Krakonoš a kouzelný kolovrat

Paní Milevská byla chudá vdova. Kromě malé dřevěné chaloupky neměla nic. Živila se předením na kolovratu: bohatší hospodyně jí nosily len a ona jim z něj předla nitě a přízi.

Vydělávala obvykle tak málo, že sotva uživila sebe a svého jediného synáčka Petříka. Byl to hodný chlapec, protože maminka moc dbala, aby ho dobře vychovala. Petřík si se zlobivými kluky hrát nesměl, ale ani na hraní neměl moc času. Když nebyl ve škole, chodil do lesa na dříví nebo pásl kozy. Rád by si občas pohrál, ale viděl, jak těžko maminka vydělává na chleba pro oba, a tak jí rád pomáhal.

U souseda Dolana to bylo úplně jinak. Měl sice chalupu, ale často neměl ani na jídlo a skoro každému dlužil, protože moc utrácel a málo pracoval. Jeho žena na tom byla stejně. Jejich synka Karla znali všichni jako velkého rošťáka. Místo do školy se toulal po lese a byl tak zlobivý, že nešetřil ani malé ptáčky a vybíral jim vajíčka z hnízd. Hajný ho z lesa často vyháněl a stěžoval si i jeho rodičům. Ti ale synáčkovi dovolili skoro všechno a nikdy ho nepotrestali. A tak si Karel na zlobení zvykl a zdálo se, že se nikdy nepolepší.

Petr se s Karlem nikdy nekamarádil, protože věděl, že by to maminku mrzelo. A Karel mu nikdy nic dobrého neudělal. Proto se mu Petr vyhýbal.

Jednoho dne šel Petr jako obvykle do lesa na dříví. Pilně sbíral suché větve, a když měl plnou náruč, skládal je na hromádku. Najednou po něm někdo hodil smrkovou šišku. Petr se ohlédl, ale nikoho neviděl. Sbíral dál, ale za chvíli ho zase trefila šiška. A nakonec se nad Petrem ozval škodolibý smích.

Petr se podíval nahoru a uviděl Karla. Seděl na stromě mezi větvemi a házel po něm šišky.

„To jsi ty, Karle?“ řekl Petr mrzutě. „Mohl jsem si myslet, že po mně házíš zrovna ty. Teď mě ale nech, musím si pospíšit, abych nasbíral hodně dříví.“

„Ty jsi pracovitý jako mravenec,“ posmíval se Karel, když slezl ze stromu.

„Pracovat musím,“ odpověděl Petr, „protože jsme chudí. Ty to máš jinak, ale věř mi, že by bylo lepší, kdybys taky něco dělal. Práce je užitečnější než lenošení.“

„No jasně, pro toho, kdo nemá co jíst,“ smál se Karel. „Nebo mi snad řekneš, že se máš líp než já? Podívej, támhle na stromě je hnízdo. Škoda, že jsem ho neviděl dřív. Ještě tam vylezu.“

„Snad neublížíš ptáčkům, Karle?“ řekl Petr.

„Co je ti po tom?“ odsekl Karel. „Bude tě to snad bolet, když to hnízdo shodím?“

„Nedělej to, Karle,“ prosil Petr.

„Tebe snad poslouchat nebudu!“ smál se Karel. „Hleď si svého dříví.“

„Nepustím tě na strom,“ řekl Petr.

„Ty že mě nepustíš?“ vysmál se mu Karel. „Jen se opovaž ke mně přiblížit!“

Petr se přesto postavil ke stromu, aby rošťákovi zabránil vylézt nahoru. Karel byl ale silnější. Odstrčil Petra tak, že upadl do mechu, a už lezl na strom.

V tu chvíli ho ale někdo chytil za límec a stáhl ho dolů. Byl to myslivec. Zřejmě celou dobu Karla pozoroval a slyšel, co si s Petrem povídali. Jeho zamračený obličej Karlovi nevěštil nic dobrého.

„Tak ty vybíráš ptáčkům hnízda, ty jeden darebo?“ zahřměl myslivec a držel Karla za límec tak pevně, že se nemohl ani hnout. „Víš, co je to za ptáčka, co tam sedí na vajíčkách? Za pár dní by se z nich vylíhla mláďata a celé léto by tady v lese zpívala. A ty bys je shodil na zem jen tak pro legraci?“

Karel začal fňukat, ale myslivec ho pustil teprve tehdy, když viděl, že Karel už nebrečí ze vzteku, ale že se opravdu stydí.

„A teď ti něco povím,“ řekl myslivec. „Jestli tě v lese ještě jednou chytím u hnízda, budeš to se mnou mít zlé! Pamatuj si to! Teď můžeš jít.“

Karel utíkal domů, co mu nohy stačily, a Petr se celý polekaný díval na přísného myslivce.

„Ty se mě bát nemusíš, Petříku,“ řekl myslivec. „Slyšel jsem, co jsi Karlovi říkal, a vím, že jsi hodný kluk. Říkal jsi, že jste chudí. Máš tátu?“

„Nemám,“ odpověděl Petr smutně. „Umřel už dávno.“

Myslivec se ptal dál. Petr mu vyprávěl, čím se maminka živí, a ukázal mu domek, ve kterém bydleli. Z lesa byl dobře vidět.

„Protože jsi byl tak statečný a chtěl jsi ptáčky ochránit před Karlem,“ řekl myslivec, „přinesu ti zítra pěkného ptáčka. Přijdu k vám brzy ráno.“

Pak odešel zpátky do lesa. Petr nasbíral dost dříví a vrátil se domů. Hned mamince vyprávěl, co mu neznámý myslivec slíbil a co udělal Karlovi. Maminka ho pochválila, že chtěl ochránit ptáčky, a připomněla mu, ať se s Karlem nikdy nekamarádí.

Druhý den ráno myslivec opravdu přišel. Nesl pěknou klec a v ní krásného ptáčka, jakého Petr ještě nikdy neviděl. Měl peří nádherných barev a zpíval tak krásně, že by ho každý poslouchal celý den.

Petr myslivci děkoval a děkovala mu i paní Milevská. Myslivec se s ní dal do řeči a vyptával se jí na leccos.

„Vidím, že moc pilně pracujete,“ řekl potom. „Neškodíte si tou dřinou na zdraví?“

„Jinak to nejde, milý pane,“ odpověděla vdova smutně. „Pracovala bych ještě víc, kdybych mohla. Nemocná jsem zatím nebyla, ale dneska se cítím nějak slabá. Snad mi bude brzy líp.“

Myslivec se chystal k odchodu. Petřík i maminka mu ještě jednou děkovali za krásného ptáčka. Myslivec ale všechny díky odmítl a řekl: „Buď hodný, Petříku, a poslouchej maminku. Brzy se zase zastavím.“

Petřík se nemohl vynadívat na ptáčka, který vesele poskakoval v kleci a zpíval. Jeho radost se ale brzy změnila ve smutek, když maminka začala naříkat, že ji všechno bolí. Musela přestat pracovat a lehla si.

Petřík moc plakal, i když ho maminka utěšovala, že jí snad bude brzy líp.

„Půjdu pro doktora, maminko,“ řekl Petřík.

„Jak tě to může napadnout, dítě?“ řekla maminka. „Víš přece, jak chudě žijeme. Mám sice nějaké peníze, ale kdybychom je dali za léky – a myslím, že by ani nestačily –, za co bychom potom koupili chleba?“

Petřík uznal, že maminka mluví pravdu. Smutně sklonil hlavu a po tvářích mu kanuly velké slzy.

Mamince se ale přitěžovalo. Petřík u její postele bděl celou noc a ráno jí bylo ještě hůř. Paní Milevská se totiž moc trápila, jak se s chlapcem uživí, když bude dlouho nemocná, a to jí nemoc ještě zhoršovalo.

Petřík byl po probděné noci tak unavený, že když seděl u maminčiny postele, pomalu mu klesla hlava na prsa a usnul.

Za chvíli zavrzaly dveře a Petr se probudil. Do světnice vešel cizí pán. Petřík ho uctivě pozdravil a divil se tak vzácné návštěvě.

„Jsem doktor,“ řekl pán, „a slyšel jsem, že je tvoje maminka nemocná. Stůně dlouho?“

„Od včerejška,“ řekl Petřík. „Ale –“ dodal a zakoktal se, „my – nemáme peníze.“

„Nemusíš mi platit penězi,“ řekl doktor. Pak přistoupil k nemocné, která před chvílí usnula.

„Je to vážná nemoc,“ řekl potom. „Tvoje maminka se moc dře a to jí podkopává zdraví. Nemoc může trvat dlouho.“

„Ale je přece naděje, že se uzdraví?“ zeptal se Petr.

„Naděje je,“ odpověděl doktor. „Mám tu lék, po kterém by se tvoje maminka určitě uzdravila. Jenže ty jsi říkal, že nemáš peníze, a můj lék je moc drahý. Možná přece jen máš něco, co bys mi za něj mohl dát. Ale, ty máš krásného ptáčka – ten by mého synáčka moc potěšil. Tak to je snadné: dej mi ptáčka a já ti dám lék.“

Petřík se zarazil. „Milý pane,“ řekl nesměle, „toho ptáčka jsem dostal od neznámého myslivce, který slíbil, že nás brzy navštíví. Určitě by ho moc mrzelo, kdyby viděl, že si jeho dárku nevážím. Vezměte si za lék něco jiného.“

„Nic jiného nechci. Vždyť, jak vidím, nic jiného nemáš. Chceš snad, aby maminka dlouho stonala?“

„To ne, pane! Když nechcete nic jiného, vezměte si ptáčka,“ řekl rychle Petr. „Mám ho moc rád, ale za maminčino zdraví bych dal všechno. Doufám, že se na mě myslivec nebude zlobit, až mu povím, co jsem za ptáčka dostal.“

Sundal klec ze zdi a podal ji doktorovi. Doktor mu dal malou lahvičku s lékem, vzal klec a hned odešel.

Petříkovi vyhrkly slzy, když se podíval na místo, kde ještě před chvílí visela klec. Ve světnici mu bylo smutno, když tu nezpíval jeho milý zpěváček. Ale jakmile se podíval na lahvičku s lékem, na svou lítost hned zapomněl.

Za chvíli se maminka probudila. Nejdřív se podívala na zeď, kde dřív visela klec.

„Kde je ptáček, Petříku?“ zeptala se.

„Maminko, ptáčka jsem dal doktorovi,“ řekl Petr. „A dostal jsem od něj lék, po kterém se uzdravíš.“

„Ty moje hodné dítě,“ řekla maminka. „Tys dal doktorovi svého krásného ptáčka? To jsi neměl dělat.“

„Proč ne, maminko?“ řekl Petr. „Copak by mi měl být ptáček milejší než vaše zdraví? Tady je ten lék. Vezměte si ho, ať jste brzy zdravá.“

Maminka spolkla lžičku léku, kterou jí Petr nalil, a hned cítila, že je jí líp. Druhý den už mohla vstát z postele.

„Maminko, dneska ještě nepracujte,“ prosil Petr, když viděl, že si maminka sedá ke kolovratu. „Mohlo by vám to ublížit.“

„Ale ne,“ řekla maminka, „cítím se úplně zdravá.“

Sedla si ke kolovratu a pracovala jako dřív.

„Vidíte, maminko, že jsem udělal dobře, když jsem ptáčka vyměnil za lék,“ řekl Petr. Maminka se usmála a dala mu pusu.

Za několik dní přišel myslivec. Petřík se ho skoro lekl.

„Odpusťte mi, hodný pane,“ řekl. „Maminka byla nemocná a já jsem ptáčka vyměnil za lék, po kterém se uzdravila.“

„Já vím, Petříku,“ usmál se myslivec. „Ale nemysli si, že se na tebe zlobím. Naopak, mám radost, že máš maminku tak rád. A neboj, ptáčka budeš mít zase.“

Myslivec vyšel ven a přinesl do světnice klec, kterou Petr dobře znal. Ptáček v ní vesele poskakoval.

„Můj milý ptáček!“ zvolal Petřík. „Kde jste ho našel, pane?“

„Doktorova chlapce ptáček nebavil,“ vyprávěl myslivec. „Dali ho jednomu chudému klukovi a ten ho nesl na trh prodat. Náhodou jsem tam byl, hned jsem ptáčka poznal, koupil jsem ho a nesu ti ho.“

„Moc vám děkuju, hodný pane!“ zvolal Petřík radostně.

„A vy už jste úplně zdravá?“ zeptal se pak myslivec Petrovy maminky.

„Zaplaťpánbůh, už je mi zase dobře,“ odpověděla. „Teď musím pracovat ještě pilněji než dřív, abych dohnala, co jsem zameškala.“

„Jen se moc nedřete,“ řekl myslivec. „I vám jsem něco přinesl, abyste se nemusela tolik namáhat. Jdi do síně, Petříku, postavil jsem tam nový kolovrat.“

Petřík vyšel ven a za chvilku přinesl kolovrat.

„Ten kolovrat vám ušetří spoustu práce,“ řekl myslivec. „Zkuste hned, jak se na něm přede.“

Vdova myslivci srdečně děkovala, ale ten hned odešel, aby nemusel poslouchat díky.

„Jak by mi mohl kolovrat ušetřit práci?“ myslela si paní Milevská, když si nový kolovrat chystala. „Jde sice lehčeji než ten můj, ale na práci to sotva bude znát.“

Za chvíli ale poznala, že to není obyčejný kolovrat. Příze rychle přibývalo, ale lnu neubývalo.

„Podívej, Petře, jaký vzácný dar,“ řekla maminka. „Teď už se budeme mít dobře. Budu příst pro sebe a přízi budeme prodávat.“

Nejdřív ale hospodyním upředla všechnu přízi z lnu, který jí přinesly.

Sousedka Dolanová viděla, že myslivec šel k Milevským už dvakrát. Chtěla vědět proč, a tak k paní Milevské přišla jakoby na návštěvu, i když spolu nikdy nekamarádily. Paní Milevská hned přestala příst, ale Dolanová si všimla nového kolovratu a chtěla si zkusit, jak se na něm přede. Hned poznala, že to není obyčejný kolovrat. Sousedce ale nic neřekla, jako by si ničeho nevšimla, a za chvíli zase odešla domů.

Ještě ten den spěchala do města k soustružníkovi, který vyráběl kolovraty, a dlouho s ním potají mluvila. Druhý den poslal mistr do vesnice tovaryše. Ten chodil od domku k domku a ptal se, jestli někdo nepotřebuje něco opravit. Přišel i k paní Milevské a hned si všiml nového kolovratu. Přistoupil k němu a dobře si ho prohlédl. Paní Milevská netušila, proč si ho tak prohlíží.

Když se tovaryš vrátil domů, hned se dal do práce a brzy vyrobil úplně stejný kolovrat, jako měla paní Milevská. Večer ho donesl Dolanové, která si ho objednala a dobře zaplatila.

Dolanová měla zlý úmysl. Když druhý den sousedka odešla do vsi odnést hospodyním přízi, přišla Dolanová k Milevským a poprosila Petra, aby jí došel do krámu, protože prý její Karel není doma. Jenže Karel doma byl. Jakmile viděl, že Petr odešel, vzal nový kolovrat a přinesl ho k Milevským do světnice. Dolanová mu dala sousedčin kouzelný kolovrat a Karel ho odnesl domů.

Petr se za chvíli vrátil a vůbec netušil, co se mezitím stalo. Ani maminka nic nepoznala, protože kolovrat, který jí Dolanová vyměnila, vypadal úplně stejně jako ten její. A lnu zase neubývalo a příze hodně přibývalo.

Dolanová doma odstrčila svůj starý kolovrat do kouta a začala příst na novém. „Teď budeme brzy bohatí,“ řekla a Karel se smál, jak Petra ošidili.

Druhý den Dolanová prodala všechen len, protože jí na pořád stačil malý kousek. A u Dolanových nastaly zlaté časy. Utráceli mnohem víc než dřív, až se tomu všichni divili.

Dolanová předla jen chvilkami. Proč by se namáhala, když jí příze přibývalo tak rychle! Přízi ukládala na půdu a chtěla ji prodat, až jí bude mít velkou zásobu.

Po delší době, když už měla příze opravdu hodně, nabídla ji na prodej. Za několik dní přijel do vsi továrník, který skupoval len a přízi. Dolanová ho hned zavolala, aby od ní přízi koupil.

Zavedla továrníka na půdu, aby mu ukázala svou zásobu. Jak se ale lekla, když uviděla, že z toho, co ještě včera byla příze, je hromada pavučin! Továrník se na Dolanovou pořádně rozzlobil, že si z něj dělá blázny, a odjel.

Paní Milevská netušila, co se stalo. Nevěděla, že to byl Krakonoš, kdo u ní byl dvakrát jako myslivec a jednou jako doktor, a že teď potrestal její zlou sousedku. Kolovrat, který jí Dolanová podstrčila, dostal v jejích rukou stejnou kouzelnou moc, jakou měl ten předchozí.

Dolanová teď neměla ani len, ani přízi, ani peníze. Dolanovi totiž spoléhali na kouzelný kolovrat, utratili zbytečně spoustu peněz a zadlužili se ještě víc. A tak nezbylo nic jiného než dluhy poctivě splácet. Dolanová vytáhla z kouta svůj starý kolovrat a od rána do večera přadla. Dolan musel chodit na práci k sedlákům. A Karel? Ten se do lesa sám bál, protože si pamatoval přísného myslivce. Jednou ale šel s Petrem na dříví – a zjistil, že ve dvou to jde rychleji a je to i zábava. Od té doby chodili spolu, a když Karel uviděl hnízdo, jen se na něj z dálky díval a poslouchal, jak tam pípají mláďata.

Petr žil s maminkou šťastně a spokojeně. Díky kolovratu zbohatli. Když maminka zestárla a už nemohla pracovat, kouzelný kolovrat svou moc ztratil. Byl zřejmě určený jen pro hodnou paní Milevskou. Ptáček se jednoho dne začal v kleci trápit a stýskat si, a tak ho Petr pustil na svobodu. Od té doby mu každé jaro zpíval na stromě před chalupou.

Petr byl teď zámožný muž. Maminku měl pořád moc rád a nosil ji na rukou, a proto se mu dobře vedlo. Neznámého myslivce už nikdy neviděli, ale často na něj vzpomínali.