Krakonošovy jahody

Krakonoš chodil po podhorských vesnicích převlečený za žebráka. Poznal tak nejen rozličné lidi, ale i starosti a trápení, které je potkávají.

Jednou přišel do malé vesničky a uviděl, že se před nízkou chaloupkou na konci vsi shromáždilo plno lidí. Všichni byli smutní a mnozí plakali. Krakonoš se mezi ně přimíchal a dozvěděl se, že v chaloupce umřel chudý kovář. Byl to dobrý člověk a každý ho měl rád. Ale ještě víc lidi trápilo, co bude s jeho rodinou. Kovářova žena ležela nemocná a o ni i o sebe se teď musela starat jejich desetiletá dcerka Mařenka. Jak to jen takové dítě zvládne? I Krakonošovi bylo malé Mařenky upřímně líto.

Tatínek byl pracovitý a šetrný, a tak po něm zbylo pár zlatých. Mamince s Mařenkou to stačilo asi tak na týden chleba. Na to, co bude potom, nechtěla nemocná maminka ani pomyslet.

Mařenka chodila do lesa sbírat suché dříví a doma vařila mamince chlebovou polévku. Jednoho dne si s sebou do lesa vzala i malý košíček. V lese totiž zrovna dozrávaly jahody a Mařenka chtěla mamince udělat radost.

Nasbírala dříví a natrhala plný košíček jahod. Cestou domů ale potkala dvě paní, které se procházely.

„To jsou krásné jahody,“ řekla jedna z nich. „Neseš je asi do města prodat, viď?“

„Kdepak,“ odpověděla Mařenka. „Nesu je nemocné mamince.“

„A musí je maminka mít?“ zeptala se paní.

„Nemusí,“ řekla Mařenka. „Chci jí jen udělat radost.“

„Tak nám je prodej,“ řekla paní. „Mamince uděláš radost zítra. Dám ti za ně dvacetník, to snad bude stačit.“

Mařenka dlouho nepřemýšlela. Věděla, že peníze mamince pomůžou víc než jahody. Dala tedy paní jahody a dostala za ně pěkný dvacetník.

Moc se z něj radovala. A nemýlila se, maminka ji pochválila: „Vidíš, Mařenko, takhle bys to mohla dělat každý den. Kdykoli půjdeš do lesa, natrhej jahody a odnes je do města prodat. I kdybys utržila jen málo, pomůže nám to. Vždyť vidíš, jakou máme bídu.“

Mařenka byla ráda, že může mamince aspoň trochu pomoct, a chodila do lesa každý den. Natrhala pěkné jahody a pospíchala s nimi do blízkého města, kde je hned prodala.

Jenže to bylo pořád málo a brzy se v chaloupce znovu ozval hlad. Maminka před dcerou netajila, že už nemají co jíst.

„Jen se netrapte, maminko,“ řekla Mařenka. „Zítra budu v lese celý den. Jakmile naplním košík, poběžím do města, prodám jahody a vrátím se zase do lesa. Tak můžu jahody prodat třikrát nebo i čtyřikrát.“

„Ty jsi hodné dítě,“ řekla maminka a pohladila ji po tváři.

„Ale kdo vám uvaří polévku, když nebudu doma?“ zarazila se Mařenka.

„Popros sousedku, ať mi ji uvaří u sebe na plotně,“ řekla maminka. „Je to hodná paní, určitě ti to neodmítne.“

Druhý den udělala Mařenka, co jí maminka řekla, vzala košík a spěchala do lesa.

Jenže jahody už byly skoro všechny otrhané. Mařenka jich našla jen pár. Šla tedy dál a dál a hledala, kde jich bude víc. Až došla na místo, kde ještě nikdy nebyla. Stromy tu byly mohutné a rovné jako svíčky a rostly v pravidelných řadách. Na zemi rostla hustá tráva a v ní bylo tolik jahod, že byla celá červená.

Mařenka se dala hned do trhání. Ale jaké to byly jahody! Takové ještě nikdy neviděla. Byly krásně červené, jako by je někdo namaloval, a tak velké, jako by vyrostly na stromě. Mařenka jednu ochutnala. Tak sladké jahody ještě nejedla. Zdálo se jí, že ani med není tak sladký.

A jak rychle jich v košíku přibývalo! Mařenka měla za chvíli plný košík a hned s ním běžela do města.

Každý se těm jahodám divil, protože takové ještě nikdo neviděl. Mařenka měla za chvilku košík prázdný a mohla prodat ještě mnohem víc, kdyby jen měla. Když pak počítala peníze, zjistila, že dostala třikrát víc než za obyčejné jahody.

Celá šťastná běžela zase do lesa. Za chvíli měla košík znovu plný a ve městě utržila ještě víc než poprvé.

„To bude mít maminka radost,“ říkala si, když spěchala do lesa potřetí. „Kdyby byl den aspoň dvakrát delší, mohla bych košík naplnit ještě mnohokrát.“

Sotva přišla do lesa a začala trhat, uslyšela kroky. Zvedla oči a uviděla staršího myslivce, který k ní pomalu přicházel. Mařenka se ho trochu bála, protože se na ni díval zamračeně.

„Kdo ti dovolil sem chodit a trhat tu jahody?“ zeptal se přísně.

„Ach, odpusťte, pane,“ koktala Mařenka. „Nevěděla jsem, že se tu jahody trhat nesmí.“

„Kolikrát už jsi tu byla a komu ty jahody nosíš?“ vyptával se myslivec.

„Jsem tu potřetí,“ přiznala Mařenka. „Dvakrát jsem jahody odnesla do města a prodala je.“

„A nač potřebuješ peníze?“

„Ach, pane,“ řekla Mařenka a vyhrkly jí slzy, „maminka je nemocná, tatínek nám nedávno umřel a nemáme co jíst. Tak chodím do lesa na jahody, abych za ně utržila pár krejcarů na chleba.“

„To děláš dobře,“ řekl myslivec. „Ale pamatuj si, že sem už nikdy nesmíš přijít. Ještě jednou ti dovolím natrhat si jahody, ale jen jednu hrst.“

Mařence to bylo líto. Tak ráda by natrhala plný košík! Ale netroufla si přísného myslivce prosit. Když měla plnou hrst jahod, přestala trhat.

„Chtěla bys je zase prodat?“ zeptal se myslivec.

„Ano,“ přikývla Mařenka. „Moc za ně sice nedostanu, ale každý krejcar se nám hodí.“

„Prodat je nesmíš,“ řekl myslivec. „Chtěla bys je sníst?“

„Ne,“ řekla Mařenka. „Když je nesmím prodat, donesu je mamince.“

„Tak to udělej,“ řekl myslivec. „Ale ani jednu nesněz! A teď běž. A pamatuj si, že sem už nesmíš přijít.“

Mařenka myslivci poděkovala a spěchala domů. Slunce už zapadalo. Dvakrát dnes nesla plný košík těch krásných jahod a ani jednu po cestě nesnědla. Ale teď na ně dostala takovou chuť, že by si nejradši hned aspoň jednu dala. Zastavila se a už už chtěla nadzvednout víko košíku.

Vtom se zarazila. „Ne, to neudělám,“ řekla si. „Slíbila jsem myslivci, že nesním ani jednu, a slovo dodržím. Lhářka nebudu. Radši na jahody nebudu myslet. Jak se maminka zaraduje, až uvidí, kolik nesu peněz!“ A spěchala dál, protože už se nemohla dočkat.

Za chvíli vešla do světnice. Celá rozzářená ukazovala mamince peníze a jedním dechem vyprávěla, co se jí stalo.

„Tak přece se nad námi někdo smiloval,“ řekla maminka. „Celý den jsem na to myslela.“

„A ještě vám nesu jahody, které jsem nesměla prodat. Na těch si pochutnáte, maminko,“ řekla Mařenka a otevřela košík.

Odklopila víko, že jahody vysype – ale co to? Užasle se dívala do košíku. Místo jahod v něm leželo čisté zlato.

„Vždyť tu byly jahody,“ divila se Mařenka. „Kde se tu to zlato vzalo?“

„Věř mi, Mařenko, že ten myslivec nebyl nikdo jiný než Krakonoš,“ řekla maminka. „Jak moudře jsi udělala, že jsi ho ve všem poslechla. Teď už bude konec bídě.“

A opravdu byl. Mamince už nedělaly starosti peníze na chleba a hned byla klidnější. Hned druhý den doběhla Mařenka do města pro lékaře. Ten maminku navštívil a předepsal jí lék. V lékárně jí ochotný lékárník vyměnil kousek zlata za peníze. Maminka se brzy uzdravila.

O svém štěstí nikomu nevyprávěly. Věděly, že by se tím Krakonošovi nezavděčily. A taky se bály, že by se někdo i přes všechna varování vydal do Krakonošova lesa.

Jenže úplně v tajnosti to nezůstalo. Ve městě si lidé všimli, že Mařenka prodávala neobyčejně krásné jahody. Bednářův Tomeš to tam viděl na vlastní oči, i když si ho Mařenka nevšimla. Tomšův tatínek byl chamtivý člověk, a tak synovi nebránil, když se chlapec rozhodl, že si taky půjde do lesa takové jahody natrhat.

„Jen o tom nikomu neříkej,“ varovala ho maminka.

Tomeš slíbil, že nikomu nic nepoví, a hned ráno vyrazil do lesa. Dlouho chodil, než došel do Krakonošova lesa, kde rostly ty krásné jahody. Jakmile je našel, vesele si zavýskl a bez rozmýšlení se pustil do trhání.

„Kdo ti dovolil sem přijít?“ ozval se najednou přísný hlas. Tomeš zvedl hlavu a uviděl – ne myslivce, ale Krakonoše v jeho pravé podobě, s dlouhými vousy a hromovým hlasem. Každý, kdo ho takhle viděl, se strachy roztřásl.

Tomeš se třásl jako osika a nemohl ze sebe vypravit ani slovo.

„Mluv! Proč trháš jahody?“ zahřměl Krakonoš.

„Ach, smilujte se, mocný pane Krakonoši,“ zalhal Tomeš. „Mám doma nemocnou maminku. Chtěl jsem natrhat ty krásné jahody a prodat je, abychom si mohli koupit chleba.“

Krakonoš se na něj dlouze podíval. „Co jsi natrhal, si můžeš nechat,“ řekl. „Ale nic z toho nejez. A teď zmiz, jestli nechceš poznat můj hněv.“

Tomeš utíkal, co mu nohy stačily. Oddechl si, až když byl z lesa venku.

„To jsou ale krásné jahody,“ řekl si. „Škoda, že jsem stihl utrhnout jenom tři. Určitě jsou dobré. Proč bych je nemohl sníst?“

A všechny tři jahody snědl a v duchu se Krakonošovu varování smál.

Ale sotva je spolkl, zkroutila se mu pusa. Jahody se mu na jazyku proměnily v trpké modré trnky, tak kyselé, že se mu stáhlo celé hrdlo. Tomeš prskal, plival a utíkal domů k pumpě. Jenže ať pil, kolik pil, trpká chuť nezmizela. Celou noc ho bolelo bříško a ráno měl jazyk fialový, jako by pil inkoust.

Celý týden se mu kluci ve vsi smáli, že má jazyk jako kalamář. A to nebylo všechno. Celé léto mu každá jahoda, kterou ochutnal, chutnala hořce jako pelyněk.

Nakonec Tomeš doma přiznal, co se v lese stalo, i to, jak Krakonošovi zalhal. A jeho tatínek se zastyděl, že syna sám poslal pro cizí jahody jen kvůli penězům.

Tomeš si to zapamatoval na celý život: lhát se nevyplácí a co patří jiným, se nebere. Když za rok zase dozrály jahody, chutnaly mu už docela obyčejně sladce – ale do Krakonošova lesa už nikdy nevkročil. A nikdo jiný ze vsi taky ne.

A Mařenka? Ta si od té doby trhala jahody jen na obyčejné pasece za vsí. A ty nejsladší vždycky donesla mamince.