Malá mořská víla – 2. díl

A byla to taková nádhera, jakou na zemi nikdy neuvidíte. Stěny i strop velkého tanečního sálu byly ze silného, ale průzračného skla. Několik set obrovských mušlí, růžově červených a trávově zelených, stálo v řadách po obou stranách a hořel v nich modrý oheň, který osvětloval celý sál a zářil ven skrz stěny, takže moře venku bylo celé ozářené. Bylo vidět všechny ty nesčetné ryby, velké i malé, jak plavou ke skleněné zdi; některým se šupiny leskly nachově, jiným se zdály stříbrné a zlaté. – Prostředkem sálu tekl široký proud a na něm tančili mořští muži a mořské víly při svém vlastním krásném zpěvu. Tak krásné hlasy lidé na zemi nemají. Malá mořská víla zpívala ze všech nejkrásněji a všichni jí tleskali, a na okamžik pocítila v srdci radost, protože věděla, že má nejkrásnější hlas ze všech na zemi i v moři! Ale brzy zase začala myslet na svět nad sebou; nemohla zapomenout na krásného prince a na svůj žal, že nemá jako on nesmrtelnou duši. Proto se vykradla z otcova zámku, a zatímco tam uvnitř byl samý zpěv a veselí, seděla smutně ve své malé zahradě. Tu uslyšela dolů vodou znít lesní roh a pomyslela si: „Teď tam nahoře jistě pluje on, ten, kterého mám radši než otce a matku, ten, ke kterému lnou všechny moje myšlenky a do jehož rukou bych vložila štěstí svého života. Všechno odvážím, abych získala jeho a nesmrtelnou duši! Zatímco moje sestry tančí tam v otcově zámku, půjdu k mořské čarodějnici. Vždycky jsem se jí tolik bála, ale ona mi možná poradí a pomůže!“

A tak malá mořská víla vyšla ze své zahrady k hučícím vírům, za kterými bydlela čarodějnice. Tou cestou ještě nikdy nešla. Nerostly tam žádné květiny, žádná mořská tráva, jen holé šedé písčité dno se táhlo až k vírům, kde se voda točila dokola jako hučící mlýnská kola a strhávala všechno, co popadla, s sebou do hlubiny. Přímo mezi těmi drtivými víry musela projít, aby se dostala do čarodějničina panství, a tady dlouhý kus nevedla jiná cesta než přes teplé, bublající bahno; tomu čarodějnice říkala své rašeliniště. Za ním stál její dům uprostřed podivného lesa. Všechny stromy a keře byly polypy, napůl zvíře a napůl rostlina; vypadaly jako stohlaví hadi, kteří rostou ze země. Všechny větve byly dlouhé slizké paže s prsty jako ohební červi, a článek po článku se hýbaly od kořene až po samou špičku. Kolem všeho, co v moři dokázaly chytit, se pevně obtočily a už to nikdy nepustily. Malá mořská víla zůstala venku stát úplně vyděšená; srdce jí bušilo strachy, málem se obrátila. Ale pak pomyslela na prince a na lidskou duši, a tu dostala odvahu. Své dlouhé vlající vlasy si pevně svázala kolem hlavy, aby ji za ně polypy nemohly chytit, obě ruce si zkřížila na prsou a vyrazila, jak jen ryba umí letět vodou, mezi ty ohavné polypy, které po ní natahovaly své ohebné paže a prsty. Viděla, že každý z nich něco drží, co chytil; stovky malých paží to svíraly jako pevné železné obruče. Lidé, kteří zahynuli na moři a klesli hluboko dolů, vykukovali z paží polypů jako bílé kostry. Držely kormidla lodí a truhly, kostry suchozemských zvířat a jednu malou mořskou vílu, kterou chytily a udusily – to jí připadalo skoro nejstrašnější.

Teď přišla na velké slizké prostranství v lese, kde se váleli velcí tlustí vodní hadi a ukazovali svá ošklivá bělavě žlutá břicha. Uprostřed prostranství stál dům z bílých kostí ztroskotaných lidí. Tam seděla mořská čarodějnice a nechávala ropuchu, aby jí zobala z úst, tak jako lidé nechávají malého kanárka zobat cukr. Ty ohavné tlusté vodní hady nazývala svými kuřátky a nechávala je válet se po svých velkých houbovitých prsou.

„Já vím, co chceš!“ řekla mořská čarodějnice. „Je to od tebe hloupost! Ale stejně se ti tvá vůle splní, protože tě přivede do neštěstí, má krásná princezno. Chtěla by ses zbavit rybího ocasu a místo něj mít dva pahýlky na chození jako lidé, aby se do tebe mladý princ zamiloval a ty abys mohla získat jeho i nesmrtelnou duši!“ A přitom se čarodějnice zasmála tak hlasitě a ošklivě, až ropucha i hadi spadli na zem a váleli se tam. „Přicházíš právě včas,“ řekla čarodějnice. „Zítra, až vyjde slunce, bych ti mohla pomoct až zase za rok. Připravím ti nápoj. S ním musíš před východem slunce doplavat k pevnině, sednout si tam na břeh a vypít ho. Pak se ti ocas rozdělí a scvrkne do toho, čemu lidé říkají roztomilé nohy. Ale bude to bolet, jako by tebou projel ostrý meč. Všichni, kdo tě uvidí, budou říkat, že jsi to nejkrásnější lidské dítě, jaké kdy viděli! Zůstane ti tvá lehká chůze, žádná tanečnice se nebude umět vznášet jako ty, ale každý krok, který uděláš, bude, jako bys šlapala na ostrý nůž, až by ti tekla krev. Chceš tohle všechno vytrpět? Pak ti pomůžu.“

„Ano!“ řekla malá mořská víla chvějícím se hlasem a myslela na prince a na to, že získá nesmrtelnou duši.

„Ale pamatuj si,“ řekla čarodějnice, „až jednou dostaneš lidskou podobu, už nikdy nemůžeš být znovu mořskou vílou! Už nikdy nemůžeš sestoupit vodou dolů k sestrám a do otcova zámku. A když nezískáš princovu lásku, tak aby kvůli tobě zapomněl na otce i matku, lnul k tobě celou svou myslí a nechal kněze spojit vaše ruce, abyste se stali mužem a ženou, pak žádnou nesmrtelnou duši nedostaneš! Hned první ráno poté, co se ožení s jinou, ti pukne srdce a staneš se pěnou na vodě.“

„Chci to!“ řekla malá mořská víla a byla bledá jako smrt.

„Ale mně musíš taky zaplatit!“ řekla čarodějnice. „A není to málo, co žádám. Máš ze všech tady dole na mořském dně nejkrásnější hlas. Myslíš si asi, že jím prince okouzlíš, ale ten hlas mi musíš dát. To nejlepší, co máš, chci za svůj drahocenný nápoj! Vždyť do něj musím dát svou vlastní krev, aby byl nápoj ostrý jako dvousečný meč!“

„Ale když mi vezmeš hlas,“ řekla malá mořská víla, „co mi potom zůstane?“

„Tvá krásná postava,“ řekla čarodějnice, „tvá lehká chůze a tvé mluvící oči. S těmi už lidské srdce okouzlíš. No tak, ztratila jsi odvahu? Vyplázni jazýček, ať ti ho jako zaplacení uříznu, a dostaneš ten mocný nápoj!“

„Staň se!“ řekla malá mořská víla, a čarodějnice postavila kotel na oheň, aby uvařila kouzelný nápoj. „Čistota je dobrá věc!“ řekla a vydrhla kotel hady, které svázala do uzlu. Pak se škrábla do prsou a nechala do kotle kapat svou černou krev. Pára dělala ty nejpodivnější tvary, až se člověk musel bát a děsit. Každou chvíli dávala čarodějnice do kotle nové věci, a když to pořádně vřelo, znělo to, jako když pláče krokodýl. Nakonec byl nápoj hotový a vypadal jako ta nejčistší voda!

„Tady ho máš!“ řekla čarodějnice a uřízla malé mořské víle jazyk. Teď byla němá, nemohla zpívat ani mluvit.

„Kdyby tě polypy chtěly chytit, až půjdeš zpátky mým lesem,“ řekla čarodějnice, „tak na ně hoď jen jedinou kapku toho nápoje, a jejich paže a prsty se rozletí na tisíc kousků!“ Ale to malá mořská víla nepotřebovala. Polypy před ní vyděšeně ucuknuly, když uviděly ten zářící nápoj, který jí svítil v ruce jako jiskřivá hvězda. Tak brzy prošla lesem, bažinou i hučícími víry.

Viděla otcův zámek. Pochodně ve velkém tanečním sále už zhasly; všichni tam uvnitř asi spali. Ale neodvážila se za nimi jít, teď, když byla němá a chtěla od nich navždy odejít. Bylo jí, jako by jí srdce mělo puknout žalem. Vplížila se do zahrady, utrhla z každého sestřina záhonku jednu květinu, poslala prsty tisíc polibků k zámku a stoupala nahoru tmavomodrým mořem.

Slunce ještě nevyšlo, když uviděla princův zámek a vystoupila na nádherné mramorové schodiště. Měsíc svítil krásně jasně. Malá mořská víla vypila ten pálivý, ostrý nápoj, a bylo to, jako by jejím jemným tělem projel dvousečný meč. Omdlela a ležela jako mrtvá. Když slunce zasvítilo přes moře, probudila se a cítila palčivou bolest. Ale přímo před ní stál ten krásný mladý princ a upíral na ni své uhlově černé oči, takže sklopila zrak a uviděla, že její rybí ocas je pryč a že má ty nejroztomilejší malé bílé nožky, jaké kdy nějaká holčička mohla mít. Jenže neměla na sobě vůbec nic, a proto se zahalila do svých velkých dlouhých vlasů. Princ se ptal, kdo je a jak se sem dostala, a ona se na něj dívala laskavě, a přece tak smutně svýma tmavomodrýma očima; mluvit přece nemohla. Tu ji vzal za ruku a odvedl ji do zámku. Každý krok, který udělala, byl, jak jí čarodějnice předpověděla, jako by šlapala na ostrá šídla a nože, ale snášela to ráda. Po princově boku kráčela lehce jako bublinka, a on i všichni ostatní obdivovali její půvabnou, vznášivou chůzi.

Dostala drahocenné šaty z hedvábí a mušelínu; v zámku byla ze všech nejkrásnější, ale byla němá, nemohla zpívat ani mluvit. Krásné otrokyně, oblečené do hedvábí a zlata, vystoupily a zpívaly princi a jeho královským rodičům. Jedna zpívala krásněji než všechny ostatní a princ tleskal a usmíval se na ni. Tu se malá mořská víla zarmoutila; věděla, že ona sama zpívala mnohem krásněji! Pomyslela si: „Ach, kdyby jen věděl, že jsem dala svůj hlas navždycky pryč, jen abych mohla být u něj!“

Teď otrokyně tančily půvabné vznášivé tance při té nejkrásnější hudbě. Tu malá mořská víla zvedla své krásné bílé paže, postavila se na špičky a vznášela se po podlaze, tančila, jak ještě nikdo netančil. Při každém pohybu byla její krása ještě zřetelnější a její oči mluvily k srdci hlouběji než zpěv otrokyň.

Všichni byli nadšení, hlavně princ, který jí říkal své malé nalezeňátko. A ona tančila víc a víc, přestože pokaždé, když se její noha dotkla země, bylo to, jako by šlapala na ostré nože. Princ řekl, že má být navždycky u něj, a ona směla spávat za jeho dveřmi na sametovém polštáři.

Dal jí ušít mužský oděv, aby ho mohla doprovázet na koni. Projížděli vonícími lesy, kde ji zelené větve šlehaly přes ramena a ptáčci zpívali za svěžím listím. Šplhala s princem na vysoké hory, a přestože jí jemné nohy krvácely, až to ostatní viděli, smála se tomu a šla za ním, dokud neuviděli mraky plout dole pod sebou jako hejno ptáků, které táhne do cizích zemí.

Doma v princově zámku, když ostatní v noci spali, vycházela na široké mramorové schodiště, a chladilo to její pálící nohy, když stála ve studené mořské vodě. A tehdy myslela na ty tam dole v hlubině.

Jedné noci připluly její sestry ruku v ruce a zpívaly tak smutně, jak plavaly po vodě. Zamávala na ně, a ony ji poznaly a vyprávěly jí, jak je všechny zarmoutila. Od té doby ji navštěvovaly každou noc. A jedné noci uviděla daleko na moři i starou babičku, která už mnoho let nebyla nad hladinou, a mořského krále s korunou na hlavě. Vztahovali k ní ruce, ale neodvážili se tak blízko k pevnině jako sestry.

Den ze dne ji měl princ raději. Měl ji rád, jako má člověk rád hodné, milé dítě, ale udělat z ní svou královnu, to ho vůbec nenapadlo. A jeho ženou se stát musela, jinak by nedostala nesmrtelnou duši a ráno po jeho svatbě by se stala pěnou na moři.

„Nemáš mě ze všech nejradši?“ jako by říkaly oči malé mořské víly, když ji bral do náruče a líbal na krásné čelo.

„Ale ano, tebe mám nejradši,“ řekl princ, „protože máš ze všech nejlepší srdce, jsi mi ze všech nejoddanější a podobáš se jedné mladé dívce, kterou jsem kdysi viděl, ale nejspíš už ji nikdy nenajdu. Byl jsem na lodi, která ztroskotala, a vlny mě vyplavily na břeh u jednoho svatého chrámu, kde sloužilo několik mladých dívek. Ta nejmladší mě našla na pobřeží a zachránila mi život. Viděl jsem ji jen dvakrát; byla jediná, koho bych na tomhle světě mohl milovat. Ale ty se jí podobáš, skoro vytlačuješ její obraz z mé duše. Ona patří svatému chrámu, a proto mi mé štěstí poslalo tebe. Nikdy se nerozloučíme!“ – „Ach, on neví, že jsem mu zachránila život já!“ myslela si malá mořská víla. „Nesla jsem ho přes moře až k lesu, kde stojí chrám, seděla jsem za pěnou a dívala se, jestli nepřijdou nějací lidé. Viděla jsem tu krásnou dívku, kterou má radši než mě!“ A mořská víla si zhluboka povzdechla; plakat nemohla. „Ta dívka patří svatému chrámu, říkal, nikdy nepůjde do světa, už se nesetkají. Já jsem u něj, vidím ho každý den, budu o něj pečovat, milovat ho, obětovat mu svůj život!“

Ale teď se princ bude ženit a vezme si krásnou dceru sousedního krále! vyprávělo se. Proto prý vystrojuje tak nádhernou loď. Říká se sice, že princ jede podívat se na země sousedního krále, ale ve skutečnosti jede podívat se na jeho dceru; vezme s sebou velkou družinu. Ale malá mořská víla zavrtěla hlavou a smála se; znala princovy myšlenky mnohem líp než všichni ostatní. „Musím jet!“ řekl jí. „Musím se podívat na tu krásnou princeznu, moji rodiče to chtějí. Ale nutit mě, abych si ji přivezl domů jako nevěstu, nebudou! Nemůžu ji milovat! Nepodobá se té krásné dívce z chrámu, jako se jí podobáš ty. Kdybych si měl jednou vybrat nevěstu, byla bys to spíš ty, moje němé nalezeňátko s mluvícíma očima!“ A políbil ji na rudá ústa, hrál si s jejími dlouhými vlasy a položil jí hlavu na srdce, až se jí snilo o lidském štěstí a o nesmrtelné duši.

„Ty se přece nebojíš moře, mé němé dítě!“ řekl, když stáli na té nádherné lodi, která ho měla dovézt do zemí sousedního krále. A vyprávěl jí o bouři a o bezvětří, o podivných rybách v hlubinách a o tom, co tam viděl potápěč. A ona se při jeho vyprávění usmívala; vždyť o mořském dně věděla víc než kdokoli jiný.

Za jasných měsíčních nocí, když všichni spali kromě kormidelníka, který stál u kormidla, sedávala u zábradlí lodi a upřeně hleděla dolů průzračnou vodou. Zdálo se jí, že vidí otcův zámek; nahoře na něm stála stará babička se stříbrnou korunou na hlavě a hleděla vzhůru prudkými proudy ke kýlu lodi. Tu se nad vodu vynořily její sestry. Dívaly se na ni zarmouceně a lomily bílýma rukama. Zamávala na ně, usmála se a chtěla jim povědět, že se má dobře a šťastně, ale k ní se přiblížil plavčík a sestry se potopily, takže si myslel, že to bílé, co zahlédl, byla pěna na moři.

Druhý den ráno vplula loď do přístavu nádherného města sousedního krále. Vyzváněly všechny kostelní zvony, z vysokých věží troubili na pozouny a vojáci stáli s vlajícími prapory a lesklými bajonety. Každý den byla nějaká slavnost. Plesy a hostiny šly jeden za druhým, ale princezna tam ještě nebyla. Vychovávali ji daleko odtud ve svatém chrámu, říkalo se, a tam se učila všem královským ctnostem. Konečně přijela.

Malá mořská víla dychtivě čekala, až uvidí její krásu, a musela uznat, že půvabnější postavu ještě nikdy neviděla. Pleť měla tak jemnou a čistou, a zpod dlouhých tmavých řas se usmívaly modročerné věrné oči!

„To jsi ty!“ řekl princ. „Ty, která jsi mě zachránila, když jsem ležel na pobřeží jako mrtvý!“ A sevřel svou červenající se nevěstu v náručí. „Ó, já jsem až příliš šťastný!“ řekl malé mořské víle. „To nejlepší, v co jsem se nikdy neodvážil doufat, se mi splnilo. Budeš se radovat z mého štěstí, protože mě máš ze všech nejradši!“ A malá mořská víla mu políbila ruku a zdálo se jí, že už cítí, jak jí puká srdce. Ráno po jeho svatbě jí přece přinese smrt a promění ji v pěnu na moři.

Všechny kostelní zvony vyzváněly, heroldi projížděli ulicemi a oznamovali zasnoubení. Na všech oltářích hořel vonný olej v drahocenných stříbrných lampách. Kněží mávali kadidelnicemi a nevěsta a ženich si podali ruce a dostali biskupovo požehnání. Malá mořská víla stála v hedvábí a zlatě a nesla nevěstinu vlečku, ale její ucho neslyšelo slavnostní hudbu, její oko nevidělo posvátný obřad. Myslela na noc své smrti, na všechno, co na tomhle světě ztratila.

Ještě téhož večera vstoupili nevěsta a ženich na loď. Děla duněla, všechny vlajky vlály a uprostřed lodi stál drahocenný stan ze zlata a purpuru s těmi nejkrásnějšími poduškami; tam měli novomanželé spát v tiché, chladné noci.

Plachty se vzdouvaly ve větru a loď klouzala lehce a bez velkého houpání po průzračném moři.

Když se setmělo, rozsvítily se pestré lampy a námořníci tančili na palubě veselé tance. Malá mořská víla musela myslet na to, jak se poprvé vynořila z moře a viděla tutéž nádheru a radost. A roztočila se s ostatními v tanci, vznášela se, jako se vznáší vlaštovka, když ji někdo pronásleduje, a všichni jí obdivně provolávali slávu; nikdy netančila tak nádherně. Do jemných nohou ji to řezalo jako ostré nože, ale ona to necítila; v srdci ji to řezalo bolestněji. Věděla, že je to poslední večer, kdy vidí toho, kvůli kterému opustila svůj rod a svůj domov, dala svůj krásný hlas a den co den snášela nekonečná muka, aniž on o tom věděl. Byla to poslední noc, kdy dýchala tentýž vzduch jako on, kdy viděla hluboké moře a hvězdnou modrou oblohu. Čekala ji věčná noc bez myšlenek a bez snů, ji, která neměla duši a nemohla ji získat. A na lodi byla samá radost a veselí až dlouho po půlnoci; smála se a tančila s myšlenkou na smrt v srdci. Princ líbal svou krásnou nevěstu a ona si hrála s jeho černými vlasy, a ruku v ruce odešli k odpočinku do nádherného stanu.

Na lodi se rozhostilo ticho a klid, jen kormidelník stál u kormidla. Malá mořská víla položila své bílé paže na zábradlí a hleděla k východu, kdy se objeví ranní červánky. Věděla, že první sluneční paprsek ji zabije. Tu uviděla své sestry, jak stoupají z moře. Byly bledé jako ona; jejich dlouhé krásné vlasy už nevlály ve větru, byly ustřižené.

„Daly jsme je čarodějnici, aby ti pomohla, abys tuhle noc nemusela umřít! Dala nám nůž, tady je! Vidíš, jak je ostrý? Než vyjde slunce, musíš ho vrazit princi do srdce, a až ti jeho teplá krev skropí nohy, srostou ti zase v rybí ocas a budeš znovu mořskou vílou. Budeš moct sestoupit do vody k nám a žít svých tři sta let, než se staneš mrtvou slanou mořskou pěnou. Pospěš si! On nebo ty musíte umřít, než vyjde slunce! Naše stará babička tak truchlí, že jí vypadaly bílé vlasy, jako ty naše padly pod čarodějničinými nůžkami. Zabij prince a vrať se! Pospěš si, vidíš ten červený pruh na obloze? Za pár minut vyjde slunce, a pak musíš umřít!“ A podivně hluboce si povzdechly a klesly do vln.

Malá mořská víla odhrnula purpurovou záclonu stanu a uviděla krásnou nevěstu, jak spí s hlavou na princově hrudi. Sklonila se, políbila ho na krásné čelo, podívala se na oblohu, kde ranní červánky zářily víc a víc, podívala se na ostrý nůž a znovu upřela oči na prince, který ze sna vyslovil jméno své nevěsty; jen ona byla v jeho myšlenkách. A nůž se v ruce mořské víly zachvěl – ale pak ho odhodila daleko do vln. Tam, kam dopadl, se vlny zbarvily do červena; vypadalo to, jako by z vody vyvěraly kapky krve. Ještě jednou se pohasínajícím pohledem podívala na prince, vrhla se z lodi do moře a cítila, jak se její tělo rozplývá v pěnu.

Teď vystoupilo z moře slunce. Paprsky dopadaly tak mírně a teple na smrtelně studenou mořskou pěnu, a malá mořská víla necítila smrt. Viděla jasné slunce a nahoře nad ní se vznášely stovky průsvitných, krásných bytostí. Skrz ně viděla bílé plachty lodi i červené mraky na obloze. Jejich hlas byl melodie, ale tak éterická, že ji žádné lidské ucho nemohlo slyšet, stejně jako je žádné pozemské oko nemohlo vidět. Bez křídel se vznášely vzduchem jen svou vlastní lehkostí. Malá mořská víla viděla, že má tělo jako ony; zvedalo se víc a víc z pěny.

„Ke komu to přicházím?“ řekla, a její hlas zněl jako hlas ostatních bytostí, tak éterický, že ho žádná pozemská hudba nedokáže napodobit.

„K dcerám vzduchu!“ odpověděly ostatní. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši a nemůže ji nikdy dostat, pokud nezíská lásku člověka! Její věčná existence závisí na cizí moci. Ani dcery vzduchu nemají věčnou duši, ale mohou si ji samy vytvořit dobrými skutky. Létáme do teplých zemí, kde dusný morový vzduch zabíjí lidi; tam jim přivíváme chládek. Rozptylujeme vůni květin vzduchem a přinášíme osvěžení a uzdravení. Když se tři sta let snažíme konat dobro, jak jen umíme, dostaneme nesmrtelnou duši a budeme mít podíl na věčném štěstí lidí. Ty, ubohá malá mořská vílo, ses celým srdcem snažila o totéž co my. Trpěla jsi a snášela, povznesla ses do světa vzdušných duchů, a teď si můžeš sama dobrými skutky vytvořit nesmrtelnou duši za tři sta let.“

A malá mořská víla zvedla své průzračné paže k Božímu slunci a poprvé ucítila slzy. – Na lodi byl zase ruch a život. Viděla, jak ji princ se svou krásnou nevěstou hledá; zasmušile hleděli na bublající pěnu, jako by věděli, že se vrhla do vln. Neviditelně políbila nevěstu na čelo, usmála se na prince a vystoupila s ostatními dětmi vzduchu na růžový mrak, který plul po obloze.

„Za tři sta let takhle vplujeme do Božího království!“

„Můžeme se tam dostat i dřív!“ zašeptala jedna. „Neviditelně vlétáme do domů lidí, kde jsou děti, a za každý den, kdy najdeme hodné dítě, které dělá rodičům radost a zaslouží si jejich lásku, nám Bůh zkrátí dobu zkoušky. Dítě neví, kdy letíme pokojem, a když se mu radostí usmějeme, ubude z těch tří set let jeden rok. Ale když uvidíme nezbedné a zlé dítě, musíme plakat slzami smutku, a každá slza přidá k naší zkoušce jeden den!“ –