Zlatá dcerunka

Za vesnicí stála malá chaloupka. Bydlel v ní tatínek s maminkou a jejich malá, roztomilá holčička. Říkali jí zlatá dcerunka.

Jednou ráno odešel tatínek hodně brzy do práce. Musel pilně pracovat, aby rodinu uživil. Maminka se taky snažila, jak mohla, a hned jak tatínek odešel, pospíchala do chléva podojit kozy, aby měla mléko do kávy.

Zlatá dcerunka otevřela svá modrá očka a zavolala z postýlky: „Maminko, tatínku, kdepak jste?“

Nikdo se neozval.

Slezla tedy z postýlky a jen v košilce se postavila ke dveřím. Venku bylo moc krásně, a tak si pomyslela: „Půjdu se trochu projít, než se tatínek s maminkou vrátí.“

Hupity hup, a už byla na louce plné květin. Proběhla kolem keřů, které se právě zelenaly, a zastavila se až u velkého rybníka. Rozhlédla se – a hle, z rákosí se k ní kolébala stará kachna a otevírala svůj široký zobák. Zlatá dcerunka ji znala už dlouho. Zatleskala a odříkala jí básničku:

„Kačko, tlustá štěbeto,
pozdravení tuhleto
nesu od husičky z chlívka
a to druhé od Jozífka.“

Kachna se zasmála a zakejhala: „Kva, kva, kva!“ V tu chvíli se z rákosí vybatolil celý tucet kachňátek a každé bylo žluťoučké jako čerstvý žloutek. Zlatá dcerunka z nich měla velkou radost. Najednou řekla kachně: „Ach, já bych se tak ráda dostala na druhou stranu rybníka. Není tu někde lávka nebo loďka?“

„Nic takového tu nemáme,“ odpověděla kachna. „Ale jestli chceš na druhou stranu, zlatá dcerunko, dovezu tě tam sama.“

A hned zobákem přitáhla největší list leknínu, který plaval na hladině, a posadila na něj holčičku. Kachňátka zvědavě připlavala, a když viděla, že maminka kachna vzala stonek do zobáku a veze zlatou dcerunku na druhou stranu, radostí si načepýřila peříčka. Cákala a štěbetala kolem té podivné lodičky tak vesele, že se zlatá dcerunka ani trošku nebála a celou cestu se jen smála.

Když šťastně dorazila na druhý břeh, pěkně všem poděkovala a poskakovala dál po zelené louce.

Na louce se zrovna procházel čáp. Holčička nevěděla, že je to ten samý kmotr čáp, který ji kdysi, když byla docela maličká, přinesl mamince a tatínkovi. Ale moudrý čáp ji hned poznal.

„Dobré ráno, milý čápe!“ zavolala na něj vesele. „Copak to snídáš? Vždyť je to zelené, strakaté a kváká to jako žába.“

„Ale ty žabko, co tě nenapadne! To je jen takový hopsavý salátek,“ odpověděl čáp.

„Prosím tě, dej mi taky kousek, mám hlad,“ škemrala holčička.

„Tohle není snídaně pro tebe, holčičko. Ale počkej, dám ti něco lepšího.“ Kmotr čáp vykročil na kraj louky, kde v trávě červenaly lesní jahody, a nasbíral jí jich plný list.

„Až je sníš, jdi hezky domů, ať se o tebe nebojí,“ připomněl jí.

To byla radost! Holčička čápovi pěkně poděkovala, sedla si do trávy a všechny jahody najednou snědla, takový měla hlad. Moc jí to chutnalo, jenže na čápovo napomenutí zapomněla. Na louce bylo krásně, a tak šla zlatá dcerunka dál a dál. Brzy se ale unavila, lehla si do trávy mezi kvítí a usnula.

Maminka zatím měla o zlatou dcerunku velkou starost. Chodila po chaloupce a s pláčem hledala svou milou holčičku. Běhala z komory do komory, nahlížela do všech koutů, hledala i pod schody mezi otýpkami dříví, ale nikde nic. Pak si vzpomněla na rybník a běžela na louku.

Ani tam po holčičce nebylo vidu ani slechu. „Přes rybník se přece dostat nemohla,“ říkala si maminka. „Kam se jen poděla?“ Běžela zase domů, prohledala celou chaloupku ještě jednou a pak se zase vrátila k rybníku. Tak chodila sem a tam až do večera, hledala a volala, ale pořád marně.

Když se zlatá dcerunka probudila, byla tma. Už neležela na louce mezi kvítím, ale připadalo jí, jako by se vznášela ve vzduchu. Udiveně otevřela oči a uviděla, že ji čáp s roztaženými křídly nese za košilku vysoko nad krajinou. Dole byla tma, jen rybník se leskl přímo pod ní.

„Co kdybych tě teď pustil?“ řekl jí kmotr čáp přísně. „Touláš se a na maminku vůbec nemyslíš. Zasloužila by sis, žabko, abych tě za to v rybníce vykoupal.“

„Ach, nepouštěj mě do vody, milý čápe,“ plakala a prosila zlatá dcerunka. „Odnes mě k mamince. Už se nikdy nezatoulám a budu poslouchat!“

„No dobře, dobře,“ obměkčil se čáp. „To je s dětmi starostí! Nestačí, že je čáp jednou přinese. Ještě je musí hlídat a nosit rodičům podruhé.“

Právě v tu dobu šla k chaloupce stará žebračka s nůší na zádech. Hodní lidé z chaloupky jí často něco dali, a když se dnes doslechla, že se jim ztratila dcerunka, bylo jí jich líto. Šla se ještě večer zeptat, jestli ji už našli. V nůši nesla trochu mouky, kterou dostala po vsi. Najednou se jí zdálo, že jí nůše na zádech ztěžkla a že jí nad hlavou něco zašumělo. Podívala se nahoru, ale ve tmě viděla jen stín křídel, docela jako když letí čáp. Zaklepala na dveře chaloupky a uplakaná maminka jí otevřela.

„Dobrý večer, panímámo! Tak co, našli jste už svou zlatou dcerunku?“

„Milá babičko, zlatá babičko, kde jste ji vzala? Kde jste ji našla?“ vykřikla maminka radostí. Ze žebraččiny nůše se na ni totiž dívala zlatá dcerunka a vesele se smála.

To bylo divení a vyptávání, to bylo líbání a vítání! Jak žebračce děkovali a jak jí nůši naplnili až po okraj tím nejlepším, co v chaloupce měli, to se ani nedá vypovědět.

A zlatá dcerunka si čápovo napomenutí zapamatovala. Už se nikdy nezatoulala a mamince ani tatínkovi nedělala starosti.