Krakonoš průvodcem

Jednoho krásného letního dne šlo do Krkonoš pět výletníků. Tři z nich byli studenti a další dva pánové byli jejich dobří přátelé.

Bylo strašné horko. Šli už dlouho do kopce a byli moc unavení. Nikomu se nechtělo mluvit, jen každý chvílemi vzdychl a utřel si pot z čela.

„To byla chyba, že jsme si nevzali nic k jídlu,“ řekl jeden z nich.

„To tedy byla,“ přikývl student Tomáš. „Nahoře asi žádný hostinec nebude. Ještě si užijeme hladu i žízně.“

„Nebojte se,“ řekl jeden ze starších pánů, pan Klička. „Když nenajdeme hostinec, zajdeme do nějaké chalupy. Všude nám prodají chleba a mléko nebo sýr.“

„A k tomu hrnek vody, ne?“ ušklíbl se druhý student, Valentin. „To si pěkně pochutnáme!“

„Jen si nemyslete, Valentine,“ řekl pan Klička. „Horské mléko, sýr a máslo jsou moc dobré a horská voda mi chutná víc než leccos jiného. Na čerstvém vzduchu vám vyhládne a bude vám to chutnat stejně jako horalům.“

„Kdybychom tak už byli na Sněžce,“ řekl třetí student. „Tam je hostinec.“

„Ale pořádně drahý,“ podotkl pan Klička.

„Znáte dobře cestu na Sněžku, pane Kličko?“ zeptal se Tomáš.

„Neznám,“ přiznal pan Klička. „Byl jsem tam asi před patnácti lety, ale tenkrát jsme šli z druhé strany.“

„To je pěkné, a my jsme na vás tak spoléhali!“ řekl Valentin. „Co teď?“

„Nejlepší bude vzít si průvodce,“ řekl pan Klička. „Každý horal nás rád povede a moc za to chtít nebude.“

„Jenom jestli tu vůbec někoho potkáme,“ namítl jeho přítel pan Hrádek.

„O to se nestarejte,“ uklidňoval ho Klička. „Na stráních a v údolích tu a tam stojí chalupy. Někde určitě najdeme ochotného průvodce.“

Tak si povídali a šli dál. Za chvíli vystoupali na kopec a zastavili se, aby se podívali do kraje, odkud přišli. Všichni byli nadšení z krásného výhledu. Vzduch byl čistý a slabý vánek rozehnal opar, takže viděli daleko: pole a louky, vesnice a města. A když se otočili na druhou stranu, uviděli celé hory. Jednotlivé vrcholy oddělovala hluboká údolí a na některých se jako závoj houpaly lehké obláčky, které vítr každou chvíli tvaroval do jiné podoby.

„Není to nádherný pohled?“ řekl pan Klička. „Něco takového uvidíte jen v horách.“

„Ale proč tu vlastně stojíme, když jsme tak unavení?“ řekl po chvíli Tomáš. „Když si sedneme, výhled nám nezmizí, a trochu si odpočineme.“

Všichni si sedli do trávy, pokochali se výhledem a za chvíli pokračovali v cestě.

„Teď už mám pořádný hlad,“ řekl Valentin. „Ten horský vzduch je hrozně hladový. A nikde není vidět ani vesnice, ani chalupa.“

„Vesnice tu nenajdeme,“ řekl Klička. „Ale k nějaké chalupě brzy dojdeme. Vidíte, že jsem měl pravdu,“ dodal a ukázal před sebe. „Támhle za křovím vykukuje střecha. Pojďme tam!“

Výletníci spěchali za Kličkou a za chvíli došli k malé dřevěné chaloupce. Dveře ale byly zavřené.

Rozpustilý Valentin hned začal bušit na dveře a volat: „Otevřete! Otevřete!“

„Nedělejte takový hluk, Valentine,“ napomenul ho pan Klička. „Možná nikdo není doma. Radši počkáme, až někdo přijde.“

Nečekali dlouho. Za chvíli uslyšeli kroky. K chalupě se blížil statný muž středních let a na rameni nesl sekeru. Když uviděl výletníky, smekl čepici a řekl: „Vítám vás všechny, pánové! Můžu vám nějak posloužit?“

„To si pište,“ řekl veselý Valentin. „Rychle otevřete spíž a dejte nám, co máte k jídlu!“

„Rád vám vyhovím,“ řekl horal. „Jen nevím, jestli vám bude naše prostá strava chutnat.“

Odemkl dveře a pozval výletníky dovnitř. Nenechali se pobízet. Vešli do malé, ale čisté světničky a posadili se ke starému stolu. Horal přinesl talíře, velký bochník chleba a talíř pěkného sýra. Každému dal nůž a pobídl je, ať jedí.

„Nic jiného nemám, i když bych vám, pánové, rád posloužil,“ řekl zdvořile.

„Nemějte starost,“ řekl pan Klička. „Naše hladové žaludky vezmou zavděk čímkoli. Hlad je nejlepší kuchař. A jak vidím, váš chleba i sýr jsou výborné.“

Valentin, který ještě před hodinou ohrnoval nos nad horskou stravou, si teď pochutnával na chlebu a sýru, jako by jedl tu nejlepší pečínku. Cpal se tak, že si toho ostatní všimli a začali se mu smát.

„Jen se smějte,“ řekl Valentin. „To předtím mluvila jen moje pusa. Můj žaludek si myslí něco úplně jiného. Dovolíte,“ obrátil se k horalovi, „abych si vzal kus chleba a sýra na cestu?“

Všichni se dali do smíchu, ale horal řekl: „Jen si vezměte, pánové! Těší mě, že vám u mě chutná.“

Výletníci se nenechali pobízet. Pomysleli si, že tak pohostinnou chalupu už možná nenajdou, a všichni si nabrali chleba a sýra na cestu.

„A teď zaplatíme,“ řekl pan Klička a vstal od stolu. „Kolik vám dlužíme, příteli?“

„Nic, pánové,“ řekl horal. „Za takové malé pohoštění si platit nedám.“

„To přece nejde!“ bránil se Valentin. „Vždyť jsme snědli skoro celý bochník. Ten taky nemáte zadarmo.“

„Ne, nic si nevezmu, pane,“ řekl horal. „Nejsem tak chudý, jak si možná myslíte. A i kdybych byl, stejně bych nic nevzal. Takovou vzácnou návštěvu mám málokdy. A pocestným, kteří hledají občerstvení v osamělé chalupě, posloužím rád.“

„Když nic nechcete, nezbývá nám než vám srdečně poděkovat,“ řekl pan Klička. „Ale potřebujeme průvodce. Neznáte někoho, kdo by nás vedl nejkratší cestou na Sněžku?“

„Půjdu s vámi sám,“ nabídl se horal.

„Ale zaplatíme vám!“ vykřikl Valentin. „Domluvme se radši hned, než zase nebudete chtít nic.“

„Povím vám pravdu, pánové,“ řekl horal. „Náhodou musím jít tím směrem, a to dobré dvě hodiny cesty. Nemůžu si za to tedy nechat platit. Šel bych tam, i kdybyste mě nepožádali. Půjdeme spolu a pak vám najdu průvodce, který vás povede dál.“

Výletníci byli rádi. Vyšli z chalupy, horal zamkl dveře a vydal se s nimi.

Šli rychle. Průvodce je vedl docela pohodlnou stezkou, kterou by sami určitě nenašli. Místy se schovávala pod hustým křovím, jinde se kroutila mezi skalami. Bylo vidět, že horal zná v okolí každé místo, protože šel jistě a rychle.

„Vy ale spěcháte,“ řekl po chvíli Valentin.

„My tady v horách jinak nechodíme,“ řekl horal. „Po těžkých cestách bychom jinak za hodinu ušli jen malý kousek.“

„Ale my na to nejsme zvyklí,“ bručel Valentin.

„Já nejsem ani trochu unavený,“ řekl Tomáš.

„Nediv se Valentinovi, Tomáši,“ řekl pan Hrádek. „Kdybys měl v tašce tolik chleba a sýra jako on, taky by ses tak lehce nevykračoval.“

Všichni se zasmáli, i Valentin. Zrovna stoupali na vysoký kopec, a tak průvodce zpomalil. Nahoře se před nimi otevřela široká rovina porostlá šťavnatou trávou.

„Tohle je Krakonošova louka,“ vysvětloval průvodce. „Kterákoli kráva, která dostane trávu z téhle louky, dává spoustu mléka. Ale Krakonoš nedovolí, aby tu někdo sekal.“

„Cože? Krakonoš?“ posmíval se Valentin. „Snad nevěříte těm pohádkám o Krakonošovi?“

„Milý pane,“ řekl horal, „my tady věříme, že Krakonoš je. Často se lidem ukazuje, pomáhá chudým a nešťastným a trestá zlé lidi.“

„To je nesmysl!“ vykřikl Valentin. „Kdyby Krakonoš chodil mezi lidi, každý by před ním utíkal, protože je to prý hrozná obluda! A kdyby tu měl kouzelnou zahradu a hromady drahokamů, stály by v Krkonoších samé paláce, a ne dřevěné boudy.“

Pan Klička si pamatoval, jak ochotný a pohostinný horal byl, a napomenul Valentina, ať o takových věcech mlčí. Ostatní se ale smáli a dávali Valentinovi za pravdu.

„Soudíte moc rychle, mladý pane,“ řekl průvodce. „Krakonoš pomáhá jen lidem, kteří to opravdu potřebují. A určitě by se zlobil, kdyby ti, které obdaroval, vyhazovali peníze za zbytečnou parádu.“

„To jsou jen babské povídačky,“ mávl rukou Valentin. „Ale přejme je zdejším lidem. Stejně nemají nic chytřejšího, o čem by si povídali.“

Pan Klička Valentina znovu napomenul, ale ostatní se smáli.

„Až si budete víc povídat se zdejšími lidmi,“ řekl průvodce Valentinovi, „třeba potkáte někoho, kdo Krakonoše viděl. A pak možná uvěříte, že Krakonoš opravdu vládne nad těmi horami.“

„Nechte toho, příteli,“ řekl Valentin podrážděně. „Umíte sice dělat dobrý sýr, o tom jsem se přesvědčil, ale tomuhle nerozumíte. My dobře víme, že žádní duchové nejsou. A takový ošklivý podivín, jak se Krakonoš popisuje, nikdy nebyl a nebude.“

Za té hádky přešli louku a začali sestupovat do údolí.

„Ostatně,“ řekl Valentin, „můžeme si Krakonoše zavolat. Slyšel jsem, že se hrozně zlobí, když mu někdo říká Rybrcoul. Zkusím, jestli mě potrestá.“

Zastavil se a začal hlasitě volat: „Rybrcoule! Rybrcoule!“

Jenom pan Klička si všiml, jak horal při těch slovech zrudl hněvem. Ostatní se veselému kamarádovi hlasitě smáli.

„Krakonoš je moc trpělivý,“ řekl průvodce klidně. „Jinak by už přišel. Ale dejte si pozor!“

Pan Klička Valentinovi pokynul, ať už dá pokoj. Valentin tedy šel mlčky dál za průvodcem. Za chvíli sešli do hlubokého údolí.

„Teď už to půjde rychle, pánové, a za chvíli vás opustím,“ řekl horal. „Jdu támhle do mlýna. Je to už jen čtvrt hodiny.“

Pan Klička šel poslední. Zrovna uviděl několik krásných květin, které rostou jen v horách, a zastavil se, aby si je natrhal. Ostatní šli dál za průvodcem.

„Co to?“ vykřikl najednou Valentin, který šel hned za horalem. „Kudy nás to vedete?“

Průvodce se ohlédl a řekl: „Je tu trochu mokro. Jděte rovnou za mnou, mladý pane. Vždyť vidíte, že já nemám mokrou ani podrážku.“

Valentin šel dál, ale za chvíli začal křičet: „Co to je? Já se bořím!“

Ostatní viděli, že Valentin zapadl až po kolena do bahna, a přitom horal stál vedle něj na suchu. Než se stačili vzpamatovat, ucítili, že se boří i oni. Všichni začali křičet a do jejich křiku se mísil hlasitý smích průvodce.

V tu chvíli se setmělo. Nad jejich hlavami se rozprostřel černý mrak, spustil se liják a zahučela divoká vichřice. Vítr výletníky povalil do bláta a odnesl jim klobouky daleko do bažiny.

Pan Klička, který zůstal pozadu, nevěděl, co se stalo. Když přiběhl ke svým druhům, uviděl, jak se všichni zvedají z hustého bláta, zablácení od hlavy až k patě.

„Počkej, ty šibale!“ volal Valentin a mnul si oči, protože spadl obličejem rovnou do bahna. Ale když se podíval před sebe, zjistil, že průvodce zmizel. Kolem bylo zase ticho a svítilo slunce.

Pan Klička se sotva udržel smíchy, když své přátele uviděl. Opatrně obešel bažinu a pomohl jim vylovit klobouky. Kdo je pak cestou potkal, divil se a smál se.

Ubozí výletníci došli do mlýna. Tam je čeládka přivítala hlasitým smíchem, když viděla, jak jsou umazaní. Mlynář si vyslechl, co se jim stalo, a řekl: „Potkali jste Krakonoše. A s tím si není radno zahrávat.“

Dobrosrdečný mlynář je vzal pod střechu. Dal jim vyčistit šaty a zatím jim půjčil svoje. Výletníci zůstali ve mlýně dva dny, a když jim šaty uschly, poděkovali dobrému mlynáři a vydali se dál.

Valentin byl teď potichu. Už věřil, že Krakonoš opravdu dělá dobré skutky a že taky umí potrestat posměváčky. Na cestě zpátky se zastavil u té chaloupky pod Krakonošovou loukou. Dveře byly zamčené a nikdo nebyl doma. Valentin tedy na práh položil svůj nejlepší kapesní nůž a lísteček: „Děkuju za chleba a sýr. A promiňte mi toho Rybrcoula. Valentin.“

Druhý den ráno našel nůž zpátky ve své tašce. A vedle něj ležel kus voňavého horského sýra.