Pohádka pošťácká – 2. díl

Tak pan Kolbaba chodil a chodil a všude se ptal, nežije-li v tom kraji nějaká slečna Mařenka, co čeká psaníčko od nějakého pana šoféra Frantíka. A tak prochodil celé Litoměřicko a Lounsko a rakovnický okres a Plzeňsko a Domažlicko a Písek a Budějicko a Přeloučsko a Táborsko a Čáslavsko a hejtmanství hradecké a okres jičínský a Boleslavsko; byl v Kutné Hoře, Litomyšli, Třeboni, Vodňanech, Sušici, Příbrami, Kladně a Mladé Boleslavi a ve Voticích a v Trutnově a v Sobotce a Turnově a ve Slaném a v Pelhřimově, ba i v Dobrušce a v Úpici a v Hronově a u Sedmi Chalup, i na Krákorce byl i v Zálesí, no zkrátka všude a všude se přeptával po té slečně Mařence. Ono těch slečen Mařenek, co v Čechách našel, bylo moc, dohromady čtyřicet devět tisíc, devět set a osmdesát, ale žádná z nich nečekala psaníčko od pana šoféra Frantíka; některé z nich sice čekaly na psaníčko od nějakého pana šoféra, ale ten se nejmenoval Frantík nýbrž Toník nebo Ladislav nebo Václav, Josef nebo Jarolím či Lojzík anebo Florián, též Jirka nebo Johan nebo Vavřinec, ba i Dominik a Vendelín a Erazim, jenom Frantík ne; a jiné ty slečny Mařenky zase čekaly na psaníčko od nějakého pana Frantíka, ale ten zase nebyl šoférem, nýbrž zámečníkem nebo šikovatelem, truhlářem nebo konduktérem, případně též drogistou, čalouníkem, holičem nebo krejčím, ale just ne šoférem.

A tak ten pan Kolbaba už prochodil rok a den, ale nemohl to psaní doručit té pravé slečně Mařence. Poznal moc věcí: viděl vesnice i města, pole i lesy, východ i západ slunka, návrat skřivánků a příchod jara, setbu i žně, hříbky v lese a zrající švestky, viděl v Žatci chmel a na Mělníce vinice a v Třeboni kapry a v Pardubicích perník, ale když už mu to marné hledání trvalo rok a den, sedl si sklíčen u cesty a řekl si: „Tak to už je marné, to už snad tu slečnu Mařenku ani nenajdu.“

Bylo mu skoro do breče lítostí. Litoval slečnu Mařenku, že nedostala psaní od mládence, který ji měl raději než sebe sama; litoval šoféra Frantíka, že to jeho psaní nemůže doručit; a litoval i sebe sama, že si s tím dal takovou práci a tolik se nachodil v dešti a horku a psotě a nepohodě, a že to bylo nadarmo.

A jak tak seděl u cesty a litoval, viděl, že po té cestě jede nějaké auto. Jelo pomaličku, tak asi šest kilometrů za hodinu, a pan Kolbaba si řekl: „No, to musí být nějaká starožitná kára, že si to šine tak pomalu.“ Ale když to auto přijelo blíž, viděl, že je to, Kristova noho, krásná osmiválcová bugatka a že za volánem sedí smutný, černě oděný šofér a ve voze smutný, černě oděný pán.

A když ten smutný pán uviděl u cesty zarmouceného pana Kolbabu, kázal zastavit a řekl: „Pote, pošťáku, já vás kousek cesty svezu.“

Pan Kolbaba byl rád, protože ho po tak dlouhém putování už bolely nohy; sedl si u toho smutného černého pána a vůz se dal pomalu a smutně v pohyb.

Když tak ujeli asi tři kilometry, ozval se pan Kolbaba: „Že jsem tak smělý, pane, vy asi jedete na pohřeb, že?“

„Nejedeme,“ řekl dutým hlasem smutný pán. „Proč myslíte, že jedeme na pohřeb?“

„No,“ řekl pan Kolbaba, „protože vy, pane, ráčíte být tak smutný.“

„Já jsem tak smutný,“ povídal hrobovým hlasem ten pán, „protože mé auto tak pomalu a smutně jede.“

„No jo,“ řekl pan Kolbaba, „však pročpak vám taková krásná bugatka tak pomalu a smutně jede?“

„Protože ji řídí smutný šofér,“ pravil truchlivě černý pán.

„Aha,“ děl pan Kolbaba. „Račte dovolit, vašnosti, proč vlastně je ten pan šofér tak smutný?“

„Protože nedostal odpověď na psaníčko, které dal na poštu před rokem a dnem,“ odpověděl černý pán. „Víte, on psal své znejmilejší, ale ona mu neodepsala; tak on si myslí, že ho už nemá ráda.“

Když to pan Kolbaba uslyšel, vyhrkl: „Že jsem tak smělý, nejmenuje se váš pan šofér Frantík?“

„Jmenuje se pan František Svoboda,“ odpověděl smutný pán.

„A ta slečna se jmenuje Mařenka, že?“ ptal se dále pan Kolbaba.

Tu se ozval smutný šofér a řekl s žalostným vzdechem: „Slečna Marie Nováková se jmenuje ta nevěrnice, co zapomněla na mou lásku.“

„Aha,“ vykřikl pan Kolbaba radostně, „člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ťululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, ten makovec, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten přetrhdílo, ten splašený, ten střelený, ten trhlý, ten seknutý a ten pytlem praštěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten mrťafa, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten matěj, ten vaněk, ten kuba a ten popleta, co nám hodil do poštovní schránky to psaníčko bez známky a bez adresy? Jemine, to jsem rád, že mám tu čest vás poznat! Jak pak vám slečna Mařenka mohla odepsat, když dosud to vaše psaní ani nedostala?“

„Kde, kde je to mé psaní?“ zvolal pan šofér Frantík.

„No,“ řekl pan Kolbaba, „až mně povíte, kde slečna Mařenka bydlí, tak to psaní bude, abyste věděl, rovnou na cestě k ní. Můj ty Tondo, už rok a den nosím ten dopis v tašce a hledám po celém světě tu pravou slečnu Mařenku! Mládenče zlatá, nyčko honem a šupito, bez odkladu a kalupem mně dejte adresu té slečny Mařenky a já půjdu a doručím jí to psaníčko.“

„Nikam, pane pošťáku, nepůjdete,“ řekl pán, „alebrž já vás tam dovezu. Tak, Frantíku, teď přidat plynu a jede se k slečně Mařence.“

Jen to dořekl, přidal pan šofér František plynu, vůz sebou trhl a teď vám to, lidičky, mazal šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti kilometry, stovkou, stodesítkou, stodvacítkou, stopadesátkou, pořád rychleji, až motor zpíval, vyl, jásal a burácel samou radostí a černý pán si musel oběma rukama držet klobouk, aby mu neulítl, a pan Kolbaba se oběma rukama držel sedadla a pan Frantík křičel: „Panešef, to nám to jede, co? Sto osmdesát kilometrů! Jejdane, vždyť my už ani nejedeme, my letíme na přímý záběr ve vzduchu, helejtese, panešef, kde jsme nechali silnici! Panešef, panešef, vždyť my jsme dostali křídla!“

A když tak nějakou chvíli letěli rychlostí sto osmdesáti sedmi kilometrů, ukázala se taková pěkná bílá vesnice — namoutě, vždyť to byl Libňatov — a pan šofér Frantík povídá: „Panešef, tak bysme byli na místě.“

„Tak zastavte,“ řekl černý pán, a auto se sneslo na zem na kraji té vesnice. „Ale že ta bugatka dobře jede, co?“ liboval si pán. „A teď byste, pane Kolbaba, mohl té slečně Mařence doručit to psaníčko.“

„Snad,“ mínil pan Kolbaba „by jí pan Frantík řekl raději ústně, co v tom psaníčku je psáno. Ono tam je totiž osm pravopisných chyb.“

„Co vás nemá,“ bránil se pan Frantík, „já se jí stydím přijít na oči, protože takovou dobu ode mne nedostala žádné psaníčko. A pak,“ dodával zarmouceně, „třeba už na mne zapomněla a nemá mne už ani trochu ráda. Helejte, pane Kolbaba, ona bydlí v tamtom domečku, co má okýnka tak čistá jako studánka.“

„Tak já jdu,“ řekl pan Kolbaba, zatroubil pěkně na hubu „Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán“ a vykročil pravou nohou k tomu domečku. A tam za tím čistým okénkem seděla bledá dívka a šila si šatičky.

„Pozdrav Bůh, slečno Mařenko,“ zavolal pan Kolbaba. „To si šijete svatební šatičky?“

„Ba ne,“ pravila smutně slečna Mařenka, „to já si šiju rubáš do rakvičky.“

„Ale ale,“ řekl soucitně pan Kolbaba, „jejej, jejdanečky, jeminkote, jemináčku, jezuskote, snad to nebude tak zlé? Copak vy, slečno, marodíte?“

„Nemarodím,“ zavzdychla slečna Mařenka, „ale srdíčko mně puká žalem.“ A při tom si položila ruku na srdce.

„Pro pána krále,“ zvolal pan Kolbaba, „slečno Mařenko, počkejte ještě s tím puknutím! Že jsem tak smělý, proč vlastně vás srdce bolí?“

„Protože už rok a den,“ řekla tiše slečna Marie, „už den a rok čekám na jedno psaníčko, které nepřichází.“

„Nic si z toho nedělejte,“ těšil ji pan Kolbaba. „To já zase rok a den nosím tadyhle v tašce jedno psaníčko a nemám, komu bych je odevzdal. Víte co, slečno Mařenko, já to psaníčko dám vám.“ A při tom jí podával ten dopis.

Slečna Marie zbledla ještě víc. „Pane listonoši,“ pravila tichým hlasem, „to psaní snad není pro mne, vždyť na něm není adresa!“

„Jen se podívejte dovnitř,“ kázal pan Kolbaba, „a když to nebude pro vás, tak mně to vraťte a je to.“

Slečna Marie otevřela třesoucími se prsty ten dopis a jak jej začala číst, zrůžověly jí tváře.

„Tak co,“ ptal se pan Kolbaba, „vrátíte mně ten dopis nebo ne?“

„Nevrátím,“ vydechla slečna Marie a oči se jí zalily slzami radosti. „Pane pošťáku, vždyť to je to psaníčko, na které jsem čekala rok a den! Pane listonoši, já ani nevím, co bych vám za to dala!“

„Tak já vám to řeknu,“ pravil pan Kolbaba. „Dáte mně dvě koruny pokuty za to, že to psaní nebylo náležitě frankováno, rozumíte? Pro pánajana, vždyť jen proto s tím psaníčkem běhám rok a den, aby pošta dostala ty dvě korunky porta! Tak děkuju pěkně,“ řekl, když dostal ty dvě koruny, „a na vaši odpověď, slečno, tadyhle někdo čeká.“ A při tom zakýval na pana šoféra Frantíka, který už stál za rohem.

A zatím co pan Frantík dostával tu odpověď, sedl si pan Kolbaba s tím černým pánem a povídal mu: „Rok a den, vašnosti, jsem s tím psaníčkem běhal, ale stálo to za to: už proto, co všechno jsem viděl. To vám je taková pěkná a krásná země, ať je to u Plzně nebo u Hořic nebo u Tábora — A hele, pan Frantík se už vrací. Ona se halt ústně taková záležitost dá vyřídit rychleji nežli dopisem bez adresy.“

Pan Frantík neříkal nic, jenom mu svítily oči. „Tak jede se, panešef?“ ptal se.

„Jede se,“ řekl ten pán. „Nejdřív dovezeme pana Kolbabu na poštu.“

Pan šofér skočil do vozu, zmačkl startér a přišlápl spojku a plyn a vůz se rozjel tak hladce a lehce jako ve snu. Hned vám ručička na tachymetru ukazovala stodvacet kilometrů.

„Ale že ten vůz krásně jede,“ liboval si černý pán. „To si to tak hasí proto, že jej řídí šťastný šofér.“

A všichni šťastně dojeli, a my také.