řekla stařenka. „I já musím chodit od domu k domu, když si chci vyžebrat kousek chleba. Ale vidím, že vám nohy ještě slouží líp než mně. Tak nenaříkejte.“

„Jak bych nenaříkal, když jsem se sám připravil o velké bohatství,“ řekl stařeček.

„Tomu nerozumím,“ řekla stařenka. „Povězte mi, co se vám stalo.“

Vetešník jí všechno vyprávěl. „Kdo by si pomyslel,“ dodal pak, „že se Krakonoš lidem ukazuje i jako chudý dřevař. Kdybych věděl, kdo si ze mě dělá legraci, hluboce bych se mu uklonil a řekl: ‚Děkuju vám pěkně, mocný pane Krakonoši, za váš dárek. I kdyby mech zůstal mechem a listí listím, budu si ho vážit.‘“

„To byste si ale určitě myslel něco jiného,“ řekla stařenka. „K čemu by vám byl mech a listí?“

„Kdepak,“ bránil se vetešník. „Věřte mi, že bych si nechal na památku, co mi Krakonoš daroval, i když to není zlato.“

„Vy si Krakonoše tak vážíte?“

„To víte, že ano. Slyšel jsem o mnoha dobrých skutcích, které udělal pro chudé a nemocné.“

„Krakonoš je velký podivín,“ řekla babička. „Někdy je mrzutý, někdy rozpustilý, někdy veselý, někdy rozzlobený, někdy hodný a někdy zase rád škádlí. Ale vy asi spěcháte a já vás tu zdržuju. Prosím vás, dnes jsem ještě nic nedostala. Nedal byste mi kousek chleba, jestli můžete? Mám velký hlad.“

„Od srdce rád,“ řekl vetešník. „Vy jste dnes ještě nejedla?“

„Uhodl jste. Dnes jsem ještě neměla nic v puse,“ řekla stařenka. „A půjčte mi taky nůž, ať si můžu ukrojit.“

Stařeček jí podal nůž a krajíček chleba, který měl v kapse.

„Zase vás zdržuju,“ řekla stařenka. „Potřebuju váš nůž.“

„Však já nespěchám,“ řekl vetešník. „Ani nevím, kam bych dnes šel. Včera jsem obešel okolní vesnice a skoro nic jsem nekoupil.“

Stařenka zatím jedla, ale chleba se jí drobil. „Tady máte nůž,“ řekla pak. „Děkuju vám, moc jsem si pochutnala, i když byl suchý. Podívejte, kolik mám na klíně drobků. Máte doma slepice?“

„Nemám,“ řekl stařeček, „ale sousedka má.“

„Tak si ty drobky dejte do kapsy a dejte je slepicím. Chleba se nesmí vyhazovat.“

Stařeček posbíral drobky do kapsy. Pak se se stařenkou rozloučil a vracel se domů.

Doma si sedl na lavici a zamyslel se. Chvílemi se podíval na listí, které vysypal na stůl. Nezměnilo se, bylo pořád svěží a zelené.

„Schovám si ho na památku, že jsem mluvil s Krakonošem,“ řekl si a vstal, aby listí uklidil.

Vtom si všiml, že má v kapse něco těžkého. Podivil se, protože na drobky od stařenky už zapomněl. Sáhl do kapsy a vytáhl hrst zlata. Drobky se proměnily ve zlato!

„Předobrý Krakonoši!“ vykřikl stařeček. „Tak ses na mě přece jen úplně nezlobil! Ještě jednou ses mi ukázal, abys mi pomohl z bídy. Teď už se nebudu muset v krutých zimách plahočit po zasněžených cestách. Děkuju ti!“

Stařeček byl úplně šťastný. Zlato prodal a peníze si uložil. Obchodu ale úplně nenechal. Chodil aspoň do blízkých vesnic, kde ho lidé znali a měli rádi. A jak byl Krakonošovi vděčný! Čím byl starší, tím hůř se mu chodilo a v zimě by nevydělal vůbec nic.

Krakonošovo listí si schoval na památku. Často ho ukazoval lidem a vyprávěl jim o mocném duchu hor a o jeho dobrotě.

„Jak jsem byl tenkrát slepý!“ končil obvykle své vyprávění. „Dvakrát se mi ukázal a ani jednou jsem nepoznal, s kým mluvím. Kdo by taky čekal, že se Krakonoš promění v chudého dřevaře nebo ve starou žebračku a že bude mě, chudého starce, prosit o kousek chleba? A to jste měli vidět, jak mu ten suchý chleba chutnal! Ještě že jsem ho nenapomenul, proč tolik drobí. Poznal jsem, že i Krakonoš si chleba váží. Vždyť mi sám řekl, že se chleba nesmí vyhazovat.“

A lidé chodili ke stařečkovi často, aby jim o Krakonošovi vyprávěl a ukázal jim listí, které si schoval na památku.