Krakonoš a macecha

Františkovi umřela maminka, když mu byly teprve čtyři roky. Za rok měl zase maminku, ale nevlastní – macechu. A ta už nebyla tak hodná jako jeho pravá maminka.

Nesmíme si myslet, že každá macecha je na nevlastní děti zlá. Kdepak, mnohá se snaží být jim opravdovou maminkou, protože je jí líto, že tak brzy osiřely. Františkova macecha byla zpočátku taky laskavá. Ale když se jí po dvou letech narodila dcerka Bětuška, její vlídnost zmizela a František jí začal vadit.

Proč? pomyslíte si. Mohla mít radši Bětušku, protože to bylo její vlastní dítě, ale Františkovi přece nemusela dávat najevo, že ho nemá ráda. To jistě nemusela a neměla. Jenže Františkova macecha byla lakomá. Moc ji mrzelo, že chlapec jednou zdědí pěkný domek s kouskem pole a zahrádkou, který měla jeho maminka po svých rodičích.

„Kdyby nebylo Františka,“ myslela si, „dostala by domek Bětuška.“ Ta myšlenka jí nedala pokoj den co den, a tak si zvykla vidět ve Františkovi jen překážku Bětuščina štěstí. Podívejte se, jak umí lakota člověka zaslepit!

Dokud žil tatínek, macecha si na chlapce nic nedovolila. Ale když za pár let tatínek umřel, měl to František těžké. Macecha se na něj ani neusmála, Bětušce dávala lepší sousto i hezčí šaty a Františka pořád jen za něco plísnila. Chudák se někdy naplakal, ale nepomohlo to.

Sousedé ale viděli, jak macecha se sirotkem zachází. Měli jí to za zlé a často se Františka zastávali. Hodné sousedky ho zvaly k sobě, daly mu něco dobrého nebo mu darovaly šaty po svých dětech. Maceše to bylo trnem v oku a Františka měla ještě míň ráda.

Nakonec se rozhodla, že se ho zbaví. Dlouho přemýšlela, jak to udělat, aby sousedé nic nepoznali. Pak ji napadlo, jak si myslela, něco chytrého. Odvede Františka daleko za hory k jednomu cizímu sedlákovi, který hledal pasáčka. Tam ho nechá ve službě, aby se domů už nevrátil. A sousedům řekne, že chlapec někam utekl a ona neví kam.

Od té doby se chovala jinak. Byla na Františka milá, jak ještě nikdy předtím, aby jí věřil. Chlapec z toho měl velkou radost a moc se snažil, aby si její zdánlivou lásku zasloužil.

„Vidíš, Františku,“ řekla mu macecha jednoho dne, „kdybys byl vždycky takhle hodný, nikdy bych tě nemusela plísnit. Protože jsi teď tak poslušný, udělám ti radost. Pozítří tě vezmu s sebou k tetě, která bydlí daleko za horami. Teta je moc hodná. Psala mi, že pro tebe chystá spoustu krásných dárků. Půjdeš se mnou rád?“

František radostně přikývl. Vždyť od tatínkovy smrti nebyl skoro ani za vesnicí. Už se těšil na den, kdy půjde k hodné tetě.

V určený den přivedla macecha starou Voršilu, aby jí zatím pohlídala malou Bětušku, a vydala se s Františkem na cestu.

Voršila byla nevlídná stařena. Hloupí lidé o ní povídali, že umí čarovat. Macecha se na ni mohla spolehnout, že nikomu neprozradí, kam se chlapec poděl, až se budou sousedé ptát. Voršila totiž za peníze udělala cokoli.

Když vyšli z domku, obešli zahrádku a šli po pěšince za vesnici, protože macecha nechtěla, aby je někdo viděl. Každé vesnici, kterou měli projít, se vyhnuli. Nakonec došli do hor. Šli po příkrých stráních, scházeli do hlubokých údolí a zase stoupali nahoru. Údolí i stráně byly porostlé lesy. František byl z takové cesty brzy unavený, ale nic neříkal, protože se těšil na tetiny dárky.

Když se ale blížil večer, už nemohl dál a dal se do pláče. Macecha ho utěšovala, že už budou brzy u tety. František se sebral a šel dál.

Slunce se sklánělo k západu. Macecha se na chvíli zastavila. Zdálo se, že je taky unavená.

„Mám velkou žízeň,“ řekla chlapci. „Sedni si tady na chvilku. Já půjdu jen kousek támhle, vím, že je tu blízko studánka.“

František si sedl na velký kámen a čekal, až se macecha vrátí.

Jenže macecha studánku nenašla. Šla kousek dál a pak ještě kousek, a když se chtěla vrátit, pěšinka byla pryč. Kam se podívala, všude stály stejné smrky a stejné balvany. Udělala deset kroků a byla zase u téhož pařezu. Pak dalších deset – a zase u něj. Netušila, že ji vodí Krakonoš, kterému na svatojánský večer patří celé hory. Slunce zapadlo a v lese byla za chvíli úplná tma.

„Františku! Františku!“ volala macecha, ale odpovídala jí jen ozvěna. A najednou se jí sevřelo srdce. Vždyť tam někde sedí na kameni malý kluk a je sám v tmavém lese. Celou noc bloudila, volala a bála se – o sebe i o něj.

František mezitím čekal na kameni. Čekal hodinu, ale macecha nepřicházela.

„Maminko, maminko!“ volal, ale nikdo se neozýval. Jen ozvěna mu vracela jeho vlastní slova. František se dal do pláče a šel tam, kam macecha odešla. Ale nikde neviděl ani studánku, ani macechu. Chudák se strachy třásl a nahlas naříkal.

Co teď? Kam se má vrtnout? Vrátil se ke kameni a zkoušel najít cestu, kudy sem s macechou přišel. Ale ve tmě to nešlo. A navíc macecha nešla rovnou cestou, ale vodila ho po kamenitých stezkách, které se křížily sem a tam.

František byl unavený, ale přesto dlouho chodil po stráních a údolích. Doufal, že najde chaloupku, kde by mohl poprosit o nocleh. V horách ale bylo pusto a nikde nesvítilo žádné světýlko. Přesto se nezastavil a šel pořád jedním směrem. Doufal, že se mu snad podaří dojít do roviny.

Za chvíli přišel k vysokému kopci. Nerozmýšlel se a začal stoupat nahoru. Kopec byl ale moc vysoký a příkrý a František několikrát upadl. Byl celý udýchaný a unavený, ale rozhodl se, že vyleze až nahoru, protože si myslel, že pak už půjde cesta snadněji.

Po dlouhé době se dostal nahoru. Ale co to? František se až lekl a zakryl si oči, protože ho oslnilo jasné světlo. Byla tu nádherná zahrada plná nejrůznějších stromů a květin. Takové František ještě nikdy neviděl. A ti krásní ptáčci se zlatým peřím! Zpívali tak krásně, že chlapec hned zapomněl na strach. Cestičky byly vysypané perlami. Kolem stromů a záhonků rostla tráva – ale jaká tráva! Byla jasně zelená a lístky měla po okrajích zdobené krásnými vlnkami.

Byl to opravdu div, že se Františkovi nelíbily ani krásné květiny, ani ovoce tolik jako ta travička. Nic jiného skoro ani neviděl. A jak se na ni díval, zatoužil utrhnout si lístek. Jen jeden jediný lístek.

„Vždyť je tu té travičky tolik,“ myslel si. „Zahradník by mi určitě nic neřekl, co by mu záleželo na jednom lístku! Ale bude lepší, když zahradníka poprosím, aby mi jeden lístek dal.“

A tak šel dál do zahrady, jestli někde neuvidí zahradníka. Celá zahrada byla jasně osvětlená, ale nikdo by nedokázal říct, odkud to světlo jde. František chvíli šel a viděl další a další rostliny, jednu krásnější než druhou, ale konce zahrady nedošel. A nebyla tu ani živá duše.

Nakonec to František nevydržel, sehnul se a utrhl jeden lístek té podivné travičky.

A div se dějte! Jakmile lístek utrhl, zmizelo světlo, zmizela zahrada, zmizelo všechno. František stál v černé tmě na vysoké stráni a v prstech držel podivný lístek. Ta změna ho samozřejmě překvapila, ale vůbec se nebál. Klidně šel dál směrem, který si vybral, a neznámé krajiny se nelekal.

Bylo mu tak veselo, že se dal do zpěvu. Bylo mu jedno, jestli cestu domů najde, nebo ne. Jeho veselý zpěv se nesl daleko po horách.

Za chvilku sešel do roviny. Jak se divil, když uviděl, že po celé krajině na kopcích hoří ohně! Nevěděl, že zítra je svátek svatého Jana a že dnes večer pálí mládež svatojánské ohně.

Rozhlédl se a zamířil k nejbližšímu ohni. Za chvíli tam byl. Stál tu zástup kluků a holek, a když uviděli neznámého chlapce, seběhli se k němu.

„Kde ses tu vzal, chlapče?“ volali jeden přes druhého. „Odkud jsi a kam jdeš?“

František jim sotva stačil odpovídat. Řekl jim, odkud je a že ho macecha vedla k tetě a v lese se mu ztratila.

„To to máš domů daleko,“ řekla jedna z dívek, když slyšela, z jaké vesnice František je. „Jestli chceš, pojď se mnou a přespíš u nás.“

„Ne, pojď se mnou,“ řekla jiná.

„Kdepak, půjde se mnou!“ zvolal jeden z mládenců.

„Zpátky!“ ozval se mužský hlas a ke skupince přistoupil statný myslivec. „Vy tady budete dovádět do půlnoci, a chlapec je unavený a potřebuje si odpočinout. Pojď se mnou, chlapče. Do myslivny to není daleko, tam se pohodlně vyspíš.“

Než se František vzpamatoval, už šel s myslivcem, který ho vedl za ruku. Za chvíli přišli do myslivny, která stála na kraji velkého lesa.

Myslivcova žena dala chlapci večeři a pak mu ustlala pohodlnou postel. Ráno dostal trochu peněz a jídlo na cestu a šel dál k domovu. Podivný lístek měl pečlivě schovaný.

Každý, kdo ho potkal, se s ním dal do řeči, ptal se ho, kam jde, a ochotně mu ukázal cestu. Hlídač, který hlídal ovoce u cesty, mu dal pár jablek a hrušek. Jeden pán mu dal několik krejcarů. František byl tak šťastný jako ještě nikdy.

Odpoledne přišel domů. Macecha byla doma teprve chvíli – celou noc bloudila lesem, ráno ji teprve jeden uhlíř vyvedl na cestu a ona doběhla domů celá uštvaná, poškrábaná od ostružin a s hlavou plnou strachu, co bude s chlapcem. Když Františka uviděla ve dveřích, zůstala stát jako socha. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala. Pak ze sebe vysypala, jak byla zvyklá:

„Ty jeden kluku! Kam jsi mi včera utekl? Co jsem si kvůli tobě vytrpěla –“

Ale víc už neřekla. Chtě nechtě se musela na chlapce vlídně usmát – jako by jí úsměv na tváři vykouzlil někdo jiný.

Stará Voršila to všechno viděla. Zavolala macechu ven a řekla jí: „Tak tohle jste krásně vyvedla! Na svatojánský večer dovolí Krakonoš dětem, které to potřebují, aby si v jeho zahradě utrhly lístek kouzelné travičky. Říká se jí štěstík. Často jsem o tom slýchala, ale nevěřila jsem tomu. Teď vím jistě, že kluk večer zabloudil do Krakonošovy zahrady a utrhl si tam takový lístek. Proto se dostal šťastně domů, proto je tak veselý a proto jste na něj nemohla ani zvýšit hlas. Ano, štěstík má kouzelnou moc. Jestli kluk ten lístek neztratí, bude šťastný až do konce života a nikdo mu nebude moct ublížit. Jak vás mohlo napadnout vést ho do hor zrovna v ten den?“

„Vždyť jste mi to sama radila,“ zlobila se macecha. „Tak teď se postarejte, ať to napravíte.“

„Však já to napravím,“ řekla Voršila. Pak přistoupila k chlapci a řekla: „Františku, vím, že jsi v horách něco našel. Ukaž mi to.“

František chvilku váhal, ale pak jí podivný lístek ukázal.

„Ale, ty jsi našel jenom ten lístek?“ přetvařovala se Voršila, jako by jí na něm nezáleželo. „To asi nebude pravda, určitě jsi našel něco lepšího.“

„Ne, našel jsem jenom ten lístek,“ ujišťoval ji chlapec.

„Jdi, jdi, tomu nevěřím,“ usmívala se Voršila. „Takový lístek nestojí ani za to, abys ho zvedl ze země. Ale ukaž mi ho, je to zvláštní lístek.“

A už natahovala ruku, aby mu lístek vzala. Ale Františkovi jako by něco pošeptalo: „Nedávej lístek z ruky.“ Hned od Voršily ustoupil a řekl: „Ne, ten lístek nedám nikomu.“

„Vždyť nechci, abys mi ho dal, hlupáčku,“ řekla Voršila. „Jen mi ho půjč, chci se na něj jenom podívat.“

„Ani ho nepůjčím,“ nedal se chlapec.

„Tak mi ho musíš dát!“ vykřikla Voršila a chytila ho, aby mu lístek vytrhla. František se jí ale vysmekl a vyběhl ven.

Smutně šel za vesnici. Tam uviděl stařenku, která seděla na mezi u cesty.

„Synáčku,“ řekla mu, „jeden pán mi dal minci a ta mi tady upadla do prachu. Podívej se, jestli bys ji nenašel. Já už špatně vidím.“

František jí rád pomohl a za chvilku stařence podal minci, kterou našel.

„Protože jsi tak hodný, něco ti povím,“ řekla stařenka. „Vím, že jsi včera v Krakonošově zahradě našel kouzelný lístek. Ten lístek nikomu nedávej a dávej dobrý pozor, abys o něj nepřišel. Jinak by se ti vedlo zle a šťastný by byl někdo jiný. Teď se vrať domů. Macecha ti neublíží.“

Sotva stařenka domluvila, uviděl František, že přichází Voršila. Zlostně mu pohrozila a spěchala stejnou cestou do hor, kudy včera šel s macechou. Neznámá stařenka se za chvíli zvedla a šla za ní.

František se vrátil domů. Macecha se na něj ani nepodívala, protože věděla, že by se na něj zase musela usmát, i kdyby nechtěla. Věděla, že jí chlapec lístek nedá, a tak se ho ani neptala, kde ho našel. O to netrpělivěji čekala, až se vrátí Voršila.

A kde byla Voršila? Šla do hor utrhnout si v Krakonošově zahradě štěstík. Slíbila, že přinese dva lístky: jeden pro sebe a druhý pro macechu.

Ale Voršila se druhý den nevrátila. Uběhly tři dny, uběhl týden – a Voršila nikde.

Macecha už o ni měla strach. A tak se jednoho dne ráno vydala do hor, aby ji hledala. Dlouho ji hledala marně, až konečně na vysokém kopci uviděla, jak se z lesa vypotácela Voršila. Šaty měla roztrhané, vlasy plné jehličí, ruce poškrábané od ostružin a byla celá vyhladovělá. Týden bloudila po horách – kudy šla, tudy se jí cesta zamotávala, a zahradu nenašla. V ruce svírala dva zmačkané lístky, které utrhla někde u cesty. Jakmile ale vyšla z lesa, lístky jí v dlani uschly a rozpadly se na obyčejné seno.

„Už nikdy!“ vzdychala Voršila celou cestu dolů. Hned druhý den si sbalila uzlík a odstěhovala se k příbuzným na druhý konec kraje. Do vesnice se už nikdy nevrátila.

Macecha nikomu neřekla, co v horách viděla. Ale čím déle o všem přemýšlela, tím víc poznávala, jak ošklivě se chovala k chudákovi sirotkovi, který se jí snažil splnit každé přání. A když si vzpomněla na tu noc, kdy ho volala tmavým lesem a bála se o něj, pochopila, že ho má vlastně ráda. Vlídnost, kterou k němu zpočátku cítila jen kvůli štěstíku, se brzy změnila v upřímnou mateřskou lásku.

Františka štěstí neopouštělo. Když vyrostl, vyučil se řemeslu. Všude se mu dařilo a každý, kdo ho poznal, si ho oblíbil. Možná to způsobil lístek štěstíku, který František schovával jako drahý poklad. Ale hodně k tomu jistě přispěly i jeho dobré vlastnosti, pro které ho měl každý rád. Byl ke každému přívětivý a pomáhal lidem radou i skutkem, kdykoli to bylo potřeba. A i když se mu tak dařilo, nikdy nezpyšněl.

I ve světě, kam se vydal na zkušenou, se mu vedlo dobře. Zdokonalil se v řemesle a ušetřil si hodně peněz. Žádný mistr ho nechtěl pustit a každý mu sliboval větší mzdu, jen aby u něj zůstal déle.

Ale všude dobře, doma nejlíp. Když František cestování omrzelo, vrátil se do kraje, kde prožil dětství. V rodné vesnici si zařídil vlastní dílnu a brzy z něj byl zámožný mistr.

Na macechu nezapomněl, a nikdy jí neoplácel, co mu kdysi udělala. Když už nemohla pracovat, vzal si ji k sobě a staral se o ni jako opravdový hodný syn. Domek po rodičích daroval Bětušce, protože sám už měl dost.

Macecha mu za všechno často srdečně děkovala a nejednou si zaplakala, když si vzpomněla, jak ošklivě se k němu kdysi chovala.