Propadlý zvon a zakleté panny

Kolem krásného zelenavého jezera, tak tichého a průzračného, že bylo vidět až na dno, se rozkládala bohatá vesnice. I ten nejchudší sedlák v ní měl tolik tolarů, že je ani nepočítal, ale rovnou je měřil na korce jako obilí. Všichni vesničané žili v hojnosti a přepychu. Stavěli si stále nádhernější domy a oblékali se stále honosněji. Jenže to velké bohatství jim zkazilo srdce. Pomalu z nich byli pyšní marnotratníci a hýřilové, kteří samou rozjíveností nevěděli, co by dělali.

Do kostela skoro nechodili. Přesto je napadlo, že jejich starý kamenný kostel na břehu jezera se pro ně ani trochu nehodí. Usnesli se, že ho dají vydláždit zlatem a pokrýt zlatou střechou. Najali dělníky. Ti vytrhali z podlahy kamenné dlaždice a vydláždili ji ryzím zlatem. Břidlicovou střechu sundali a místo ní položili střechu z čistého zlata. Ta se ve slunci třpytila a blyštěla, až oči přecházely.

Pyšným vesničanům to ale pořád nestačilo. Usmysleli si, že starý kostelní zvon nezní dost pěkně. Objednali si u nejlepšího zvonaře v zemi zvon zlatý. Nejbohatší sedláci si pro něj sami dojeli a s velkou slávou ho přivezli z města na ověnčeném voze. Tam si ho nechali na zkoušku rozhoupat a přesvědčili se, že zvoní tak krásně a zvučně, že ho bude určitě slyšet po celé zemi. Těšili se, že něčím takovým se nemůže pochlubit ani královské město.

Starý zvon hned sundali a místo něj pověsili zlatý. Den, kdy se jím mělo poprvé zvonit, chtěli vesničané okázale oslavit hostinami a zábavou.

Nejdřív se všichni sešli v kostele a zvoníkovi dali znamení, ať zvon rozhoupe. Netrpělivě poslouchali, kdy se ozve první líbezný a mohutný tón. Ale pořád bylo hrobové ticho. Několik z nich netrpělivě vyběhlo za zvoníkem. A s úžasem viděli, že zvon se mocně houpe, srdce v něm lítá sem a tam a bije do jeho stěn, ale zvon nevydá ani hlásku. Jako by nebyl ze zlata, ale ze vzduchu.

Po kostele se rychle rozneslo, že zvon nechce zvonit. Rozzlobení vesničané poručili, ať ten vzdorovitý zvon hned sundají a hodí do jezera.

Všechny ženy a dívky ze vsi obstoupily jezero, aby co nejlíp viděly, jak potrestaný zvon spadne do vody. Muži a chlapci se dívali z blízkého kopečka.

Zvoník si zavolal pomocníky a chtěl udělat, co mu radní poručili. Vtom se stal nový div. Zvon se najednou sám od sebe rozhoupal a začal zvonit. Nejdřív slabě, pak silněji a mocněji, až se nakonec rozezněl tak hrozně, že to znělo jako bouře po celé zemi. Od toho hřmotu se chvěla celá věž. Zvoník a jeho pomocníci, celí vyděšení, utíkali co nejrychleji dolů. Najednou se otřásl celý kostel od špičky věže až po základy a s hromovým rachotem se zřítil do jezera.

Voda, jindy tak tichá, se divoce zvířila a zpěnila a svými vlnami smetla všechny dívky a ženy, které stály ztuhlé hrůzou jako kamenné sochy na břehu, a pohřbila je ve svých hlubinách.

Místo zábavy se vsí rozléhal pláč. Nádherné domy sedláků byly napůl pobořené. Jen pár chudších chaloupek, ve kterých žilo několik poctivých lidí, zůstalo celých. Teprve teď vesničané pochopili, jak špatně dělali, když žili tak pyšně a zahálčivě. A umínili si, že dobrými skutky a pilnou prací napraví, čím se provinili.

Slovo dodrželi a polepšili se. Ještě dlouho, dlouho ale každou noc o půlnoci zaznívaly z jezera smutné tóny zlatého zvonu. Doprovázel je tesklivý zpěv zakletých žen a dívek. Vznášely se nad jezerem v bílých šatech z mlhy nebo jako bludičky a volaly, aby je někdo vysvobodil. V tu dobu se nikdo, ani ten nejchudší, neodvážil jít kolem jezera.

Teprve když všichni ti, kdo se tak těžce provinili, odešli na hřbitov pod zelený drn a na jejich místě žilo a pracovalo šlechetnější pokolení, umlkly žalostné zvuky zlatého zvonu a zakleté nešťastnice našly ve vodní říši věčný pokoj. Od té doby se v jezeře za jasných nocí jen klidně třpytí hvězdy.