Hrnečku, vař!

V jedné vsi byla jedna chudá vdova a měla jednu dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou, roztrhanou střechou a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat, a mladá nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.

Jednou v letě stará se trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měla co jíst; vařily si z nich kaši. Vzala hrnec a kus černého chleba a šla. Když měla hrnec plný jahod, přišla v lese k jedné studánce; tu si k té studánce sedla, vyndala si ze zástěry chléb a začala obědvat. Bylo právě poledne.

Najednou se tu odněkud vzala nějaká stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrnéček. „Ach, má zlatá panenko!“ povídá ta žebračka, „to bych jedla! od včerejška od rána neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“

„I proč pak ne,“ řekla ta holka, „chcete-li, třeba celý; však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?“ A dala jí celý svůj oběd.

„Zaplať pán bůh! má zlatá panenko, zaplať pán bůh! Ale když jsi panenko tak hodná, musím ti taky něco dát. Tuhle ti dám ten hrnéček. Když ho doma postavíš na stůl a řekneš: ‚Hrnéčku vař!‘ navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš myslit, že už máš kaše dost, řekni: ‚Hrnéčku dost!‘ a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říct.“ Tu jí ten hrnéček podala a najednou ztratila se zas, holka ani nevěděla kam.

Když přišla domů, povídá matce, co se jí v lese přihodilo, a hned postavila hrnéček na stůl a řekla: „Hrnečku, vař!“ Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnéčku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc, a co by deset napočítal, byl už hrnéček plný. „Hrnéčku, dost!“ a hrnéček přestal vařit.

Hned si obě sedly a s chutí jedly; kaše jako mandle. Když se najedly, vzala mladá do košíčka několik vajec a nesla je do města. Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprv v samý večer je prodala.

Stará doma nemohla se jí dočkat, už se jí taky chtělo jíst, a měla zas na kaši chuť. Vzala tedy hrnéček, postavila ho na stůl a sama řekla: „Hrnéčku, vař!“ Tu se v hrnéčku začala hned kaše vařit, a sotva se stará otočila, byl už plný.

„Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít,“ povídá si stará, a jde pro to do komory. Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: kaše valila se plným hrdlem z hrnéčku na stůl, ze stolu na lavici a z lavice na zem. Stará zapomněla, co má říct, aby hrnéček přestal vařit. Přiskočila a přikryla hrnéček miskou; myslila, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a roztloukla se, a kaše hrnula se neustále dolů jako povodeň. Už jí bylo v sednici¹ tolik, že stará odtud musela do síně² utéct; tu lomila rukama a bědovala: „Ach, ta nešťastná holka! co to přinesla: já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic dobrého!“

Za chvilku tekla už kaše ze sedničky přes práh do síně; čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo. Stará už nevěděla kudy kam, a vylezla v té ouzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka přinesla. Zatím ale bylo kaše pořád víc a víc, a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřma i oknem na náves na silnici, a kdo ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě na štěstí mladá nevrátila, a nekřikla: „Hrnéčku dost!“

Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že sedláci, když tudy večer jeli z roboty³ domů, už nemohli nikterak projeti a museli se skrze kaši na druhou stranu prokousat.

Vysvětlivky

¹ sednice – světnice, hlavní obytná místnost chalupy

² síň – předsíň, chodba v chalupě

³ robota – povinná práce pro vrchnost (pána)