Krakonoš kmotrem

Jednou šel Krakonoš malou podhorskou vesničkou, převlečený za starého žebráka. Za vesnicí ho dohonil chudý muž. Byl celý ustaraný a smutný.

„Copak se vám stalo, příteli, že jste tak smutný?“ zeptal se ho Krakonoš.

„Mám velké trápení, dědečku,“ odpověděl muž. „Jsem nejchudší člověk v celé vsi a včera se nám narodilo čtvrté děťátko.“

„A proto jste smutný?“ divil se Krakonoš.

„Kdepak, kvůli tomu ne,“ řekl muž. „Jsem rád, že je děťátko zdravé. Narodilo se sice do chudoby, ale nějak ho uživím, tak jako jsem uživil ostatní. Trápí mě něco jiného: nikdo mu nechce jít za kmotra. Asi proto, že jsme tak chudí. Jdu tedy do vedlejší vesnice, třeba se tam nad námi někdo smiluje. A když nenajdu nikoho ani tam, poprosím nějakého pocestného.“

„A proč byste chodil do jiné vesnice?“ usmál se Krakonoš. „Jestli vám nevadí kmotr žebrák, rád vám tu službu udělám. Když je děťátko chudé, může mít i chudého kmotra. Rovný k rovnému se hodí.“

Muž nabídku s radostí přijal a srdečně dědečkovi poděkoval. Spolu se vrátili do chaloupky, kde chudák bydlel. Živil se tím, že chodil na práci k sedlákům, kdekoli ho zrovna potřebovali.

Jeho žena se nejdřív divila, že muž přivádí žebráka. Když ale uslyšela, že stařeček bude jejich děťátku kmotrem, poděkovala mu se slzami v očích a vlídně ho přivítala. Starší děti k němu přišly a podaly mu ruku. Stařeček si s nimi povídal, ptal se, jak se jmenují, a prohlížel si hračky, které jim tatínek vyřezal, když zrovna neměl práci.

Za chvíli se tatínek převlékl do svátečních šatů, maminka zabalila děťátko do peřinky a Krakonoš ho s tatínkem nesl do kostela ke křtu.

Lidé se divili, že si chudák vzal za kmotra žebráka. Pan farář je však oba pochválil. Řekl, že před Bohem jsme si všichni rovni, a chudého tatínka povzbudil, aby nepropadal smutku, že bude zase líp. Kmotr se zapsal do knihy jako Krkonošský – tak se prý jmenoval. Chlapeček dostal po tatínkovi jméno František.

Po křtu se vrátili domů k mamince.

„Vzali jste si mě, žebráka, za kmotra,“ řekl Krakonoš. „Takovou čest mi ještě nikdo neprokázal. Dětem můžu dát jen malé dárky.“

Sáhl do své mošny a vytáhl z ní několik pěkných hraček, které rozdal dětem.

Rodiče mu domlouvali, proč za ně utrácel. On ale odpověděl: „Nebojte se, nestálo to skoro nic. A ke křtinám patří malá hostina. Vy jste ji vystrojit nemohli, tak pojezte se mnou, co jsem rychle sehnal.“

Znovu otevřel mošnu a začal z ní vyndávat na stůl voňavé koláče, čerstvý chléb a láhev dobrého vína. A pro děti ještě džbán sladkého mléka.

Rodiče se divili, jak se tolik věcí mohlo vejít do malé mošny, která předtím vypadala úplně prázdná.

„Tak se nedejte pobízet,“ vybídl je žebrák. Pobízet je ale nebylo potřeba, všechno vypadalo moc dobře. A děti si možná poprvé v životě pochutnaly na něčem tak dobrém.

Celá rodina chudému kmotrovi děkovala a nikdo nechápal, kdo vlastně je.

„Máte taky zahrádku?“ zeptal se kmotr.

„Zahrádku nemáme,“ povzdechl si tatínek. „Chaloupka je sice naše, ale máme na ní velký dluh. Bojím se, že nám ji ten, komu dlužíme, prodá, protože tolik peněz nikdy nedám dohromady.“

„Tak zle to snad nebude,“ řekl stařeček. „Ale kousek místa u chaloupky byste neměli? Aby se tam vešel stromek?“

„Tolik místa máme,“ řekla maminka. „Na dvorku by se našlo. Ale k čemu by nám byl jediný strom?“

„Rád bych vám tu zasadil stromek na památku dnešního dne,“ řekl žebrák. „Teď je na sázení stromků zrovna dobrý čas. Byli byste rádi?“

Rodiče nechtěli stařečkovi odporovat, a tak souhlasili.

„Do vínku dnes vašemu chlapečkovi nic jiného dát nemůžu,“ pokračoval kmotr. „Daruju mu tedy ten stromek. Teď je malý, ale brzy vyroste. A pro vás bude pod stromem něco schovaného. Hledejte to ale až za deset let. To už bude vašemu nejstaršímu dítěti patnáct a budete se muset postarat, aby se všechny děti vyučily něčemu užitečnému a uměly si samy vydělat na chleba.“

Pak se s celou rodinou rozloučil a odešel.

Druhý den ráno se všichni podivili, když na dvorku uviděli zasazený pěkný stromek. Byla to jabloňka a všichni z ní měli radost.

Stromek rostl neuvěřitelně rychle. Ještě ten rok rozkvetl a urodil jablka. Bylo jich jen pár. Když dozrála, tatínek je otrhal a rozdělil dětem. Jablka byla sladká a šťavnatá. A jak se všichni divili, když druhý den ráno viselo na stromku zase tolik jablek jako předtím!

Maminka je otrhala a odnesla na trh do města. Jablka byla tak krásná, že za ně dostala pěkných pár grošů. A třetí den byla na stromku jablka zase. Maminka je opět prodala.

Další rok měla jabloň jablek mnohem víc, a zase třikrát za sebou. Umíte si představit, jakou radost chudá rodina měla! Jak dobrému kmotrovi děkovali! Jabloň jim každý rok vynesla tolik, že mohli pokaždé splatit kus dluhu za chaloupku.

Děti rostly a dělaly rodičům radost: pilně se učily a rodiče poslouchaly. Františkovi bylo skoro deset let.

Jednoho dne si šel na chvíli ven hrát s ostatními kluky. Za chvilku ale přiběhl zpátky a volal: „Tatínku, pojďte se podívat ven, jestli znáte toho pána, co se mnou venku mluvil!“

„Jakého pána?“ ptali se překvapení rodiče.

„Stál jsem venku,“ vyprávěl chlapec, „a přišel ke mně cizí pán. Řekl mi: ‚Františku, já jsem tvůj kmotr. Pozdravuj ode mě rodiče a vyřiď jim, že ti zítra bude deset let. Ať tatínek nezapomene kopat pod jabloní.‘ A pak odešel.“

„Málem bychom zapomněli, co nám tvůj kmotr řekl,“ zvolal tatínek. „Půjdu za ním a poprosím ho, ať k nám přijde. Vždyť jsme mu ještě ani nepoděkovali za ten vzácný strom.“

Rychle vyběhl ven, ale pána, který mluvil s Františkem, už nikde neviděl. Smutně se vrátil do světnice.

„Nikde tu není,“ řekl. „Možná už ho nikdy neuvidíme.“

Druhý den začal kopat pod jabloní. Dlouho nemohl nic najít. Nakonec vykopal v zemi jediné veliké jablko.

„To je ale zvláštní,“ řekl. „Je tu jen jedno jablko. Tohle ale obyčejné jablko nebude. Tak těžké jablko jsem ještě neviděl. Pod slupkou určitě něco najdeme.“

Vzal nůž a začal jablko loupat. Sotva odkrojil kousek slupky, uviděl uvnitř něco lesklého. Pod slupkou bylo schované ryzí zlato.

Šťastní rodiče pochopili, že jejich kmotr, který si říkal Krkonošský, byl mocný Krakonoš, pán hor. Zlata bylo tolik, že splatili celý dluh za chaloupku a všechny děti se mohly vyučit řemeslu. Žili pak ještě mnoho let šťastně. Štědrého kmotra už ale nikdy neviděli.