Hříšná ruka

Slávek byl hodný chlapeček, jen někdy trochu prudký a umíněný. Ve vzteku občas udělal něco moc ošklivého. Vždycky toho pak litoval a pokaždé sliboval, že se polepší.

Jednou šel s maminkou na procházku a ve výloze u hračkáře uviděl dřevěnou trubku pomalovanou červeně, modře a žlutě. Tolik se mu líbila, že se bez ní nechtěl od výlohy hnout a chtěl, aby mu ji maminka koupila.

„To nejde, miláčku. Trubka je natřená barvou, a jakmile bys ji dal do pusy, barva by se setřela a udělalo by se ti špatně.“

Ale Slávka nepřesvědčilo nic, co maminka říkala. Chtěl trubku a jen tu trubku. Dupal nohama a křičel. A když se k němu maminka sklonila, aby mu utřela slzy, uhodil ji ručičkou ze všech sil do obličeje.

„Ale Slávku!“ zvolala maminka. „Co jsi to udělal? Nevíš, že uhodit maminku je to nejhorší, co můžeš udělat? A že po tom vždycky přijde trest?“

Slávek si to teď dobře uvědomil. Vztek ho přešel a nechal se už bez odmlouvání odvést domů. Když ho večer maminka ukládala do postýlky, nedala mu pusu na dobrou noc, nevyprávěla mu žádnou pohádku a beze slova odešla.

Slávek poznal, že se na něj maminka moc zlobí, a plakal lítostí tak dlouho, až usnul. V noci se najednou probudil a s úžasem zpozoroval, že ruka, která ráno maminku uhodila, je u samého ramene uťatá. „Ach, moje ruka, kde je moje ruka?“ naříkal chudák a rozhlížel se kolem, jestli někde neleží. Naklonil se z postýlky a hle, na zemi ležela ruka. Chtěl ji zvednout, ale nebyla to ruka, jen jeho bílá punčocha.

Měsíček svítil do pokoje jako stříbrná lampa. Slávek se podíval k oknu a najednou se mu zdálo, že za oknem visí na šňůře jeho ruka a klátí se ve větru. Rychle vyskočil z postýlky, otevřel okno a už po ruce sahal. Ale zase to nebyla ruka, jen rukavička, která tam visela, aby uschla. Smutně se díval na měsíček, jako by mu chtěl povědět, co ho trápí.

A tu se mu zdálo, že se na něj měsíček vlídně usmívá, kyne mu a volá ho k sobě. Slávek nemohl odolat. Vylezl jen v košilce na okno, a najednou byl tak lehoučký, že se vznesl jako ptáček a letěl pořád výš a výš, blíž a blíž k měsíčku.

Bylo mu v tom letu tak krásně a volně, že si přál, aby mohl létat pořád. Ohlédl se k zemi. Hluboko pod sebou viděl v bledém měsíčním světle své rodné městečko s kostelem a radnicí, dům svých rodičů mezi ostatními domy a otevřené okénko svého pokojíčku. Až nahoru k němu doléhal štěkot psů z okolních vesnic a odbíjení věžních hodin, které zrovna odbíjely dvanáct.

Při tom pohledu si vzpomněl na maminku, kterou tak rozzlobil a ublížil jí, a znovu ho přepadla taková lítost, že se dal do pláče a plakal a plakal.

Ale najednou plakat přestal, jako když utne, a uslzené oči údivem otevřel dokořán. Kolem něj se udělalo veliké jasno. Svítilo na něj tak zvláštní kouzelné světlo, jaké na zemi nikdy neviděl. A jak by taky mohl! Vznášel se totiž přímo před nebeskou branou, kterou svatý Petr právě otevřel velkým zlatým klíčem dokořán. Bylo vidět přímo do nebe, odkud ta krásná záře vycházela. Užaslý Slávek uviděl na zlatém trůnu Pánaboha a kolem něj zástup andělů s křídly, která hrála barvami jako duha.

Jeden z andělů předstoupil před trůn, zvedl vysoko malou dětskou ruku, aby ji všichni viděli, a smutně řekl: „Touhle rukou uhodilo dítě svou maminku.“

„Ach, to je moje ruka!“ zabědoval Slávek.

Všichni andělé sklonili hlavy. Jen jeden stál zpříma a Slávkovi se zdálo, jako by to byla jeho maminka. Chtěl k ní letět, ale strachy se nemohl ani pohnout.

„Kdo chce tu ruku obhájit?“ zeptal se Pánbůh.

Nikdo se neozval. Nikdo nechtěl hájit ruku, která udělala něco tak ošklivého. V nebi zavládlo hluboké ticho, takže bylo slyšet jen jemný šelest andělských křídel.

„Tak ji označte,“ řekl Pánbůh. Tu se přiblížil k trůnu jiný anděl, který držel v ruce do žhava rozpálené železo a chtěl je vtisknout na hříšnou ruku.

„Moje ruka, moje ruka,“ plakalo a naříkalo dítě, „oni chtějí spálit mou ruku.“

Vtom ale ze zástupu andělů vystoupil ten, který se podobal mamince. A když se na něj vyděšený Slávek líp podíval, poznal, že je to opravdu ona. Poklekla před Pánembohem, natáhla k němu obě ruce a úpěnlivě prosila: „Dejte mi ruku mého milého dítěte. Neubližujte jí. Vezmu jeho vinu na sebe a sama ponesu trest, který mu patří.“

Pánbůh vlídně kývl hlavou na znamení, že souhlasí. Trestající anděl přistoupil k mamince a přejel jí žhavým železem po ruce. Ale nezůstala po něm vypálená stopa. Na místě, kde se železo ruky dotklo, vykvetla krásná červená růže. A za chvíli objímal maminčinu ruku celý náramek z růží. Jejich líbezná vůně se rozlévala po celém nebi a vanula až k plačícímu Slávkovi.

Když anděl udělal, co měl, políbil šťastnou maminku na čelo a řekl: „Mateřská láska je silnější než všechny síly na zemi.“ Pak přiletěl k Slávkovi a vrátil mu ruku zpátky k ramenu. A Pánbůh na něj ze svého zlatého trůnu zvolal mocným hlasem: „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho žil a dobře se ti vedlo na zemi.“

Potom maminka vzala vzlykající dítě do náruče a snášela se s ním níž a níž.

Za pár okamžiků oba zase leželi v pokojíčku a bylo ráno. Slávek otevřel uplakané oči a maminka u něj opravdu byla. Jednou rukou ho objímala kolem krku a druhou mu stírala slzy a hladila ho po zlatých jemných vláscích.

„Maminko, moje nejmilejší maminko,“ volal Slávek. „Jak já tě mám rád! Vzala jsi můj trest na sebe a všechno jsi mi odpustila. Ale opravdu, opravdu mi ruku upal, kdyby tě ještě jednou chtěla uhodit.“