Sněhová královna – 2. díl

Čtvrtý příběh. Princ a princezna

Gerda si zase musela odpočinout. Tu na sněhu, přímo naproti místu, kde seděla, poskočila velká vrána. Už dlouho tam seděla, dívala se na ni a pokyvovala hlavou. Teď řekla: „Kra! Kra! – Dobrý den! Dobrý den!“ Líp to říct neuměla, ale s holčičkou to myslela dobře a zeptala se jí, kam jde tak sama po širém světě. Slovu „sama“ Gerda rozuměla moc dobře a cítila, kolik toho v něm je. A tak vyprávěla vráně celý svůj život a zeptala se, jestli neviděla Kaje.

A vrána velice rozvážně pokývala hlavou a řekla: „Možná! Možná!“

„Cože, ty myslíš?“ vykřikla holčička a málem vránu umačkala, jak ji líbala.

„Rozumně, rozumně!“ řekla vrána. „Myslím, že vím – myslím, že by to mohl být malý Kaj! Ale teď už na tebe jistě zapomněl kvůli princezně!“

„Bydlí u princezny?“ zeptala se Gerda.

„No poslouchej!“ řekla vrána. „Jenže mně to tvou řečí jde tak ztěžka. Kdybys rozuměla vraní řeči, vyprávěla bych líp!“

„Ne, tu jsem se neučila!“ řekla Gerda. „Ale babička ji uměla, a tajnou řeč s písmenkem ‚p‘ taky. Kdybych se ji tak byla naučila!“

„To nevadí!“ řekla vrána. „Budu vyprávět, jak nejlíp umím, ale špatné to bude stejně.“ A vyprávěla, co věděla.

„V tomhle království, kde teď sedíme, žije princezna, která je náramně chytrá. Však také přečetla všechny noviny, co jich na světě je, a zase je zapomněla, tak je chytrá. Nedávno sedí na trůnu, a to prý není žádná velká zábava, a tu si začne pobrukovat písničku, a byla to zrovna ta: ‚Proč bych se neměla vdát!‘ ‚Hele, na tom něco je,‘ řekne si, a chtěla se vdát. Ale chtěla muže, který umí odpovědět, když se s ním mluví, ne takového, který jen stojí a vypadá vznešeně, protože to je tak nudné. Svolala tedy bubnováním všechny dvorní dámy, a když slyšely, co chce, měly velikou radost. ‚To se mi líbí!‘ říkaly. ‚Na něco takového jsem nedávno myslela taky!‘ – Můžeš mi věřit, že je to pravda, každé slovo, co říkám!“ řekla vrána. „Mám ochočenou snoubenku, která volně chodí po zámku, a ta mi všechno vyprávěla!“

Jeho snoubenka byla samozřejmě taky vrána, protože vrána k vráně sedá, a je to vždycky vrána.

„Noviny hned vyšly s okrajem ze srdíček a s princezniným monogramem. Dalo se v nich vyčíst, že každý mladý muž, který dobře vypadá, smí přijít na zámek a mluvit s princeznou. A toho, kdo bude mluvit tak, že je poznat, že je tam jako doma, a bude mluvit nejlépe, toho si princezna vezme za muže! – Ano, ano!“ řekla vrána. „Můžeš mi věřit, je to tak jisté, jako že tu sedím. Lidé se hrnuli, byla tam tlačenice a pobíhání, ale nikomu se to nepovedlo, ani první, ani druhý den. Všichni uměli dobře mluvit, když byli venku na ulici, ale když vešli zámeckou branou a uviděli stráž ve stříbře a na schodech lokaje ve zlatě a ty velké osvětlené sály, byli celí ohromení. A když stáli před trůnem, kde seděla princezna, nevěděli, co říct, kromě posledního slova, které řekla ona, a to ona znovu slyšet nechtěla. Bylo to, jako by lidé tam uvnitř spolkli šňupavý tabák a upadli do mrákot, dokud se zase nedostali ven na ulici – to pak mluvit uměli. Stála tam řada až od městské brány k zámku. Byla jsem se tam sama podívat!“ řekla vrána. „Měli hlad i žízeň, ale ze zámku nedostali ani sklenici vlažné vody. Někteří z těch nejchytřejších si sice přinesli chleba s máslem, ale nerozdělili se se sousedem. Mysleli si: Ať jen vypadá vyhladověle, aspoň si ho princezna nevezme!“

„Ale Kaj, malý Kaj!“ ptala se Gerda. „Kdy přišel? Byl mezi těmi mnoha?“

„Počkej! Počkej! Už jsme skoro u něj! Třetího dne přišel takový malý človíček, bez koně a bez kočáru, a docela vesele pochodoval rovnou k zámku. Oči mu svítily jako tvoje, měl krásné dlouhé vlasy, ale jinak chudé šaty!“

„To byl Kaj!“ zajásala Gerda. „Ach, tak jsem ho našla!“ A zatleskala.

„Měl na zádech malou torbu!“ řekla vrána.

„Ne, to byly asi jeho sáňky!“ řekla Gerda. „Protože se sáňkami odešel!“

„Klidně možná!“ řekla vrána. „Tak pozorně jsem se nedívala! Ale od své ochočené snoubenky vím, že když vešel zámeckou branou a uviděl tělesnou stráž ve stříbře a na schodech lokaje ve zlatě, ani trochu nezkrotl. Kývl na ně a řekl jim: ‚To musí být nuda stát na schodech, já půjdu radši dovnitř!‘ Tam zářily sály světly, tajní radové a excelence chodili bosí a nosili zlaté mísy. Člověk by z toho opravdu zvážněl! Jeho boty strašně hlasitě vrzaly, ale stejně se nebál!“

„To je určitě Kaj!“ řekla Gerda. „Vím, že měl nové boty, slyšela jsem je vrzat u babičky v pokoji!“

„Ano, vrzaly!“ řekla vrána. „A vesele šel rovnou k princezně, která seděla na perle velké jako kolo kolovratu. A všechny dvorní dámy se svými komornými a komornými svých komorných a všichni kavalíři se svými sluhy a sluhy svých sluhů, kteří mají ještě svého pacholíka, stáli seřazení dokola. A čím blíž stáli ke dveřím, tím pyšněji vypadali. Pacholík sluhy sluhů, který chodí vždycky v pantoflích, je skoro k nevydržení, tak pyšně stojí ve dveřích!“

„To musí být hrozné!“ řekla malá Gerda. „A Kaj dostal princeznu?“

„Kdybych nebyla vrána, vzala bych si ji já, a to přesto, že jsem zasnoubená. Prý mluvil stejně dobře, jako mluvím já, když mluvím vraní řečí, to mám od své ochočené snoubenky. Byl veselý a milý. Vůbec nepřišel o ruku žádat, přišel jen proto, aby slyšel, jak je princezna chytrá. A ta se mu zalíbila, a on se zalíbil jí!“

„Ano, jistě! To byl Kaj!“ řekla Gerda. „Byl tak chytrý, uměl počítat z hlavy i se zlomky! – Ach, nezavedeš mě na zámek?“

„Ano, to se snadno řekne!“ řekla vrána. „Ale jak to uděláme? Promluvím o tom se svou ochočenou snoubenkou, ta nám snad poradí. Protože to ti musím říct, taková malá holčička jako ty se tam nikdy nedostane po dobrém!“

„Ale dostanu!“ řekla Gerda. „Až Kaj uslyší, že jsem tu, hned vyjde a přijde si pro mě!“

„Počkej na mě tamhle u schůdků přes plot!“ řekla vrána, pokývala hlavou a odletěla.

Teprve když byl tmavý večer, vrána se vrátila. „Kra! Kra!“ řekla. „Mám tě od ní moc pozdravovat! A tady máš chlebíček, vzala ho v kuchyni, chleba je tam dost a ty máš jistě hlad! – Na zámek se nemůžeš dostat, vždyť jsi bosá. Stráž ve stříbře a lokajové ve zlatě by to nedovolili. Ale neplač, stejně se tam nahoru dostaneš. Moje snoubenka ví o malých zadních schodech, které vedou do ložnice, a ví, kde vzít klíč!“

A šly do zahrady, do velké aleje, kde padal jeden list za druhým, a když na zámku zhasínala světla, jedno za druhým, zavedla vrána malou Gerdu k zadním dvířkům, která byla pootevřená.

Ach, jak Gerdě bušilo srdce strachy a touhou! Bylo jí, jako by měla udělat něco zlého, a přitom chtěla jen vědět, jestli je to malý Kaj. Ano, musel to být on. Tak živě si představovala jeho chytré oči a dlouhé vlasy, opravdu viděla, jak se usmívá, jako když spolu sedávali doma pod růžemi. Určitě bude rád, až ji uvidí, až uslyší, jakou dlouhou cestu kvůli němu ušla, až se dozví, jak smutní byli všichni doma, když se nevrátil. Ach, to byl strach a radost zároveň.

Teď byly na schodech. Na skříni hořela malá lampička a uprostřed podlahy stála ochočená vrána, otáčela hlavu na všechny strany a prohlížela si Gerdu, která se uklonila, jak ji to naučila babička.

„Můj snoubenec o vás mluvil tak hezky, má malá slečno,“ řekla ochočená vrána. „Váš životopis, jak se říká, je také velice dojemný! – Vezmete si lampu? Já půjdu napřed. Půjdeme tudy rovnou, protože tady nikoho nepotkáme!“

„Zdá se mi, že tu někdo jde hned za námi!“ řekla Gerda. A něco kolem ní prosvištělo. Bylo to jako stíny na zdi, koně s vlajícími hřívami a tenkýma nohama, mladí lovci, páni a dámy na koních.

„To jsou jen sny!“ řekla vrána. „Přicházejí si pro myšlenky vznešeného panstva a berou je na hon. To je dobře, aspoň si je můžete líp prohlédnout v posteli. Ale ukažte, až dojdete ke cti a slávě, že máte vděčné srdce!“

„O tom přece není třeba mluvit!“ řekla vrána z lesa.

Teď vešli do prvního sálu. Byl z růžového atlasu a po stěnách se pnuly umělé květiny. Tady už kolem nich sny prosvištěly, ale letěly tak rychle, že Gerda vznešené panstvo nezahlédla. Jeden sál byl nádhernější než druhý, člověk z toho mohl být celý ohromený. A teď byli v ložnici. Strop tady vypadal jako veliká palma s listy ze skla, z drahého skla, a uprostřed podlahy visely na tlustém zlatém stonku dvě postele a každá vypadala jako lilie. Jedna byla bílá a v ní ležela princezna. Druhá byla červená a v té měla Gerda hledat malého Kaje. Odhrnula jeden z červených lístků a uviděla hnědý zátylek. – Ach, to byl Kaj! – Nahlas zavolala jeho jméno a podržela k němu lampu – sny na koních zase prosvištěly do pokoje – on se probudil, otočil hlavu a – – nebyl to malý Kaj.

Princ se mu podobal jen zátylkem, ale byl mladý a hezký. A z bílé liliové postele vykoukla princezna a zeptala se, co se děje. Tu se malá Gerda rozplakala a vyprávěla celý svůj příběh a všechno, co pro ni vrány udělaly.

„Ty chudinko malá!“ řekli princ a princezna. Pochválili vrány a řekli, že se na ně vůbec nezlobí, ale že by to už neměly dělat znovu. Zatím ale dostanou odměnu.

„Chcete létat na svobodě?“ zeptala se princezna. „Nebo chcete stálé místo dvorních vran se vším, co zbude v kuchyni?“

A obě vrány se uklonily a prosily o stálé místo, protože myslely na stáří. Říkaly: „Je dobré mít něco na stará kolena.“

A princ vstal z postele a nechal v ní spát Gerdu, a víc udělat nemohl. Sepjala malé ručky a pomyslela si: „Jak jsou lidé a zvířata hodní!“ A pak zavřela oči a spala tak sladce. Všechny sny zase přiletěly dovnitř a tentokrát vypadaly jako Boží andělé. Táhly malé sáňky a na nich seděl Kaj a kýval na ni. Ale to všechno byl jen sen, a proto to taky zmizelo, sotva se probudila.

Druhý den ji oblékli od hlavy až k patě do hedvábí a sametu. Nabídli jí, aby zůstala na zámku a měla se dobře, ale ona prosila jen o malý vozík s koníkem a o pár botiček, že prý zase pojede do širého světa a najde Kaje.

A dostala botičky i rukávník. Oblékli ji moc pěkně, a když chtěla odjet, stál u dveří nový kočár z ryzího zlata. Erb prince a princezny z něj zářil jako hvězda. Kočí, sluhové i předjezdci – protože byli i předjezdci – seděli se zlatými korunkami na hlavách. Princ s princeznou jí sami pomohli do kočáru a popřáli jí hodně štěstí. Lesní vrána, která se mezitím oženila, ji doprovázela první tři míle. Seděla vedle ní, protože nesnesla jezdit pozpátku. Ta druhá vrána stála v bráně a mávala křídly. S nimi nejela, protože ji bolela hlava od té doby, co dostala stálé místo a moc jídla. Uvnitř byl kočár vystlaný cukrovými preclíky a v sedadle byly ovoce a perníčky.

„Sbohem! Sbohem!“ volali princ a princezna, a malá Gerda plakala a vrána plakala. Tak ujeli prvních pár mil. Pak se rozloučila i vrána, a to bylo nejtěžší loučení. Vyletěla na strom a mávala černými křídly, dokud viděla kočár, který zářil jako jasné sluníčko.

Pátý příběh. Malá loupežnice

Jeli temným lesem, ale kočár zářil jako pochodeň. Loupežníky to řezalo do očí, to nemohli snést.

„To je zlato! To je zlato!“ křičeli, vyrazili ven, chytili koně, zabili malé džokeje, kočího i sluhy a vytáhli malou Gerdu z kočáru.

„Je kulaťoučká, je roztomilá, je vykrmená oříšky!“ řekla stará loupežnice, která měla dlouhé, štětinaté vousy a obočí, které jí viselo až přes oči. „Je to stejně dobré jako malé vykrmené jehňátko! No, ta bude chutnat!“ A vytáhla svůj lesklý nůž a ten se blyštěl, až to bylo strašné.

„Au!“ řekla v tu ránu loupežnice. Do ucha ji kousla její vlastní dcerka, která jí visela na zádech a byla tak divoká a nezvedená, že to byla radost. „Ty ošklivé děcko!“ řekla matka a nestihla Gerdu zabít.

„Bude si hrát se mnou!“ řekla malá loupežnice. „Dá mi svůj rukávník a své krásné šaty a bude spát se mnou v posteli!“ A kousla znovu, až stará loupežnice vyskočila do vzduchu a zatočila se dokola. A všichni loupežníci se smáli a říkali: „Podívejte, jak tancuje se svým děckem!“

„Chci do kočáru!“ řekla malá loupežnice. A musela a chtěla mít svou vůli, protože byla tak rozmazlená a tak umíněná. Ona a Gerda si sedly dovnitř a jely přes pařezy a trní hlouběji do lesa. Malá loupežnice byla stejně velká jako Gerda, ale silnější, měla širší ramena a tmavou pleť. Oči měla úplně černé, vypadaly skoro smutně. Objala malou Gerdu kolem pasu a řekla: „Nezabijou tě, dokud se na tebe nerozzlobím! Ty jsi asi princezna?“

„Ne,“ řekla malá Gerda a vyprávěla jí všechno, co zažila, a jak moc má ráda malého Kaje.

Loupežnice se na ni dívala docela vážně, trochu pokývala hlavou a řekla: „Nezabijou tě, ani když se na tebe rozzlobím, to bych pak udělala sama!“ A pak Gerdě osušila oči a strčila obě ruce do krásného rukávníku, který byl tak měkký a tak teplý.

Teď kočár zastavil. Byli uprostřed nádvoří loupežnického hradu. Byl rozpukaný odshora až dolů, z otevřených děr vylétali havrani a vrány a velcí buldoci, z nichž každý vypadal, že by spolkl člověka, vyskakovali vysoko do vzduchu, ale neštěkali, protože to bylo zakázané.

Ve velkém, starém, začouzeném sále hořel uprostřed kamenné podlahy velký oheň. Kouř se táhl pod strop a musel si sám najít cestu ven. Ve velkém kotli se vařila polévka a na rožních se otáčeli zajíci i králíci.

„Dnes v noci budeš spát se mnou, tady u všech mých zvířátek!“ řekla loupežnice. Dostaly jíst a pít a pak šly do kouta, kde byla sláma a deky. Nad nimi sedělo na latích a bidlech skoro sto holubů. Vypadalo to, že všichni spí, ale přece se trochu pohnuli, když holčičky přišly.

„To jsou všechno moji!“ řekla malá loupežnice a rychle popadla jednoho z nejbližších, držela ho za nohy a třásla jím, až zamával křídly. „Polib ho!“ vykřikla a plácla jím Gerdu do obličeje. „Tamhle sedí ti lesní darebáci!“ pokračovala a ukázala za spoustu mříží, kterými byla zatlučená díra vysoko ve zdi. „To jsou lesní darebáci, ti dva! Hned by uletěli, kdyby nebyli pořádně zamčení. A tady stojí můj starý miláček Bé!“ A zatáhla za paroh soba, který měl kolem krku lesklý měděný kruh a byl uvázaný. „Toho musíme taky držet zkrátka, jinak by nám utekl. Každý večer ho lechtám na krku svým ostrým nožem, toho se tak bojí!“ A holčička vytáhla ze škvíry ve zdi dlouhý nůž a nechala ho sklouznout po sobově krku. Chudák zvíře kopalo nohama a loupežnice se smála a stáhla Gerdu s sebou do postele.

„Chceš mít ten nůž u sebe, i když budeš spát?“ zeptala se Gerda a trochu ustrašeně se na něj podívala.

„Spím vždycky s nožem!“ řekla malá loupežnice. „Člověk nikdy neví, co se může stát. Ale teď mi znovu vyprávěj, co jsi předtím vyprávěla o malém Kajovi a proč ses vydala do širého světa.“ A Gerda vyprávěla znovu od začátku a lesní holubi nahoře v kleci vrkali, ostatní holubi spali. Malá loupežnice objala Gerdu jednou rukou kolem krku, v druhé ruce držela nůž a spala, až to bylo slyšet. Ale Gerda vůbec nemohla zavřít oči, nevěděla, jestli bude žít, nebo umře. Loupežníci seděli kolem ohně, zpívali a pili a stará loupežnice dělala kotrmelce. Ach, pro holčičku to byla hrůza se na to dívat.

Tu řekli lesní holubi: „Vrků, vrků! My jsme malého Kaje viděli. Bílá slepice nesla jeho sáňky a on seděl ve voze Sněhové královny, který letěl nízko nad lesem, když jsme ještě leželi v hnízdě. Dýchla na nás, mláďata, a všichni umřeli, jen my dva ne. Vrků! Vrků!“

„Co to tam nahoře říkáte?“ vykřikla Gerda. „Kam odjela Sněhová královna? Víte o tom něco?“

„Odjela asi do Laponska, protože tam je pořád sníh a led! Zeptej se soba, který stojí uvázaný na provaze.“

„Tam je led a sníh, tam je krásně a dobře!“ řekl sob. „Tam se volně skáče po velkých zářících pláních! Tam má Sněhová královna svůj letní stan, ale její pravý zámek je nahoře u severního pólu, na ostrově, kterému se říká Špicberky!“

„Ach Kaji, malý Kaji!“ povzdechla si Gerda.

„Teď budeš ležet klidně!“ řekla loupežnice. „Jinak dostaneš nůž do břicha!“

Ráno jí Gerda vyprávěla všechno, co říkali lesní holubi, a malá loupežnice se tvářila docela vážně, ale pokývala hlavou a řekla: „To je jedno! To je jedno. – Víš, kde je Laponsko?“ zeptala se soba.

„Kdo by to měl vědět líp než já,“ řeklo zvíře a oči mu v hlavě zasvítily. „Tam jsem se narodil a vyrostl, tam jsem skákal po sněžných pláních!“

„Poslouchej!“ řekla loupežnice Gerdě. „Vidíš, že všichni naši chlapi jsou pryč, ale máma je tu ještě, a ta tu zůstane. Jenže k ránu si přihne z velké láhve a pak si na to trochu schrupne. – A pak pro tebe něco udělám!“ Vyskočila z postele, skočila matce kolem krku, zatahala ji za knír a řekla: „Můj vlastní sladký kozlíku, dobré ráno!“ A matka jí cvrnkla pod nos, až zčervenal a zmodral, ale to všechno bylo jen z lásky.

Když se pak matka napila ze své láhve a trochu si schrupla, šla loupežnice k sobovi a řekla: „Měla bych náramnou chuť tě ještě mockrát polechtat ostrým nožem, protože pak jsi tak legrační, ale to je jedno. Odvážu ti provaz a pomůžu ti ven, abys mohl utéct do Laponska. Ale musíš pořádně vzít nohy na ramena a dovézt mi tuhle holčičku k zámku Sněhové královny, kde je její kamarád. Slyšel jsi přece, co vyprávěla, mluvila dost nahlas a ty posloucháš!“

Sob vyskočil radostí do výšky. Loupežnice vysadila malou Gerdu nahoru a byla tak opatrná, že ji připoutala, a dokonce jí dala malý polštářek, aby na něm seděla. „To je jedno,“ řekla. „Tady máš své kožešinové botky, protože bude zima, ale rukávník si nechám, ten je moc hezký! Ale mrznout nebudeš. Tady máš mámy velké palčáky, sahají ti až k loktům. Strč tam ruce! – Teď vypadáš na rukou jako moje ošklivá máma!“

A Gerda plakala radostí.

„Nemám ráda, když fňukáš!“ řekla malá loupežnice. „Teď se máš naopak tvářit vesele! A tady máš dva bochníky a šunku, ať nemáš hlad.“ Obojí přivázaly sobovi vzadu na hřbet. Malá loupežnice otevřela dveře, zavolala dovnitř všechny velké psy, pak přeřízla nožem provaz a řekla sobovi: „Tak utíkej! Ale dávej dobrý pozor na tu holčičku!“

A Gerda natáhla k loupežnici ruce ve velkých palčácích a řekla sbohem. A pak sob letěl pryč přes křoví a pařezy, velkým lesem, přes bažiny a stepi, co mu nohy stačily. Vlci vyli a havrani křičeli. „Fut! Fut!“ ozývalo se na nebi. Bylo to, jako by nebe kýchalo červeně.

„To jsou moje stará polární záře!“ řekl sob. „Podívej, jak svítí!“ A pak běžel ještě rychleji, ve dne v noci. Bochníky snědli, šunku taky, a pak byli v Laponsku.

Šestý příběh. Laponka a Finka

Zastavili u malého domku. Byl tak ubohý! Střecha sahala až k zemi a dveře byly tak nízké, že rodina musela lézt po břiše, když chtěla ven nebo dovnitř. Nikdo tu nebyl doma kromě staré Laponky, která stála u lampy na tulení tuk a smažila ryby. A sob jí vyprávěl celý Gerdin příběh, ale nejdřív ten svůj, protože mu připadal mnohem důležitější. A Gerda byla tak zkřehlá zimou, že nemohla mluvit.

„Ach, vy chudáčci!“ řekla Laponka. „To máte ještě daleko! Musíte přes sto mil až do Finnmarky¹, protože tam bydlí Sněhová královna na venkově a každičký večer pálí modrá světla. Napíšu pár slov na sušenou tresku, papír nemám, a tu vám dám s sebou pro Finku tam nahoře. Ta vám poradí líp než já!“

A když se Gerda ohřála a dostala najíst a napít, napsala Laponka pár slov na sušenou tresku, řekla Gerdě, ať na ni dobře dává pozor, znovu ji přivázala na soba a ten vyrazil. „Fut! Fut!“ ozývalo se nahoře ve vzduchu, celou noc hořela ta nejkrásnější modrá polární záře. – A pak dorazili do Finnmarky a zaklepali Fince na komín, protože ta neměla ani dveře.

Uvnitř bylo takové horko, že Finka sama chodila skoro úplně nahá. Byla malá a docela umouněná. Hned malé Gerdě rozepnula šaty, stáhla jí palčáky a botky, protože jinak by jí bylo moc horko, sobovi položila na hlavu kus ledu a pak si přečetla, co stálo napsané na tresce. Přečetla to třikrát, a pak to uměla nazpaměť a hodila rybu do hrnce s jídlem, protože se dala klidně sníst a ona nikdy nic nevyhazovala.

Teď vyprávěl sob nejdřív svůj příběh, pak příběh malé Gerdy, a Finka mžourala chytrýma očima, ale nic neříkala.

„Ty jsi tak moudrá,“ řekl sob. „Vím, že umíš svázat všechny větry světa do jedné nitě. Když kapitán lodi rozváže první uzel, má dobrý vítr. Rozváže-li druhý, fouká ostře, a když rozváže třetí a čtvrtý, rozpoutá se bouře, až padají lesy. Nedáš té holčičce nějaký nápoj, aby měla sílu dvanácti mužů a přemohla Sněhovou královnu?“

„Sílu dvanácti mužů,“ řekla Finka. „No, to by asi stačilo!“ A šla k poličce, vytáhla velkou srolovanou kůži a rozvinula ji. Byla na ní napsaná podivná písmena a Finka četla, až se jí z čela řinul pot.

Ale sob zase tolik prosil za malou Gerdu a Gerda se dívala na Finku tak prosebnýma očima plnýma slz, že Finka zase začala mžourat a odtáhla soba do kouta. Tam mu šeptala, zatímco dostával na hlavu nový led:

„Malý Kaj je opravdu u Sněhové královny a všechno se mu tam líbí a myslí si, že je to nejlepší místo na světě. Ale to je tím, že má v srdci skleněnou třísku a v oku skleněné zrnko. Ty musí nejdřív ven, jinak z něj nikdy nebude pořádný člověk a Sněhová královna si nad ním udrží moc!“

„Ale nemůžeš dát malé Gerdě něco, co by jí dalo moc nad tím vším?“

„Nemůžu jí dát větší moc, než jakou už má! Copak nevidíš, jak je veliká? Nevidíš, jak jí musí lidé i zvířata sloužit, jak se bosá dostala tak daleko do světa? Nesmí se o své moci dozvědět od nás. Ta je v jejím srdci, je v tom, že je to milé, nevinné dítě. Jestli se sama nedostane ke Sněhové královně a nevytáhne z malého Kaje to sklo, my jí nepomůžeme! Dvě míle odsud začíná zahrada Sněhové královny, tam můžeš holčičku odnést. Postav ji u velkého keře s červenými bobulemi, který stojí ve sněhu, nezdržuj se dlouhým tlacháním a pospěš si zpátky!“ A pak Finka vysadila malou Gerdu na soba, který běžel, co mu síly stačily.

„Ach, nemám své botky! Nemám své palčáky!“ vykřikla malá Gerda. Poznala to v tom štiplavém mrazu. Ale sob se nesměl zastavit, běžel, až doběhl k velkému keři s červenými bobulemi. Tam Gerdu postavil, políbil ji na pusu a po tvářích mu stékaly velké, lesklé slzy. A pak běžel, co mu síly stačily, zase zpátky. A tam stála chudinka Gerda bez bot, bez rukavic, uprostřed strašné, ledové Finnmarky.

Běžela kupředu, jak nejrychleji mohla. Tu přišel celý pluk sněhových vloček. Ale nepadaly z nebe, to bylo úplně jasné a zářilo polární září. Vločky běžely přímo po zemi, a čím blíž byly, tím byly větší. Gerda si dobře pamatovala, jak velké a důmyslné se jí zdály, když se na ně dívala lupou. Ale tady byly opravdu jinak velké a hrozné. Byly živé, byla to předsunutá stráž Sněhové královny. Měly ty nejpodivnější podoby. Některé vypadaly jako velcí oškliví ježci, jiné jako celá klubka hadů, kteří vystrkovali hlavy, a jiné jako malí tlustí medvědi, kterým se ježily chlupy. Všechny zářivě bílé, všechny to byly živé sněhové vločky.

Tu se malá Gerda pomodlila Otčenáš. A mráz byl tak silný, že viděla svůj vlastní dech, stál jí u pusy jako celý oblak kouře. Dech houstl a houstl a tvořil malé jasné anděly, kteří rostli víc a víc, jakmile se dotkli země. A všichni měli na hlavách přilby a v rukou kopí a štíty. Bylo jich víc a víc, a když Gerda dokončila Otčenáš, byla kolem ní celá legie. Bodali kopími do těch hrozných vloček, až se rozpadaly na sto kousků, a malá Gerda šla docela jistě a statečně kupředu. Andělé ji hladili po nohou a po rukou, a tak cítila míň, jaká je zima, a rychle šla k zámku Sněhové královny.

Ale teď se nejdřív podíváme, jak se vede Kajovi. Na malou Gerdu ovšem vůbec nemyslel, a už vůbec ne na to, že stojí před zámkem.

Sedmý příběh. Co se stalo na zámku Sněhové královny a co se stalo potom

Zdi zámku byly z vířícího sněhu a okna a dveře z řezavých větrů. Bylo tam přes sto sálů, takových, jak je sníh navál. Ten největší se táhl na mnoho mil a všechny osvětlovala jasná polární záře. Byly tak veliké, tak prázdné, tak ledově studené a tak zářivé. Nikdy tu nebylo veselo, ani malý medvědí bál, na kterém by bouře mohla hrát k tanci a lední medvědi by chodili po zadních a měli uhlazené způsoby. Nikdy tu nebyla malá společnost u karet, kde se prohrává plácnutím přes pusu nebo přes ruku. Nikdy tu nebylo ani trochu kafíčka a klevet slečen bílých lištiček. Prázdno, veliko a studeno bylo v sálech Sněhové královny. Polární záře plály tak pravidelně, že se dalo spočítat, kdy budou nejvýš a kdy nejníž. Uprostřed toho prázdného, nekonečného sněhového sálu bylo zamrzlé jezero. Bylo rozpraskané na tisíc kousků, ale každý kousek byl tak přesně stejný jako ten druhý, že to byl úplný div. A uprostřed na něm sedávala Sněhová královna, když byla doma, a říkala, že sedí v zrcadle rozumu a že je to to jediné a nejlepší na tomto světě.

Malý Kaj byl úplně modrý zimou, ba skoro černý, ale nevnímal to, protože mu Sněhová královna polibkem vzala mrazivé zachvění a jeho srdce bylo skoro kusem ledu. Chodil a tahal nějaké ostré ploché kusy ledu, které skládal všemi možnými způsoby, protože z nich chtěl něco složit. Bylo to, jako když my ostatní máme malé dřevěné destičky a skládáme z nich obrazce, a té hře se říká čínská hra. Kaj také chodil a skládal obrazce, ty nejdůmyslnější, byla to ledová hra rozumu. V jeho očích byly ty obrazce úplně výborné a nanejvýš důležité – to dělalo to skleněné zrnko, co mu vězelo v oku! Skládal celé obrazce, které tvořily napsané slovo, ale nikdy nemohl přijít na to, jak složit to slovo, které právě chtěl, to slovo: Věčnost. A Sněhová královna mu řekla: „Když mi ten obrazec vymyslíš, budeš sám sobě pánem a já ti daruju celý svět a k tomu nové brusle.“ Ale on to nedokázal.

„Teď uháním do teplých krajů!“ řekla Sněhová královna. „Chci se jít podívat do těch černých hrnců!“ – To byly sopky chrlící oheň, Etna a Vesuv, jak se jim říká. – „Trochu je nabílím! To k tomu patří, to dělá dobře citronům a vinné révě!“ A Sněhová královna odletěla a Kaj seděl úplně sám v tom prázdném ledovém sále, velkém mnoho mil, díval se na kousky ledu a přemýšlel a přemýšlel, až to v něm praskalo. Seděl úplně ztuhle a nehybně, člověk by si myslel, že umrzl.

Tu vstoupila malá Gerda do zámku velkou branou z řezavých větrů. Ale pomodlila se večerní modlitbu, a tu se větry utišily, jako by chtěly spát. Vešla do velkých, prázdných, studených sálů – a tu uviděla Kaje. Poznala ho, skočila mu kolem krku, držela ho pevně a volala: „Kaji! Milý malý Kaji! Tak přece jsem tě našla!“

Ale on seděl docela tiše, ztuhlý a studený. – Tu se malá Gerda rozplakala horkými slzami. Kapaly mu na prsa, pronikly mu až do srdce, roztály kus ledu a strávily ten malý střípek zrcadla, který tam vězel. Podíval se na ni a ona zazpívala tu píseň:

„Růže v údolí kvetou zas,
a Ježíšek tam čeká nás!“

Tu se Kaj rozplakal. Plakal tak, že mu zrnko zrcadla vyklouzlo z oka. Poznal ji a zajásal: „Gerdo! Milá malá Gerdo! – Kde jsi byla tak dlouho? A kde jsem byl já?“ A rozhlédl se kolem sebe. „Jaká je tu zima! Jak je tu prázdno a veliko!“ A držel se pevně Gerdy a ona se smála a plakala radostí. Bylo to tak krásné, že i kousky ledu kolem dokola tančily radostí. A když se unavily a lehly si, ležely právě v těch písmenech, o kterých Sněhová královna řekla, že je má vymyslet, a pak bude sám sobě pánem a ona mu dá celý svět a nové brusle.

A Gerda ho políbila na tváře a ty rozkvetly. Políbila ho na oči a ty zazářily jako její. Políbila mu ruce a nohy a byl zdravý a čilý. Sněhová královna se klidně mohla vrátit domů: jeho propouštěcí list tu stál napsaný zářícími kousky ledu.

A vzali se za ruce a vyšli z velkého zámku. Povídali si o babičce a o růžích nahoře na střeše. A kudy šli, tam se větry úplně utišily a vykouklo slunce. A když došli ke keři s červenými bobulemi, stál tam sob a čekal. Přivedl s sebou jinou mladou sobici, která měla vemínko plné mléka, a ta dala dětem své teplé mléko a políbila je na pusu. Pak dovezli Kaje a Gerdu nejdřív k Fince, kde se ohřáli v horké světnici a dostali radu na cestu domů, a pak k Laponce, která jim ušila nové šaty a připravila své saně.

A sob s mladou sobicí běželi vedle nich a doprovázeli je až k hranici země. Tam vykukovala první zeleň a tam se rozloučili se sobem a s Laponkou. „Sbohem!“ řekli všichni. A první ptáčci začali cvrlikat, les měl zelené pupeny a z lesa vyjela na nádherném koni, kterého Gerda poznala (býval zapřažený do zlatého kočáru), mladá dívka se zářivě červenou čepicí na hlavě a s pistolemi před sebou. Byla to malá loupežnice, které se doma znudilo a teď chtěla nejdřív na sever a potom zase jinam, kdyby se jí tam nelíbilo. Hned poznala Gerdu a Gerda poznala ji, to byla radost!

„Ty jsi mi ale pěkný tulák!“ řekla malému Kajovi. „Ráda bych věděla, jestli si zasloužíš, aby kvůli tobě někdo běžel až na konec světa!“

Ale Gerda ji pohladila po tváři a zeptala se na prince a princeznu.

„Odjeli do ciziny!“ řekla loupežnice.

„A vrána?“ zeptala se malá Gerda.

„Ano, vrána umřela!“ odpověděla. „Ta ochočená snoubenka ovdověla a nosí na noze kousek černé vlny. Žalostně naříká, a je to všechno jen tlachání! – Ale teď mi vyprávěj, jak se ti vedlo a jak ses k němu dostala!“

A Gerda a Kaj vyprávěli oba dva.

„A šmik, šmak, basa, lurá!“ řekla loupežnice, vzala je oba za ruce a slíbila, že jestli někdy pojede přes jejich město, přijde je navštívit. A pak odjela do širého světa. Ale Kaj a Gerda šli ruku v ruce, a jak šli, bylo krásné jaro, plné květů a zeleně. Kostelní zvony zvonily a oni poznali vysoké věže, velké město, to, ve kterém bydleli. A vešli do něj a šli k babiččiným dveřím, po schodech nahoru, do pokoje, kde všechno stálo na stejném místě jako dřív. A hodiny říkaly: „Tik! Tak!“ a ručička se točila. Ale když procházeli dveřmi, všimli si, že z nich jsou dospělí lidé. Růže z okapu kvetly do otevřených oken a stály tam malé dětské židličky. Kaj a Gerda si sedli každý na tu svou a drželi se za ruce. Na tu studenou, prázdnou nádheru u Sněhové královny zapomněli jako na těžký sen. Babička seděla v jasném Božím sluníčku a předčítala nahlas z Bible: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království!“

A Kaj a Gerda si pohlédli do očí a najednou porozuměli té staré písni:

„Růže v údolí kvetou zas,
a Ježíšek tam čeká nás.“

Tak tam seděli oba, dospělí, a přece děti, děti v srdci. A bylo léto, teplé, požehnané léto.

Vysvětlivky

¹ Finnmarka – nejsevernější kraj Norska, za polárním kruhem.