Malá mořská víla – 1. díl

Daleko na širém moři je voda modrá jako okvětní lístky té nejkrásnější chrpy a čistá jako to nejčistší sklo. Ale je tam moc hluboko, hlouběji, než dosáhne jakékoli kotevní lano; museli byste postavit mnoho kostelních věží jednu na druhou, aby sahaly ode dna až nad hladinu. Tam dole žijí mořští lidé.

Ale nemyslete si, že je tam jen holé bílé písčité dno. Kdepak, rostou tam ty nejpodivuhodnější stromy a rostliny, které mají tak ohebné stonky a listy, že se při sebemenším pohybu vody hýbou, jako by byly živé. Všechny ryby, malé i velké, proklouzávají mezi větvemi, tak jako tady nahoře ptáci ve vzduchu. Na tom úplně nejhlubším místě stojí zámek mořského krále. Zdi jsou z korálů a dlouhá špičatá okna z toho nejprůzračnějšího jantaru, ale střechu tvoří mušle, které se otvírají a zavírají, jak proudí voda. Vypadá to nádherně, protože v každé z nich leží zářivé perly a jediná by byla velikou ozdobou v koruně kterékoli královny.

Mořský král tam dole už mnoho let ovdověl, ale domácnost mu vedla jeho stará matka. Byla to moudrá žena, jenže pyšná na svůj urozený původ, a proto nosila na ocase dvanáct ústřic, kdežto ostatní urození směli nosit jen šest. – Jinak si zasloužila velkou chválu, hlavně proto, že tolik milovala malé mořské princezny, své vnučky. Bylo to šest krásných dětí, ale nejmladší byla ze všech nejhezčí. Pleť měla jasnou a jemnou jako růžový lístek, oči modré jako to nejhlubší moře, ale stejně jako ostatní neměla nohy; tělo jí končilo rybím ocasem.

Celý dlouhý den si mohly hrát dole v zámku, ve velkých sálech, kde ze zdí rostly živé květiny. Velká jantarová okna se otevřela a ryby k nim vplouvaly, tak jako k nám vlétají vlaštovky, když otevřeme okno. Jenže ryby plavaly rovnou k malým princeznám, jedly jim z ruky a nechaly se hladit.

Před zámkem byla velká zahrada s ohnivě rudými a tmavomodrými stromy. Plody zářily jako zlato a květy jako hořící oheň, protože pořád pohybovaly stonky a listy. Samotná půda byla z nejjemnějšího písku, ale modrého jako plamínek síry. Nad tím vším tam dole ležel podivuhodný modrý třpyt; člověk by si spíš myslel, že stojí vysoko ve vzduchu a vidí nad sebou i pod sebou jen nebe, než že je na mořském dně. Když bylo úplné bezvětří, bylo vidět slunce; vypadalo jako nachová květina, z jejíhož kalichu proudí všechno světlo.

Každá z malých princezen měla v zahradě svůj malý záhonek, kde mohla kopat a sázet, jak sama chtěla. Jedna dala svému záhonku tvar velryby, druhá chtěla raději, aby se ten její podobal malé mořské víle, ale ta nejmladší udělala svůj docela kulatý jako slunce a měla tam jen květiny, které zářily červeně jako ono. Bylo to zvláštní dítě, tiché a zamyšlené. A když se ostatní sestry zdobily těmi nejpodivnějšími věcmi, které získaly ze ztroskotaných lodí, ona chtěla kromě růžově červených květin, které se podobaly slunci tam vysoko nahoře, jen krásnou mramorovou sochu. Byl to krásný chlapec, vytesaný z bílého průzračného kamene, který se při ztroskotání lodi dostal až na mořské dno. Vedle sochy zasadila růžovou smuteční vrbu; ta překrásně vyrostla a svými svěžími větvemi se nad sochou skláněla až k modrému písčitému dnu, kde se stín zbarvil do fialova a hýbal se stejně jako větve. Vypadalo to, jako by si koruna a kořeny hrály a chtěly se políbit.

Žádnou větší radost neznala, než když slyšela vyprávět o světě lidí tam nahoře. Stará babička jí musela vyprávět všechno, co věděla o lodích a městech, o lidech a zvířatech. Nejpodivuhodněji krásné jí připadalo, že nahoře na zemi květiny voní, což ty na mořském dně nedělají, a že lesy jsou zelené a že ryby, které tam bylo vidět mezi větvemi, umějí zpívat tak hlasitě a krásně, až je to radost. To byli malí ptáčci, kterým babička říkala ryby, protože jinak by jí vnučky nerozuměly; ptáka přece nikdy neviděly.

„Až vám bude patnáct let,“ řekla babička, „dostanete dovolení vynořit se z moře, sedět za měsíčního svitu na skalách a dívat se na velké lodě, které plují kolem. Uvidíte lesy i města!“ Příští rok měla jedna ze sester patnáct let, ale ostatní – inu, každá byla o rok mladší než ta předchozí, takže nejmladší měla ještě celých pět let čekání, než se smí vynořit z mořského dna a podívat se, jak to vypadá u nás. Ale jedna druhé slíbila, že bude vyprávět, co viděla a co se jí první den nejvíc líbilo; babička jim totiž nevyprávěla dost, a bylo toho tolik, co chtěly vědět.

Žádná netoužila tolik jako ta nejmladší, právě ta, která musela čekat nejdéle a která byla tak tichá a zamyšlená. Mnohou noc stála u otevřeného okna a dívala se nahoru tmavomodrou vodou, kde ryby mávaly ploutvemi a ocasy. Viděla měsíc a hvězdy; svítily sice docela bledě, ale přes vodu vypadaly mnohem větší než pro naše oči. Když pod nimi proklouzlo něco jako černý mrak, věděla, že je to buď velryba, která nad ní plave, nebo loď plná lidí. Ti jistě ani nepomysleli na to, že dole pod nimi stojí krásná malá mořská víla a natahuje své bílé ruce ke kýlu jejich lodi.

A teď bylo nejstarší princezně patnáct let a směla vystoupit nad mořskou hladinu.

Když se vrátila, měla sto věcí na vyprávění. Ale nejkrásnější, říkala, bylo ležet za měsíčního svitu na písčině v klidném moři a dívat se na velké město blízko pobřeží, kde světla blikala jako sto hvězd, poslouchat hudbu a hluk a rámus povozů a lidí, vidět ty spousty kostelních věží a špic a slyšet vyzvánět zvony. A právě proto, že tam nahoru nemohla, toužila po tom všem úplně nejvíc.

Ó, jak nejmladší sestra poslouchala! A když potom večer stála u otevřeného okna a dívala se nahoru tmavomodrou vodou, myslela na to velké město s celým tím hlukem a rámusem, a tu se jí zdálo, že slyší kostelní zvony, jak k ní dolů vyzvánějí.

Rok nato dostala dovolení druhá sestra vystoupit vodou nahoru a plavat, kam chtěla. Vynořila se právě ve chvíli, kdy zapadalo slunce, a ten pohled jí připadal nejkrásnější. Celá obloha vypadala jako zlato, říkala, a mraky – ach, jejich krásu ani nedokázala dost vylíčit! Červené a fialové plachtily nad ní, ale mnohem rychleji než ony letělo jako dlouhý bílý závoj hejno divokých labutí nad vodou tam, kde stálo slunce. Plavala k němu, ale ono zapadlo a růžový třpyt na mořské hladině i na mracích pohasl.

Rok nato přišla nahoru třetí sestra. Ta byla ze všech nejodvážnější, a proto plavala proti proudu široké řeky, která se vlévala do moře. Viděla krásné zelené kopce s vinicemi, zámky a statky vykukovaly mezi nádhernými lesy. Slyšela zpívat všechny ptáky a slunce svítilo tak teple, že se musela často ponořit pod vodu, aby si ochladila rozpálený obličej. V malé zátoce narazila na celý houfek malých lidských dětí; běhaly úplně nahaté a cákaly se ve vodě. Chtěla si s nimi hrát, ale děti vyděšeně utekly. A přiběhlo malé černé zvíře – byl to pes, ale ona psa ještě nikdy neviděla – a ten na ni tak strašně štěkal, že dostala strach a uplavala na širé moře. Ale nikdy nemohla zapomenout na ty nádherné lesy, zelené kopce a roztomilé děti, které uměly plavat na vodě, přestože neměly rybí ocas.

Čtvrtá sestra nebyla tak odvážná. Zůstala uprostřed divokého moře a vyprávěla, že právě tam je to nejkrásnější: bylo vidět na mnoho mil daleko kolem dokola a nebe nahoře stálo jako veliký skleněný zvon. Lodě viděla, ale daleko, vypadaly jako rackové. Veselí delfíni dělali kotrmelce a velké velryby stříkaly z nozder vodu, takže to vypadalo jako sto vodotrysků kolem dokola.

Teď přišla na řadu pátá sestra. Narozeniny měla zrovna v zimě, a proto viděla to, co ostatní poprvé neviděly. Moře vypadalo úplně zeleně a kolem plavaly velké ledové hory. Každá vypadala jako perla, říkala, a přece byla mnohem větší než kostelní věže, které stavějí lidé. Měly ty nejpodivuhodnější tvary a třpytily se jako diamanty. Sedla si na jednu z největších a všechny lodě ji vyděšeně obeplouvaly tam, kde seděla a nechávala vítr čechrat své dlouhé vlasy. Ale k večeru se obloha zatáhla mraky, blýskalo se a hřmělo, a černé moře zvedalo velké ledové kry vysoko nahoru a nechávalo je svítit v rudých blescích. Na všech lodích stahovali plachty, všude byl strach a hrůza, ale ona seděla klidně na své plovoucí ledové hoře a dívala se, jak modrý blesk klikatě udeřil do třpytivého moře.

Když se některá ze sester poprvé dostala nad vodu, byla vždycky nadšená vším novým a krásným, co viděla. Ale teď, když jako dospělé dívky směly vystoupit nahoru, kdykoli chtěly, přestalo je to zajímat. Stýskalo se jim po domově, a po měsíci říkaly, že dole u nich je to přece jen nejkrásnější a že tam je člověk tak hezky doma.

Mnohý večer se pět sester vzalo za ruce a v řadě vystoupilo nad vodu. Měly krásné hlasy, krásnější než kterýkoli člověk. A když se strhla bouře a ony si myslely, že lodě musí ztroskotat, plavaly před loděmi a zpívaly tak krásně o tom, jak je na mořském dně hezky, a prosily námořníky, ať se nebojí sestoupit dolů. Ale ti nerozuměli slovům, mysleli si, že je to bouře. A krásu tam dole stejně neuviděli, protože když se loď potopila, lidé se utopili a do zámku mořského krále se dostali jen mrtví.

Když takhle sestry večer ruku v ruce stoupaly vysoko mořem nahoru, zůstávala malá sestřička docela sama a dívala se za nimi. Bylo jí, jako by se měla rozplakat, ale mořská víla nemá slzy, a proto trpí ještě mnohem víc.

„Ach, kdyby mi už bylo patnáct!“ říkala. „Vím, že ten svět tam nahoře budu mít moc ráda, i lidi, kteří tam staví domy a bydlí!“

Konečně jí bylo patnáct.

„Tak, teď už jsi odrostlá,“ řekla jí babička, stará královna vdova. „Pojď, ať tě vystrojím jako tvé sestry!“ A dala jí do vlasů věneček z bílých lilií, ale každý okvětní lístek byla půlka perly. A stará královna nechala osm velkých ústřic, aby se jí přisály k ocasu, na znamení jejího vysokého postavení.

„To tak bolí!“ řekla malá mořská víla.

„Ano, pro parádu se musí něco vytrpět!“ řekla stará královna.

Ó, jak ráda by tu celou nádheru ze sebe setřásla a odložila ten těžký věneček! Její červené květy ze zahrady jí slušely mnohem víc, ale teď už si netroufla nic změnit. „Sbohem,“ řekla a stoupala vodou nahoru, lehká a průzračná jako bublinka.

Slunce právě zapadlo, když zvedla hlavu nad mořskou hladinu, ale všechny mraky ještě zářily jako růže a zlato, a uprostřed bledě růžové oblohy svítila večernice tak jasně a krásně. Vzduch byl mírný a svěží a moře úplně klidné. Stála tam velká loď se třemi stěžni; vytaženou měla jen jedinou plachtu, protože nevál ani vánek, a všude po lanoví a na ráhnech seděli námořníci. Hrála hudba a zpívalo se, a jak se večer stmíval, rozsvítilo se sto pestrých lampionů; vypadalo to, jako by ve vzduchu vlály vlajky všech národů. Malá mořská víla plavala rovnou k oknu kajuty, a pokaždé, když ji voda nadzvedla, viděla skrz zrcadlově čisté tabulky dovnitř, kde stálo tolik vyšňořených lidí. Ale nejkrásnější ze všech byl mladý princ s velkýma černýma očima. Bylo mu jistě sotva šestnáct let, měl právě narozeniny, a proto se konala všechna ta sláva. Námořníci tančili na palubě, a když na ni mladý princ vystoupil, vyletělo do vzduchu přes sto raket. Svítily jako za jasného dne, takže se malá mořská víla úplně vylekala a potopila se pod vodu. Ale brzy zase vystrčila hlavu, a tu jako by k ní padaly všechny hvězdy z nebe. Takový ohňostroj ještě nikdy neviděla. Velká slunce se točila dokola, nádherné ohnivé ryby se vznášely v modrém vzduchu, a všechno se odráželo v jasném, tichém moři. Na lodi samotné bylo takové světlo, že bylo vidět každé lanko, natož lidi. Ó, jak byl ten mladý princ krásný! Tiskl lidem ruce, smál se a usmíval, zatímco do té krásné noci zněla hudba.

Bylo už pozdě, ale malá mořská víla nemohla odtrhnout oči od lodi a od krásného prince. Pestré lampiony zhasly, rakety už nestoupaly, ani děla už nevystřelila, ale hluboko dole v moři to hučelo a dunělo. Seděla zatím na vodě a houpala se nahoru a dolů, takže viděla do kajuty. Ale loď nabírala rychlost, jedna plachta se rozvinula za druhou, vlny teď byly silnější, táhly velké mraky a v dálce se blýskalo. Ó, bude strašná bouře! Proto námořníci stahovali plachty. Velká loď se v plné rychlosti houpala po divokém moři, voda se zvedala jako velké černé hory, které se chtěly převalit přes stěžeň, ale loď se jako labuť nořila mezi vysoké vlny a zase se nechávala vynést na vršky vodních věží. Malé mořské víle to připadalo jako docela legrační jízda, ale námořníkům ne. Loď vrzala a praskala, silná prkna se prohýbala pod prudkými nárazy, moře se valilo na loď, stěžeň se zlomil vejpůl, jako by to byl rákos, a loď se naklonila na bok, zatímco do podpalubí vnikala voda. Teď malá mořská víla viděla, že jsou v nebezpečí; sama si musela dávat pozor na trámy a trosky lodi, které plavaly po vodě. Chvíli byla taková černočerná tma, že neviděla vůbec nic, ale když se zablesklo, bylo zase tak jasno, že poznávala všechny na lodi; každý se zmítal, jak nejlépe mohl. Hledala hlavně mladého prince a uviděla ho, jak se loď rozlomila, klesat do hlubokého moře. V první chvíli měla radost, protože teď přijde dolů k ní. Ale pak si vzpomněla, že lidé nemohou žít ve vodě a že do zámku jejího otce se nemůže dostat jinak než mrtvý. Ne, umřít nesměl! Proto plavala mezi trámy a prkny, které plavaly po moři, úplně zapomněla, že ji mohly rozdrtit, potápěla se hluboko pod vodu a zase stoupala vysoko mezi vlnami, až nakonec doplavala k mladému princi. Ten už v rozbouřeném moři skoro nemohl plavat, ruce a nohy mu začínaly ochabovat, krásné oči se mu zavíraly; byl by umřel, kdyby nepřišla malá mořská víla. Držela mu hlavu nad vodou a nechala se s ním unášet vlnami, kam chtěly.

Ráno byla zlá bouře pryč. Z lodi nebylo vidět ani třísku. Slunce vystoupilo z vody tak rudé a zářivé, jako by se princovým tvářím vracel život, ale oči zůstaly zavřené. Mořská víla ho políbila na vysoké krásné čelo a uhladila mu mokré vlasy dozadu. Připadalo jí, že se podobá té mramorové soše dole v její malé zahradě; znovu ho políbila a přála si, aby žil.

Teď uviděla před sebou pevninu, vysoké modré hory, na jejichž vrcholcích svítil bílý sníh, jako by tam ležely labutě. Dole u pobřeží byly krásné zelené lesy a vpředu stál kostel nebo klášter, to přesně nevěděla, ale nějaká budova to byla. V zahradě tam rostly citroníky a pomerančovníky a před bránou stály vysoké palmy. Moře tu tvořilo malou zátoku, úplně klidnou, ale velmi hlubokou až ke skále, kam vlny naplavily jemný bílý písek. Sem doplavala s krásným princem, položila ho do písku a hlavně dbala na to, aby měl hlavu výš, na teplém slunci.

Tu se ve velké bílé budově rozezněly zvony a zahradou přišlo mnoho mladých dívek. Malá mořská víla odplavala dál za několik vysokých kamenů, které čněly z vody, dala si na vlasy a na prsa mořskou pěnu, aby nikdo neviděl její malou tvářičku, a pak dávala pozor, kdo přijde k ubohému princi.

Netrvalo dlouho a přišla tam jedna mladá dívka. Zdálo se, že se úplně vylekala, ale jen na okamžik; pak přivedla další lidi, a mořská víla viděla, jak princ ožil a usmál se na všechny kolem sebe. Jen na ni se neusmál; vždyť ani nevěděl, že ho zachránila ona. Bylo jí tak smutno, a když ho odvedli do velké budovy, ponořila se zarmouceně do vody a vrátila se domů do otcova zámku.

Vždycky byla tichá a zamyšlená, ale teď byla ještě mnohem víc. Sestry se jí ptaly, co poprvé viděla tam nahoře, ale ona nic nevyprávěla.

Mnohý večer a mnohé ráno vystoupila nahoru tam, kde prince opustila. Viděla, jak v zahradě dozrávají plody a jak je sklízejí, viděla, jak na vysokých horách taje sníh, ale prince neviděla, a proto se vždycky vracela domů ještě smutnější. Jedinou útěchou jí bylo sedět v její malé zahradě a objímat krásnou mramorovou sochu, která se podobala princi. O své květiny se ale nestarala; rostly jako v divočině přes cestičky a proplétaly své dlouhé stonky a listy do větví stromů, takže tam bylo docela šero.

Nakonec to už nemohla vydržet a svěřila se jedné ze sester. A hned se to dozvěděly všechny ostatní, ale nikdo další, jen ony a pár jiných mořských víl, které to neřekly nikomu kromě svých nejbližších kamarádek. Jedna z nich věděla, kdo je ten princ; i ona viděla tu slávu na lodi, věděla, odkud je a kde leží jeho království.

„Pojď, sestřičko!“ řekly ostatní princezny, a s rukama kolem ramen jedna druhé vystoupily v dlouhé řadě z moře tam, kde věděly, že stojí princův zámek.

Byl postavený ze světle žlutého lesklého kamene a měl velká mramorová schodiště; jedno vedlo až dolů do moře. Nad střechou se zvedaly nádherné pozlacené kopule a mezi sloupy, které obíhaly celou budovu, stály mramorové sochy, které vypadaly jako živé. Skrz čisté sklo vysokých oken bylo vidět do těch nejnádhernějších sálů, kde visely drahocenné hedvábné záclony a koberce a všechny stěny zdobily velké obrazy, na které byla radost se dívat. Uprostřed největšího sálu šplouchala velká fontána; proudy vody stříkaly vysoko ke skleněné kopuli ve stropě, kterou svítilo slunce na vodu i na krásné rostliny, které rostly ve velké nádrži.

Teď věděla, kde bydlí, a chodila tam mnohý večer a mnohou noc po vodě. Plavala mnohem blíž k pevnině, než se kdy odvážila kterákoli z ostatních, ba vyplula až do úzkého kanálu pod nádherný mramorový balkon, který vrhal přes vodu dlouhý stín. Tady sedávala a dívala se na mladého prince, který si myslel, že je v jasném měsíčním světle docela sám.

Mnohý večer ho viděla plout s hudbou v jeho nádherném člunu, na kterém vlály vlajky. Vykukovala mezi zeleným rákosím, a když vítr zachytil její dlouhý stříbřitě bílý závoj a někdo to zahlédl, myslel si, že je to labuť, která zvedá křídla.

Mnohou noc, když rybáři lovili na moři při pochodních, slyšela, jak o mladém princi vyprávějí samé dobré věci. Těšilo ji, že mu zachránila život, když se polomrtvý zmítal na vlnách, a myslela na to, jak pevně jí jeho hlava spočívala na prsou a jak vroucně ho tehdy líbala. On o tom nevěděl vůbec nic, ani se mu o ní nemohlo zdát.

Víc a víc si oblibovala lidi, víc a víc si přála, aby mohla vystoupit mezi ně. Jejich svět jí připadal mnohem větší než její. Uměli přece na lodích letět přes moře, vystoupit na vysoké hory vysoko nad mraky, a země, které jim patřily, se svými lesy a poli se táhly dál, než dohlédla. Bylo tolik věcí, které by ráda věděla, ale sestry jí nedokázaly na všechno odpovědět, a tak se ptala staré babičky. Ta dobře znala ten vyšší svět, kterému docela správně říkala země nad mořem.

„Když se lidé neutopí,“ ptala se malá mořská víla, „můžou pak žít navždycky? Neumírají jako my tady dole v moři?“

„Ale ano!“ řekla stará královna. „I oni musí umřít, a jejich život je dokonce kratší než náš. My se můžeme dožít tří set let, ale když tady přestaneme být, staneme se jen pěnou na vodě, nemáme tu dole ani hrob mezi svými milými. Nemáme nesmrtelnou duši, nikdy už znovu nežijeme. Jsme jako zelený rákos: když se jednou usekne, už nikdy nezazelená! Kdežto lidé mají duši, která žije navždycky, žije i potom, co se tělo obrátí v prach; stoupá jasným vzduchem nahoru, až ke všem těm zářícím hvězdám! Tak jako se my vynořujeme z moře a vidíme země lidí, tak se oni vznášejí vzhůru k neznámým krásným místům, která my nikdy neuvidíme.“

„Proč jsme nedostaly nesmrtelnou duši?“ řekla smutně malá mořská víla. „Dala bych všech svých tři sta let, která mám před sebou, jen abych mohla být jediný den člověkem a potom mít podíl na tom nebeském světě!“

„Na to nesmíš pořád myslet!“ řekla stará královna. „My se máme mnohem šťastněji a lépe než lidé tam nahoře!“

„Tak já tedy umřu a budu plavat jako pěna na moři, neuslyším hudbu vln, neuvidím krásné květiny a rudé slunce! Nemůžu vůbec nic udělat, abych získala věčnou duši?“ –

„Nemůžeš!“ řekla stará královna. „Jen kdyby tě nějaký člověk měl tak rád, že bys pro něj znamenala víc než otec a matka; kdyby k tobě lnul celou svou myslí a láskou a nechal kněze vložit svou pravou ruku do tvé se slibem věrnosti tady i na celou věčnost – pak by jeho duše přešla do tvého těla a i ty bys měla podíl na lidském štěstí. Dal by ti duši, a přece by si tu svou ponechal. Ale to se nikdy nestane! Právě to, co je tady v moři krásné, tvůj rybí ocas, tam nahoře na zemi považují za ošklivé. Nerozumějí tomu líp; tam člověk musí mít dva neohrabané sloupky, kterým říkají nohy, aby byl krásný!“

Tu si malá mořská víla povzdechla a smutně se podívala na svůj rybí ocas.

„Buďme spokojené,“ řekla stará královna. „Budeme skákat a tančit těch tři sta let, co máme k žití, to je přece docela dost času. Potom si člověk o to spokojeněji odpočine v hrobě. Dnes večer bude dvorní ples!“