Lékař

Jednoho krásného teplého podzimního dne se Krakonoš toulal po horách. V podzemní říši se nudil a chtěl si s někým z lidí zažertovat. Jenže chodil sem a tam a nikoho nepotkal. Nikde ani jeden pocestný, kterého by mohl poškádlit. Rozhodl se tedy, že si lehne na sluníčko a počká, až mu náhoda nějakého člověka přivede do cesty.

Dotkl se kouzelnou holí holé skály a kamenité půdy a hned na ní vyrostl hustý mech, měkký jako samet. Krakonoš se do něj natáhl a s chutí dýchal voňavý čerstvý vzduch.

Za chvíli uviděl, jak po cestě do kopce leze malý vyschlý mužíček. Přes rameno měl zavěšenou plechovou krabici a často se shýbal, jako by něco hledal.

Když se přiblížil, Krakonoš, převlečený za dřevaře, ho hlasitě pozdravil. Zeptal se ho, jestli ho může kus cesty doprovodit a ponést mu krabici a otýpku bylin, kterou držel v ruce.

Hubený mužíček se natáhl, co mohl, aby vypadal větší, než byl, a nabídku ochotně přijal. Hned se začal vychloubat, že je slavný doktor Smrtonoš, který lidi uzdravuje svým zázračným léčením.

„Císaři a králové si mě zvou a ptají se mě na radu,“ chlubil se. „Léčil jsem v Indii císaře Tamerlána, který přišel o rozum. Našel jsem mu v hlavě kámen velký jako vlašský ořech. Vytáhl jsem ho a hlavu jsem mu namazal svým proslaveným balzámem. A za dva dny mu na ní narostly ty nejkrásnější černé kudrny. Císař mě radostí objal a políbil a z vděčnosti mi daroval diamant velký jako slepičí vejce.“

A tak lhal pořád dál a vyprávěl domnělému dřevaři jednu lež za druhou. Až ho dřevař přerušil otázkou:

„Když jste tak učený pán a umíte připravovat zázračné léky, jistě znáte i vzácnou bylinu, které se říká myší zoubek. Roste jen málokde, ale kdo ji najde, má lék na každou nemoc. Jestli ji neznáte, najdu vám ji.“

Učeného doktora moc mrzelo, že ho chce poučovat nějaký hloupý dřevař. Bylinu myší zoubek neznal a rád by ji měl. Jenže přiznat to nechtěl.

„Milý příteli,“ řekl a povýšeně se usmál. Posadil si na nos brýle, aby vypadal hodně učeně. „Nemluvte o věcech, kterým nerozumíte. Váš myší zoubek by se klidně mohl jmenovat krysí ocásek, protože je to pohádka. Vy lidé věříte kdejaké hlouposti. Ale mně, slavnému doktoru Smrtonošovi, nebudete věšet bulíky na nos. Čtyři roky jsem studoval na vysokém učení v Praze a už tehdy se mé učenosti divili všichni profesoři. A teď přijde dřevař a chce mě učit o myším zoubku! Jestli si chcete dělat z někoho blázna, musíte si najít většího hlupáka, než jsem já. Ale když jste při štípání dříví tak zmoudřel, povězte mi, co bylo dřív: žalud, nebo dub?“

„Inu,“ usmál se duch, „asi dub, protože na něm teprve žalud vyroste.“

„To jste ale hlupák,“ ušklíbl se doktor. „A kde by se vzal dub, kdyby nevyrostl ze žaludu?“

„Uznávám, že jsem nevzdělaný,“ řekl domnělý dřevař. „Na tak těžké otázky umí odpovědět jen tak učený pán jako vy. Určitě byste mi mohl dát i dobrou radu a já bych vám byl vděčný celý život. Už léta mě trápí křeče a zimnice. A protože jsem moc chudý, nemůžu zajít za slavným lékařem. Je to čím dál horší a bojím se, že mě to jednou docela zmůže.“

Sotva to dořekl, svalil se na zem a začal sebou házet. Šklebil se, koulel očima a celý se třásl zimnicí, až mu cvakaly zuby. Učený doktor si ten podivný záchvat odborně prohlédl. Vytáhl z krabice asi tucet pilulek a nasypal mu je do pusy, až je musel spolknout. Pak do něj nalil půl láhve tmavozelené šťávy, hořké jako pelyněk, a prohlásil, že je dřevař zachráněný a že za své uzdravení může děkovat jen jemu. A opravdu, netrvalo dlouho a dřevař vstal. Tvrdil, že je zdravý jako ryba, jako čerstvě narozené děťátko, a šel s doktorem dál do hor.

Najednou se zastavil a zeptal se: „Co myslíte, komu patří tyhle hory? Českému králi, nebo pánu hor?“

„Českému králi přece,“ odpověděl doktor. „Dejte mi pokoj s nějakým pánem hor, s tím hloupým Krakonošem. Ten žije jen v hlavách pošetilých bláznů a straší se s ním malé děti.“

Sotva to doktor dořekl, ozvala se strašná rána, až se země otřásla. A místo poklidného dřevaře před ním stál obr vysoký jako jedle a tvářil se hrozivě.

„Ty ubohý červíku,“ zahřměl na hubeného mužíčka, který padl na kolena a prosebně k němu vztahoval ruce. „Teď ti ukážu, kdo je pánem těchhle hor. Za ten posměch vypiješ svůj odporný lektvar.“

Krakonoš mu podal láhev se zbytkem lektvaru a hrozivě se zamračil. A tak doktor nemohl jinak a musel všechno vypít až do dna. Lektvar byl tak hořký, že se doktor kroutil jako žížala, šklebil se a naříkal, až by se nad ním ustrnul i kámen.

Krakonoš se chvíli díval a pak se posměšně zasmál: „Tak teď víš, ty mizerný břidile, jak to chutná tvým nemocným, kteří tvůj hnusný lektvar musí polykat. Ať tě ani nenapadne ještě někdy trápit lidi!“

Pak doktora šťouchl a ten se jako schoulený ježek kutálel z kopce po trávě až dolů do údolí.

Trvalo hodnou chvíli, než se chlubivý doktor po té neobvyklé cestě vzpamatoval a mohl se zase postavit. Kabát měl roztrhaný a umazaný, tvář poškrábanou od trní a vypadal spíš jako tulák, kterého někdo vyhnal ze sadu, než jako slavný doktor.

Po silnici zrovna jel dobrosrdečný vozka. Naložil ho na vůz a odvezl ho k sobě domů. Doktor tam nalhal, že ho přepadli loupežníci. Jiným zase vyprávěl, že musel utíkat před divokým kancem. Jen svému příteli, doktoru Oldřichovi, řekl pravdu, aby si dal pozor: že ho tak potrestal Krakonoš.

Sám už v tom kraji nevydržel. Odstěhoval se až do Itálie a prodával tam „Tamerlánův balzám“. Jenže v Itálii bylo málo lysých hlav, a tak se mu nedařilo. Zase se tedy začal vydávat za zázračného doktora. A jestli se mezitím nepolepšil, vychloubá se tam dodnes. Jenom hořkým lektvarem už prý své nemocné nekrmí. Moc dobře totiž ví, jak chutná.