Krakonoš a závistivý soused

V malé vesničce bydleli vedle sebe ve dvou malých domcích dva sousedé. Povahou se od sebe hodně lišili, i když byli od mládí kamarádi.

Jeden z nich se jmenoval Hulíř a byl to závistivý člověk, který nerad pomáhal. Se sousedem Závodou se kamarádil jen proto, že často potřeboval jeho pomoc. Když byl jednou dlouho nemocný, postaral se Závoda o jeho rodinu: vzal k sobě jeho dvě děti a živil je, dokud se jejich táta neuzdravil. Přesto nebyl Hulíř sousedovi vděčný a jeho přátelství bylo jen naoko. Protože hodného Závodu často potřeboval, nechtěl ho rozzlobit a dělal, že je jeho upřímný přítel. Sám ale sousedovi nikdy v ničem nepomohl. Když měl půjčit i jen nějakou maličkost, říkal: „Rád bych vám posloužil, sousede, ale věřte mi, že to nemám.“

Závoda netušil, že mu soused není opravdovým přítelem. Sám byl upřímný, a tak by ho ani nenapadlo, že se Hulíř přetvařuje.

Jednoho roku na podzim pracovali oba v sousední vesnici. Do práce i z práce chodili spolu. Jednou večer se ale Závoda chvíli zdržel a Hulíř na něj nechtěl čekat, a tak šel domů sám. Z hor už foukal mrazivý vítr a Hulířovi byla zima.

Když byl asi v polovině cesty, uviděl u cesty sedět starého žebráka.

„Dobrý člověče,“ řekl žebrák, „buďte tak laskav a doveďte mě do vesnice. Zakopl jsem o kámen a trochu jsem si vymkl nohu. A mně, starému, se špatně chodí, i když mi nic není.“

„Asi jste někde moc popíjel,“ řekl Hulíř mrzutě.

„Kdepak, dobrý člověče, věřte mi, že ne,“ řekl žebrák.

„Nemůžu se s vámi zdržovat, kdy bych pak došel domů,“ řekl Hulíř a šel dál. O žebráka se nestaral.

Za chvíli šel domů i Závoda. Žebrák ho poprosil o totéž a ten dobrý člověk byl hned ochotný, že ho do vesnice dovede.

Stařec se opřel o silného muže a pomalu kulhal vedle něj. Do vesnice došli až asi za hodinu. Závodův domek stál hned na kraji.

„Buďte tak hodný a doveďte mě do hospody,“ prosil stařec.

„Do hospody – a proč?“ řekl Závoda. „Vždyť můžete přespat u mě a aspoň něco ušetříte. Mám sice malou světničku, ale pro vás se tam místo najde.“

„Děkuju vám,“ řekl stařeček. „Bude mi samozřejmě milejší, když mě necháte u sebe.“

Závoda vešel se žebrákem do světnice. Když se Závodová dozvěděla, co se stařečkovi stalo, moc ho litovala. Pak dala na stůl večeři a pobízela žebráka, aby jedl s nimi. Stařeček se nenechal dlouho pobízet.

Brzy po večeři šli spát a brzy ráno vstali. Žebrák si pochvaloval, že se dobře vyspal a že ho noha už nebolí.

„Vidím, že žijete spokojeně,“ řekl potom Závodovi. „Ale možná přece jen máte nějaké přání, které by vás potěšilo, kdyby se splnilo?“

„Jsem zaplaťpánbůh zdravý,“ odpověděl Závoda a divil se té řeči. „Na to nejnutnější si vydělám a nemůžu říct, že bychom kdy měli nouzi. Někdy mám ale starosti, co bychom si počali, kdybych onemocněl.“

„Takže nemáte žádné peníze pro případ nouze?“

„Nemáme,“ řekl Závoda. „A to mi někdy dělá starosti.“

„Ale něco přece jen máte,“ řekl žebrák.

„Máme padesát krejcarů,“ řekla Závodová. „Zítra je sobota a manžel zase přinese výplatu.“

„Tak vám něco poradím,“ řekl stařec. „Až večer přijdete domů, vezměte těch padesát krejcarů a jděte do lesa. U prvního stromu se dejte doprava a počítejte stromy, až dojdete k desátému. Je to starý ztrouchnivělý dub. Mezi dva kořeny, které trochu vyčnívají ze země, ty peníze zakopejte a jděte domů. Brzy ráno se na to místo vraťte a peníze vykopejte. Uvidíte, jak se změnily. Jestli chcete, ušetřím vám jednu cestu. Dejte mi ty peníze a já je tam zakopu sám. Ráno si pro ně pak přijďte.“

Závodová žebrákovým slovům nevěřila, ale její muž mu hned dal padesát krejcarů a řekl: „Tady jsou. Zítra ráno je budu hledat tam, kde jste říkal.“

Žebrák poděkoval za nocleh a za jídlo a odešel.

„To jsme to vyvedli,“ řekla Závodová. „Ten člověk potřebuje peníze a vymyslel si, jak nás nejlíp napálit.“

„Jestli máš pravdu, tak ať mu jsou k užitku,“ odpověděl muž. „Kvůli tomu nezchudneme. Měl nás sice poprosit a nemusel lhát, příště budeme opatrnější. Ale stejně nevěřím, že nás podvedl.“

Závoda byl trpělivý člověk, ale tentokrát se nemohl dočkat chvíle, kdy půjde do lesa ke starému dubu. Druhý den brzy ráno vstal, vzal motyku a spěchal na to místo.

Na kraji lesa snadno našel starý dub a hned začal kopat mezi vyčnívajícími kořeny. Jakmile poprvé odhrnul hlínu, uviděl v ní něco lesklého. Sehnul se a našel v hlíně několik dukátů. Kopal dál a za chvíli jich měl padesát. V tolik dukátů se proměnily zakopané krejcary.

Celý šťastný spěchal domů. Rozechvělým hlasem ženě vyprávěl, co našel, a pak řekl: „Vidíš, jak dobře jsme udělali, že jsme stařečkovi ty peníze dali.“

„Vidím, že jsem mu křivdila,“ řekla Závodová. „Ale nejlíp jsi udělal, milý muži, že jsi stařečka k nám přivedl. Kdyby ti ho nebylo líto, neměli bychom teď ty krásné peníze.“

„To je pravda,“ řekl Závoda. „Ať je nám to ponaučením, že máme dělat dobro, ať za to dostaneme odměnu, nebo ne.“

Ještě se kochali lesklými dukáty, když do světnice vešel Hulíř. Byl už čas jít do práce. Moc se divil, když viděl u souseda takové bohatství, a hned se ptal, odkud ty peníze mají. Závoda se vydal do práce a cestou Hulířovi vyprávěl, že mu k penězům pomohl chudý stařec.

„Já hlupák!“ pomyslel si Hulíř. „Proč jsem toho starce do vsi nedovedl sám? Mohl jsem být boháč!“

Pak Závodu ujišťoval, jak má z jeho štěstí radost. Ve skutečnosti mu ho ale strašně záviděl.

Druhý den byla neděle a oba sousedé byli doma. Když se blížilo poledne, Hulíř měl velkou radost, protože uviděl, že přichází známý stařeček.

Za chvíli stařeček vešel do světnice a poprosil o almužnu. Hulíř hned vytáhl z kapsy stříbrný tolar, podal mu ho a řekl: „Tady máte almužnu, dědečku. Odpusťte mi, že jsem vás předevčírem nemohl dovést do vsi. Moc jsem spěchal. A tušil jsem, že můj soused, který šel za mnou, se nad vámi slituje a doprovodí vás.“

„Zaplať vám pánbůh,“ děkoval stařeček. „Tak velkou almužnu jsem ještě od nikoho nedostal.“ A chválil Hulířovu štědrost a odešel.

Hulíře ale ta chvála netěšila a tvářil se kysele. Čekal, že když stařec dostane tak velkou almužnu, hned mu poradí, ať někam zakope peníze, které se mu promění v dukáty. Zklamaně se za žebrákem díval a řekl si: „Zase jsem udělal pořádnou hloupost. Škoda tolaru!“

Za chvíli si to ale rozmyslel. Dal si do kapsy padesát tolarů, které si za dlouhá léta našetřil, vyšel ven a zamířil k lesu.

„Snad nebude nevděčný,“ pomyslel si. „Vždyť jsem mu dal víc než Závoda.“

Za chvíli byl u lesa. Jak se ale divil, když u stromu, který mu Závoda popsal, uviděl sedět cizího člověka! Hulíř zamířil k dubu, jako by se jen procházel, a když k němu došel, zeptal se neznámého, jestli na někoho čeká.

„Nečekám,“ zněla odpověď. „Ale dozvěděl jsem se, že tu Krakonoš nedávno pomohl jednomu člověku a proměnil mu krejcary v dukáty. Přehrabal jsem tu hlínu, jestli tu ještě nějaký dukát nezůstal, ale nic jsem nenašel. Včera jsem to tu ale taky zkusil: zakopal jsem tu jeden krejcar a dnes jsem tu místo něj našel dukát.“

„Ale,“ divil se Hulíř, „a proč jste jich sem nedal víc?“

„Milý příteli,“ řekl neznámý, „tak jednoduché to není. Kdo chce, aby mu Krakonoš proměnil krejcary v dukáty, smí sem zakopat jen peníze, které si vydělal prací. Ne vypůjčené nebo jinak získané. A já jsem měl jen jeden krejcar.“

„Tak teď můžete proměnit ten dukát,“ řekl Hulíř.

„To ne, to by mi nepomohlo,“ odpověděl neznámý. „Ten dukát jsem si přece nevydělal prací.“

„A v dukáty se tu promění jenom krejcary?“ zeptal se Hulíř.

„Kdybyste sem dal jinou minci, samozřejmě poctivě vydělanou,“ řekl neznámý, „našel byste tu druhý den tolik dukátů, kolik krejcarů má mince, kterou jste sem dal.“

„A co kdybych sem dal pět tolarů?“ zeptal se Hulíř.

„Pak byste měl tolik dukátů, kolik krejcarů dostanete za ty tolary,“ řekl neznámý.

„Škoda, že je nemám,“ usmál se Hulíř a odcházel. „Mohl bych snadno zbohatnout.“

Šel domů a řekl ženě, co chce udělat.

„Můžeš to zkusit,“ řekla žena. „Jen abychom o ty peníze nepřišli.“

„O to neměj starost,“ uklidňoval ji Hulíř.

Večer vzal motyku a šel do lesa. Několikrát se rozhlédl, jestli ho někdo nevidí. Pak vykopal malou jamku, dal do ní tolary a zase ji zahrabal. Potom si sedl kousek dál do křoví a čekal, aby nikdo nepřišel a tolary mu nevzal. Přitom si v duchu počítal, jaký bude boháč. Dopočítal se obrovské sumy.

V lese byla černá tma a všude kolem bylo hluboké ticho. Hulíř byl celý rozechvělý a upřeně se díval na starý dub, který byl ve tmě vidět jen nejasně.

Konečně ve vsi ponocný troubil dvanáct hodin. Hulíř sebou trhl. Zdálo se mu, že ve starém dubu najednou zašustilo řídké listí.

Nemýlil se. Šustění bylo čím dál zřetelnější a Hulířovi se zdálo, že se dub kácí. A zároveň se pod zemí ozýval podivný hukot.

„Teď mi Krakonoš proměňuje tolary v dukáty,“ pomyslel si Hulíř a třásl se strachy i radostí. Před očima mu tančila čísla obrovské sumy, která mu možná už patřila.

Za chvíli bylo zase ticho. Hulíř už už chtěl běžet k dubu. Naštěstí si ještě včas vzpomněl, že poklad smí vykopat až za svítání. Sedl si tedy zase a čekal.

Ale byla to dlouhá noc a Hulířovi připadala jako věčnost. Třásl se zimou i napětím. Jenže noční chlad skoro necítil, protože myslel jen na hromady dukátů, které ráno vykope a odnese domů. V duchu si dělal plány, jaký si postaví ve městě palác a jak nádherně bude žít.

„Počkej, Závodo, zítra už budeš proti mně chudák,“ těšil v duchu svou závist.

Konečně se ze vsi ozvalo kokrhání kohoutů. Jakmile se na obloze objevily první červánky a černá tma se změnila v šero, Hulíř vstal, vzal motyku a několika skoky byl u dubu.

Jak se ale divil! Starý dub byl vyvrácený i s kořeny a tam, kde dřív stál, byla docela hluboká jáma.

Hulíř se v první chvíli lekl, ale brzy se uklidnil a řekl si: „Není divu, vždyť tolik zlata musí být hrozně těžké. Země se pod tou tíhou dukátů až propadá. Opravdu nevím, jak je donesu domů.“

Najednou o něco zavadil nohou. Sehnul se a uviděl tolar.

„Ten asi zůstal nahoře,“ myslel si Hulíř, „a proto se neproměnil v dukáty. To je škoda! No, o jeden nejde. Ten tolar tu nechám, ať ho najde nějaký chudák.“

Pak slezl do jámy a začal rychle kopat. Nic ale nenacházel.

„Propadly se hluboko,“ myslel si a kopal dál.

Za chvíli ho začala přepadat úzkost. Vykopal už hlubokou jámu, ale po dukátech ani památky. Po tváři mu stékal studený pot. Kopal pořád hlouběji, kopal i jinde – na všech stranách kolem vyvráceného dubu – ale marně. S velkou námahou kousek odvalil kmen, aby mohl kopat i pod ním, ale ani tam nic nebylo.

Najednou se nad ním ozval hlasitý smích. Hulíř se podíval nahoru, ale nic neviděl. Celý bez sebe klesl na zem.

Teď všechno pochopil. Krakonoš chtěl potrestat jeho závist a bezcitnost. Vzal mu padesát tolarů a vrátil mu jen ten jediný, který od něj dostal jako almužnu.

Hulířova lítost a vztek se nedají popsat. Jakmile se trochu vzpamatoval, zvedl tolar, kterým ještě před chvílí pohrdal, vzal motyku a utíkal domů.

Žena se ho lekla, jak vypadal. Když viděla, že nic nenese, domyslela si všechno. Nic mu ale nevyčítala, protože byl celý zničený.

Ten den Hulíř do práce nešel. Po noci strávené v mrazivém lese prochladl a musel si lehnout.

Závoda se ho ráno nemohl dočkat, a tak šel do práce sám. Jak se večer divil, když k němu přišel a viděl, že soused leží v posteli s horečkou a jeho žena naříká.

Bylo potřeba pomoct. Hodný Závoda byl teď bohatší než dřív, a tak pomáhal ještě raději. Dal Hulířové dva z těch dukátů, které jim její muž tak záviděl, aby mohla zavolat doktora a koupit léky.

Za pár dní byl Hulíř zase zdravý. Když se od ženy dozvěděl, že jí hodný Závoda pomohl, když bylo nejhůř, byl tak dojatý, že nemohl ani promluvit. Teprve později mu vřele poděkoval a přiznal se mu, jak ho Krakonoš potrestal. Závoda ho upřímně litoval.

Od té doby byl Hulíř svému sousedovi opravdovým přítelem. Nic mu nezáviděl a ze srdce mu přál, aby byl šťastný. A přál to nejen jemu, ale každému. Závist už v Hulířově srdci nikdy nenašla místo.

Krakonošův trest byl sice tvrdý, ale prospěl mu.