Sněhová královna – 1. díl

Pohádka v sedmi příbězích

První příběh, který vypráví o zrcadle a jeho střepech

Tak! Teď začneme. Až budeme na konci příběhu, budeme vědět víc, než víme teď. Byl totiž jeden zlý skřet! Jeden z těch nejhorších, byl to sám „ďábel“! Jednoho dne měl náramně dobrou náladu, protože vyrobil zrcadlo, které mělo zvláštní vlastnost: všechno dobré a krásné, co se v něm zrcadlilo, se v něm scvrklo skoro na nic, ale co bylo k ničemu a vypadalo ošklivě, to v něm vystoupilo pěkně dopředu a bylo ještě horší. Ty nejkrásnější krajiny v něm vypadaly jako vařený špenát a ti nejlepší lidé byli odporní, nebo stáli na hlavě a neměli břicho. Tváře byly tak pokroucené, že se nedaly poznat, a když měl někdo jednu pihu, mohl si být jistý, že se mu v zrcadle rozlije přes celý nos i pusu. To je náramně legrační, říkal „ďábel“. Když člověku proběhla hlavou dobrá, zbožná myšlenka, objevil se v zrcadle úšklebek, takže se skřet-ďábel musel smát svému důmyslnému vynálezu. Všichni, kdo chodili do skřetí školy – on totiž vedl skřetí školu –, vyprávěli všude kolem, že se stal zázrak. Teprve teď prý člověk vidí, jak svět a lidé doopravdy vypadají. Pobíhali se zrcadlem sem a tam, až nakonec nezbyla žádná země ani žádný člověk, který by v něm nebyl pokroucený. A teď chtěli vyletět i k samému nebi, aby si tropili posměch z andělů a z Pánaboha. Čím výš se zrcadlem letěli, tím víc se šklebilo, sotva ho udrželi. Letěli výš a výš, blíž k Bohu a k andělům, a tu se zrcadlo ve svém úšklebku tak strašně roztřáslo, že jim vyklouzlo z rukou a zřítilo se dolů na zem. Tam se roztříštilo na sto milionů, bilionů a ještě víc kousků – a právě tím nadělalo mnohem větší neštěstí než předtím. Některé kousky totiž byly sotva tak velké jako zrnko písku a ty se rozletěly po celém širém světě. Kam se lidem dostaly do očí, tam zůstaly vězet, a ti lidé pak viděli všechno naruby, nebo měli oči jen pro to, co bylo na věci špatného. Každé zrníčko zrcadla si totiž zachovalo stejnou moc, jakou mělo celé zrcadlo. Někteří lidé dostali malý střípek dokonce do srdce, a to bylo docela hrozné, takové srdce bylo jako kus ledu. Některé střepy byly tak velké, že je lidé dali do oken jako tabulky skla, ale tím oknem se na své přátele nevyplatilo dívat. Jiné kousky se dostaly do brýlí, a to pak bylo zle, když si lidé ty brýle nasadili, aby dobře viděli a byli spravedliví. Ten zlý se smál, až mu břicho praskalo, tak krásně ho to lechtalo. Ale venku ve vzduchu ještě poletovaly malé skleněné střípky. A teď uslyšíme!

Druhý příběh. Malý chlapec a malá holčička

Ve velkém městě, kde je tolik domů a lidí, že nezbývá dost místa, aby každý mohl mít zahrádku, a kde se proto většina lidí musí spokojit s květinami v květináčích, tam žily dvě chudé děti, které měly zahrádku o něco větší než květináč. Nebyli bratr a sestra, ale měli se stejně rádi, jako kdyby byli. Jejich rodiče bydleli hned vedle sebe, ve dvou podkrovních světničkách. Tam, kde se střecha jednoho domu dotýkala střechy sousedního a podél okapů vedl žlab, koukalo z každého domu jedno malé okénko. Stačilo jen překročit žlab, a člověk se dostal od jednoho okna k druhému.

Rodiče měli venku každý velký dřevěný truhlík, a v ní rostla zelenina do kuchyně a malý růžový keřík. V každém truhlíku byl jeden a rostl tak krásně. Jednou rodiče přišli na to, že postaví truhlíky napříč přes žlab tak, aby sahaly skoro od jednoho okna k druhému. Vypadaly pak docela jako dva květinové valy. Úponky hrachu visely přes okraje truhlíků a růže pouštěly dlouhé výhonky, ovíjely se kolem oken a skláněly se jedna k druhé: bylo to skoro jako slavobrána ze zeleně a z květů. Protože truhlíky byly hodně vysoko a děti věděly, že na ně nesmějí lézt, dovolovali jim často vylézt k sobě navzájem, sednout si na stoličky pod růže, a tam si pak nádherně hrály.

V zimě byla ovšem tahle radost pryč. Okna bývala často úplně zamrzlá, ale děti si nahřály měďáky na kamnech, přiložily horkou minci na zamrzlou tabulku, a hned tu bylo krásné kukátko, kulaté, docela kulaté. Za ním vykukovalo milé, laskavé oko, jedno z každého okna. To byl ten malý chlapec a ta malá holčička. On se jmenoval Kaj a ona Gerda. V létě se k sobě dostali jedním skokem, v zimě museli nejdřív po spoustě schodů dolů a po spoustě schodů nahoru. Venku chumelilo.

„To se rojí bílé včelky,“ říkala stará babička.

„Mají taky včelí královnu?“ zeptal se malý chlapec, protože věděl, že mezi skutečnými včelami taková je.

„Mají!“ řekla babička. „Létá tam, kde se rojí nejhustěji! Je ze všech největší a nikdy nezůstane klidně ležet na zemi, vždycky zase vyletí nahoru do černého mraku. Mnohou zimní noc létá ulicemi města a nahlíží do oken, a ta pak tak podivně zamrzají, jako by na nich byly květiny.“

„Ano, to jsme viděli!“ řekly obě děti, a tak věděly, že je to pravda.

„Může sem Sněhová královna přijít?“ zeptala se holčička.

„Jen ať přijde,“ řekl chlapec, „posadím ji na horká kamna, a ona roztaje.“

Ale babička ho pohladila po vlasech a vyprávěla jiné příběhy.

Večer, když byl malý Kaj doma a napůl svlečený, vylezl na židli u okna a vykoukl malým kukátkem ven. Venku padalo pár sněhových vloček a jedna z nich, ta úplně největší, zůstala ležet na kraji jednoho z květinových truhlíků. Vločka rostla a rostla, až se z ní nakonec stala celá paní, oblečená do nejjemnějšího bílého závoje, jako by byl utkaný z milionů hvězdičkových chomáčků. Byla tak krásná a jemná, ale z ledu, z oslnivého, třpytivého ledu, a přece byla živá. Oči jí svítily jako dvě jasné hvězdy, ale nebyl v nich klid ani odpočinek. Kývla k oknu a zamávala rukou. Malý chlapec se lekl a seskočil ze židle. A tu jako by kolem okna proletěl velký pták.

Druhý den byl jasný mráz – a pak přišlo jaro. Svítilo slunce, zeleň vykukovala ze země, vlaštovky stavěly hnízda, okna se otevřela a malé děti zase seděly ve své zahrádce vysoko nahoře u okapu, nad všemi patry.

Růže toho léta kvetly tak nádherně jako nikdy. Holčička se naučila píseň, ve které se zpívalo o růžích, a při těch růžích myslela na ty svoje. Zazpívala ji malému chlapci a on zpíval s ní:

„Růže v údolí kvetou zas,
a Ježíšek tam čeká nás!“

A děti se držely za ruce, líbaly růže, dívaly se do jasného Božího sluníčka a mluvily k němu, jako by tam byl Ježíšek. To byly krásné letní dny, jak bylo krásné být venku u svěžích růží, které jako by nikdy nechtěly přestat kvést.

Kaj a Gerda seděli a prohlíželi si obrázkovou knížku se zvířaty a ptáky. A tu – hodiny na velké kostelní věži právě odbíjely pět – Kaj řekl: „Au! Píchlo mě to u srdce! A teď mi něco spadlo do oka!“

Holčička ho objala kolem krku. Mrkal očima, ale ne, nic tam nebylo vidět.

„Myslím, že už je to pryč,“ řekl. Ale pryč to nebylo. Bylo to právě jedno z těch skleněných zrnek, která odletěla ze zrcadla, ze skřetího zrcadla – však si ho pamatujeme, to ošklivé sklo, ve kterém všechno velké a dobré, co se v něm zrcadlilo, zmenšilo a zošklivělo, ale zlé a špatné pěkně vystoupilo, a každá chyba na věci byla hned vidět. Chudák Kaj dostal taky jedno zrnko přímo do srdce. To srdce se brzy stane jako kus ledu. Teď už to nebolelo, ale bylo to tam.

„Proč pláčeš?“ zeptal se. „Vypadáš pak ošklivě! Vždyť mi nic není! Fuj!“ vykřikl najednou. „Tuhle růži ohlodal červ! A podívej, tahle je úplně křivá! Vlastně jsou to ošklivé růže! Jsou jako ty truhlíky, ve kterých stojí!“ A kopl prudce do truhlíku a utrhl ty dvě růže.

„Kaji, co to děláš!“ vykřikla holčička. A když uviděl, jak se lekla, utrhl ještě jednu růži, skočil do svého okna a utekl od milé malé Gerdy.

Když za ním potom přišla s obrázkovou knížkou, řekl, že je pro mimina. A když babička vyprávěla příběhy, vždycky do toho skočil s nějakým „ale“. A kdykoli mohl, šel za ní, nasadil si brýle a mluvil jako ona. Bylo to úplně přesné, a lidé se mu smáli. Brzy uměl napodobit řeč i chůzi všech lidí z celé ulice. Všechno, co na nich bylo zvláštního a ne moc hezkého, to Kaj uměl předvést. A lidé říkali: „Ten chlapec má jistě výbornou hlavu!“ Ale bylo to tím sklem, co mu spadlo do oka, tím sklem, co mu vězelo v srdci. Proto zlobil i malou Gerdu, která ho měla ráda celou svou duší.

Jeho hry teď byly úplně jiné než dřív, byly tak rozumné. Jednoho zimního dne, když se sypaly sněhové vločky, přinesl velkou lupu, nastavil cíp svého modrého kabátu a nechal na něj padat vločky.

„Podívej se do skla, Gerdo!“ řekl. A každá vločka byla mnohem větší a vypadala jako nádherný květ nebo desetihrotá hvězda. Bylo krásné se na to dívat.

„Vidíš, jak je to důmyslné?“ řekl Kaj. „Je to mnohem zajímavější než skutečné květiny! A nemají jedinou chybu, jsou úplně přesné, jen kdyby netály!“

Za chvíli přišel Kaj ve velkých rukavicích a se saněmi na zádech. Zakřičel Gerdě přímo do ucha: „Smím jezdit na velkém náměstí, kde si hrají ostatní!“ A byl pryč.

Tam na náměstí si ti nejodvážnější kluci často přivazovali sáňky k selským vozům a kus cesty se s nimi vezli. Bylo to náramně veselé. Zrovna když se nejlíp bavili, přijely velké saně. Byly celé natřené nabílo a seděl v nich někdo zabalený do huňatého bílého kožichu a s huňatou bílou čepicí. Saně objely náměstí dvakrát dokola a Kaj k nim honem přivázal své malé sáňky a vezl se s nimi. Jelo to rychleji a rychleji, rovnou do další ulice. Ten, kdo řídil, otočil hlavu a tak přívětivě na Kaje kývl, jako by se znali. Pokaždé, když chtěl Kaj své sáňky odvázat, ta osoba znovu kývla, a tak Kaj zůstal sedět. Projeli rovnou městskou branou ven. Tu začal sníh padat tak hustě, že malý chlapec neviděl ani na krok. Ale uháněl dál. Pak rychle pustil provaz, aby se od velkých saní odpoutal, ale nepomohlo to, jeho malé sáňky visely pevně a ujížděly rychlostí větru. Tu začal hlasitě křičet, ale nikdo ho neslyšel. Sníh vířil a saně letěly. Občas sebou trhly, jako by přelétaly přes příkopy a ploty. Byl celý vyděšený, chtěl se pomodlit Otčenáš, ale vzpomněl si jen na velkou násobilku.

Sněhové vločky byly větší a větší, až nakonec vypadaly jako velké bílé slepice. Najednou uskočily stranou, velké saně zastavily a osoba, která v nich jela, vstala. Kožich i čepice byly z čirého sněhu. Byla to paní, tak vysoká a štíhlá, tak zářivě bílá – byla to Sněhová královna.

„Dobře jsme dojeli!“ řekla. „Ale ty mrzneš! Vlez si ke mně do medvědího kožichu!“ A posadila si ho do saní vedle sebe a zabalila ho do kožichu. Bylo to, jako by se propadl do závěje.

„Ještě je ti zima?“ zeptala se a políbila ho na čelo. Uf! Bylo to studenější než led, pronikalo mu to až k srdci, které už stejně bylo napůl kusem ledu. Bylo mu, jako by měl umřít – ale jen na okamžik, pak mu bylo naopak dobře. Už vůbec necítil, jaký je kolem mráz.

„Moje sáňky! Nezapomeň na moje sáňky!“ Na to si vzpomněl nejdřív. A sáňky přivázali na jednu z bílých slepic a ta letěla za nimi se sáňkami na zádech. Sněhová královna políbila Kaje ještě jednou, a tu zapomněl na malou Gerdu i na babičku a na všechny doma.

„Teď už žádnou pusu nedostaneš!“ řekla. „Jinak bych tě ulíbala k smrti!“

Kaj se na ni podíval. Byla tak krásná, moudřejší a krásnější tvář si neuměl představit. Teď mu už nepřipadala z ledu jako tenkrát, když seděla za oknem a kývala na něj. V jeho očích byla dokonalá. Vůbec se nebál. Vyprávěl jí, že umí počítat z hlavy, i se zlomky, a že zná rozlohu zemí ve čtverečních mílích a „kolik mají obyvatel“. A ona se pořád usmívala. Tu mu připadalo, že to přece jen není dost, co ví. Podíval se nahoru do velikého, převelikého nebe, a ona s ním letěla, vysoko nahoru na černý mrak. Bouře hučela a burácela, jako by zpívala staré písně. Letěli nad lesy a jezery, nad moři a zeměmi. Dole pod nimi skučel studený vítr, vyli vlci, sníh se jiskřil a nad ním létaly černé křičící vrány. Ale nahoře svítil měsíc, tak velký a jasný, a na něj se Kaj díval celou dlouhou, předlouhou zimní noc. Ve dne spal Sněhové královně u nohou.

Třetí příběh. Květinová zahrada paní, která uměla čarovat

Ale jak se vedlo malé Gerdě, když Kaj už nepřišel? Kde jen mohl být? – Nikdo to nevěděl, nikdo nemohl nic říct. Kluci vyprávěli jen to, že ho viděli přivazovat sáňky k nádherným velkým saním, které vjely do ulice a vyjely z městské brány. Nikdo nevěděl, kde je. Teklo mnoho slz, malá Gerda plakala tak hluboce a dlouho. – Pak lidé říkali, že umřel, že se utopil v řece, která tekla kousek od města. Ach, to byly dlouhé, temné zimní dny.

Pak přišlo jaro s teplejším sluníčkem.

„Kaj umřel a je pryč!“ řekla malá Gerda.

„Tomu já nevěřím!“ řeklo sluníčko.

„Umřel a je pryč!“ řekla vlaštovkám.

„Tomu my nevěříme!“ odpověděly, a nakonec tomu nevěřila ani malá Gerda.

„Obuju si své nové červené střevíčky,“ řekla jednou ráno, „ty, které Kaj ještě nikdy neviděl, a půjdu dolů k řece a zeptám se jí!“

Bylo ještě docela časně. Políbila starou babičku, která spala, obula si červené střevíčky a šla úplně sama branou ven k řece.

„Je pravda, že sis vzala mého malého kamaráda? Daruju ti své červené střevíčky, když mi ho vrátíš!“

A vlny, jak se jí zdálo, tak podivně přikyvovaly. Tu vzala své červené střevíčky, to nejmilejší, co měla, a hodila je oba do řeky. Ale spadly kousek od břehu a vlnky jí je hned přinesly zpátky na souš. Jako by řeka nechtěla vzít to nejmilejší, co měla, protože malého Kaje přece neměla. Ale Gerda si myslela, že střevíčky nehodila dost daleko, a tak vlezla do loďky, která ležela v rákosí, přešla až na samý konec a hodila je znovu. Jenže loďka nebyla přivázaná a tím pohybem, který Gerda udělala, odklouzla od břehu. Gerda si toho všimla a pospíchala ven, ale než se dostala zpátky, byla loďka víc než loket od břehu a teď už plula rychleji.

Tu se malá Gerda hrozně polekala a dala se do pláče. Ale nikdo ji neslyšel kromě vrabců, a ti ji nemohli odnést na břeh. Letěli však podél břehu a zpívali, jako by ji chtěli utěšit: „Tady jsme! Tady jsme!“ Loďka plula s proudem. Malá Gerda seděla docela tiše jen v punčochách. Její malé červené střevíčky pluly za ní, ale nemohly loďku dohnat, ta plula čím dál rychleji.

Na obou březích bylo krásně, nádherné květiny, staré stromy a stráně s ovcemi a kravami, ale ani človíčka.

„Možná mě řeka zanese k malému Kajovi,“ pomyslela si Gerda, a hned měla lepší náladu. Vstala a celé hodiny se dívala na krásné zelené břehy. Pak připlula k velkému třešňovému sadu. Stál v něm domeček s podivnými červenými a modrými okny a doškovou střechou a venku stáli dva dřevění vojáci a vzdávali čest těm, kdo kolem pluli.

Gerda na ně volala, myslela si, že jsou živí, ale oni samozřejmě neodpovídali. Dostala se k nim docela blízko, řeka hnala loďku přímo ke břehu.

Gerda volala ještě hlasitěji, a tu z domku vyšla stará, prastará paní, která se opírala o hůl se zahnutou rukojetí. Měla na hlavě velký klobouk proti slunci a ten byl pomalovaný těmi nejkrásnějšími květinami.

„Ty chudáčku malá!“ řekla stará paní. „Jak ses jen dostala na ten velký, prudký proud, který tě zanesl tak daleko do širého světa!“ A stará paní vešla až do vody, zahákla hůl za loďku, přitáhla ji ke břehu a vysadila malou Gerdu ven.

Gerda byla ráda, že je na suchu, ale trochu se té cizí staré paní bála.

„Pojď a pověz mi, kdo jsi a jak ses sem dostala!“ řekla paní.

A Gerda jí všechno vyprávěla. Stará paní kroutila hlavou a říkala: „Hm! Hm!“ A když jí Gerda všechno pověděla a zeptala se, jestli neviděla malého Kaje, řekla paní, že tudy nešel, ale že určitě přijde. Ať prý není smutná, ať ochutná její třešně a podívá se na její květiny, jsou hezčí než jakákoli obrázková knížka a každá umí vyprávět celý příběh. Pak vzala Gerdu za ruku, vešly do domku a stará paní zamkla dveře.

Okna byla hodně vysoko a skla v nich byla červená, modrá a žlutá. Denní světlo uvnitř tak podivně svítilo všemi barvami. Ale na stole stály ty nejkrásnější třešně a Gerda jich snědla, kolik chtěla, protože směla. A zatímco jedla, česala jí stará paní vlasy zlatým hřebenem a vlasy se kroutily a tak krásně zlatě zářily kolem té malé, milé tvářičky, která byla tak kulatá a vypadala jako růže.

„Po takové sladké holčičce se mi už opravdu stýskalo,“ řekla stařenka. „Uvidíš, jak dobře se my dvě spolu budeme mít!“ A jak česala malé Gerdě vlasy, zapomínala Gerda víc a víc na svého kamaráda Kaje. Stará paní totiž uměla čarovat, ale zlá čarodějnice to nebyla. Čarovala jen trochu pro vlastní potěšení a teď by si malou Gerdu ráda nechala. Proto vyšla do zahrady, natáhla hůl ke všem růžovým keřům, a ačkoli tak krásně kvetly, všechny se propadly do černé země a nebylo ani vidět, kde stály. Stařenka se bála, že až Gerda uvidí růže, vzpomene si na ty své, a tím i na malého Kaje, a uteče.

Teď zavedla Gerdu do květinové zahrady. – Ach, to tu byla vůně a nádhera! Všechny květiny, jaké si jen umíte představit, a to ze všech ročních období, tu stály v nejkrásnějším rozkvětu. Žádná obrázková knížka nemohla být pestřejší a krásnější. Gerda skákala radostí a hrála si, dokud slunce nezapadlo za vysoké třešně. Pak dostala krásnou postýlku s červenými hedvábnými peřinami, vycpanými modrými fialkami, a spala v ní a měla tak krásné sny jako královna v den své svatby.

Druhý den si zase mohla hrát s květinami na teplém sluníčku – a tak plynulo mnoho dní. Gerda znala každou květinu, ale ať jich bylo kolik chtělo, zdálo se jí, že jedna chybí, jenže nevěděla která. Jednou tak sedí a dívá se na klobouk staré paní s namalovanými květinami, a ta nejkrásnější z nich byla právě růže. Stařenka ji zapomněla z klobouku smazat, když ty ostatní posílala do země. Tak to dopadá, když člověk nemá myšlenky pohromadě! „Cože!“ řekla Gerda. „Tady nejsou žádné růže?“ A skočila mezi záhony, hledala a hledala, ale žádnou nenašla. Tu si sedla a rozplakala se. Ale její horké slzy dopadly právě na místo, kde se propadl jeden růžový keř, a když teplé slzy zalily zem, keř najednou vyrazil nahoru, celý rozkvetlý, jako když se propadl. A Gerda ho objala, líbala růže a myslela na ty krásné růže doma a s nimi i na malého Kaje.

„Ach, jak jsem se zdržela!“ řekla holčička. „Vždyť jsem měla najít Kaje! – Nevíte, kde je?“ zeptala se růží. „Myslíte, že umřel a je pryč?“

„Neumřel,“ řekly růže. „My jsme přece byly v zemi, tam jsou všichni mrtví, ale Kaj tam nebyl!“

„Děkuju vám!“ řekla malá Gerda a šla k ostatním květinám, dívala se jim do kalichů a ptala se: „Nevíte, kde je malý Kaj?“

Ale každá květina stála na slunci a snila svou vlastní pohádku nebo příběh. Malá Gerda jich slyšela spoustu, spoustu, ale žádná nevěděla nic o Kajovi.

A co jí řekla ohnivá lilie?

„Slyšíš buben? Bum! Bum! Jsou to jen dva tóny, pořád bum! Bum! Slyš smuteční zpěv žen! Slyš volání kněží! – Ve své dlouhé červené říze stojí indická žena na hranici, plameny šlehají kolem ní a kolem jejího mrtvého muže. Ale indická žena myslí na živého, tady v kruhu, na toho, jehož oči pálí víc než plameny, na toho, jehož oheň v očích sahá víc k jejímu srdci než plameny, které brzy spálí její tělo na popel. Může plamen srdce zemřít v plamenech hranice?“

„Tomu vůbec nerozumím!“ řekla malá Gerda.

„To je moje pohádka!“ řekla ohnivá lilie.

Co říká svlačec?

„Nad úzkou horskou cestou visí starý rytířský hrad. Hustý břečťan se pne po starých červených zdech, list vedle listu, až k balkonu, a tam stojí krásná dívka. Naklání se přes zábradlí a dívá se dolů na cestu. Žádná růže nevisí z větví svěžeji než ona, žádný jabloňový květ, když ho vítr unáší ze stromu, se nevznáší lehčeji než ona. Jak šustí její nádherná hedvábná říza! ‚Copak on nepřijde?‘“

„Myslíš tím Kaje?“ zeptala se malá Gerda.

„Mluvím jen o své pohádce, o svém snu,“ odpověděl svlačec.

Co říká malá sněženka?

„Mezi stromy visí na provazech dlouhé prkno, to je houpačka. Dvě roztomilé holčičky – šaty mají bílé jako sníh a z klobouků jim vlají dlouhé zelené hedvábné stužky – sedí a houpají se. Jejich bratr, který je větší než ony, stojí na houpačce. Má ruku kolem provazu, aby se udržel, protože v jedné ruce drží misku a v druhé hliněnou dýmku, fouká mýdlové bubliny. Houpačka se houpe a bubliny létají v krásných, měňavých barvách. Ta poslední ještě visí na troubele dýmky a kývá se ve větru. Houpačka se houpe. Malý černý pejsek, lehký jako ty bubliny, se staví na zadní a chce se taky houpat. Houpačka vylétne, pejsek spadne, štěká a zlobí se. Škádlí ho to, bubliny praskají. – Houpající se prkno a prchavý obrázek z pěny, to je moje píseň!“

„Možná je to hezké, co vyprávíš, ale říkáš to tak smutně a vůbec nemluvíš o Kajovi. Co říkají hyacinty?“

„Byly jednou tři krásné sestry, tak průzračné a jemné. Jedna měla šaty červené, druhá modré a třetí úplně bílé. Ruku v ruce tančily u tichého jezera v jasném měsíčním světle. Nebyly to víly, byly to lidské děti. Tak sladce to vonělo, a dívky zmizely v lese. Vůně zesílila. – Tři rakve, a v nich ležely ty krásné dívky, klouzaly z lesní houštiny přes jezero. Svatojánské mušky kolem nich zářivě poletovaly jako malá vznášející se světýlka. Spí ty tančící dívky, nebo jsou mrtvé? – Vůně květin říká, že jsou mrtvé. Večerní zvon zvoní nad mrtvými!“

„Ty mě docela zarmoutíš,“ řekla malá Gerda. „Voníš tak silně, musím myslet na ty mrtvé dívky! Ach, opravdu malý Kaj umřel? Růže byly dole v zemi, a ty říkají, že ne!“

„Cink, cink!“ zvonily zvonky hyacintů. „Nezvoníme nad malým Kajem, toho neznáme! Zpíváme jen svou píseň, jedinou, kterou umíme!“

A Gerda šla k pryskyřníku, který svítil mezi lesklými zelenými listy.

„Ty jsi malé jasné sluníčko!“ řekla Gerda. „Pověz mi, jestli nevíš, kde mám najít svého kamaráda?“

A pryskyřník tak krásně svítil a díval se na Gerdu. Jakou píseň mohl asi pryskyřník zpívat? Ani ta nebyla o Kajovi.

„Na malém dvorku svítilo Boží sluníčko první jarní den tak teple. Paprsky klouzaly po bílé sousedově zdi a hned u ní rostly první žluté kvítky, zářily jako zlato v teplých slunečních paprscích. Stará babička seděla venku na židli. Její vnučka, chudá, hezká služebná, přišla domů na krátkou návštěvu a políbila babičku. Bylo to zlato, zlato srdce v tom milém polibku. Zlato na rtech, zlato v duši, zlato ráno, jak se sluší! Vidíš, to je můj malý příběh!“ řekl pryskyřník.

„Moje stará chudinka babička!“ povzdechla si Gerda. „Ano, určitě se po mně stýská a je kvůli mně smutná, jako byla kvůli malému Kajovi. Ale já brzy přijdu domů a přivedu Kaje s sebou. – Nemá cenu ptát se květin, ty umějí jen svou vlastní píseň, nic mi nepoví!“ A podkasala si šatičky, aby mohla rychleji běžet. Ale narcis ji šlehl přes nohu, když ho přeskakovala. Tu se zastavila, podívala se na tu dlouhou žlutou květinu a zeptala se: „Nevíš ty náhodou něco?“ A sklonila se až k narcisu. A co jí řekl?

„Vidím sám sebe! Vidím sám sebe!“ řekl narcis. „Ach, ach, jak voním! – Nahoře v malé podkrovní světničce, napůl oblečená, stojí malá tanečnice. Chvíli stojí na jedné noze, chvíli na dvou, kope do celého světa, je to samý klam pro oči. Lije vodu z čajové konvice na kus látky, který drží, je to živůtek. – Čistota je dobrá věc! Bílé šaty visí na věšáku, ty také vyprala v čajové konvici a usušila na střeše. Obléká si je a šafránově žlutý šátek kolem krku, aby šaty svítily ještě bělejší. Nohu do vzduchu! Podívej, jak se vypíná na jednom stonku! Vidím sám sebe! Vidím sám sebe!“

„To mě vůbec nezajímá!“ řekla Gerda. „To mi nemusíš vyprávět!“ A běžela na kraj zahrady.

Branka byla zavřená, ale Gerda zalomcovala rezavou západkou, až povolila, branka se otevřela a malá Gerda vyběhla bosá do širého světa. Třikrát se ohlédla, ale nikdo za ní nešel. Nakonec už nemohla běžet a sedla si na velký kámen. A když se rozhlédla, bylo léto pryč, byl pozdní podzim. To se vůbec nedalo poznat tam uvnitř v té krásné zahradě, kde pořád svítilo slunce a kvetly květiny všech ročních období.

„Bože! Jak jsem se zdržela!“ řekla malá Gerda. „Vždyť už je podzim! To nesmím odpočívat!“ A vstala, že půjde dál.

Ach, jak ji bolely a jak byly unavené její malé nožky. A všude kolem bylo chladno a sychravo. Dlouhé vrbové listy byly úplně žluté a mlha z nich kapala jako voda. Jeden list padal za druhým, jen trnka ještě nesla plody, tak trpké, až se z nich stahovala pusa. Ach, jak šedivo a těžko bylo v širém světě.