O třech přadlenách 

Byla jedna chudá vdova a měla jen jednu dceru, a té říkali Liduška. A protože neměly žádná pole, ba ani jediné kravičky, živily se přádlem. Liduška byla sice velmi hezké a způsobné děvče, ale měla do sebe tu chybu, že byla náramně líná; a kdykoli měla sednout ke kolovratu, dala se vždycky do pláče, a když ji matka přece k tomu přivedla, nestálo to její přádlo ani za řeč. Ale jednou to matku již omrzelo, i rozhněvala se a dala jí pohlavek. Tu se dala Liduška do náramného pláče a nářku, až to bylo venku na tři hony slyšet. 

V tu chvíli jela právě okolo královna, a když ten hrozný pláč uslyšela, dala zastavit, slezla z vozu a vešla do chaloupky, protože si myslela, že se tam nějaké neštěstí stalo. A když viděla Lidušku tak žalostně plakat, ptala se jí: „Copak ti je, mé zlaté dítě?“ 

„Ach, ouvej! maminka mě bila!“ 

Královna se obrátila k matce a pravila: „Pročpak biješ to ubohé děvče?“ 

Matka se zarazila a nevěděla, co na to hned odpovědět, protože se před královnou styděla, že je její dcera tak líná. 

„Ach, milostivá paní královno! mám s tou holkou hrozný kříž, protože nechce vzít do ruky nic jiného než přádlo, a seděla by při kolovratu celé dni a celé noci. A dnes jsem se již na to rozzlobila a dala jsem jí pohlavek, a proto tak náramně pláče.“ 

Královně se to děvče velmi zalíbilo, neboť byla veliká milovnice přádla. I pravila matce: „Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mi ji s sebou, já se o ni postarám. Já mám doma na zámku dost překrásného lnu; a když bude u mne tak pilná, jako doma, slibuji, že toho nebude litovat.“ 

Matka byla tomu ze srdce ráda, a královna vzala hned dceru s sebou a odvezla ji do svého zámku. 

Když do zámku přijely, vzala královna Lidušku za ruku a vedla ji do tří pokojů. Ty byly plny lnu, od podlahy až do stropu, a ten byl tak krásný, že se lesknul jako stříbro a zlato, a měkoučký jako nespředené hedvábí. I pravila královna děvčeti: „Buď jen tedy pilná, má zlatá dceruško, a když mi všechen ten len spředeš, dám ti svého syna za manžela a budeš královnou.“ 

Potom dala královna přinést drahý, překrásný kolovrat; ten byl ze slonové kosti a péra na něm byla zlatá; a k tomu velikánský koš cíviček ze žluté, voňavé třtiny, a nechala ji v tom jednom pokoji samotnou. 

Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a dala se do žalostného pláče; neboť kdyby sto let, od rána do večera a od večera zas až do rána pilně předla, nedokázala by spříst všechen ten len, co ho tu bylo. A co teprve ona, když předla tak nerada! I seděla tedy a plakala celou noc a druhý den až dopoledne, a nehnula ani rukou ani nohou. 

Když bylo poledne, přišla se královna podívat, kolik už Liduška upředla, a velmi se tomu podivila, když viděla, že se lnu ještě nikdo ani nedotkl. Ale Liduška se vymlouvala tím, že se jí po mamince nesmírně stýskalo a že pro pláč nemohla nic vzít do ruky. Královna tomu uvěřila, těšila ji a pravila: „Nestejskej si nic, má dceruško! a buď zato zítra pilnější, abys mého syna dostala a byla královnou.“ 

Když odešla, Liduška si zase k oknu sedla a koukala ven, vzdychla a zase nic nedělala až do večera a druhý den zase nic až do poledne. 

O poledni přišla královna a podivila se ještě více a zamračila čelo, když viděla, že se Liduška ještě ani přádla nedotkla. Ale Liduška se zase vymluvila tím, že se jí po tom velikém pláči včerejším náramně hlava rozbolela, a že proto nemohla ničeho dělati. Královna byla tím sice spokojená, ale když odcházela, pravila: „Již je čas, abys, Liduško, pracovala, chceš-li dostat mého syna a být královnou!“ 

Ten den až do večera, a druhý den ráno bylo to zase tak jako poprvé a podruhé: Liduška si kolovratu zase ani nevšimla; ale seděla u okna a koukala ven. Když již bylo poledne, otevřela královna dveře; a když viděla, že Liduška zase zahálela, rozhněvala se velice a pravila: „Slyšíš, Liduško, dnes je to již naposledy! jestli zítra ještě nebude nic upředeno, nejen že mého syna nikdy nedostaneš, ale dám tě zavřít do tmavé věže, kde je plno žab, hadů a štírů, a budeš tam o chlebu a vodě, abys mě už nepodváděla a nezahálela.“ Na to se královna od ní zlostně obrátila, bouchla dveřmi a odešla. 

Tu bylo teprva Lidušce úzko! studený pot se jí vyrážel na čele, když pomyslela na zítřek. Co měla dělat? Připravila si tedy len, sedla ke kolovrátku a začala příst. Ale jakpak by mohla příst, když byla tak náramně líná! I nechala tedy zase přádla. Postavila se k oknu a plakala hlasem, až jí srdce usedalo, až do samého večera. 

Tu najednou zaklepal někdo na okno; a když se Liduška ohlédla, viděla venku stát tři staré ošklivé babice. Ta jedna měla dolejší pysk tak veliký, že jí až přes bradu visel, ta druhá pak měla u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrýval, a ta třetí, ta měla zase pravou nohu tak podivně rozšlapanou, jako by ji někdo rozmlátil cepem. Když je tak Liduška spatřila, náramně se jich ulekla a rychle od okna uskočila. Ale ty tři babičky se na ni přívětivě usmívaly a kejvaly rukama, aby jen okno otevřela a aby se jich nic nebála. 

„Dobrý večer, krásná panenko!“ pravily, „pročpak tak žalostně pláčeš?“ 

Liduška si dodala srdce a odpověděla plačtivým hlasem: „Ach, jakpak bych neplakala a nenaříkala, když mám všecek ten len, co ho tu v tom pokoji vidíte, a ještě dva takové pokoje plničké, od země až do stropu, spříst!“ Tu vypravovala babičkám všechno, co se jí přihodilo, i také to, že jí královna slíbila, až všechen ten len spřede, že jí dá svého syna za manžela a že bude královnou. „Ale co je mi to platné,“ dodala, „když ho do smrti nespředu!“ 

Babičky se usmívaly a pravily: „Víš-li co, panenko, jestli nám slíbíš, že nás pozveš na svatbu a že nás u stolu vedle sebe posadíš a že se před hosty za nás nebudeš stydět, spředeme ti všechen ten len, dřív nežli se naděješ.“ 

„I všecko, všecko vám udělám, co jen chcete,“ odpověděla Liduška radostně, „jenom se honem do toho dejte.“ 

Tu vlezly ty tři babičky oknem do pokoje, poslaly Lidušku spat a daly se do toho milého lnu. Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem ho lízala a hladila, a ta s tou placatou nohou šlapala na podnožku a točila kolem; i šlo jim to, jako když prší. A když ráno počalo svítati a Liduška vstala, viděla velikánskou hromadu krásné, rovné a tenounké příze na cívičkách, až se srdce smálo, a ve lnu již takovou díru, že se pohodlně do ní schovati mohla. Tu daly ty babičky Lidušce s Pánem Bohem, slíbily jí, že večer zase přijdou, a v tichosti oknem odešly. 

V poledne přišla se královna podívat, jestli Liduška zase nezahálela. A když spatřila tu hromadu překrásné příze, podivila se velmi, čelo se jí vyjasnilo, i pochválila Lidušku za její pilnost. 

Jakmile se začalo večer šeřit, stály již babičky zase u okna, a děvče jim s radostí otevřelo. A tak to bylo každou noc: večer přišly a ráno zase odešly; a co zatím Liduška spala, ubývalo v pokoji lnu pořád víc a více, až byl konečně ten jeden pokoj úplně prázdný. A pokaždé, když se v poledne královna přišla podívat, mnoho-li zase Liduška napřadla, nemohla se dost vynadivit té krásné přízi a vynachválit Lidušku za její pilnost, a často říkávala: „Mé zlaté dítě! jak jsem já ti dělala křivdu!“ 

Již se daly babičky i do druhého pokoje a již byl pomalu i tento vyprázdněn; tu začala královna chystat svatbu. A když již bylo ve třetím pokoji lnu na mále, děkovala Liduška srdečně babičkám, že jí tak pomohly; a babičky jí pravily: „Jenom nezapomeň, panenko, na to, cos nám slíbila, a uvidíš, že budeš ráda.“ 

A když byl již všecek ten len ze všech tří pokojů až na poslední vlákno vypředen, bylo už také všechno na svatbu připravené, a mladý král měl veliké potěšení ze své mladé, krásné a pilné nevěsty, a řekl jí: „Žádej ode mne, co chceš, a všechno dostaneš.“ 

Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a pravila: „Mám doma tři staré tetičky, jsou sice velmi chudé a prosté, ale udělaly mně mnoho dobrého; dovol, abych je pozvala na svatbu.“ A mladý král i královna dali k tomu své povolení. 

A když nastal den svatby a hosté si chtěli sedat ke stolům, tu se najednou otevřely dvéře, a ty tři babičky, po staru a kupodivu směšně oblečené, vyhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc a přivítala je radostně: „Vítám vás, milé tetičky! vítám vás! pojďte a posaďte se tu za stolem vedle mne.“ 

Hosté hleděli jeden na druhého a byli by se dali rádi do hlasitého smíchu, kdyby se byli nebáli krále; a král i královna začervenali se jako pivoňka, ale nesměli Lidušce nic říct, protože jí k tomu dali své povolení. 

Když bylo při obědě, kladla Liduška sama babičkám jídla na talíře, nalévala jim pití a pobízela je: „Jezte a pijte, mé milé tetičky! vy jste mně velmi mnoho dobrého udělaly.“ 

A když již bylo po obědě a hosté vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou placatou nohou a ptal se jí: „Ale prosím vás, milá babičko! od čeho pak máte tak širokou nohu?“ 

„Od předení, panáčku, od předení.“ 

I šel k té druhé babičce s tím širokým palcem: „Ale řekněte mně, milá babičko! od čeho pak máte tak placatý palec?“ 

„Od předení, panáčku, od předení.“ 

I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým pyskem až přes bradu, a řekl jí: „Ale milá babičko! od čeho pak vy máte tak dlouhý pysk?“ 

  „Od předení, panáčku, od předení,“ odpověděla babička. 

Když to ten mladý král uslyšel, ulekl se toho náramně; a hned své krásné paní nařídil, aby se už nikdy žádného přádla nedotkla, aby taky nedostala takovou placatou nohu a takový široký palec a tak ošklivý dlouhý pysk až přes bradu. 

Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily a nikdo nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé je v duchu žehnala, a nikdy žádná manželka tak ráda a věrně neplnila, co manžel nařídil, jako mladá královna ten králův zákaz.