Podvodný krejčí – původní verze

Krakonoš chtěl jednou vyzkoušet, jak jsou krejčí poctiví. Vypravil se do slezského města Landeshutu a nesl balíček sukna, ze kterého si chtěl dát ušít slavnostní oblek. Nikde ale neviděl štít, který by ukazoval, kde bydlí krejčí. A tak zastavil jednu služebnou a zeptal se jí. Služebná mu zdvořile řekla, že v rohovém domě bydlí mistr Jehlička. Je to prý nejslavnější krejčí ve městě a šije i pro pana purkmistra a pana faráře. Pán hor jí poděkoval a zamířil k tomu domu.

Když vešel do dílny, uviděl tam dvanáct tovaryšů, kteří pilně pracovali, a mistra Jehličku, který zrovna žehlil nový kabát. Krejčí uviděl cizince v nádherném oděvu a hned před ním pocítil úctu. Zdvořile ho přivítal a zeptal se, co si bude přát.

„Milý mistře,“ odpověděl cizinec, „slyšel jsem, že jste šikovný člověk. Přišel jsem se zeptat, jestli byste mi do neděle neušil kabát, jaký nosí polští šlechtici, se šňůrami a knoflíky. Jsem pozvaný na hostinu do Polska a chci být oblečený podle tamního zvyku. V sobotu večer si pro kabát přijde můj sluha a zaplatí. Snažte se, ať je kabát hezký a slušivý. Když budu spokojený, nebudete škodný. Moji známí se budou ptát, kdo mi ho šil, a zasypou vás zakázkami. Tady je sukno. Tak pěkné jste možná ještě v rukou neměl.“ A rozbalil sukno. Krejčí si ho se zalíbením prohlížel.

„Máte pravdu, milostpane,“ řekl. „Takové sukno jsem ještě v rukou neměl. Ale vynasnažím se, abych z něj ušil pořádný oblek. Nechci se chlubit, ale můžu směle říct, že jsem nejvyhlášenější krejčí v celém Slezsku. Jen se na mě zeptejte pánů a dam. Knížata, hrabata a vůbec všichni bohatí lidé si u mě dávají šít. A kdyby Krakonoš nosil kabát ode mě, krásná Ema by si určitě vybrala jeho, a ne knížete Ratibora.“

Vesele se u toho chechtal, jak se mu ten vtip povedl, a přinesl papír, aby novému zákazníkovi vzal míru. Krakonoš se zatím vyptával tovaryšů, kde všude byli na vandru a jestli se někdy setkali s pánem hor. „S tím člověk nic nepořídí,“ řekl jeden z nich a ostatní přikyvovali. „Dejte si pozor, abyste s ním nikdy nic neměli,“ řekl cizinec.

Krejčí mezitím prohlížel sukno, rozkládal ho a kroutil hlavou. Cizinec si toho všiml a zeptal se, co to má znamenat. Mistr se poškrábal za uchem: „Milostpane, přinesl jste málo látky. Jak z toho mám ušít polský kabát?“

Krakonoš ale dobře věděl, že látky je dost a že ještě pořádný kus zbude. Nedal na sobě nic znát a řekl: „To se nejspíš soukeník spletl a ustřihl mi moc málo. Jen to zkuste, milý mistře. Snad z toho polský kabát přece jen ušijete.“ Krejčí se zapřísahal na svou čest, že bude poctivý a použije každý kousek. Pak cizince vyprovodil a prosil ho, ať zase brzy přijde.

„To bude něco pro mě,“ zamumlal si krejčí, když host odešel. „Ten kabát si dám pořádně zaplatit. A navíc mi zbudou aspoň dva lokte sukna.“

V určený čas přišel sluha pro kabát a zaplatil. Krejčí ho doprovodil ven a zeptal se, jak se jeho pán jmenuje. Sluha odpověděl lhostejně: „Copak neznáte nejbohatšího statkáře ve Slezsku, pána z Riesensteinu?“ A už odspěchal. Krejčí zůstal stát a přemýšlel o tom neznámém jménu.

Přišel podzim a po polích už poletovalo babí léto a třpytilo se jako stříbrná síť. Jednou v neděli se mistr Jehlička vydal se svými tovaryši na Sněžku. Chtěli si užít veselý den. Mistr měl totiž ve zvyku jednou za rok zavřít dílnu a se svými lidmi zapomenout na čerstvém vzduchu na všechny krejčovské starosti.

Jídla a pití měli s sebou dost: chleba, šunku, jitrnice, pečenou drůbež a v koši několik lahví červeného vína. Tovaryši se v nesení koše střídali.

Když už byli veselí výletníci skoro na vrcholu Sněžky, objevil se před nimi najednou veliký bílý kozel s rohy. Na jeho hřbetě seděl podivný jezdec v červeném oblečení a na čepici měl velké kohoutí pero.

Mistr, který šel v čele, s hrůzou poznal v jezdci toho vznešeného pána, který si u něj dal ušít polský kabát. A hned mu došlo, že ty dva lokte sukna ukradl samotnému Krakonošovi.

„Vítám vás ve svém kraji, milý mistře,“ ušklíbl se jezdec. „Už dávno jsem vám chtěl poděkovat za ten povedený polský kabát a za ten pěkný účet. Teď si spolu vyrovnáme ty dva lokte drahého sukna, které vám nějakým omylem spadly do vašeho krejčovského pekla.“ Peklem totiž krejčí říkali bedně pod stolem, kam házeli odstřižky látky. „Vy jste, milý mistře Jehličko, pěkný taškář.“

Vyděšený krejčí poznal, že zapírání mu nepomůže. Klekl si, sepjal ruce a prosil: „Smilujte se, mocný pane hor! Odpusťte mi. Slibuji, že už nikdy nevezmu ani jedinou nitku. A jestli v mém pekle ještě někdy najdete kousek nové látky, nechte mě zaživa péct na žhavém rožni ve své podzemní kuchyni.“

„Nuže,“ zvolal Krakonoš, „za vaše účty bych vám vlastně měl uřezat uši nebo vás hodit do podzemní žhavé pece. Ale budu s vámi jednat milosrdně a potrestám vás mírněji. Sedněte si místo mě na tohohle bradatého přítele a jeďte na něm jako rytíř až domů.“

Pan mistr zčervenal až po uši. Představil si, jak se mu bude smát rozpustilá městská mládež a jak poběží za ním, za mistrem Jehličkou, který se vždycky tak vážně procházel ulicemi. Odvážil se něco namítnout, ale Krakonošovi došla trpělivost. Popadl hubeného krejčíka mocnou rukou, zvedl ho do vzduchu, až krejčí nahlas naříkal, a posadil ho na kozla. Potom se obrátil k tovaryšům: „Držte se pevně toho huňatého rohatého koně, ať dojedete domů ve zdraví. Všichni dohromady nevážíte víc než tři sta liber a takovou přítěž ten čiperný běžec snadno unese.“

Tovaryši ucítili, jak je kozel k sobě táhne, a každý se chytil, čeho mohl. A Krakonoš ještě zavolal na mistra: „Kdyby vás zase napadlo okrást nějakého zákazníka, objeví se ten kozel za vašimi dveřmi a odnese vás do mé podzemní říše. Nepřejte si být mým hostem. Už nikdy byste neviděl jehlu ani nůžky!“

Pak se ozvalo pronikavé hvízdnutí a po něm hlasitý smích, až se hory otřásly. Kozel se s mistrem a tovaryši pomalu vznesl do vzduchu jako balon a pak letěl rychle jako šíp. U městské brány se snesl níž. Tovaryši ucítili, že jsou volní, spadli z výšky deseti loket jako zralé hrušky a šťastně se dostali na zem.

Jehlička ale seděl na kozlovi jako přimražený. Nemohl z něj slézt, a tak musel slavně vjet do města. Obklopený hloučkem uličníků dojel celý zpocený až k domu. Tam se kozel zastavil. Mistr slezl, skočil do domu a zamkl za sebou. Vtom se zablesklo, a když se lidé polekaně podívali nahoru, kozel byl pryč. Všichni se potichu rozešli domů.

Jehlička svůj slib dodržel. Stal se poctivým krejčím a zákazníků měl spoustu. A té jízdy na kozlovi nikdy nelitoval. Když o ní vyprávěl, vždycky dodal: „Naučil jsem se při tom, že s poctivostí člověk dojde nejdál.“