Proč se Krakonošovi říká Rybrcoul

Vysoko v Krkonoších, kde rostou jen nízké kosodřeviny a mezi kameny fouká vítr, vládl kdysi mocný duch hor. Patřily mu skály, lesy, potoky i všechny poklady ukryté hluboko pod zemí. Uměl poslat na hory mlhu i bouřku a uměl se proměnit v cokoli, na co si vzpomněl. Jednou chodil jako starý uhlíř, jindy jako havran nebo jako myslivec v zeleném kabátě.

Jenom jedno mu chybělo. Neměl nikoho, s kým by si mohl povídat. Ve svém podzemním zámku chodil sám ze síně do síně, poklady se mu třpytily ze všech stran, ale on byl smutný.

Pod horami tehdy žil kníže a ten měl dceru Emu. Byla krásná, veselá a moc chytrá. Byla už zasnoubená s mladým knížetem Ratiborem a na podzim se měla konat svatba.

Jednoho letního dne si Ema hrála se svými družkami na louce pod lesem. Honily se, trhaly kvítí a zpívaly. Ema se zatoulala za modrými zvonky dál a dál, až byla úplně sama na kraji hor.

Duch hor ji zahlédl z vrcholku. „Takovou dívku bych chtěl mít u sebe,“ pomyslel si. Proměnil se v havrana a sedl si na smrk vedle ní, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Krákal a natřásal peří, ale Ema si ho ani nevšimla. Tak se proměnil v urostlého mládence. Než se Ema stačila podivit, zvedl ji do náruče a v mžiku byli oba hluboko pod zemí, v jeho zámku.

Bylo to tam jako ve snu. Stěny ze zlata, stropy posázené drahými kameny, které svítily jako hvězdy. Duch hor přinášel Emě šaty, šperky a nejlepší jídla. „Všechno je tvoje,“ říkal. „Jen tu se mnou zůstaň.“

Ale Ema byla smutná. Stýskalo se jí po tatínkovi, po mamince, po družkách i po Ratiborovi. Seděla u okna, za kterým nebylo nebe, jen kámen, a plakala.

Duch hor nevěděl, jak ji potěšit. Nakonec ho něco napadlo. Přinesl jí plný košík řep a tenký lískový proutek.

„Podívej,“ řekl. „Když se proutkem dotkneš řepy a pomyslíš na někoho nebo na něco, řepa se v to promění.“

Ema to hned zkusila. Dotkla se první řepy a pomyslela na svou nejmilejší družku. A opravdu, před ní stála Bětka a smála se. Pak si vykouzlila další družky, malého pejska a strakatou kočičku. Celý den si spolu hrály a Ema byla zase veselá.

Jenže kouzlo vydrželo jen tak dlouho, dokud byly řepy čerstvé a šťavnaté. Když řepy zvadly, družky začaly blednout, pejsek se scvrkl a ráno ležely na podlaze zase jen vrásčité řepy.

„Přines mi čerstvé řepy,“ prosila Ema. Duch hor přinesl další košík. Za pár dní zas. A pak zas. Až mu jednoho dne řepy došly. Neměl je kde vzít, a tak je na zahradě před zámkem zasel ze semínek. Celé dny pak kolem záhonků chodil, zaléval a čekal, až vyrostou.

Ema mezitím nepřestala myslet na domov. „Musím dát Ratiborovi vědět, kde jsem,“ řekla si.

Když přišlo jaro a na záhonech vyrostly první řepy, vzala jednu, dotkla se jí proutkem a proměnila ji ve včelku. „Leť k Ratiborovi a řekni mu, kde mě najde,“ pošeptala jí. Včelka vyletěla z hory ven. Jenže na louce za ní vyrazila hladová vlaštovka. Včelka se před ní schovala hluboko do květu jetele a tak se tam bála, že už nevylezla. Poselství nedoletělo.

Ema proto proměnila druhou řepu v cvrčka. Cvrček skákal a skákal, ale u potoka na něj čekal čáp. Cvrček zalezl do trávy, a protože se mu tam moc líbilo, začal tam vesele cvrlikat a na poselství úplně zapomněl.

Potřetí udělala Ema z řepy straku. Straka byla chytrá a ukecaná. Letěla rovnou ke knížeti Ratiborovi a ani na chvilku nezavřela zobák, dokud mu všechno nevyklopila: „Ema je v hoře! Ema je v hoře! Přijeď si pro ni k velkému kameni pod vrcholem!“

Ratibor hned osedlal koně a vydal se do hor.

Teď musela Ema ducha hor zabavit, aby si ničeho nevšiml. Usmála se na něj tak mile jako ještě nikdy.

„Víš co,“ řekla, „mám pro tebe úkol. Chci vědět, kolik řep ti na zahradě vyrostlo. Ale musíš je spočítat úplně přesně. Ani o jednu víc, ani o jednu míň. Pak ti možná řeknu, jestli tu s tebou zůstanu.“

Duch hor byl štěstím celý bez sebe. Hned běžel na zahradu a začal počítat. „Jedna, dvě, tři…“ Řep bylo hodně a byly hustě vedle sebe. „…sto dvacet sedm, sto dvacet osm…“ Najednou nevěděl, jestli tuhle řepu už počítal, nebo ne. Tak začal znovu od začátku. „Jedna, dvě, tři…“

Ema zatím vzala poslední čerstvou řepu, proměnila ji v rychlého koníka, vyskočila do sedla a ujížděla ven z hory. U velkého kamene pod vrcholem už na ni čekal Ratibor. Vzal ji k sobě na koně a rychle s ní uháněl dolů do údolí.

Duch hor dopočítal řepy a celý pyšný běžel do zámku. „Mám to! Je jich přesně…“ Jenže síň byla prázdná. Proběhl celý zámek, ale Ema nikde. Pochopil, že ho přelstila.

Vyletěl na vrcholek hory a uviděl dole v údolí dva jezdce na koni. Rozzlobil se tak, že se nebe zatáhlo a nad horami zahřmělo. Hodil za nimi blesk, ale ten jen udeřil do starého pařezu daleko za nimi. Ema s Ratiborem byli už za hranicí jeho hor, kam jeho moc nedosáhla.

Doma byla velká radost. Kníže a kněžna objímali dceru a na podzim se konala veselá svatba.

Ema pak vyprávěla, jak se dostala domů. A lidé se smáli, až se za břicho popadali: „Takový mocný pán, a nechá se poslat počítat řepy!“ Od té doby mu začali posměšně říkat Rübezahl. Česky to znamená „Ten, co počítá řepy“. Lidé z hor to jméno po svém zkomolili, a tak mu dlouhá léta říkali Rybrcoul.

Duchovi hor se ta přezdívka vůbec nelíbila. Kdo na horách zavolal „Rybrcoule!“, toho zasypal sněhem, zahalil do mlhy, nebo ho nechal pořádně zmoknout. Kdo se ale k horám choval slušně a oslovil ho „pane z hor“, tomu rád ukázal cestu, a když byl ten člověk chudý a hodný, třeba mu i pomohl.

Teprve mnohem později mu lidé začali říkat podle hor, kde vládne, Krakonoš. A to jméno se mu líbí dodnes. Tak až budete někdy v Krkonoších, nikdy na něj nevolejte „Rybrcoule“. A kdybyste na zahrádce viděli řepu, raději ji nepočítejte. Nikdy nevíte, kdo se zrovna dívá.