Statečný cínový vojáček

Bylo jednou pětadvacet cínových vojáčků. Byli to všichni bratři, protože se narodili ze staré cínové lžíce. Pušku drželi v náručí a dívali se přímo před sebe. Uniformy měli červené a modré, no prostě nádherné. Úplně první, co na tomhle světě uslyšeli, když někdo sundal víko z krabice, ve které leželi, bylo slovo: „Cínoví vojáčci!“ To vykřikl malý chlapec a zatleskal. Dostal je, protože měl narozeniny, a teď je stavěl na stůl. Jeden vojáček byl jako druhý, jen jediný byl trochu jiný. Měl jen jednu nohu, protože ho odlévali jako posledního a cínu už nebylo dost. Přesto stál na té své jedné stejně pevně jako ostatní na dvou, a právě o něm je tenhle příběh.

Na stole, kde je postavili, stála spousta jiných hraček. Ale nejvíc padal do očí rozkošný zámek z papíru. Malými okýnky bylo vidět rovnou dovnitř do sálů. Venku stály malé stromky kolem malého zrcátka, které mělo vypadat jako jezero. Plavaly na něm labutě z vosku a zrcadlily se v něm. Všechno to bylo rozkošné, ale nejrozkošnější ze všeho byla malá slečna, která stála uprostřed otevřených zámeckých dveří. Byla taky vystřižená z papíru, ale měla sukýnku z toho nejjemnějšího průsvitného batistu a přes rameno úzkou modrou stužku jako šerpu. Uprostřed stužky se třpytila flitrová hvězdička, stejně velká jako celý její obličej. Malá slečna měla obě ruce roztažené, protože byla tanečnice, a jednu nohu zvedala tak vysoko do vzduchu, že ji cínový vojáček vůbec nemohl najít a myslel si, že má jen jednu nohu, stejně jako on.

„To by byla žena pro mě!“ pomyslel si. „Ale je trochu vznešená. Bydlí v zámku a já mám jen krabici, a v té nás je pětadvacet. To není místo pro ni! Ale musím se s ní seznámit.“ A tak si lehl, jak byl dlouhý, za tabatěrku se šňupacím tabákem, která stála na stole. Odtud se mohl pěkně dívat na tu jemnou malou dámu, která pořád stála na jedné noze a neztrácela rovnováhu.

Když se připozdilo, dostali se všichni ostatní cínoví vojáčci do krabice a lidé v domě šli spát. Teď si začaly hrát hračky. Hrály si na návštěvy, na válku i na ples. Cínoví vojáčci chrastili v krabici, protože si chtěli hrát s nimi, ale nemohli zvednout víko. Louskáček metal kotrmelce a břidlicové pero vyvádělo na tabulce. Byl to takový rámus, že se probudil kanárek a začal se vybavovat taky, a to ve verších. Jediní dva, kteří se nehnuli z místa, byli cínový vojáček a malá tanečnice. Držela se tak rovně na špičce jedné nohy, s oběma pažemi roztaženými, a on stál stejně neochvějně na své jediné noze. Ani na okamžik z ní nespustil oči.

Tu odbila dvanáctá, a cvak! odskočilo víko tabatěrky. Ale tabák v ní nebyl, kdepak, byl v ní malý černý skřítek. Byla to totiž taková kouzelná krabička s pérkem.

„Cínový vojáčku!“ řekl skřítek. „Nech si laskavě oči pro sebe!“

Ale cínový vojáček dělal, že neslyší.

„Jen počkej do zítřka!“ řekl skřítek.

Když se ráno rozednilo a děti vstaly, postavili cínového vojáčka do okna. A ať už to byl skřítek, nebo průvan, okno se najednou otevřelo a vojáček vypadl po hlavě ze třetího patra. Byl to hrozný let. Nohu měl nahoře ve vzduchu a zůstal stát na čepici, s bodákem zaraženým mezi dlažebními kostkami.

Služka a malý chlapec hned seběhli dolů, aby ho hledali. Ale ačkoli na něj málem šlápli, neviděli ho. Kdyby cínový vojáček zavolal: Tady jsem!, určitě by ho našli. Jenže on si myslel, že se nehodí křičet nahlas, když je v uniformě.

Pak začalo pršet. Kapky padaly jedna hustěji než druhá, až z toho byl pořádný liják. Když přestal, přišli dva kluci z ulice.

„Hele!“ řekl jeden. „Tamhle leží cínový vojáček! Ten se pojede plavit!“

A tak udělali loďku z novin, posadili do ní doprostřed cínového vojáčka, a ten teď plul dolů strouhou. Oba kluci běželi vedle a tleskali. Pane na nebi! Jaké vlny byly v té strouze a jaký tam byl proud! Však taky pořádně lilo. Papírová loďka se houpala nahoru a dolů a chvílemi se točila tak rychle, až se cínový vojáček celý třásl. Ale zůstal neochvějný, nehnul ani brvou, díval se přímo před sebe a držel pušku v náručí.

Najednou loďka vjela pod dlouhé prkno přes strouhu. Bylo tam tak tma, jako by byl ve své krabici.

„Kampak se asi dostanu?“ pomyslel si. „No jo, to je skřítkova vina! Ach, kdyby tak se mnou v loďce seděla ta malá slečna, klidně by tu mohla být ještě jednou taková tma!“

V tu chvíli připlula velká vodní krysa, která bydlela pod prknem.

„Máš pas?“ zeptala se krysa. „Sem s pasem!“

Ale cínový vojáček mlčel a držel pušku ještě pevněji. Loďka uháněla a krysa za ní. Hu! Jak ta cvakala zuby a volala na třísky a stébla:

„Chyťte ho! Chyťte ho! Nezaplatil clo! Neukázal pas!“

Ale proud byl silnější a silnější! Cínový vojáček už viděl vpředu denní světlo, tam kde prkno končilo. Ale slyšel taky hučení, ze kterého by se lekl i statečný muž. Představte si, strouha se tam, kde končilo prkno, řítila rovnou do velkého kanálu. To bylo pro něj stejně nebezpečné, jako kdybychom my pluli dolů velkým vodopádem.

Byl už tak blízko, že se nemohl zastavit. Loďka vyletěla ven. Ubohý cínový vojáček se držel tak zpříma, jak jen mohl. Nikdo o něm nesměl říct, že mrkl. Loďka se třikrát, čtyřikrát zatočila dokola a byla plná vody až po okraj. Musela se potopit. Cínový vojáček stál ve vodě až po krk, loďka klesala hloub a hloub a papír se rozmáčel víc a víc. Teď už mu voda šla přes hlavu. – Tu si vzpomněl na malou rozkošnou tanečnici, kterou už nikdy neuvidí. A v uších cínového vojáčka zaznělo:

„Plav, plav, vojáku,
smrti neujdeš!“

Teď se papír roztrhl a cínový vojáček propadl skrz – ale v tu ránu ho spolkla velká ryba.

Ach, jaká tam uvnitř byla tma! Ještě horší než pod prknem, a k tomu tak těsno. Ale cínový vojáček byl neochvějný a ležel, jak byl dlouhý, s puškou v náručí. –

Ryba se zmítala sem a tam a dělala ty nejstrašnější pohyby. Nakonec úplně ztichla a projelo jí něco jako blesk. Světlo zazářilo docela jasně a někdo nahlas vykřikl: „Cínový vojáček!“ Rybu totiž chytili, přinesli na trh, prodali a dostala se do kuchyně, kde ji služka rozřízla velkým nožem. Vzala vojáčka dvěma prsty kolem pasu a odnesla ho do pokoje, kde všichni chtěli vidět toho podivuhodného muže, který cestoval v břiše ryby. Ale cínový vojáček nebyl vůbec pyšný. Postavili ho na stůl, a tam – ach, jak divně to na světě někdy chodí! Cínový vojáček byl v tom samém pokoji, ve kterém byl předtím. Viděl ty samé děti a na stole stály ty samé hračky: krásný zámek s rozkošnou malou tanečnicí. Pořád stála na jedné noze a druhou měla vysoko ve vzduchu. Byla taky neochvějná. To vojáčka dojalo, málem by plakal cínové slzy, ale to se nehodilo. Díval se na ni a ona se dívala na něj, ale neřekli nic.

V tu chvíli jeden z malých chlapců popadl vojáčka a hodil ho rovnou do kamen. Neměl k tomu vůbec žádný důvod. Určitě za to mohl skřítek z tabatěrky.

Cínový vojáček stál celý ozářený a cítil strašlivé horko, ale jestli bylo ze skutečného ohně, nebo z lásky, to nevěděl. Barvy z něj úplně zmizely. Jestli se to stalo na cestě, nebo žalem, to nikdo nedokázal říct. Díval se na malou slečnu, ona se dívala na něj, a on cítil, že taje, ale pořád stál neochvějně s puškou v náručí. Tu se otevřely dveře, vítr zachytil tanečnici a ona vletěla jako víla vzduchu rovnou do kamen k cínovému vojáčkovi, vzplála plamenem a byla pryč. Potom se cínový vojáček roztavil na hrudku, a když služka druhý den vybírala popel, našla ho v podobě malého cínového srdíčka. Z tanečnice zůstala jen flitrová hvězdička, a ta byla spálená načerno jako uhel.