Divoké labutě

Daleko odtud, tam, kam od nás odlétají vlaštovky, když tu máme zimu, žil jeden král a ten měl jedenáct synů a jednu dceru, Elišku. Těch jedenáct bratrů, byli to princové, chodilo do školy s hvězdou na prsou a šavlí u boku. Psali na zlaté tabulky diamantovými rydly a uměli číst stejně dobře zpaměti jako z knížky. Hned bylo slyšet, že jsou to princové. Jejich sestřička Eliška sedávala na malé stoličce ze zrcadlového skla a měla obrázkovou knížku, která stála půl království.

Ach, ty děti se měly tak dobře! Ale tak to nemělo zůstat navždycky.

Jejich otec, který byl králem celé země, se oženil se zlou královnou, která ubohým dětem vůbec nepřála. Poznaly to hned první den. Na celém zámku byla velká slavnost a děti si hrály na návštěvu. Ale místo aby jako jindy dostaly všechny koláče a pečená jablka, co jich jen bylo, dala jim královna jen písek do šálku a řekla, ať si představují, že je to něco dobrého.

Týden nato poslala malou sestřičku Elišku na venkov k nějakým sedlákům. A netrvalo dlouho a namluvila králi o chudácích princích tolik špatného, že se o ně už vůbec nestaral.

„Leťte do světa a starejte se sami o sebe!“ řekla zlá královna. „Leťte jako velcí ptáci bez hlasu!“ Ale tak zle, jak by si přála, jim to udělat nedokázala. Proměnili se v jedenáct krásných divokých labutí. S podivným výkřikem vyletěli z oken zámku a letěli přes park a les.

Bylo ještě docela časně ráno, když letěli kolem místa, kde v selské světnici spala jejich sestřička Eliška. Kroužili nad střechou, otáčeli dlouhými krky a mávali křídly, ale nikdo je neslyšel ani neviděl. Museli letět dál, vysoko k mrakům, daleko do širého světa. Tam vletěli do velkého temného lesa, který sahal až k mořskému břehu.

Chudinka malá Eliška stála v selské světnici a hrála si se zeleným listem. Jiné hračky neměla. Propíchla do listu dírku a dívala se skrz ni nahoru do slunce. A tu jako by viděla jasné oči svých bratrů. A pokaždé, když jí teplé sluneční paprsky svítily na tvář, myslela na všechny jejich polibky.

Jeden den ubíhal jako druhý. Když vítr profukoval velkými růžovými keři za domem, šeptal růžím: „Kdo může být krásnější než vy?“ Ale růže zavrtěly hlavou a řekly: „Eliška.“ A když stará selka v neděli seděla ve dveřích a četla ve zpěvníku, obracel vítr stránky a říkal knize: „Kdo může být zbožnější než ty?“ – „Eliška!“ odpověděl zpěvník. A byla to čistá pravda, co říkaly růže i zpěvník.

Když jí bylo patnáct let, měla se vrátit domů. A když královna uviděla, jak je krásná, rozzlobila se na ni a začala ji nenávidět. Nejraději by ji proměnila v divokou labuť jako její bratry, ale hned se to neodvážila, protože král chtěl svou dceru vidět.

Časně ráno šla královna do lázně, která byla postavená z mramoru a vyzdobená měkkými polštáři a těmi nejkrásnějšími koberci. Vzala tři ropuchy, políbila je a řekla té první: „Sedni si Elišce na hlavu, až přijde do lázně, ať je tupá jako ty! Sedni si jí na čelo,“ řekla druhé, „ať je ošklivá jako ty, aby ji otec nepoznal! Odpočívej u jejího srdce,“ zašeptala třetí, „dej jí zlou mysl, ať se tím trápí!“ Pak pustila ropuchy do čisté vody, která hned zezelenala, zavolala Elišku, svlékla ji a nechala ji vstoupit do vody. A když se Eliška ponořila, jedna ropucha jí vlezla do vlasů, druhá na čelo a třetí na prsa. Ale Eliška jako by to vůbec necítila. Jakmile se zvedla, plavaly na vodě tři červené vlčí máky. Kdyby ta zvířata nebyla jedovatá a kdyby je nepolíbila čarodějnice, proměnila by se v červené růže. Ale květinami se stejně stala, jen tím, že spočinula na její hlavě a u jejího srdce. Eliška byla příliš zbožná a nevinná, než aby nad ní kouzlo mělo moc.

Když to zlá královna viděla, natřela ji šťávou z ořechů, až byla celá tmavohnědá, potřela jí krásnou tvář páchnoucí mastí a nechala jí krásné vlasy zacuchat. Nebylo možné krásnou Elišku poznat.

Proto když ji otec uviděl, docela se lekl a řekl, že to není jeho dcera. Nikdo jiný se k ní nechtěl znát, jen pes na řetězu a vlaštovky, ale to byla jen ubohá zvířata a nikdo na ně nedal.

Tu chudinka Eliška plakala a myslela na svých jedenáct bratrů, kteří byli všichni pryč. Smutně se vykradla ze zámku a celý den šla přes pole a bažiny, až přišla do velkého lesa. Vůbec nevěděla, kam chce jít, ale byla tak smutná a stýskalo se jí po bratrech. Ti jistě také byli jako ona vyhnáni do světa. Bude je hledat, dokud je nenajde.

Byla v lese jen chvilku, když se snesla noc. Úplně ztratila cestu i pěšinu. Tak si lehla do měkkého mechu, pomodlila se večerní modlitbu a opřela si hlavu o pařez. Bylo tam takové ticho, vzduch byl tak vlahý a všude kolem v trávě a v mechu svítilo jako zelený oheň přes sto svatojánských mušek. Když rukou zlehka zavadila o jednu z větví, padali k ní ti svítící broučci jako padající hvězdy.

Celou noc se jí zdálo o bratrech. Zase si hráli jako děti, psali diamantovými rydly na zlaté tabulky a dívali se do krásné obrázkové knížky, která stála půl království. Ale na tabulky už nepsali jako dřív jen nuly a čárky. Kdepak, psali tam ty nejodvážnější činy, které vykonali, všechno, co zažili a viděli. A v obrázkové knížce bylo všechno živé, ptáci zpívali a lidé vystupovali z knížky a mluvili s Eliškou a jejími bratry. Ale když obrátila stránku, hned zase skočili zpátky, aby se obrázky nepopletly.

Když se probudila, bylo slunce už vysoko. Vidět ho sice nemohla, protože vysoké stromy rozprostíraly větve hustě a těsně, ale paprsky si tam nahoře hrály jako vlnící se zlatý závoj. Vonělo to zelení a ptáci jí málem sedali na ramena. Slyšela šplouchat vodu. Bylo tam mnoho velkých pramenů, které všechny stékaly do tůně s tím nejkrásnějším písčitým dnem. Kolem sice rostly husté keře, ale na jednom místě do nich jeleni prošlapali velký průchod, a tudy šla Eliška k vodě. Voda byla tak čistá, že kdyby vítr nehýbal větvemi a keři, myslela by si, že jsou namalované na dně, tak jasně se v ní zrcadlil každý list, ten, kterým prosvítalo slunce, i ten, který byl úplně ve stínu.

Jakmile uviděla svou tvář, docela se lekla, tak byla hnědá a ošklivá. Ale když si namočila ručku a protřela si oči a čelo, zase prosvitla bílá pleť. Tak odložila všechny šaty a vešla do svěží vody. Krásnější královská dcera, než byla ona, na celém světě nebyla.

Když se zase oblékla a zapletla si dlouhé vlasy, šla k bublajícímu prameni, napila se z dlaně a putovala dál do lesa, aniž věděla kam. Myslela na bratry, myslela na dobrého Pána Boha, který ji jistě neopustí. Vždyť nechává růst divoké lesní jabloně, aby nasytil hladové. Ukázal jí takový strom, větve se prohýbaly pod ovocem. Tady poobědvala, podepřela jeho větve a pak šla do nejtemnější části lesa. Bylo tam takové ticho, že slyšela své vlastní kroky, slyšela každý suchý lísteček, který se jí ohnul pod nohou. Nebylo vidět jediného ptáka, jediný sluneční paprsek nepronikl velkými hustými větvemi. Vysoké kmeny stály tak blízko u sebe, že když se dívala před sebe, bylo to, jako by ji obklopovala jedna trámová mříž vedle druhé. Ach, to byla samota, jakou ještě nikdy nepoznala!

Noc byla tak tmavá. Z mechu nesvítila ani jediná svatojánská muška. Smutně si lehla spát. Tu se jí zdálo, že se větve nad ní rozestoupily a Pán Bůh se na ni dívá laskavýma očima a malí andělíčci vykukují zpoza jeho hlavy a zpod jeho paží.

Když se ráno probudila, nevěděla, jestli se jí to zdálo, nebo jestli to tak opravdu bylo.

Ušla pár kroků, když potkala starou babičku s košíkem plným lesních plodů. Stařenka jí pár z nich dala. Eliška se zeptala, jestli neviděla jedenáct princů projíždět lesem.

„Ne,“ řekla stařenka, „ale včera jsem viděla jedenáct labutí se zlatými korunkami na hlavách, jak plavou po řece tady kousek odtud!“

A zavedla Elišku kus dál k srázu. Pod ním se vinula řeka. Stromy na jejích březích k sobě natahovaly dlouhé větve plné listí, a kde na sebe přirozeně nedosáhly, tam vytrhly kořeny ze země a skláněly se nad vodou s větvemi propletenými do sebe.

Eliška se se stařenkou rozloučila a šla podél řeky, až tam, kde se řeka vlévala do velkého otevřeného moře.

Před mladou dívkou leželo celé to krásné moře, ale nebylo tam vidět jedinou plachtu, ani jedinou loďku. Jak se jen dostane dál? Prohlížela si nespočet oblázků na břehu. Voda je všechny obrousila do kulata. Sklo, železo, kameny, všechno, co tam moře vyplavilo, dostalo tvar od vody, a přitom voda byla mnohem měkčí než její jemná ruka. „Voda se neúnavně valí dál, a tak se to tvrdé uhladí. Já budu stejně neúnavná! Děkuju vám za ponaučení, vy jasné, valící se vlny! Jednou, to mi říká srdce, mě donesete k mým milým bratrům!“

Na vyplavených chaluhách leželo jedenáct bílých labutích per. Posbírala je do kytičky. Byly na nich kapky vody, a jestli to byla rosa, nebo slzy, to nikdo nepoznal. Na břehu byla samota, ale Eliška ji necítila, protože moře se ustavičně měnilo, za pár hodin víc, než se změní sladkovodní jezera za celý rok. Když přišel velký černý mrak, bylo to, jako by moře chtělo říct: Já se taky umím tvářit temně! A tu zafoukal vítr a vlny obrátily bílou pěnu navrch. Ale když mraky zářily do červena a větry spaly, bylo moře jako okvětní lístek růže. Hned bylo zelené, hned bílé. Ale ať odpočívalo sebetišeji, u břehu se vždycky trochu pohybovalo. Voda se zlehka zvedala jako hrudníček spícího dítěte.

Když slunce zapadalo, uviděla Eliška jedenáct divokých labutí se zlatými korunkami na hlavách, jak letí k pevnině. Letěly jedna za druhou a vypadalo to jako dlouhá bílá stuha. Eliška vystoupala na sráz a schovala se za keř. Labutě se usadily kousek od ní a mávaly svými velkými bílými křídly.

Ve chvíli, kdy se slunce ponořilo pod vodu, spadlo z nich najednou labutí peří a stálo tam jedenáct krásných princů, Eliščiných bratrů. Vykřikla nahlas, protože ačkoli se hodně změnili, věděla, že jsou to oni, cítila, že to musí být oni. Skočila jim do náruče a volala je jménem. A oni byli tak šťastní, když uviděli a poznali svou malou sestřičku, která teď byla tak velká a krásná. Smáli se a plakali a brzy si navzájem pověděli, jak zlá k nim ke všem byla jejich macecha.

„My bratři,“ řekl ten nejstarší, „létáme jako divoké labutě, dokud je slunce na nebi. Když zapadne, dostaneme zpátky lidskou podobu. Proto si musíme vždycky dát pozor, abychom při západu slunce měli pevnou půdu pod nohama. Kdybychom tou dobou letěli nahoře u mraků, zřítili bychom se jako lidé do hlubiny. Tady nebydlíme. Za mořem leží země stejně krásná jako tahle. Ale cesta tam je dlouhá, musíme přes velké moře a na cestě není žádný ostrov, kde bychom mohli přenocovat. Jen jedna osamělá malá skalka trčí uprostřed moře. Je jen tak velká, že na ní můžeme odpočívat bok po boku. Když je moře rozbouřené, stříká voda vysoko přes nás. Ale přesto za ni Pánu Bohu děkujeme. Tam přenocujeme v lidské podobě. Bez ní bychom nikdy nemohli navštívit naši milou vlast, protože na let potřebujeme dva z nejdelších dnů v roce. Jen jednou za rok smíme navštívit domov našich otců. Jedenáct dní tu smíme zůstat a létat nad tímhle velkým lesem, odkud dohlédneme na zámek, kde jsme se narodili a kde bydlí náš otec, a uvidíme vysokou věž kostela, kde je pohřbená maminka. Tady se nám zdá, že stromy a keře jsou s námi spřízněné. Tady pobíhají po pláních divocí koně, jak jsme to vídali v dětství. Tady zpívá uhlíř ty staré písně, na které jsme jako děti tancovali. Tady je naše vlast, sem nás to táhne, a tady jsme našli tebe, ty naše milá sestřičko! Ještě dva dny tu smíme zůstat, pak musíme pryč přes moře do krásné země, která ale není naší vlastí! Jak tě vezmeme s sebou? Nemáme ani loď, ani loďku!“

„Jak bych vás mohla vysvobodit?“ řekla sestra.

A povídali si spolu skoro celou noc, spali jen pár hodin.

Eliška se probudila, když nad ní zašuměla labutí křídla. Bratři byli zase proměnění a létali ve velkých kruzích a nakonec daleko pryč. Ale jeden z nich, ten nejmladší, zůstal. Labuť jí položila hlavu do klína a ona jí hladila bílá křídla. Celý den byli spolu. K večeru se ostatní vrátili, a když slunce zapadlo, stáli tam ve své pravé podobě.

„Zítra odtud odlétáme a nesmíme se vrátit dřív než za celý rok. Ale tebe tu takhle nechat nemůžeme! Máš odvahu letět s námi? Moje paže je dost silná, aby tě přenesla lesem. Copak bychom pak všichni neměli dost silná křídla, abychom s tebou přeletěli moře?“

„Ano, vezměte mě s sebou!“ řekla Eliška.

Celou noc spolu pletli síť z ohebné vrbové kůry a houževnatého rákosí, a byla velká a pevná. Na ni si Eliška lehla. A když vyšlo slunce a bratři se proměnili v divoké labutě, uchopili síť do zobáků a vzlétli vysoko k mrakům se svou milou sestrou, která ještě spala. Sluneční paprsky jí padaly přímo do tváře, a proto jedna z labutí letěla nad její hlavou, aby jí široká křídla dělala stín.

Byli daleko od pevniny, když se Eliška probudila. Myslela si, že se jí to ještě zdá, tak divné jí připadalo, že ji nesou nad mořem vysoko vzduchem. Vedle ní ležela větvička s krásnými zralými bobulemi a svazek chutných kořínků. Ty jí nasbíral a přichystal nejmladší z bratrů. Vděčně se na něj usmála, protože poznala, že je to on, kdo letí přímo nad její hlavou a stíní jí křídly.

Byli tak vysoko, že první loď, kterou pod sebou uviděli, vypadala jako bílý racek, který odpočívá na vodě. Za nimi stál velký mrak, byla to celá hora, a na něm viděla Eliška stín svůj a jedenácti labutí. Byli tam obrovští, jak letěli. Byl to obraz nádhernější, než jaký kdy předtím viděla. Ale jak slunce stoupalo výš a mrak zůstával dál za nimi, ten vznášející se stínový obraz zmizel.

Celý den letěli jako svištící šíp vzduchem, ale přece jen pomaleji než jindy, protože teď nesli sestru. Přihnala se nepohoda, blížil se večer. Eliška s úzkostí sledovala, jak slunce klesá, a osamělá skalka v moři pořád nebyla vidět. Zdálo se jí, že labutě mávají křídly silněji. Ach! Byla to její vina, že neletí dost rychle. Až slunce zapadne, promění se v lidi, zřítí se do moře a utonou. Tu se z hloubi srdce pomodlila k Pánu Bohu, ale pořád neviděla žádnou skálu. Černý mrak se blížil, silné poryvy větru ohlašovaly bouři. Mraky se sestavily do jediné veliké hrozivé vlny, která se valila kupředu těžká jako olovo. Blesk střídal blesk.

Teď bylo slunce přímo na okraji moře. Eliščino srdce se chvělo. Tu se labutě vrhly dolů tak prudce, že si myslela, že padá. Ale pak se zase vznášely. Slunce bylo napůl ve vodě. Teprve teď pod sebou uviděla malou skalku. Nebyla větší, než kdyby z vody vystrkoval hlavu tuleň. Slunce klesalo tak rychle, teď už bylo jen jako hvězdička. Tu se její noha dotkla pevné země. Slunce zhaslo jako poslední jiskra v hořícím papíru. Viděla kolem sebe stát bratry, ruku v ruce, ale víc místa, než právě pro ně a pro ni, tam nebylo. Moře bušilo do skály a sprchovalo přes ně jako liják. Nebe svítilo jediným neustále plápolajícím ohněm a hrom duněl ránu za ranou. Ale sestra a bratři se drželi za ruce a zpívali žalm, ze kterého čerpali útěchu a odvahu.

Za svítání byl vzduch čistý a tichý. Jakmile slunce vyšlo, odletěly labutě s Eliškou z ostrůvku. Moře bylo ještě rozbouřené. Když byli vysoko ve vzduchu, vypadalo to, jako by bílá pěna na černozeleném moři byly miliony labutí, které plují po vodě.

Když slunce vystoupilo výš, uviděla Eliška před sebou hornatou zemi, která jako by napůl plula ve vzduchu. Na horách se třpytily ledovce a uprostřed se táhl zámek dlouhý snad celé míle, s jedním odvážným sloupořadím nad druhým. Pod ním se pohupovaly palmové háje a nádherné květy, velké jako mlýnská kola. Zeptala se, jestli je to ta země, kam letí, ale labutě zavrtěly hlavou. To, co viděla, byl totiž krásný, stále se měnící zámek z oblaků víly Fata Morgany¹ a tam nesměly přinést žádného člověka. Eliška na to upřeně hleděla. Tu se hory, lesy i zámek zřítily a stálo tam dvacet hrdých kostelů, všechny stejné, s vysokými věžemi a špičatými okny. Zdálo se jí, že slyší znít varhany, ale bylo to moře, co slyšela. Teď byla kostelům docela blízko, a tu se z nich stalo celé loďstvo, které plulo pod ní. Podívala se dolů a byla to jen mořská mlha, která se hnala nad vodou. Ano, před očima se jí všechno ustavičně měnilo. A teď uviděla skutečnou zemi, kam letěli. Zvedaly se tam krásné modré hory s cedrovými lesy, městy a zámky. Dlouho předtím, než slunce zapadlo, seděla na skále před velkou jeskyní, porostlou jemnými zelenými popínavými rostlinami. Vypadalo to jako vyšívané koberce.

„Teď uvidíme, co se ti tu dnes v noci bude zdát!“ řekl nejmladší bratr a ukázal jí její ložnici.

„Kéž by se mi zdálo, jak vás vysvobodit!“ řekla. A ta myšlenka ji tak živě zaměstnávala, tak vroucně prosila Boha o pomoc, ba i ve spánku se dál modlila. Tu se jí zdálo, že letí vysoko do vzduchu k zámku Fata Morgany z oblaků a víla jí jde naproti, tak krásná a zářivá, a přece se úplně podobala té staré babičce, která jí v lese dala lesní plody a vyprávěla jí o labutích se zlatými korunkami.

„Tvoji bratři mohou být vysvobozeni!“ řekla. „Ale máš dost odvahy a vytrvalosti? Moře je sice měkčí než tvé jemné ruce, a přece obrušuje tvrdé kameny. Jenže necítí bolest, kterou by cítily tvé prsty. Nemá srdce, netrpí strachem a trýzní, které budeš muset vydržet ty. Vidíš tuhle kopřivu, kterou držím v ruce? Takových roste spousta kolem jeskyně, kde spíš. Jen tyhle a ty, které vyrůstají na hrobech na hřbitově, se hodí, to si zapamatuj. Ty musíš natrhat, i když ti spálí kůži do puchýřů. Rozdrť kopřivy nohama a dostaneš len. Z něj musíš spříst a uplést jedenáct košil s dlouhými rukávy, pevných jako brnění. Hoď je na jedenáct divokých labutí, a kouzlo bude zlomeno. Ale dobře si pamatuj: od chvíle, kdy s tou prací začneš, až do chvíle, kdy bude hotová, i kdyby to trvalo celé roky, nesmíš promluvit. První slovo, které řekneš, projede tvým bratrům srdcem jako smrtící dýka. Na tvém jazyku visí jejich život. Tohle všechno si zapamatuj!“

A přitom se kopřivou dotkla její ruky. Pálilo to jako oheň a Eliška se probudila. Byl jasný den, a kousek od místa, kde spala, ležela kopřiva, jakou viděla ve snu. Tu padla na kolena, poděkovala Pánu Bohu a vyšla z jeskyně, aby se dala do práce.

Svýma jemnýma rukama sahala do ošklivých kopřiv, byly jako oheň. Vypálily jí na rukou i pažích velké puchýře, ale ráda to vytrpí, jen když vysvobodí své milé bratry. Každou kopřivu rozdrtila bosýma nohama a spřádala zelený len.

Když slunce zapadlo, přišli bratři a lekli se, když ji našli tak zamlklou. Mysleli si, že je to nové kouzlo zlé macechy. Ale když uviděli její ruce, pochopili, co pro ně dělá. Nejmladší bratr se rozplakal, a kam dopadly jeho slzy, tam necítila žádnou bolest, tam pálivé puchýře zmizely.

Celou noc strávila prací, protože neměla klid, dokud své milé bratry nevysvobodí. Celý následující den, zatímco byly labutě pryč, seděla o samotě, ale nikdy jí čas neutíkal tak rychle. Jedna košile už byla hotová, teď začala druhou.

Vtom mezi horami zazněl lovecký roh. Dostala strach. Zvuk se blížil, slyšela štěkat psy. Vylekaně se uchýlila do jeskyně, svázala kopřivy, které nasbírala a vyčesala, do otýpky a sedla si na ni.

V tu chvíli vyskočil z houštiny velký pes a hned za ním další a ještě jeden. Hlasitě štěkali, běželi zpátky a zase přiběhli. Netrvalo ani pár minut a před jeskyní stáli všichni lovci. Ten nejkrásnější z nich byl král té země. Přistoupil k Elišce. Nikdy ještě neviděl krásnější dívku.

„Jak ses sem dostala, ty krásné dítě?“ řekl. Eliška zavrtěla hlavou. Nesměla přece mluvit, šlo o vysvobození a život jejích bratrů. A schovala ruce pod zástěru, aby král neviděl, co musí snášet.

„Pojď se mnou!“ řekl. „Tady nesmíš zůstat! Jestli jsi tak hodná, jak jsi krásná, obléknu tě do hedvábí a sametu, posadím ti na hlavu zlatou korunu a budeš bydlet v mém nejbohatším zámku!“ A pak ji zvedl na svého koně. Plakala a lomila rukama, ale král řekl: „Chci jen tvé štěstí! Jednou mi za to poděkuješ!“ A pak uháněl mezi horami a držel ji před sebou na koni a lovci cválali za nimi.

Když slunce zapadalo, leželo před nimi nádherné královské město s kostely a kupolemi a král ji zavedl do zámku, kde ve vysokých mramorových sálech šplouchaly velké vodotrysky a stěny i stropy se pyšnily malbami. Ale ona pro to neměla oči. Plakala a truchlila. Poslušně nechala ženy, aby ji oblékly do královských šatů, vpletly jí perly do vlasů a natáhly jí jemné rukavičky na popálené prsty.

Když tam stála v celé své nádheře, byla tak oslnivě krásná, že se jí dvůr klaněl ještě hlouběji, a král si ji vyvolil za nevěstu. I když arcibiskup kroutil hlavou a šeptal, že ta krásná dívka z lesa je jistě čarodějnice, která jim oslnila oči a očarovala královo srdce.

Ale král ho neposlouchal. Dal zahrát hudbě, přinést ta nejvzácnější jídla a nejpůvabnější dívky kolem ní tančily. Provedli ji voňavými zahradami do nádherných sálů, ale na rtech ani v očích se jí neobjevil jediný úsměv. Stál v nich smutek, jako by ho dostala navždy do vínku. Tu král otevřel malou komůrku hned vedle místa, kde měla spát. Byla vyzdobená vzácnými zelenými koberci a vypadala úplně jako jeskyně, ve které předtím byla. Na podlaze ležela otýpka lnu, který spředla z kopřiv, a pod stropem visela košile, která už byla upletená. To všechno si jeden z lovců vzal s sebou jako nějakou zvláštnost.

„Tady si můžeš zasnít o svém dřívějším domově!“ řekl král. „Tady je práce, která tě tam zaměstnávala. Teď, uprostřed vší té nádhery, tě potěší vzpomenout si na ty časy.“

Když Eliška uviděla to, co jí tolik leželo na srdci, zahrál jí kolem úst úsměv a krev se jí vrátila do tváří. Myslela na vysvobození bratrů, políbila králi ruku, a on si ji přitiskl k srdci a dal všemi kostelními zvony ohlásit svatbu. Krásná němá dívka z lesa se stala královnou té země.

Tu arcibiskup šeptal králi do ucha zlá slova, ale ta mu do srdce nepronikla. Svatba se měla konat a sám arcibiskup jí musel posadit korunu na hlavu. Ze zlé vůle jí přitlačil ten úzký kruh pevně na čelo, až to bolelo. Ale kolem srdce měla těžší kruh, smutek nad svými bratry, a tělesnou bolest necítila. Ústa měla němá, vždyť jediné slovo by bratry připravilo o život. Ale v očích měla hlubokou lásku k dobrému, krásnému králi, který dělal všechno, aby ji potěšil. Den ze dne ho měla celým srdcem raději. Ach, kdyby se mu tak směla svěřit a říct mu, jak trpí! Ale musela být němá, němá musela dokončit své dílo. Proto se v noci vykrádala od jeho boku, šla do malé tajné komůrky, vyzdobené jako jeskyně, a pletla jednu košili za druhou. Ale když začala sedmou, neměla už žádný len.

Věděla, že na hřbitově rostou kopřivy, které má použít, ale musela je natrhat sama. Jak se tam jen dostane?

„Ach, co je bolest v mých prstech proti trýzni, kterou trpí moje srdce!“ myslela si. „Musím se odvážit! Pán Bůh mě neopustí!“ A se strachem v srdci, jako by se chystala k nějakému zlému skutku, se za měsíčné noci vykradla dolů do zahrady, prošla dlouhými alejemi, vyšla do opuštěných ulic a došla až na hřbitov. Tam uviděla, že na jednom z nejširších náhrobních kamenů sedí kruh lamií, ohavných čarodějnic. Svlékaly ze sebe hadry, jako by se chtěly koupat, a pak dlouhými hubenými prsty hrabaly v čerstvých hrobech, vytahovaly mrtvé a jedly jejich maso. Eliška musela jít těsně kolem nich a ony na ni upíraly své zlé oči. Ale ona se modlila, nasbírala pálivé kopřivy a odnesla je domů do zámku.

Jen jediný člověk ji viděl: arcibiskup. Byl vzhůru, když ostatní spali. Teď měl tedy pravdu v tom, co si myslel: s královnou není něco v pořádku. Je to čarodějnice, a proto očarovala krále i celý lid.

Ve zpovědnici řekl králi, co viděl a čeho se bojí. A když mu ta tvrdá slova vyšla z úst, vyřezávané sochy svatých zavrtěly hlavou, jako by chtěly říct: Není to tak, Eliška je nevinná! Ale arcibiskup to vyložil jinak. Tvrdil, že svědčí proti ní, že kroutí hlavou nad jejím hříchem. Tu se králi skutálely po tvářích dvě těžké slzy. Šel domů s pochybnostmi v srdci. V noci dělal, že spí, ale klidný spánek mu na oči nepřišel. Všiml si, jak Eliška vstala. Každou noc se to opakovalo a pokaždé šel potichu za ní a viděl, jak zmizela ve své tajné komůrce.

Den ze dne byl jeho výraz temnější. Eliška to viděla, ale nechápala proč. Jenže ji to trápilo, a co teprve vytrpěla v srdci kvůli bratrům! Na královský samet a purpur jí kanuly slané slzy. Ležely tam jako třpytivé diamanty a všichni, kdo viděli tu bohatou nádheru, si přáli být královnou. Brzy však byla s prací hotová, chyběla už jen jedna košile. Ale len už neměla, ani jedinou kopřivu. Ještě jednou, jen tenhle poslední raz, musela jít na hřbitov a natrhat pár hrstí. Se strachem myslela na tu osamělou cestu a na ty strašné lamie. Ale její vůle byla pevná jako její důvěra v Pána Boha.

Eliška šla, ale král s arcibiskupem šli za ní. Viděli, jak zmizela za mřížovou brankou na hřbitov. A když se k ní přiblížili, seděly na náhrobním kameni lamie, jak je viděla Eliška, a král se odvrátil, protože si mezi nimi představil ji, jejíž hlava mu ještě dnes večer spočívala na prsou.

„Ať ji soudí lid!“ řekl. A lid ji odsoudil: bude upálena v rudých plamenech.

Z nádherných královských sálů ji odvedli do temné, vlhké kobky, kde mřížovým okénkem pískal vítr. Místo sametu a hedvábí jí dali otýpku kopřiv, kterou nasbírala, na tu si mohla položit hlavu. Tvrdé pálivé košile, které upletla, jí měly být peřinou a přikrývkou. Ale nic milejšího jí dát nemohli. Znovu se pustila do práce a modlila se k Bohu. Venku zpívali pouliční kluci posměšné písničky o ní. Ani jediná duše ji neutěšila laskavým slovem.

K večeru zašumělo u mříže labutí křídlo. Byl to nejmladší z bratrů, našel svou sestru. A ona nahlas vzlykala radostí, i když věděla, že noc, která přichází, je možná poslední, kterou má prožít. Ale teď už byla práce skoro hotová a její bratři byli tady.

Arcibiskup přišel, aby s ní byl v poslední hodince, to slíbil králi. Ale ona zavrtěla hlavou a pohledem i posunky ho prosila, aby odešel. Tuhle noc přece musí práci dokončit, jinak by bylo všechno marné, všechno, bolest, slzy i bezesné noci. Arcibiskup odešel se zlými slovy na její adresu, ale chudinka Eliška věděla, že je nevinná, a pracovala dál.

Malé myšky běhaly po podlaze a přitahovaly jí kopřivy k nohám, aby jí aspoň trochu pomohly. A drozd si sedl k mříži okna a celou noc zpíval, jak nejveseleji uměl, aby neztratila odvahu.

Teprve se rozednívalo, slunce mělo vyjít až za hodinu, když stálo jedenáct bratrů u zámecké brány a žádali, aby je pustili ke králi. Ale to nejde, odpověděli jim, vždyť je ještě noc, král spí a nesmí se budit. Prosili, hrozili, přišla stráž, ba i sám král vyšel ven a ptal se, co to má znamenat. A v tu chvíli vyšlo slunce a žádní bratři nebyli k vidění, ale nad zámkem letělo jedenáct divokých labutí.

Městskou branou se hrnul všechen lid, chtěli vidět, jak upálí čarodějnici. Ubohý kůň táhl káru, na které seděla. Oblékli jí halenu z hrubé pytloviny. Krásné dlouhé vlasy jí volně visely kolem krásné hlavy, tváře měla smrtelně bledé a rty se jí tiše pohybovaly, zatímco prsty spřádaly zelený len. Ani na cestě na smrt nepustila rozdělanou práci. Deset košil jí leželo u nohou, na jedenácté pletla. Lůza se jí posmívala.

„Podívejte se na čarodějnici, jak si mumlá! Ani zpěvník nemá v ruce, kdepak, sedí si se svým ohavným čarováním! Vytrhněte jí to a roztrhejte na tisíc kousků!“

A všichni se na ni tlačili a chtěli jí to roztrhat. Tu přiletělo jedenáct bílých labutí, usadily se kolem ní na káře a mávaly svými velkými křídly. Dav vyděšeně ustoupil.

„To je znamení z nebe! Ona je jistě nevinná!“ šeptali mnozí, ale nahlas se to říct neodvážili.

Tu ji kat chytil za ruku. Eliška rychle hodila jedenáct košil na labutě a stálo tam jedenáct krásných princů. Jen ten nejmladší měl místo jedné paže labutí křídlo, protože jeho košili chyběl jeden rukáv. Ten už nestihla dodělat.

„Teď už smím mluvit!“ řekla. „Jsem nevinná!“

A lid, který viděl, co se stalo, se před ní sklonil jako před světicí. Ale ona padla bez sebe bratrům do náruče, tak na ni zapůsobilo napětí, strach a bolest.

„Ano, je nevinná!“ řekl nejstarší bratr a pak vyprávěl všechno, co se stalo. A zatímco mluvil, rozšířila se vůně jako z milionu růží, protože každé poleno v hranici zapustilo kořeny a vyhnalo větve. Stál tam voňavý živý plot, tak vysoký a velký, plný červených růží. Úplně nahoře rozkvetl jeden květ, bílý a zářivý, svítil jako hvězda. Ten král utrhl a položil Elišce na prsa. Tu se probrala a v srdci měla mír a blaženost.

A všechny kostelní zvony se samy rozezněly a ptáci přilétali ve velkých hejnech. Zpátky do zámku se vydal svatební průvod, jaký ještě žádný král neviděl.

Vysvětlivky

¹ Fata Morgana je víla ze starých pověstí. Podle ní se jmenuje přelud nad mořem nebo nad pouští, kdy se ve vzduchu zjeví zámky, lodě nebo města, která tam ve skutečnosti nejsou.