Lesní žínka

Bětuška byla mladičké děvče; její matka byla vdova a neměla nic víc než rozpadlou chaloupku a dvě kozy, ale Bětuška byla přece vždycky veselá.

Od jara do podzimu pásala kozy u březiny. Vždy, když šla z domu, dávala jí matka do mošničky krajíček chleba a vřeténko a přikazovala: ať je plné! Poněvadž kužele neměla, obtočila jí len okolo hlavy. Bětuška vzala mošničku a cestou vesele zpívala a poskakovala za kozami k březině.

Když tam přišly, kozy se rozešly po pastvě a Bětuška si sedla pod strom, levou rukou tahala z hlavy vlákna a pravou spouštěla vřeténko, že jen tak po zemi frčelo. A přitom si zpívala, až se les rozléhal; kozenky se pásly.

Když ukazovalo slunce na poledne, odložila vřeténko, zavolala na kozy, a dala jim po kousku chleba, aby jí nezaběhly, zaskočila si do lesa pro trochu jahod, nebo jiného lesního ovoce, jaké právě bylo, aby jako pamlsek měla ke chlebu. Když se najedla, poskočila si, založila ruce v bok a za zpěvu tancovala. Sluníčko se skrze zeleň stromů na ni smálo a kozičky, hovějíce si v trávě, myslely: „To máme veselou pastušku!“ Po tanci zase pilně předla, a večer, když domů hnala, nikdy jí matka nehubovala, že vřeténko nese prázdné.

Jednou, když jako obvykle, v pravé poledne, po skrovném obědě k tanci se chystá, tu kde se vezme, tu se vezme, stojí před ní překrásná panna. Šaty má bílé, tenounké jako pavučina, od hlavy k pasu splývají jí vlasy zlaté barvy a na hlavě má věnec z lesních květin. Bětuška ztrnula.

Panna se na ni usmála a povídá líbezným hlasem: „Bětuško, ráda tancuješ?“ Když panna tak pěkně k ní promluvila, Bětušku strach opustil; odpověděla: „Oh, já bych celý den tancovala!“

„Pojď tedy, zatancujeme si spolu; já tě naučím!“ tak řekla panna, sukni si po boku vykasala, Bětušku objala a začala s ní tancovat. Jak se v kolo pustily, ozvala se jim nad hlavami tak líbezná hudba, že se Bětušce srdce v těle rozehrálo. Hudebníci seděli na březových větvích, v černých, popelavých, hnědých i měnivých fráčcích. Byl to sbor vybraných hudebníků, který se na pokyn krásné panny sešel: slavíci, skřivánkové, pěnkavy, stehlíci, zvonkové, drozdi, kosi i sedmihlásek, mistr zpěvu.

Líčka Bětušce hořela, oči jí svítily, zapomněla na úkol a na kozy a jen se dívala na svoji družku, která se před ní, okolo ní v nejpůvabnějších pohybech otáčela, a tak lehounce, že se travička pod její útlou nožkou ani nesklonila. Tancovaly od poledne do večera, a Bětušce nohy neustaly ani nezabolely. Tu krásná panna zastavila krok, hudba umlkla a jak přišla, tak zmizela. Bětuška se ohlédla, sluníčko zacházelo za les; spráskla ruce nad hlavou, nahmatala nespředený len a vzpomněla si, že vřeténko v trávě není plné! Sundala len z hlavy, uložila i s vřeténkem do mošničky, přivolala kozy a hnala je domů.

Nezpívala cestou, ale dělala si trpké výčitky, že se dala omámit té krásné panně, a umínila si, že kdyby k ní panna přišla ještě jednou, už ji neposlechne. Kozičky neslyšely za sebou veselý zpěv a ohlížely se, zdali skutečně za nimi jde jejich vlastní pastuška. Také matka se divila a ptala se dcerky, jestli není nemocná, když nezpívá.

„I ne, matičko, nejsem nemocná, ale že mně už od samého zpěvu v hrdle vyschlo, proto nezpívám,“ vymluvila se Bětuška, a šla schovat vřeténko i nespředený len. Věděla, že matka přízi hned nesmotává, a chtěla druhý den dohnat, co první den promeškala, a proto se matce nezmínila ani slovem o krásné panně.

Druhý den jako obyčejně hnala Bětuška zase kozy k březině, ale už si zase vesele zpívala. Přihnala k březině, kozičky se začaly pást, a ona si sedla pod strom a začala pilně příst a při tom si zpívat, protože se zpěvem jde práce líp od ruky.

Slunce ukazovalo na poledne. Bětuška dala kozičkám po soustu chleba, odběhla si pro jahody, a když se vrátila, začala obědvat a s kozičkami rozprávět. „Ach, kozulenky moje, dnes nesmím tancovat,“ vzdychla si, když po obědě drobty z klína do ruky shrabala a na kámen položila, aby si je ptáčci odnesli. „A proč bys nesměla?“ ozval se tu líbezný hlas, a krásná panna stála před ní, jako by spadla z nebe. Bětuška se ulekla ještě víc, než poprvé, a oči zamhouřila, aby pannu ani neviděla, ale když panna ještě jednou otázku opakovala, ostýchavě odpověděla: „Ach, odpusťte, krásná paní, já nemohu s vámi tancovat, protože bych zase úkolu nenapředla a matka by mě hubovala. Dnes, než slunce zajde, musím dohonit, co jsem včera zameškala.“

„Pojď jen tancovat: než slunce zajde, pomoc se ti najde!“ řekla panna, sukni vykasala, Bětušku obejmula, v březových větvích sedící hudebníci začali hrát a tanečnice se pustily do kola. A krásná panna tancovala ještě půvabněji. Bětuška mohla na ní oči nechat, zapomněla na kozy i na úkol.

Konečně tanečnice přestaly tančit, hudba umlkla, slunce bylo na sklonku. Bětuška spráskla rukama nad hlavou, kde měla obtočený nespředený len, a dala se do pláče. Krásná panna sáhla jí na hlavu, len sundala, otočila okolo kmene tenké břízy, uchopila vřeténko a začala příst. Vřeténko jen tak po zemi frčelo, rostlo před očima a než slunce zašlo za les, byla příze všecka spředena, i ta, kterou Bětuška včera nedopředla. Krásná panna dala děvčeti plný potáč do ruky a řekla: „Motej a nereptej, pamatuj si moje slova: motej a nereptej.“

Po těch slovech zmizela, jako by se pod ní slehla zem. Bětuška byla spokojená a cestou si myslela: „Když je tak hodná, to budu s ní zase tancovat, jestli ještě přijde.“ Zpívala si zase, aby jí kozičky vesele kráčely. Ale matka ji mrzutě přivítala: chtěla během dne přízi smotat a viděla, že vřeteno není plné, a proto byla nevrlá. „Copak jsi včera dělala, že jsi nespředla, co jsi měla?“ domlouvala jí matka. „Odpusťte, matko, trochu jsem si zatancovala,“ řekla Bětuška zkroušeně ukázala matce vřeténko a dodala: „dnes je za to přeplné.“ Matka umlkla, šla podojit kozy, a Bětuška vřeténko uložila. Chtěla matce svou příhodu povědět, ale zase si myslela: „ne, až jestli ještě jednou přijde, pak se jí zeptám, co je zač, a matce povím.“ Tak si to umínila a mlčela.

Třetí ráno, jako obyčejně, hnala kozy k březině; kozy se začaly pást a Bětuška si sedla pod strom a začala zpívat a příst.

Slunce ukazovalo na poledne; Bětuška odložila vřeténko do trávy, dala kozkám po soustu chleba, nasbírala jahod, naobědvala se, a když dávala drobty ptáčkům, řekla: „Moje kozulenky, dnes vám zatancuju!“ Poskočila, založila ruce a už chtěla zkoušet, zdali dokáže tak pěkně tančit jako krásná panna: tu však ona sama před ní stála. „Spolu půjdeme, spolu!“ řekla Bětušce s úsměvem a chytila ji; v tu chvíli jim nad hlavami zazněla hudba, a panny lehkým skokem v kole kroužily. Bětuška zapomněla na vřeténko i na kozy, nic neviděla než krásnou pannu, jejíž tělo se jako vrbový proutek prohýbalo na všechny strany, nic neslyšela než líbeznou hudbu, po které jí nohy samy skákaly. Tancovaly od poledne do večera.

Tu panna přestala tančit a hudba umlkla. Bětuška se ohlédla, slunce bylo za lesem. S pláčem spráskla rukama nad hlavou, ohlédla se po neplném vřeténku a naříkala, co jí matka řekne. „Dej mi svoji mošničku, já ti vynahradím, co jsi dnes promeškala!“ řekla krásná panna. Bětuška jí mošničku podala a panna na okamžik zmizela a potom jí mošničku zase podala se slovy: „Ne teď, doma na to hleď!“ a tatam, jako by ji vítr odvál.

Bětuška se bála hned do mošničky kouknout, ale na půl cestě jí to přece nedalo; mošnička byla tak lehká, jako by v ní pranic nebylo, musila se podívat, jestli ji panna neošidila. A jak se lekla, když viděla, že je mošnička plná březového listí! Teprve teď se dala do žalostného pláče a vyčítala si, že byla tak lehkověrná. Ve zlosti vyhodila hrst listí ven a chtěla mošničku vyklopit, ale pak si myslila: „podestelu to kozičkám,“ a nechala něco listí v mošničce. Bála se skoro domů jít. Kozulenky nemohly zase svoji pastušku poznat. Matka čekala na prahu plná úzkosti.

„Proboha, děvče! jaký potáč příze jsi mi to včera přinesla domů?“ byla první její slova. „Proč?“ úzkostlivě se ptá Bětuška. „Když jsi odešla ráno, jdu motat; motám, motám, potáč ustavičně plný. Jedno přadeno, dvě, tři přadena — potáč plný. Jaký zlý duch to předl! rozzlobím se a v tu chvíli příze z vřeténka zmizne, jako by ji sfoukl. Pověz mi, co to má znamenat?“ Tu se Bětuška přiznala a začala o krásné panně vyprávět.

„To byla lesní žínka!“ zvolala ustrnulá matka, „okolo poledne a půlnoci lesní žínky své rejdy provádějí. Proč jsi mi to neřekla? kdybych byla nereptala, mohla jsem mít příze plnou světnici.“ Tu si vzpomněla Bětuška na mošničku, a napadlo ji, že by snad přece něco mohlo pod tím listím být.

Vyndá svrchu vřeténko i len nespředený, nahlédne ještě jednou, a „podivte se, matko!“ vzkřikne. Matka nahlédne a spráskne rukama. Březové listí se proměnilo ve zlato! „Ona mi říkala: ne teď, doma na to hleď, ale já neposlechla!“ „Štěstí, že sis nevyklopila celou mošničku!“ řekla matka.

Ráno se šla sama podívat na místo, kde Bětuška přehršlí listí vyhodila, ale na cestě leželo jen svěží březové listí. Ale bohatství, které Bětuška přinesla domů, bylo i tak dost velké. Matka koupila statek, měly mnoho dobytka, Bětuška měla krásné šaty, nemusila kozy pást, ale cokoliv měla, jakkoli byla veselá a šťastná, nic jí nedělalo takovou radost jako tanec s „lesní žínkou“. Často si do březiny zašla, vábilo ji to tam, přála si krásnou pannu znovu uvidět, ale už ji nikdy nespatřila.