Byl jeden stařeček a měl tři syny: dva starší byli ženatí a rozumní, ale třetí, Peciválek, byl bez ženy a hloupý. Otec se těžce roznemohl a protože cítil, že brzy umře, odkázal celý svůj statek dvěma starším synům, a po stu zlatých v hotovosti dal všem třem.
Po jeho smrti začali ti dva rozumní bratři hospodařit. I řekli jednou Peciválovi: „Víš-li co, bratře, dej nám své peníze: my pojedeme do světa za svým výdělkem, až se vrátíme, přivezeme ti červenou čepici, červený pás a červené boty; zatím doma seď a dělej, co ti naše ženy poručí.“ Pecivál dávno toužil po červeném pásku, botách a čepici, i svolil ke všemu a peníze jim dal.
Bratři šli do světa, a on zůstal doma; ale protože byl náramný lenoch, neustále jen se povaloval na peci, a švagrové, když mu něco poručily, nerad poslouchal; zato mu nade všechno chutnal kvas, cibule a zápražky.
„Pojď, Pecivále!“ řekly mu jednou švagrové, „přines nám vody.“ Bylo to v zimě, venku mrzlo a Peciválovi se z pece nechtělo, i řekl: „Jděte si samy, nechce se mi.“ — „Jen jdi, my ti zatím připravíme kvas, zápražek a cibule; a neposlechneš-li, až se nám mužové vrátí, nedostaneš ani pás, ani boty, ani červené čepice.“ — Pecivál to slyšel, slezl z pece, vzal konve, sekeru a šel pro vodu. Přišel na řeku, vysekal díru, nabral vody, konve postavil na led škrábal se za ušima a hleděl do vody; v tom se mu tam ukázala štika. Pecivál skočil, popadl ji a vytáhl. „Pusť mě,“ prosila štika, „a já ti udělám za to, co budeš chtít.“ — „Já chci mít takový dar, aby se hned všecko stalo, co si žádám.“ — „Stane se hned, jakmile vyslovíš tato slova:
Na mé úsilné žádaní,
a na štičí rozkázaní,
ať se stane to a to!“ —
„Vyzkouším to,“ odpověděl hlupec a řekl:
„Na mé úsilné žádaní,
a na štičí rozkázaní,
ať je tu cibule, kvas a zápražky!“
A hned to tu všecko bylo. Pecivál se najedl a napil, a řekl: „Dobře, už mám dost, už nechci! a bude-li tak pořád?“ — „Bude,“ odpověděla štika. Poté ji pustil do řeky, postavil se u konví a řekl:
„Na úsilné mé žádaní,
a na štičí rozkázaní,
ať ty konve jdou domů!“
Na to nosidla s konvemi se zdvihla a šly pomalu domů, a Peciválek kráčel za nimi, žvýkal cibuli a zápražky a zapíjel kvasem, konve před sebou hnal jako husy. Když byly konve doma, vylezl si zase na pec a usnul.
Brzy potom ho začaly švagrové zase vyrušovat: „Jdi, Pecivále! naštípej nám dříví.“ „A což si nemůžete samy naštípat?“ — „A mají-li to ženy dělat? nenaštípáš-li dříví, necháme tě na peci zmrznout a červenou čepici, pás ani boty nikdy nedostaneš.“ — Pecivál se obrátil na peci a řekl:
„Na mé úsilné žádání,
a na štičí rozkázaní,
ať se hned stane, co chtějí.“
Tu zpod lavice sekyra vyskočila, nasekala v dřevníku dříví; donesla k peci, a pak si zas lehla pod lavici; a on si zatím na peci hověl, jedl cibuli se zápražkami a zapíjel kvasem. — „Pecivále!“ zavolaly po několika dnech švagrové, „v dřevníku už není žádného dříví, jeď do lesa a přivez; jestli nepřivezeš, červenou čepici, pás ani boty nedostaneš.“ — Tentokrát Pecivál hned poslechl, protože chtěl ukázat ve vsi všem, co umí; i slezl z pece, oblekl se, obul, vyšel na dvůr, vytáhl z kůlny sáně, naložil na ně cibule a zápražek, vzal bič do ruky a sedl si; a na jeho žádaní a na štičí rozkázaní běžely sáňky samy po vsi do lesa, jen pod nimi sníh hvízdal. Jak tak jel do lesa, musel projet lidnatým městem, a tu se sběhlo množství lidí zvědavých, dívat se na sáně, kterak bez koní jedou. Když přijel do lesa, řekl:
„Na úsilné mé žádaní
a na štičí rozkázaní jak řeknu,
ať se hned stane:
Jdi sekyro, nasekej dříví,
dřeva se v otypky vázejte
a otypky se na saně skládejte!“
A co poručil, všecko se hned udělalo; Pecivál si sedl, a sáňky ho nesly domů. Ale v tom městě, kde tolik rozruchu sáňkami bez koní způsobil, jakmile ho spatřili, hned ho se všech stran obskočili, strhli ze saní, popadli za vlasy a začali ho pohlavkovat. Pecivál si nejprve myslel, že ho chtějí jen polechtat, aby se rozesmál; ale když ho to začalo bolet, řekl v duchu:
„Na úsilné mé žádaní
a na štičí rozkázaní
ať se každému dostane polenem!“
Poté hned polena se saní vyskočily a začaly skákat po lidech, takže se všichni v okamžení rozprášili na všecky strany; a Pecivál div že nepuknul smíchem, jel dále svou cestou a brzy se zas octnul na své peci. Od toho času daleko široko sobě vypravovali o Peciválovi a chodili se na něj dívat jako na divotvorce, až konečně se o něm dověděl i král, a chtěl ho taky vidět, poslal pro něj schválně vojvodu. — „Slez z pece, Pecivále! ustroj se a pojď ke králi!“ řekl mu vojvoda. — „A proč? však mám cibule, kvasu i zápražek doma dost.“ — Pro takovou smělost mu vojvoda dal pohlavek; ale on se ani na peci nehnul, pošeptal:
„Na úsilné mé žádaní
a na štičí rozkázaní
ať se mu pometlem dostane!“
Pometlo celé sazemi zmazané omočilo se v pomyjích a skočilo na posla — sotva chudák utekl oknem, vskočil do kočáru a bez pořízení se vrátil ke králi. Král na to poslal jiného posla opatrnějšího; ten se napřed vyptal, co má hlupec rád, a potom přišel k peci, poklonil se a řekl: „Pecivále! pojď se mnou ke králi, chce ti dát červenou čepici, červený pás a boty červené!“ — „Je-li tak, pojedu; jeďte jen napřed, já vás dohoním.“ Posel jel a Pecivál najedl se zápražek s cibulí, napil se kvasu, vyspal se, a když ho bratři vzbudili, že už je čas na cestu, ani z pece se nehnul, jen řekl:
„Na úsilné mé žádaní
a na štičí rozkázaní,
ať na té peci hned jsem před králem!“
V peci se hned zakouřilo, zapálilo, dveře se dokořán otevřely, a pec s ním běžela po silnici, posla předhonila a před palácem královským se zastavila. Král s celým dvorem vyběhl v podivení na pavlač, a Pecivál právě dojídal zápražky s cibulí a zapíjel kvasem, a ze strany na stranu se obracel, nikoho si nevšímal. — „Kdo jsi? co děláš? a proč jsi přijel?“ ptal se ho král. — „Jsem Pecivál, jím zápražky s cibulí a zapíjím kvasem, a přijel jsem k tobě, králi, pro červenou čepici, červený pás a pro červené boty.“ — Co tak povídal králi, a ten se ho zas na jiné věci vyptával, vyšla na pavlač dcerka královská a byla velmi krásná. Jak ji Pecivál spatřil, hned se do ní zamiloval a pomyslil si:
„Na úsilné mé žádaní
a na štičí rozkázaní
ať se princezna stane mou milou!“
Po té na jeho slova pec se zase hnula a jela domů; doma se dvéře zas otevřely, pec se postavila na své místo, a Pecivál opět se na ní povaloval, jedl cibuli se zápražkami a zapíjel kvasem. Zatím překrásná dcerka královská po Peciválovi se roztoužila a tak si ho zamilovala, že padla králi k nohám a pravdu mu vyznala. Král jí to všelijak vymlouval, a když nic nepomohlo a princezna se láskou trápila, až chřadla, poslal opět pro Pecivála. Ale on nikterak nechtěl už ke králi jet, až ho posel nakonec přelstil a ke králi přivezl. Král hned zavolal čaroděje a dal Pecivála i s princeznou za trest zavřít do skleněného sudu a poslat povětřím. Sud letěl s nimi do oblak jako pták. Princezna v sudě hořce plakala a prosila Pecivála, aby ji vysvobodil; ale on odpověděl, že mu je v sudě dobře. Potom se přece jen prosbami jejími obměkčil a řekl:
„Na úsilné mé žádaní
a na štičí rozkázaní
ať se hned octnu na hostinném ostrově!“
Tak se taky stalo: sud se obrátil nad moře, spustil se na hostinný ostrov a rozpuknul se v kusy. A ten ostrov byl takový, kdo na něm byl a něco chtěl, že všechno dostal. I procházel se Pecivál po ostrově s princeznou, a nic jim nechybělo, měli jíst a pít, co hrdlo ráčilo, stůl sám od sebe se pokrýval, a když se najedli a napili, zase zmizel. Peciválovi se to nad míru líbilo, ale princezně to nestačilo, i prosila ho, aby se postaral o palác. Na Peciválovo úsilné žádaní a na štičí rozkázaní stál tu hned na ostrově mramorový palác, s okny křišťálovými, pozlaceným nábytkem a jantarovou střechou. Za několik dní princezna opět prosila, aby udělal nějaké spojení s pevnou zemí a přivedl lidi na ostrov, že se jí tu náramně stýská, že nemůže být bez komornic, a taky že by ráda spatřila svého otce. A Pecivál řekl:
„Na úsilné mé žádaní
a na štičí rozkázaní
ať se stane, co princezna chce mít!“
A druhého dne ráno stál přes moře křišťálový most na zlatých obloucích, s diamantovým zábradlím, a to tak dlouhý, že dosahoval až ku paláci princeznina otce. Pecivál chtěl se s princeznou už vydat na cestu, a v tom nenadále si vzpomněl, že všichni jiní lidé jsou jako lidé a on sám že je hloupý, i že by hanba byla, kdyby se tak ukázal na dvoře královském s jeho dcerkou; a umínil si, že ještě jednou, ale už naposledy, užije štičího daru, a řekl:
„Na úsilné mé žádaní
a na štičí rozkázaní
ať se hned stanu rozumným!“
Sotva to vyřknul, hned nabyl rozumu i slušnosti, vydal se s princeznou na pouť, a po tom zázračném mostě přišli na pevnou zemi rovnou ke králi, padli mu k nohám a prosili ho o požehnání. A ještě toho večera dali se spolu šťastně oddat, král vyhlásil zetě svého za svého nástupce a vystrojil slavné hody:
jedli, pili
a veseli byli;
a já tam taky byl,
med a víno jako buk jsem pil,
a všecko, čeho jsem se dověděl,
jak mohu, věrně jsem pověděl.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Jak se pohádka líbila?