Krakonoš a tři synové

Krakonoš se jednou procházel po horách převlečený za vznešeného pána. Když šel pěkným údolím k malé vesničce, potkal starého žebráka, který zrovna vycházel ze vsi. Stařeček vznešeného pána uctivě pozdravil a poprosil ho o almužnu. Krakonoš mu dal stříbrnou minci.

„Pánbůh vám to oplať, milostivý pane!“ děkoval stařec a po tvářích mu tekly slzy. „Takovou almužnu mi ještě nikdo nedal.“

„Chudáku starý,“ řekl Krakonoš, „pověz mi, proč musíš chodit žebrotou? Copak jsi za mladých let nepracoval a nic sis neušetřil? Nebo jsi všechno, co jsi vydělal, dal dětem? A jestli máš děti, proč se o tebe nepostarají?“

„Ach, milostivý pane,“ odpověděl stařec roztřeseným hlasem, „jsem nešťastný, moc nešťastný.“

Posadil se na kámen a vyprávěl: „Když jsem byl mladý, pracoval jsem, co mi síly stačily. Ze začátku jsem měl jen malý domek, ale za pár let jsem si našetřil tolik, že jsem si mohl koupit chalupu. Nouzi jsem nikdy neměl. Mám tři syny a těm jsem všechno, co jsem měl, rozdal.“

„A proč se o tebe synové nestarají?“ zeptal se Krakonoš.

„Mohli by,“ povzdechl si stařec, „ale každý má dost výmluv. Chalupu jsem dal nejstaršímu synovi a on bratrům vyplatil nějaké peníze. Teď je to zámožný člověk, ale lakomý: nedopřeje ani sobě, ani svým dětem, aby se dosyta najedly, a starý táta by mu byl jen na obtíž.

Druzí dva synové jsou řemeslníci. Prostřední není tak skoupý, ale má hodně dětí. Pořád se stará jen o ně, aby jim něco nastřádal, a na starého tátu zapomíná.

Nejmladší syn má dobré srdce, ale je skoro stejně chudý jako já. Pořád stůně, bolí ho klouby a nemoc spolykala všechny peníze, které mu nejstarší bratr vyplatil. Přesto mi občas něco dá, i když sám nemá dost. Škoda, že není bohatý. Ten by nedopustil, aby jeho táta chodil žebrotou.“

Žebrák zmlkl a utřel si velké slzy, které mu kanuly z očí.

„Chudáku,“ řekl Krakonoš, „vidím, že jsi moc nešťastný, a přitom za to nemůžeš. Ale netrap se, ještě dnes ti bude pomoženo. Už nežebrej a jdi za svými syny: nejdřív k nejstaršímu, potom k prostřednímu a nakonec k nejmladšímu. Každého popros, aby ti dal najíst. Ať ti dají, nebo nedají, žádej jen jednou. A každému vyřiď, ať odpoledne přijde do mého zámku, který stojí za tímhle kopcem. Řekni, že jsem bohatý cizinec, který tu od nedávna bydlí, a že bych si s nimi rád promluvil.“

Pak se se žebrákem rozloučil a pokračoval k vesnici. Za chvíli se ale udělal neviditelným a šel za starcem.

Stařec se řeči neznámého pána divil. Vůbec nevěděl, že tu někde blízko bydlí vznešený cizinec. Přesto ho poslechl a zamířil rovnou k nejstaršímu synovi, zámožnému chalupníkovi.

Ten byl zrovna ve stodole, když táta vešel na dvůr.

„Pánbůh ti žehnej, synu, to se ti urodilo krásné obilí!“ řekl stařec.

Syn ale tátu ani nepřivítal, ani nepozdravil. „Kdepak, to nic není!“ prohodil mrzutě. „Člověk nemá ani na živobytí. A co chcete, táto? Snad zase nejdete, abych vám něco dal? Vždyť jste tu byl nedávno.“

„Máš pravdu, byl jsem tu, ale nedal jsi mi ani kousek chleba. Dneska jsem ještě nejedl. Nedáš mi něco?“

„Hned jsem si myslel, že to bude něco takového,“ řekl syn. „Jak vás to vůbec může napadnout? Víte přece, jakou mám nouzi. Opravdu vám nemůžu dát nic.“

„Nepřišel jsem jenom kvůli tomu,“ řekl stařec, když viděl, že se od něj syn odvrací. „Odpoledne máš přijít k bohatému pánovi, který bydlí v zámku za kopcem. Rád by s tebou mluvil.“

„Nemám čas,“ odsekl syn. „Co by po mně takový pán chtěl?“

„Jen přijď, bude to něco důležitého,“ řekl stařec a odešel.

Zamířil k domku prostředního syna. Ten byl zedník a zrovna opravoval zeď svého domku.

„Pomáhej pánbůh, synu!“ pozdravil ho stařec.

„Dejž to pánbůh – vítejte, táto!“ zvolal syn a otočil se. „Už jste tu dlouho nebyl! Pojďte dál do světnice.“

Stařec vešel do světnice a syn ho pobízel, aby se posadil.

„Nemám moc času, synu,“ řekl stařec. „Ale dneska jsem ještě nejedl. Dej mi něco k jídlu.“

„Nemám, táto, nemám,“ řekl syn. „Mám tu chleba tak akorát na dnešek pro děti. Ty toho snědí!“

„Vidím,“ řekl stařec a díval se na okousané kousky chleba, které ležely po zemi. Děti pořád škemraly o další chleba a táta jim neuměl odmítnout, i když už jedly spíš ze zvyku než z hladu. Pro svého starého tátu ale neměl ani sousto.

Stařeček synovi ještě vyřídil, že má odpoledne přijít do zámku k neznámému pánovi.

„Má pro mě asi nějakou práci?“ zeptal se syn. „To je dobře, aspoň si zase pořádně vydělám. Ty děti mi dělají starosti.“

„Nevím, co ten pán po tobě bude chtít, synu, ale jen tam jdi,“ řekl stařec a vydal se k nejmladšímu synovi.

Nejmladší syn neměl vlastní domek. Bydlel v malé pronajaté světničce a byl krejčí. Jakmile táta vešel, hned odložil kabát, který zrovna spravoval, šel mu naproti, objal ho a řekl: „Vítejte, tatínku! Už se mi po vás stýskalo, tak dlouho jste tu nebyl! Určitě u mě dneska zůstanete hodně dlouho. Posaďte se, vidím, že jste unavený.“

„Vždyť jsem u tebe byl nedávno, synáčku,“ řekl dojatý stařec.

„Kdybyste tak mohl být u mě pořád!“ povzdechl si syn. „Kdybych jen mohl víc pracovat! Teď je mi trochu líp. Za opravu těch šatů zase dostanu nějaké peníze, tak vám budu moct něco dát. Ale vy jste dneska určitě ještě nejedl – hned vám něco připravím.“

Za chvíli si stařeček pochutnával na polévce, kterou mu syn narychlo uvařil. A jak ho potěšila jeho láska! Byla to nejšťastnější chvíle chudého stařečka.

Když si popovídali, řekl táta synovi, kam má odpoledne jít.

„Možná se nad námi ten pán slitoval a chce nám pomoct,“ řekl syn. „Kéž by! Pak bychom už nemuseli být každý jinde, tatínku.“

Tak si povídali až do poledne. Pak se syn oblékl do lepších šatů a vyšel z domku. Opíral se o hůl, protože ho bolely klouby a chodil jen ztěžka. Táta zůstal ve světnici a čekal, až se syn vrátí.

Za vesnicí nejmladšího syna dohonili oba bratři. Divili se, že jdou všichni stejnou cestou. Lakomý chalupník si hned pomyslel, že i jeho bratři jdou k cizímu pánovi, a tak je předběhl, aby tam byl první. Prostřední bratr nechtěl být poslední, a tak pospíchal za ním. Nejmladší bratr tak zůstal na cestě sám a šel nejpomaleji ze všech.

Když byl prostřední bratr asi v polovině cesty, lakomec už stál v zámku.

Pán seděl ve stinné besídce. Když se k němu lakomý syn blížil a na všechny strany se ukláněl, dobře si ho prohlédl. Pak se ho zeptal, jak se mu daří a jestli má z čeho žít.

„Ach, milostivý pane, vede se mi moc zle!“ začal naříkat lakomec. „Mám sice domek i pole, ale málo to vynáší. Dřu celý rok a nesklidím ani tolik, abych uživil rodinu. Mám tři děti. A ještě k tomu podporuju starého tátu, který ke mně pořád chodí, protože si myslí, že mu můžu dát víc než bratři.“

Sotva lakomec přestal naříkat, přišel prostřední syn. Myslel si, že u pána dostane práci, ale pán se ho ptal na totéž co jeho bratra.

„Mně by se nevedlo zle, zaplaťpánbůh,“ řekl prostřední syn, „ale mám velké starosti s dětmi. Rád bych jim něco ušetřil, ale vydělávám málo.“

„Kolik máš dětí?“ zeptal se pán.

„Pět, a všechny jsou ještě malé,“ zněla odpověď.

„A tátu nemáš?“ ptal se pán dál.

„Tátu mám,“ řekl prostřední syn zahanbeně, „ale nemůžu mu nic dávat. Starší bratr ho uživí spíš, je bohatší.“

Lakomec se na bratra zlostně podíval.

„Tenhle mluví aspoň pravdu, i když tátu moc rád nemá,“ pomyslel si Krakonoš. „Ale ten první ke všemu ještě lhal.“

„Pomůžu vám oběma,“ řekl bratrům. „Počkejte jen, až přijde váš nejmladší bratr.“

Ten zrovna přicházel. Uctivě pána pozdravil a zeptal se, čím by mu mohl posloužit. Vznešený pán se ho ptal na totéž co jeho bratrů.

„Jsem chudák, milostivý pane,“ řekl nejmladší syn. „Bolí mě klouby a často dlouho nemůžu pracovat.“

„Rád ti pomůžu, abys neměl nouzi,“ řekl pán. „Pověz mi, co by sis nejvíc přál?“

„Kdybych se uzdravil, byl bych spokojený,“ odpověděl nejmladší syn.

„Možná ti pomůžu,“ řekl pán. Utrhl několik lístků zvláštní rostliny, která rostla u besídky, rozmačkal je, zabalil do papíru a podal je nejmladšímu synovi: „Touhle mastí si ráno natři ruce a nohy a bude ti líp.“

Nejmladší syn si myslel, že si pán dělá legraci. Přesto si balíček vzal a poděkoval.

„Rozhodl jsem se, že vám pomůžu,“ řekl pán, „a připravil jsem vám dárky. Tady je ten nejmenší.“ Vytáhl ze stolu malý kožený váček. „V tomhle váčku je jeden tolar. Kdo z vás by byl s tímhle dárkem spokojený?“

„S tím bych si moc nepomohl,“ pomyslel si prostřední bratr. A nejstarší, když slyšel, že je to nejmenší dárek, si řekl: „To bych byl hloupý, kdybych si vzal zrovna tohle!“

„Když budu zdravý, nic víc nepotřebuju,“ řekl nejmladší syn. „Pak si vydělám tolik, abych uživil tátu i sebe.“

„To jistě,“ přikývl pán, „ale jeden dárek si přece jen vybrat musíš.“

„Tak mi stačí ten jeden tolar,“ řekl nejmladší syn. Vzal si od pána váček, poděkoval a spěchal domů za tátou. Přišel poslední a odcházel první.

„Mám tu krásné hračky a chutné ovoce,“ řekl pán. „Kdo z vás by je chtěl?“

Byly to opravdu krásné hračky: koníčci se zlatými podkovičkami, vozíčky se zlatým kováním a další krásné a drahé věci. Byl tu i malý soudek s dukáty. A vedle stál košík s krásnými jablky.

Lakomci se ty věci moc líbily, protože byly dost drahé. Tušil ale, že pán si nejlepší dar nechává nakonec, a tak o hračky nežádal. Prostřednímu bratrovi se ale rozzářily oči. „To by bylo něco pro moje děti,“ pomyslel si a poprosil pána, aby mu ty věci dal.

„Vezmi si je,“ řekl pán, „ale pamatuj, že máš mít své děti rád rozumně. Z těch jablek smíš dát každému dítěti jen jedno, jestli jim nechceš ublížit. Ostatní jablka schovej na další den.“

Prostřední bratr si dárky radostně vzal, poděkoval pánovi a spěchal domů.

„Tobě zbyl největší dar,“ řekl pán lakomci. „Potřebuješ ho nejvíc, protože jsi nejvíc naříkal. Vezmi si tenhle měšec zlata. Ale chovej se tak, aby nikdo neplakal kvůli tvému bohatství, jinak bys byl moc nešťastný.“

Lakomec se třásl nedočkavostí, popadl měšec a pospíchal domů. Ani pánovi nepoděkoval.

Když se blížil k vesnici, potkal žebráka.

„Dobrý člověče,“ poprosil ho stařec, „smilujte se nade mnou a dejte mi almužnu.“

Jenže lakomec čím víc má, tím je lakomější.

„Z cesty, otravo!“ okřikl ho zbohatlý chalupník. „Měl jsi šetřit za mladých let, teď bys nemusel mít hlad.“

„Ty bezcitný lakomče,“ řekl stařec smutně, „jak mi můžeš vyčítat, že jsem za mladých let nešetřil? Vždyť mě vůbec neznáš. Škoda tvého zlata, když ti zatvrdilo srdce.“

Stařec šel dál a chalupník zůstal stát celý polekaný. Zdálo se mu, že jeho těžký měšec najednou ztratil váhu. Rychle ho otevřel – a ejhle, v měšci nebylo nic než šišky, suché jehličí a smetí.

„Dej pozor, aby nikdo neplakal kvůli tvému bohatství,“ řekl mu před chvílí pán, ale lakomec jeho radu neposlechl. Chtěl běžet za žebrákem a poprosit ho, aby svá smutná slova vzal zpátky, ale starce už nikde neviděl. Jako by se po něm zem slehla.

Chalupník se vrátil domů s měšcem plným šišek a celý večer nepromluvil ani slovo. Nakonec si z toho ale vzal ponaučení: poznal, že nemá být lakomý a že má pomáhat lidem, kteří trpí nouzí. Vždyť z almužny ještě nikdo nezchudl.

Prostřední bratr zatím doma radostně vyprávěl ženě, jak bohatě ho cizí pán obdaroval. Hned rozdal dětem hračky. Jen soudek, ve kterém bylo dvacet dukátů, jim neukázal. A každému dal jedno jablko.

Jablka dětem moc chutnala a z hraček měly velkou radost. Táta se radoval s nimi. Za chvíli ale všechny prosily, aby jim dal ještě.

„Další jablko dostanete zase zítra,“ řekl táta. „Dneska už nesmíte, jinak by vás bolelo bříško.“

Starší děti to pochopily. Ale dvě nejmladší nerozuměly, proč by nemohly, a daly se do pláče. Táta je nepokáral. Děti byly zvyklé dostat všechno, na co si vzpomněly, a tak plakaly dál.

„Co by se jim mohlo stát, kdyby snědly každé ještě jedno jablko?“ pomyslel si táta. Chvíli ještě váhal, ale pak se na ty uplakané děti nemohl dívat a dal každému další jablko.

Děti se utišily a s chutí jablka snědly. Za chvíli ale začaly naříkat, že je bolí bříško. Bolelo je celou noc a táta u nich proseděl až do rána, hladil je, vařil jim heřmánkový čaj a nezamhouřil oko. Ostatní děti spaly klidně a byly úplně zdravé.

Ráno už bylo nejmladším dobře, ale táta měl o poučení postaráno. Pochopil, že nemá dětem dělat všechno po vůli. Krakonoš ho přece varoval – a on ho neposlechl jen proto, že neuměl dětem říct ne.

Nejmladší syn hned, jak přišel domů, nakoupil za tolar jídlo, aby měli s tátou co jíst. Druhý den ráno si natřel ruce a nohy mastí, kterou mu neznámý pán dal. Hned cítil, jak se mu vrací síla, a za několik dní byl úplně zdravý.

Jak se ale divil, když druhý den našel ve váčku další tolar! „Vždyť tam byly dva tolary,“ řekl tátovi.

Zase nakoupil, co bylo potřeba, ale třetí den byl ve váčku opět tolar.

„To je kouzelný váček,“ řekl překvapený stařeček. „Pojď, synu, půjdeme poděkovat tomu dobrému pánovi, který ti vrátil zdraví a zbavil nás bídy.“

Hned se vydali na cestu do zámku. Dlouho chodili po údolí, ale nenašli ani zámek, ani pána. Jako by se všechno propadlo do země. Všude viděli jen stráně porostlé trávou a lesem.

„To nebyl nikdo jiný než Krakonoš, věřte mi,“ řekl jim vesničan, kterého potkali a kterému všechno vyprávěli. „Jednoho dne jsme tu viděli zámek, který se tu objevil, jako by vyrostl ze země. A druhý den tu nebylo nic.“

Starý táta pak žil ještě mnoho let spokojeně u svého nejmladšího syna. Ale i starší synové ho teď často zvali k sobě, protože je jejich trápení naučilo, co dluží svému tátovi. Chodil k nim na návštěvu rád, ale nejraději byl přece jen u syna, který ho neopustil ani tehdy, když sám měl velkou nouzi.

Tolar se ve váčku objevoval každý den ještě mnoho let. Jednou ráno zůstal váček prázdný – ale to už byl hodný syn zámožný, protože pořád pilně pracoval a zbytečně neutrácel.

Tak Krakonoš odměnil syna, který měl rád svého tátu.