Krakonoš u chudých manželů

Vysoko v Krkonoších nestojí chalupy v řadě vedle sebe jako v nížině. Každá je trochu stranou, uprostřed svého kousku pole nebo louky, obehnaná dřevěným plůtkem. Některé stojí úplně samy, daleko od ostatních. Lidé, kteří v nich bydlí, si na samotu nestěžují. Narodili se tam a jsou na ni zvyklí. Každý horal chová tolik zvířat, kolik uživí: kdo nemá na krávu, má aspoň dvě kozy. A protože se na horské pole nedá moc spolehnout, živili se lidé hlavně tkaním plátna.

V jedné takové osamělé chaloupce žili staří manželé Božinovi. Vedle chaloupky měli kousek louky, kde celé léto sekali trávu pro své dvě kozy. Božina celý den pilně tkal a jeho žena nosila z lesa dříví, stelivo a trávu, aby měli na dlouhou zimu všeho dost.

Tak žili Božinovi spokojeně dlouhá léta. Jenže jednou se Božina roznemohl a musel si lehnout.

Pro staré manžele to byla těžká rána. Měli sice něco ušetřeno, ale jak dlouho jim to mohlo vydržet? Kde pořád ubývá a nic nepřibývá, tam se i velké zásoby brzy rozplynou. A ty jejich byly malé.

Stařeček nemohl pracovat a stařenka zase nemohla chodit do lesa pro dříví a trávu, protože nechtěla nemocného muže nechávat celé půldne samotného. Muž jí sice domlouval, ať kvůli němu nezahálí, že nic nepotřebuje, ale ona ho přesto nechtěla opustit. A tak se u Božinů brzy začala ozývat bída a staří manželé se smutně dívali do budoucnosti.

Ten rok byl navíc moc deštivý. Za chaloupkou měli Božinovi kousek žita a s lítostí se dívali, jak to trochu obilí, které je stálo tolik práce, spíš shnije, než dozraje.

Jednoho odpoledne seděla Božinová smutně u mužovy postele a plakala, protože se mu přitěžovalo. Ve světnici bylo ticho, jen nemocný těžce oddychoval ve spánku.

I příroda venku jako by se mračila. Oblohu zakryly černé mraky, chvílemi se zablesklo a zahřmělo a na zem začaly dopadat těžké kapky.

Vtom se před chaloupkou ozvaly rychlé kroky a někdo zaklepal na dveře. Božinová šla otevřít a s údivem se dívala na cizího muže, který rychle vešel dovnitř.

„Dovolte, ať tu u vás počkám, než přejde déšť,“ řekl.

„Vítejte, jen se posaďte,“ pobídla ho stařenka vlídně, i když cizinec nevypadal moc důvěryhodně. Podobal se vandrujícímu tovaryši: na zádech měl poloprázdný ranec a na sobě obnošený kabát. Zamračenou tvář mu zakrýval hustý vous a pod kloboukem mu trčely rozcuchané vlasy.

„Váš muž je nemocný?“ zeptal se tiše, když uviděl spícího starce.

„Ano, už od jara,“ povzdechla si Božinová.

„Jste zámožní?“ vyptával se cizinec.

„Kdepak,“ odpověděla stařenka. „Tahle chaloupka a kousek pole kolem – to je celý náš majetek. Dosud jsme se měli dobře, ale teď…“

A dala se do tak žalostného pláče, že se jí cizinec soucitně zeptal, co ji trápí. Stařenka mu pověděla, že nevědí, jak přežijí zimu, která se blíží. Nemají peníze, nemají dříví a nemají ani seno pro kozy.

Cizinec ji pozorně poslouchal, pak se zamyslel, ale neřekl ani slovo.

Za chvíli se nemocný probudil. Když uviděl cizince, vlídně ho pozdravil.

„To je ale nečas,“ řekl a díval se z okna, kde řádila bouřka. „Krakonoš se asi zase jednou rozzlobil na lidi.“

„Vy myslíte, že ty bouřky dělá Krakonoš?“ zeptal se cizinec.

„Mnozí to říkají,“ odpověděl stařeček. „Já jsem Krakonoše nikdy neviděl, a tak nevím, jestli je zlý, nebo dobrý. Někteří vyprávějí, že už spoustě lidí pomohl z bídy. Jiní se ho strašně bojí a říkají, že lidem jen škodí. Kdo ví? Co člověk sám nezažil, to nemůže tvrdit.“

„To máte pravdu,“ přikývl cizinec. „Ale já myslím, že Krakonoš zlý není. Sám říkáte, že už mnohým pomohl. Možná některým i uškodil – ale jen lidem pyšným, lakomým a podvodným.“

Ta poslední slova řekl trochu rozzlobeně.

„Možná,“ řekl Božina, který si změny v jeho hlase nevšiml. „Proč by taky lidem škodil bez důvodu?“

Cizinec ustaraně vyhlížel z okna. „Mám před sebou ještě dalekou cestu,“ řekl, „a pořád prší.“

„Teď nemůžete jít,“ řekla Božinová. „Za chvíli byste byl promočený na kost.“

„To je pravda,“ přikývl cizinec a podíval se na svůj obnošený kabát. „Ale kam půjdu, až bude tma? Nikoho tady neznám. Kde najdu nocleh?“

„Jestli nepřestane pršet, zůstaňte u nás,“ řekl Božina. „Večeře bude sice skromná, ale rádi se s vámi rozdělíme.“

Tím se cizinec uklidnil a začal mluvit o jiných věcech. Mimo jiné se starce vyptával na jeho nemoc a na to, co ho bolí.

„To vám ani nedokážu říct,“ povzdechl si Božina. „Bolí mě celé tělo a jsem čím dál slabší. Inu, na stáří není léku.“

„Ještě se nemusíte bát nejhoršího,“ řekl cizinec. „Myslím, že se brzy uzdravíte. Vyznám se v léčení některých nemocí. Jestli tu přespím, uvařím vám zítra lék. Po něm vám určitě bude líp.“

„Pánbůh vám to oplať,“ děkoval stařeček. „Na to bych vám nikdy nezapomněl. Kéž bych byl zdravý a mohl zase pracovat. Moc to potřebujeme.“

„Tomu rád věřím,“ řekl cizinec. „Ale nebojte se. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být líp.“

Mezitím se začalo stmívat a pršelo dál, a tak pocestný zůstal u Božinů přes noc. Večer nalila Božinová do mísy svařené mléko, nadrobila do něj černý chléb a pozvala cizince k jídlu. Jedl s chutí a děkoval za jejich laskavost.

Po večeři mu stařenka připravila lůžko na zemi. Pocestný si hned lehl a zdálo se, že tvrdě spí.

Jenže nespal. Dobře slyšel, jak Božinová šeptá muži, že má už jen kousek chleba na ráno, že peníze došly a že kozám dala poslední hrstku trávy.

„Snad se nad námi Bůh smiluje,“ řekl Božina. „Kdyby mi tak ten lék pomohl. Pak bychom si zase brzy poradili.“

Pocestný brzy ráno vstal a vyšel ven se slovy, že za chvíli přinese nemocnému lék. Opravdu se brzy vrátil a podal Božinové hrst listí.

„Tohle listí uvařte a ať nemocný ten odvar vypije,“ řekl.

Božinová se divila. Znala skoro všechny rostliny, které v okolí rostly, ale takové listí ještě nikdy neviděla. Přesto bez váhání udělala, co jí cizinec poradil, a za chvíli podala muži hrnek léku.

Cizinec zatím snídal trochu mléka, do kterého mu stařenka nadrobila poslední kousek chleba.

„Tak co, jak je vám?“ zeptal se po chvíli nemocného.

„Cítím, že je mi líp,“ řekl Božina.

„Tomu věřím,“ usmál se cizinec. „Tohle vás uzdraví úplně.“

„Pánbůh vám to oplať,“ řekl Božina vděčně. „Nemohl byste nám dát trochu toho listí do zásoby?“

„To nemůžu, příteli,“ řekl pocestný. „Ale povím vám, kde si ho můžete natrhat, kdybyste ho někdy potřeboval.“

„A kde tedy?“

„To listí roste v Krakonošově zahradě.“

„V Krakonošově zahradě? A vy jste tam byl?“ vykřikli manželé polekaně.

„Samozřejmě, že jsem tam byl. Krakonoš není tak zlý.“

„Já bych tam přesto nešel,“ vrtěl hlavou nemocný. „Ani nevím, kde ta zahrada je. A i kdybych to věděl, nechtěl bych ho pokoušet.“

Cizinec na to nic neřekl a chystal se k odchodu, protože venku se mezitím udělalo krásně.

„Ještě přinesu trochu listí vašim kozám,“ řekl. „Vidím, že nemáte skoro žádné krmení.“ A znovu odešel.

Za chvíli se vrátil a vysypal z hlubokých kapes kabátu hromádku listí. „To vašim kozám vystačí,“ usmál se.

Potom se s manželi rozloučil. Ti mu srdečně děkovali za lék a on se vydal na další cestu.

Božinová se divila, jak by se mohly dvě kozy nasytit takovou hromádkou listí. Ale protože cizinci úplně věřila, nasypala ho kozám do korýtka.

Božina byl do poledne úplně zdravý a chystal se, že zítra začne zase tkát. Jeho žena šla jako dřív do lesa a vrátila se až k večeru. Když vyšla z chlívku, utíkala do světnice celá vyděšená.

„Ach, muži,“ volala, „kozy na to listí ani nesáhly! Mečí hlady a korýtko je pořád plné. Snad nám neonemocněly!“

Manželé spěchali do chlívku. Obě kozy byly zdravé a čilé, ale hladově mečely a do korýtka se ani nepodívaly. Božina se k nim sklonil a vtom zakopl o něco, co krásně zazvonilo.

„Co to bylo?“ podivili se oba.

„Tady se něco leskne!“ vykřikl stařeček. „Podívej, ženo – můj ty Bože – tady leží lístek celý ze zlata! A tady další, a tady zase! Ten člověk přinesl našim kozám zlaté listí!“

A opravdu. Listí, které pocestný přinesl, se proměnilo ve zlato. Celé korýtko se jen třpytilo.

„Tak proto ho kozy nechtěly,“ zasmála se Božinová. „Kozy zlato nežerou.“

Když v korýtku hrabala, našla mezi zlatými lístky ještě malý papírek.

„Podívej se, muži, co to je,“ řekla.

Božina si nasadil brýle a přečetl, co na papírku stálo: „Tohle vám daruje Krakonoš. Není zlý ke každému.“

„Krakonoš! Ženo, to byl Krakonoš, a my jsme nic netušili! Co si o mně jen pomyslí? Mluvil jsem o něm tak neuctivě!“ naříkal stařeček.

„Nic si z toho nedělej,“ chlácholila ho žena. „Nic zlého jsi o něm neřekl. A kdyby se na nás zlobil, nedal by nám zlaté listí.“

Ještě ten večer zaběhla Božinová k sousedům a za jeden zlatý lístek koupila pořádnou otýpku voňavého sena. Kozy se do něj hned pustily a spokojeně chroupaly.

Teď byl konec bídě. Božinovi měli tolik peněz, že je do smrti nestačili utratit. Krakonoše už nikdy neviděli, ale nikdy na něj nezapomněli.