Slavík

V Číně, to přece víš, je císař Číňan a všichni, koho má kolem sebe, jsou také Číňané. Je to už mnoho let, ale právě proto stojí za to ten příběh slyšet, než se zapomene! Císařův palác byl nejnádhernější na světě, celý z jemného porcelánu, tak drahý, ale tak křehký a tak choulostivý, že se člověk musel pořádně mít na pozoru, aby ho nerozbil. V zahradě rostly ty nejpodivuhodnější květiny, a k těm nejnádhernějším byly přivázané stříbrné zvonečky, které cinkaly, aby nikdo nepřešel kolem a květiny si nevšiml. Ano, všechno bylo v císařově zahradě tak důmyslně vymyšlené, a táhla se tak daleko, že ani sám zahradník nevěděl, kde končí. Kdo šel pořád dál, přišel do nejkrásnějšího lesa s vysokými stromy a hlubokými jezery. Les sahal až k moři, které bylo modré a hluboké. Velké lodě mohly plout až pod větve stromů, a v těch větvích bydlel slavík, který zpíval tak nádherně, že i chudý rybář, který měl tolik jiné práce, zůstal tiše ležet a poslouchal, když v noci vytahoval sítě a uslyšel slavíka. „Pane Bože, to je krása!“ řekl. Ale pak se musel věnovat své práci a na ptáčka zapomněl. Jenže druhou noc, když ptáček zase zpíval a rybář tam připlul, řekl totéž: „Pane Bože, to je ale krása!“

Ze všech zemí světa přijížděli do císařova města cestovatelé a obdivovali ho, palác i zahradu. Ale když uslyšeli slavíka, řekli všichni: „Ten je ze všeho nejlepší!“

A cestovatelé o tom vyprávěli, když se vrátili domů, a učenci napsali mnoho knih o městě, paláci a zahradě. Ale na slavíka nezapomněli, toho postavili úplně nahoru. A ti, kdo uměli psát básně, psali ty nejkrásnější básně, všechny o slavíkovi v lese u hlubokého jezera.

Ty knihy obešly celý svět a některé se jednou dostaly i k císaři. Seděl ve svém zlatém křesle, četl a četl a co chvíli pokyvoval hlavou, protože ho těšilo číst ty nádherné popisy města, paláce a zahrady. „Ale slavík je ze všeho nejlepší!“ stálo tam napsáno.

„Copak to je?“ řekl císař. „Slavík! Toho přece vůbec neznám! Je tu takový pták v mém císařství, a dokonce v mé zahradě? To jsem nikdy neslyšel! Takové věci se musí člověk dočíst v knihách!“

A zavolal svého kavalíra. Ten byl tak vznešený, že když se ho někdo nižší odvážil oslovit nebo se ho na něco zeptat, neodpověděl nic jiného než „P!“ – a to nic neznamená.

„Prý tu je nesmírně pozoruhodný pták, kterému se říká slavík!“ řekl císař. „Říká se, že je to to nejlepší v mé veliké říši! Proč mi o něm nikdy nikdo nic neřekl?“

„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ řekl kavalír. „U dvora nebyl nikdy představen!“

„Chci, aby sem dnes večer přišel a zazpíval mi!“ řekl císař. „Celý svět ví, co mám, a já to nevím!“

„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ řekl kavalír. „Budu ho hledat, najdu ho!“

Ale kde ho najít? Kavalír běhal nahoru a dolů po všech schodech, sály i chodbami, ale nikdo z těch, které potkal, o slavíkovi neslyšel. A tak kavalír běžel zpátky k císaři a řekl, že to musí být nějaká bajka těch, kdo píšou knihy. „Vaše císařské Veličenstvo nemá věřit všemu, co se píše! To jsou výmysly a něco, čemu se říká černá magie!“

„Ale tu knihu, ve které jsem to četl,“ řekl císař, „mi poslal mocný císař japonský, a tak to nemůže být nepravda. Chci slyšet slavíka! Musí tu být dnes večer! Má mou nejvyšší přízeň! A jestli nepřijde, dostane celý dvůr po večeři šťouchanec do břicha!“

„Tsing-pe!“ řekl kavalír a zase běhal nahoru a dolů po všech schodech, všemi sály a chodbami, a půlka dvora běhala s ním, protože nikdo nestál o šťouchanec do břicha. Všude se vyptávali po tom podivuhodném slavíkovi, kterého znal celý svět, jen nikdo u dvora.

Nakonec potkali v kuchyni malou chudou holčičku a ta řekla: „Ach Bože, slavík! Toho dobře znám! Ano, ten umí zpívat! Každý večer smím odnést trochu zbytků od stolu domů své ubohé nemocné mamince, bydlí dole u pobřeží. A když se pak vracím, jsem unavená a odpočívám v lese, slyším slavíka zpívat! Až se mi z toho do očí derou slzy, je to, jako by mě maminka líbala!“

„Malá kuchtičko!“ řekl kavalír. „Obstarám ti stálé místo v kuchyni a dovolení dívat se, jak císař jí, jestli nás dovedeš ke slavíkovi, protože je na dnešní večer pozvaný!“

A tak se všichni vydali do lesa, kde slavík obvykle zpíval. Šla tam půlka dvora. Jak tak nejlépe šli, začala bučet kráva.

„Ó!“ řekli dvorní šlechtici. „Teď ho máme! To je ale podivuhodná síla v tak malém zvířátku! Toho jsem určitě už někdy slyšel!“

„Ne, to bučí krávy,“ řekla malá kuchtička. „Ještě jsme od toho místa daleko!“

Teď v bažině zakvákaly žáby.

„Nádhera!“ řekl čínský zámecký probošt. „Teď ho slyším, je to jako malé kostelní zvonečky!“

„Ne, to jsou žáby!“ řekla malá kuchtička. „Ale teď myslím, že ho brzy uslyšíme!“

Pak začal slavík zpívat.

„To je on!“ řekla holčička. „Poslouchejte! Poslouchejte! A tamhle sedí!“ A ukázala na malého šedého ptáčka nahoře ve větvích.

„Je to možné?“ řekl kavalír. „Takhle bych si ho nikdy nepředstavoval! Jak obyčejně vypadá! Určitě ztratil barvu, když vidí kolem sebe tolik vznešených lidí!“

„Slavíčku!“ zavolala malá kuchtička nahlas. „Náš milostivý císař by si moc přál, abyste mu zazpíval!“

„S největším potěšením!“ řekl slavík a zpíval, že to byla radost.

„Je to jako skleněné zvonečky!“ řekl kavalír. „A podívejte se na to malé hrdélko, jak pracuje! Je to s podivem, že jsme ho nikdy předtím neslyšeli! U dvora bude mít velký úspěch!“

„Mám zazpívat císaři ještě jednou?“ zeptal se slavík, který si myslel, že je tam císař s nimi.

„Můj znamenitý malý slavíku!“ řekl kavalír. „Mám tu velikou radost, že vás smím pozvat na dnešní dvorní slavnost, kde okouzlíte jeho vysokou císařskou Milost svým rozkošným zpěvem!“

„Nejlíp to zní venku v zeleni!“ řekl slavík. Ale přesto šel rád s nimi, když slyšel, že si to císař přeje.

V paláci bylo všechno pořádně vyleštěné! Stěny i podlahy, které byly z porcelánu, se třpytily ve světle mnoha tisíců zlatých lamp! V chodbách stály ty nejkrásnější květiny, které uměly opravdu zvonit. Všude se pobíhalo a táhlo, a tím všechny zvonečky zvonily, že nebylo slyšet vlastního slova.

Uprostřed velkého sálu, kde seděl císař, postavili zlaté bidýlko a na tom měl slavík sedět. Byl tam celý dvůr a malá kuchtička směla stát za dveřmi, protože teď už měla titul skutečné kuchtičky. Všichni byli v tom nejkrásnějším, co měli, a všichni se dívali na malého šedého ptáčka, na kterého císař kývl.

A slavík zpíval tak nádherně, že císař měl slzy v očích. Slzy se mu kutálely po tvářích, a tu slavík zpíval ještě krásněji, až to šlo přímo k srdci. A císař měl takovou radost, že řekl, že slavík bude nosit jeho zlatý pantoflíček na krku. Ale slavík poděkoval, odměny už dostal dost.

„Viděl jsem slzy v císařových očích, to je pro mě ten největší poklad! Císařovy slzy mají podivuhodnou moc! Bůh ví, že jsem odměněn dost!“ A pak zase zpíval svým sladkým, požehnaným hlasem.

„To je ta nejroztomilejší koketerie, jakou znám!“ říkaly dámy kolem a nabraly si do pusy vodu, aby mohly klokotat, když na ně někdo promluví. Myslely si totiž, že jsou také slavíci. Ano, i lokajové a komorné dali vědět, že jsou spokojení, a to už je co říct, protože těm se zavděčit je ze všeho nejtěžší. Ano, slavík měl opravdu úspěch!

Teď měl zůstat u dvora, mít vlastní klec a volnost vyletět si na procházku dvakrát za den a jednou za noc. Dostal dvanáct sluhů a ti všichni ho drželi za hedvábnou stužku uvázanou kolem nožky, a drželi pevně. Na takové procházce nebylo vůbec nic radostného.

Celé město mluvilo o tom podivuhodném ptákovi. A když se potkali dva lidé, jeden neřekl nic jiného než „Sla-!“ a druhý řekl „-vík!“, a pak si povzdechli a rozuměli si. Ano, jedenáct dětí hokynářů dostalo jméno po něm, ale ani jedno z nich nevydalo za celý život jediný čistý tón.

Jednoho dne přišel císaři velký balík a na něm stálo napsáno: Slavík.

„Tady máme novou knihu o našem slavném ptákovi!“ řekl císař. Ale nebyla to kniha, byl to malý umělecký předmět v krabičce: umělý slavík, který měl vypadat jako ten živý, ale byl celý posázený diamanty, rubíny a safíry. Jakmile se umělý pták natáhl, uměl zazpívat jednu z písní, které zpíval ten skutečný, a přitom mu ocásek chodil nahoru a dolů a třpytil se stříbrem a zlatem. Kolem krku mu visela stužka a na ní stálo napsáno: „Slavík japonského císaře je chudý proti slavíkovi císaře čínského.“

„To je nádhera!“ řekli všichni, a ten, kdo umělého ptáka přinesl, hned dostal titul Vrchní císařský přinašeč slavíků.

„Teď spolu musí zpívat! To bude duet!“

A tak spolu museli zpívat, ale moc to nešlo, protože skutečný slavík zpíval po svém a umělý pták jel na válečky. „Ten za nic nemůže,“ řekl kapelník, „drží takt výborně a je úplně z mé školy!“ Pak měl umělý pták zpívat sám. – Měl stejný úspěch jako ten skutečný, a navíc byl mnohem roztomilejší na pohled: třpytil se jako náramky a brože.

Třiatřicetkrát zazpíval jednu a tutéž píseň, a přece nebyl unavený. Lidé by ho rádi poslouchali znovu od začátku, ale císař mínil, že teď by měl trochu zazpívat i živý slavík – jenže kde byl? Nikdo si nevšiml, že vyletěl otevřeným oknem pryč do svých zelených lesů.

„Ale co to má znamenat?“ řekl císař. A všichni dvořané láteřili a mínili, že slavík je nesmírně nevděčné zvíře. „Toho nejlepšího ptáka přece máme!“ říkali, a tak musel zase zpívat umělý pták, a to už slyšeli tu samou píseň počtyřiatřicáté. Ale ještě ji neuměli celou, protože byla tak těžká. A kapelník umělého ptáka nesmírně chválil, ba ujišťoval, že je lepší než skutečný slavík, nejen pokud jde o šaty a spoustu nádherných diamantů, ale i uvnitř.

„Protože vidíte, vážené panstvo, a císař především: u skutečného slavíka nikdy nemůžete spočítat, co přijde, ale u umělého ptáka je všechno dané! Tak to bude a nijak jinak! Dá se to vysvětlit, dá se rozpárat a ukázat lidskému rozumu, jak leží válečky, jak se točí a jak jedno vyplývá z druhého –!“

„To si myslím taky!“ řekli všichni. A kapelník dostal svolení, že příští neděli ukáže ptáka lidu. I lidé ho měli slyšet zpívat, řekl císař. A slyšeli ho a byli tak spokojení, jako by se rozveselili čajem, protože to je tak docela čínské. A všichni řekli „ó!“, zvedli do vzduchu prst, kterému se říká Mlsálek, a pokyvovali hlavou. Ale chudí rybáři, kteří slyšeli skutečného slavíka, říkali: „Zní to pěkně, a podobá se to, ale něco tomu chybí, nevím co!“

Skutečný slavík byl vypovězen ze země a z říše.

Umělý pták měl své místo na hedvábném polštáři hned vedle císařovy postele. Všechny dárky, které dostal, zlato a drahokamy, ležely kolem něj, a jeho titul se zvýšil na „Vysocecísařský pěvec nočního stolku“, v hodnosti číslo jedna nalevo. Císař totiž považoval za nejvznešenější tu stranu, na které je srdce, a srdce je vlevo i u císaře. A kapelník napsal o umělém ptákovi pětadvacet svazků. Bylo to tak učené a tak dlouhé, a se samými nejtěžšími čínskými slovy, že všichni lidé říkali, že to přečetli a pochopili, protože jinak by byli hloupí a dostali by šťouchanec do břicha.

Tak uběhl celý rok. Císař, dvůr i všichni ostatní Číňané znali nazpaměť každé malé kluknutí v písni umělého ptáka, ale právě proto se jim teď líbila nejvíc. Mohli si sami zpívat s ním, a taky to dělali. Kluci na ulici zpívali „cicici! kluk-kluk-kluk!“ a císař to zpíval taky –! Ano, bylo to opravdu nádherné!

Ale jednou večer, když umělý pták zrovna nejkrásněji zpíval a císař ležel v posteli a poslouchal ho, udělalo to v ptákovi „cvak!“. Něco prasklo: „vrrrrrrr!“ Všechna kolečka se roztočila, a hudba přestala.

Císař hned vyskočil z postele a dal zavolat svého osobního lékaře, ale co ten mohl pomoct! Tak dali přivést hodináře, a po dlouhém mluvení a dlouhém prohlížení dal ptáka jakžtakž do pořádku. Ale řekl, že se musí moc šetřit, protože čepy má už tak opotřebované, že není možné dát nové tak, aby hudba šla spolehlivě. To byl velký žal! Jen jednou za rok se směl umělý pták nechat zpívat, a i to bylo až dost. Ale pak kapelník pronesl krátkou řeč s těmi těžkými slovy a řekl, že je to stejně dobré jako dřív, a tak to bylo stejně dobré jako dřív.

Teď uběhlo pět let a celou zemi postihl opravdu velký zármutek, protože všichni měli svého císaře vlastně rádi. Teď byl nemocný a prý už nebude žít. Nový císař už byl zvolený a lidé stáli venku na ulici a ptali se kavalíra, jak je na tom jejich císař.

„P!“ řekl a zavrtěl hlavou.

Studený a bledý ležel císař ve své velké nádherné posteli. Celý dvůr si myslel, že je mrtvý, a každý z nich běžel pozdravit nového císaře. Komorníci vyběhli ven, aby si o tom mohli povídat, a služebné z paláce měly velkou kávovou společnost. Ve všech sálech a chodbách rozprostřeli sukno, aby nebylo slyšet, jak někdo chodí, a proto tam bylo tak ticho, tak ticho. Ale císař ještě nebyl mrtvý. Strnulý a bledý ležel v nádherné posteli s dlouhými sametovými závěsy a těžkými zlatými střapci. Vysoko nahoře bylo otevřené okno a měsíc svítil na císaře i na umělého ptáka.

Ubohý císař skoro nemohl dýchat, jako by mu něco sedělo na prsou. Otevřel oči a tu uviděl, že mu na prsou sedí Smrt. Nasadila si jeho zlatou korunu a v jedné ruce držela císařovu zlatou šavli a ve druhé jeho nádhernou korouhev. A všude kolem ze záhybů velkých sametových závěsů vykukovaly podivné hlavy, některé úplně ošklivé, jiné tak požehnaně mírné: to byly všechny císařovy zlé a dobré skutky, které se na něj dívaly teď, když mu Smrt seděla na srdci.

„Pamatuješ si na to?“ šeptala jedna po druhé. „Pamatuješ si na to?“ A vyprávěly mu toho tolik, až mu na čele vyrazil pot.

„To jsem nikdy nevěděl!“ řekl císař. „Hudbu, hudbu, ten velký čínský buben!“ volal. „Ať neslyším všechno, co říkají!“

Ale ony mluvily dál, a Smrt přikyvovala jako Číňan ke všemu, co se řeklo.

„Hudbu, hudbu!“ křičel císař. „Ty malý požehnaný zlatý ptáčku! Zpívej přece, zpívej! Dal jsem ti zlato a drahocennosti, sám jsem ti pověsil na krk svůj zlatý pantoflíček, zpívej přece, zpívej!“

Ale pták stál a mlčel. Nebyl tu nikdo, kdo by ho natáhl, a jinak nezpíval. A Smrt se dál dívala na císaře svými velkými prázdnými očními důlky, a bylo tak ticho, tak strašně ticho.

Vtom se hned u okna rozezněl ten nejkrásnější zpěv. Byl to malý živý slavík, který seděl venku na větvi. Slyšel o císařově trápení, a tak přiletěl, aby mu zpíval útěchu a naději. A jak zpíval, postavy byly bledší a bledší, krev v císařových slabých údech proudila rychleji a rychleji, a i sama Smrt poslouchala a řekla: „Zpívej dál, slavíčku! Zpívej dál!“

„Ano, ale dáš mi tu nádhernou zlatou šavli? Dáš mi tu bohatou korouhev? Dáš mi císařovu korunu?“

A Smrt dala každý ten klenot za jednu píseň, a slavík zpíval dál. Zpíval o tichém hřbitově, kde rostou bílé růže, kde voní bez a kde čerstvou trávu zalévají slzy pozůstalých. Tu se Smrti zastesklo po její zahradě a vznesla se jako studená bílá mlha ven z okna.

„Děkuju, děkuju!“ řekl císař. „Ty nebeský ptáčku, já tě dobře znám! Tebe jsem vyhnal ze své země a říše! A přece jsi zazpíval ty zlé přízraky od mé postele a odehnal Smrt od mého srdce! Jak se ti mám odměnit?“

„Už jsi mě odměnil!“ řekl slavík. „Když jsem poprvé zpíval, dostal jsem slzy z tvých očí, to ti nikdy nezapomenu! To jsou ty drahokamy, které dělají dobře srdci zpěváka –! Ale teď spi a uzdrav se a zesil! Já ti budu zpívat!“

A zpíval – a císař usnul sladkým spánkem, tak mírný a blahodárný ten spánek byl.

Slunce mu svítilo okny, když se probudil posilněný a zdravý. Nikdo z jeho sluhů se ještě nevrátil, protože si mysleli, že je mrtvý. Ale slavík tam pořád seděl a zpíval.

„Navždycky musíš zůstat u mě!“ řekl císař. „Budeš zpívat, jen když budeš sám chtít, a umělého ptáka roztříštím na tisíc kousků.“

„To nedělej!“ řekl slavík. „Udělal přece tolik dobrého, kolik mohl! Nech si ho jako dřív! Já nemůžu žít a hnízdit v paláci, ale nech mě přilétat, kdy budu sám chtít. Večer budu sedět na větvi tady u okna a zpívat ti, abys byl veselý a zároveň zamyšlený! Budu zpívat o šťastných i o těch, kdo trpí! Budu zpívat o zlém i dobrém, které se kolem tebe tají! Malý zpěváček létá daleko, k chudému rybáři, na střechu sedláka, ke každému, kdo je daleko od tebe a od tvého dvora! Mám rád tvé srdce víc než tvou korunu, a přece kolem koruny voní něco svatého! – Budu přilétat, budu ti zpívat! – Ale jedno mi musíš slíbit!“

„Všechno!“ řekl císař a stál tam ve svém císařském oděvu, který si sám oblékl, a tiskl si k srdci šavli, těžkou zlatem.

„O jedno tě prosím! Nikomu neříkej, že máš ptáčka, který ti všechno poví, a půjde to ještě lépe!“

A pak slavík odletěl.

Sluhové přišli, aby se podívali na svého mrtvého císaře – ano, tam stáli, a císař řekl: „Dobré jitro!“