Krakonoš a léčivý kořen

Chalupník Štěpán vyšel jednoho dne z domu a zamířil do hor. Hlavu měl plnou starostí. Chvílemi se zastavoval, jako by přemýšlel, jestli se nemá vrátit, ale pak zase pokračoval. Když došel do stinného lesa na vysoké stráni, sedl si na zelený mech a přemýšlel.

Vtom uslyšel kroky. Zvedl hlavu a uviděl uhlíře, který k němu pomalu stoupal po kamenité cestě.

„Pročpak tu sedíte tak smutný?“ zeptal se uhlíř.

„Mám velké trápení,“ odpověděl Štěpán, kterému se zrovna nechtělo moc mluvit.

„Nikdy není tak zle, aby nemohlo být líp,“ řekl uhlíř. „Povězte mi, co se vám stalo. Třeba vám poradím. Dobrá rada někdy pomůže víc než peníze.“ A sedl si vedle Štěpána na zem.

„Máte pravdu, příteli,“ řekl Štěpán. „Ale vy mi asi neporadíte. Vždyť mi neporadili ani zkušení lékaři.“

„Lékaři? Vy jste nemocný?“ zeptal se uhlíř.

„Já ne, ale moje žena,“ řekl Štěpán. „Už celý rok nevstala z postele. Volal jsem lékaře, utratil jsem spoustu peněz za léky, ale nic nepomohlo. O domácnost se mi stará cizí žena. Za ten rok jsem se zadlužil a nevím, kdy dluhy splatím. Chalupu bych nerad prodal, mám několik dětí – co by jim po nás zůstalo? Ale peněz bych nelitoval, kdybych věděl, že se žena uzdraví. Jenže jeden lékař mi řekl, že její nemoc se vyléčit nedá.“

„A co chcete dělat?“ zeptal se uhlíř. „Jdete snad do hor hledat léčivé byliny?“

Štěpán chvíli váhal. „Vidím, že máte se mnou soucit,“ řekl pak. „Tak se vám svěřím. Odjakživa slýchám, že v Krakonošově zahradě roste kouzelná bylina. Lidé jí říkají Krakonošův kořen. Prý se jím dá vyléčit každá nemoc. Rozhodl jsem se tedy, že pro ten kořen půjdu.“

„To jste ale odvážný,“ zavrtěl hlavou uhlíř. „Nebojíte se mocného Krakonoše?“

„Na strach teď nesmím myslet, příteli,“ řekl Štěpán. „Co mám dělat? Vím, že by se žena tím kořenem uzdravila. Proto se na tu nebezpečnou cestu vydám rád.“

„Ale přece víte, že Krakonoš do své zahrady nikoho nepouští,“ řekl uhlíř. „A že už mnohého odvážlivce pořádně potrestal.“

„To vím,“ řekl Štěpán. „Ale vím taky, že Krakonoš lidem už hodně pomohl. Možná se nade mnou smiluje, když mu povím, co mě trápí.“

„Když tak pevně věříte v Krakonošovu dobrotu, nebudu vás přemlouvat,“ řekl uhlíř. „A víte, kde Krakonošova zahrada je?“

„To nevím,“ přiznal Štěpán.

„Tak vidíte, že vám přece jen poradit můžu,“ řekl uhlíř. „Jděte po téhle cestě. Až přejdete dva kopce a dvě údolí a vystoupáte na třetí kopec, budete blízko Krakonošovy zahrady. Uvidíte ji ale až o půlnoci. Kolem byliny opatrně odhrňte hlínu a pak ji vytáhněte, ale pomalu, ať nepřetrhnete kořen. Když v Krakonoše tak věříte, myslím, že vám neublíží.“

Štěpán uhlíři poděkoval a hned se vydal na cestu. K večeru došel na místo, které mu uhlíř popsal. Sedl si na nízký pařez a čekal na půlnoc.

Byl ale z dlouhé cesty tak unavený, že za chvíli usnul. Probudilo ho houkání sovy. Štěpán se posadil a s údivem zjistil, že spí na zeleném záhonu uprostřed Krakonošovy zahrady. Rychle našel kouzelnou bylinu a začal kolem ní odhrnovat hlínu. Ale právě když ji chtěl vytáhnout, objevil se před ním Krakonoš.

Štěpán se toho obra s dlouhými vousy lekl, ale Krakonoš řekl: „Vezmi si ten kořen, vím, nač ho potřebuješ. Ale smíš si vzít jenom jeden a do mé zahrady už nikdy nesmíš přijít.“ A zmizel.

Polekaný Štěpán bylinu opatrně vytáhl a spěchal pryč. Když se vzpamatoval, měl obrovskou radost, že nešel nadarmo a že bude moct ženu uzdravit.

Ráno přišel domů a moc se divil, když ve světnici uviděl sedláka Záhoru.

Záhora byl lakomec. Byl moc bohatý, a přesto pořád naříkal na zlé časy. Půjčoval lidem peníze za vysoké úroky, a když mu dlužník nemohl zaplatit, dal mu všechno prodat. K lidem byl nevlídný a nikoho nenavštěvoval, leda když šel upomínat dlužníky.

„Vítám vás, sousede,“ řekl Štěpán. „To je u nás vzácná návštěva.“

„Děkuju, sousede, děkuju. Dlouho jsme se neviděli, tak jsem vás přišel navštívit,“ povídal Záhora. „Tak co, jak je manželce? Je naděje, že se uzdraví?“

„Zatím nepomohlo nic, ale doufám, že brzy bude líp,“ řekl Štěpán.

„Ta nemoc vás už asi stála hodně peněz,“ vyzvídal Záhora. „Slyšel jsem, že jste se zadlužil. Dluhy jsou zlá věc, milý sousede. Proto vám chci pomoct. Vím o člověku, který by od vás chalupu koupil. Zaplatil by vám dobře. Splatil byste dluhy a za zbytek byste si koupil nějaké menší hospodářství.“

„Z toho nic nebude, sousede,“ řekl Štěpán. „Chalupu neprodám. Teď už bude líp, až se žena uzdraví. Dá-li Pánbůh, brzy se dluhů zbavím.“

„A víte jistě, že se vaše žena brzy uzdraví?“ namítl Záhora.

„Proč bych vám to neřekl,“ řekl Štěpán. „Zrovna jdu z Krakonošovy zahrady a nesu kouzelný kořen, který vyléčí každou nemoc.“

„No, to jsem zvědavý, jestli se opravdu uzdraví,“ řekl Záhora nedůvěřivě. „Nu, k prodeji vás nutit nebudu. Myslel jsem to dobře.“ A s pozdravem odešel.

„Však já znám ty tvoje dobré úmysly,“ řekl si Štěpán. „Čekal jsi, že ti chalupu prodám lacino. Ale to ses spletl.“

A kouzelný kořen opravdu pomohl. Za týden už Štěpánova žena chodila. Každý se tomu divil a zpráva se brzy roznesla po celém kraji.

Doslechl se o tom i lakomý Záhora a hned spěchal ke Štěpánovi.

„Příteli, prosím vás, povězte mi, kde je ta Krakonošova zahrada,“ řekl. „Už několik dní mě tak bolí nohy, že sotva chodím.“

„Milý sousede,“ řekl Štěpán, „radši zajděte k lékaři. Krakonoš není štědrý ke každému.“

„Aha, takže jenom k vám?“ ušklíbl se Záhora.

„To neříkám,“ řekl Štěpán. „Ale já jsem tam šel jen proto, že už jsem si nevěděl rady. Teď bych tam nešel, ani kdybyste mi dával tisíce. Opravdu, zajděte k lékaři.“

„Kdepak, nejsem takový blázen, abych dával tolik peněz lékařům,“ smál se Záhora. „Mně je každý krejcar dobrý. Jen mi povězte, kde ta zahrada je, půjdu tam ještě dnes.“

Štěpán mu tedy všechno řekl a dodal: „Pověděl jsem vám to, abyste si nemyslel, že vám nic nepřeju. Ale ještě jednou vás varuju. Myslím, že ten uhlíř, se kterým jsem se potkal, byl sám Krakonoš. A přeju vám, abyste ho taky potkal jako uhlíře, a ne v jeho pravé podobě. Nejlíp ale uděláte, když tam vůbec nepůjdete.“

Záhora Štěpánovi poděkoval a šel domů. Za chvíli ale zase vyšel a zamířil do hor. Nohy ho najednou vůbec nebolely.

„To bude výborné,“ mnul si radostně ruce. „Ten kořen vyléčí každou nemoc! Paní správcová na zámku je už dlouho nemocná. To bude pěkný výdělek!“

Rychle šel cestou, kterou mu Štěpán popsal. Když přišel do hor, sedl si u cesty a čekal, že přijde uhlíř jako za Štěpánem. Čekal dlouho, ale nikdo nešel. Začal tedy hlasitě naříkat, jaký je nešťastník, aby uhlíře přivolal. Ale všechno nadarmo.

Celý mrzutý šel dál a rozhlížel se, jestli někde někdo není. Nikde ani živáčka. Na třetím kopci se zastavil a čekal na půlnoc. Těch pár hodin se mu zdálo jako věčnost. Konečně se před ním objevila kouzelná zahrada. Záhora vyskočil a hned začal odhrnovat hlínu od kouzelné byliny. Moc spěchal, aby ho tu Krakonoš nenachytal.

Jenže co se rychle dělá, za moc nestojí. Záhora neodhrnul dost hlíny, a když za bylinu zatáhl, kořen se přetrhl. V tu ránu se zvedl strašný vichr, nad hlavou se mu křížily blesky a v mracích se objevila obrovská postava Krakonoše.

„Co tu chceš, opovážlivče?“ zahřměl duch hor.

„Ach, smiluj se, mocný Krakonoši!“ vykřikl Záhora a padl na kolena. „Mám nemocnou ženu a žádný lék jí nepomáhá. Přišel jsem pro kouzelný kořen.“

„Tak si jeden vezmi. A už se sem nikdy neopovažuj přijít!“ zvolal Krakonoš a všechno zase utichlo.

Polekaný Záhora vyhrabal ze země zbytek kořene a spěchal domů.

„To jsem ale hlupák, že jsem si nevzal víc,“ říkal si, když se trochu vzpamatoval. „Ale člověk strachy zapomene na všechno.“

Hned druhý den spěchal na zámek a chtěl mluvit s panem správcem. Sluhové ho nechtěli pustit, ale Záhora nepovolil. Nakonec ho k panu správci zavedli. Ten chtěl dotěrného sedláka nejdřív pořádně vyhubovat. Když ale uslyšel, že nese lék, který jeho paní jistě uzdraví, překvapeně se na něj podíval: „Nežertujete, člověče?“

„To bych si k vzácnému pánovi nedovolil,“ řekl Záhora. „Mám lék, který vyléčí každou nemoc. Ale nejdřív se dohodneme o ceně.“

„Jen řekněte, co chcete,“ naléhal správce.

„Pět set zlatých,“ řekl Záhora bez rozmýšlení.

„Pět set zlatých?“ žasl správce. „To je hodně. Ale dostanete je, jestli se moje paní vaším lékem uzdraví.“

„Dobře, za týden si pro peníze přijdu,“ řekl Záhora a podal správci kořen. Vysvětlil mu, jak ho použít, a vrátil se domů.

Za týden přišel znovu. Paní správcová byla úplně zdravá. Se slzami v očích děkovala tomu „dobrému člověku“, jak Záhoru nazývala. Ale Záhorovi na díkách moc nezáleželo. Mnohem milejších mu bylo šest set zlatých, které mu správce vyplatil, protože paní sama poprosila, ať mu ještě stovku přidá.

Záhora poděkoval a vesele spěchal domů. Sotva vyšel za město, uslyšel, jak za ním někdo volá: „Počkejte, dobrý pane Záhoro, počkejte!“

Záhora se ohlédl a uviděl bohatě oblečeného pána.

„Jsem zdejší kupec,“ řekl pán, když ho dohonil. „Mám těžce nemocného syna. Buďte tak hodný a přineste i mně ten zázračný kořen. Dám vám tolik, kolik vám dal pan správce.“

„To nejde, milý pane,“ řekl Záhora. „Už nemám ani jeden.“

„A kde jste vzal ten první?“ naléhal kupec.

„Ten byl z Krakonošovy zahrady,“ řekl Záhora. „A Krakonoše přece znáte. Jednou se mi to povedlo, ale podruhé se to neodvážím.“

„Dám vám sedm set,“ sliboval kupec.

„Ani kdybyste mi dával osm set, nemůžu,“ řekl Záhora.

„Tak vám dám tisíc tolarů!“ vykřikl kupec.

Záhora zaváhal. Před očima měl Krakonošovu hrozivou postavu a v uších mu zněla jeho slova: „Už se sem nikdy neopovažuj přijít!“ Ale tisíc tolarů bylo tak velké lákadlo, že v tu chvíli zapomněl na všechno.

„Platí!“ zvolal. „Zítra vám kořen přinesu.“

„Děkuju vám, spoléhám na vaše slovo,“ řekl kupec a odspěchal.

„To bude výdělek,“ těšil se Záhora. „Tentokrát budu chytřejší a vezmu víc kořenů. A dám si pozor, abych žádný nepřetrhl a nepřivolal Krakonoše.“

Večer už byl na místě a o půlnoci vešel do kouzelné zahrady. Ale sotva tam vkročil, strhl se tak prudký vichr, že ho v mžiku povalil na zem. A Krakonoš se objevil v ještě hrozivější podobě než poprvé.

„Co tu chceš, opovážlivče? Zapomněl jsi, co jsem ti řekl?“ zeptal se hromovým hlasem.

„Ach, mocný pane Krakonoši, smilujte se!“ volal Záhora na kolenou. „Jeden kořen mé ženě nestačil. Její nemoc je moc zlá, a tak jdu ještě pro jeden.“

„Ty nestydatý lháři! Takhle mi chceš lhát?“ zahřměl Krakonoš. „Žádnou nemocnou ženu nemáš. Chceš jen prodávat, co ti nepatří.“

Popadl Záhoru za límec a vznesl se s ním vysoko do vzduchu. Vichr hvízdal, mraky se valily a Záhora kňoural strachy. Krakonoš ho nesl přes hřebeny a údolí, až ho posadil na samý vrchol Sněžky, do husté mlhy.

„Tady si posedíš a popřemýšlíš,“ řekl. „Dolů trefíš, až pochopíš, co jsi udělal.“ A zmizel.

Mlha byla tak hustá, že Záhora neviděl na krok. Celý týden bloudil po horách. Kamkoli vykročil, vždycky došel zpátky na stejný kopec. Pršelo na něj, foukalo a jedl jen borůvky a kousek chleba, který mu dala jedna hodná pasačka koz. Když konečně sešel dolů do vsi, byl promočený, zablácený a hladový. Sáhl do kapsy pro peníze, které mu dal správce – a vytáhl hrst smrkových šišek. Všech šest set zlatých se proměnilo v šišky.

Ale za ten týden v mlze měl Záhora dost času přemýšlet. A přišel na to, co Krakonoš chtěl. Doma sepsal, komu všemu kdy vzal chalupu nebo pole, a začal lidem vracet, co jim nepoctivě sebral. Od té doby už nikomu nepůjčoval na lichvu. A když potkal Štěpána, sám od sebe ho pozdravil a omluvil se mu.

A kupcův nemocný syn? Ten kořen přece jen dostal. Ráno po té bouřlivé noci našel kupec na prahu svého domu kouzelnou bylinu s neporušeným kořenem. Byla zabalená do zeleného mechu a ležel u ní lísteček: „Pro nemocného chlapce. Zadarmo. K.“ Chlapec se do týdne uzdravil a kupec pak každé léto nosil do hor chleba a sůl pro uhlíře, kteří tam pálili dříví. Kdo ví, třeba jednou potkal i toho pravého.