Krakonoš a vděčný žebrák

Krakonoš jednou pomohl stařičkému žebrákovi a potom ho napadlo, že vyzkouší, jak jsou lidé k chudým milosrdní. Převlékl se za žebráka, chodil od vesnice k vesnici a prosil o kousek jídla.

Brzy poznal, že žebrákům se nevede dobře. Někde dostal krajíček chleba, jinde malou minci. Na mnoha místech mu řekli jen: „Pánbůh vám to vynahraď, sami nemáme co jíst.“ A někde se na něj dokonce osopili: „Táhněte! Proč jste nepracoval a nešetřil, dokud jste byl mladý?“

Když si Krakonoš vzal lidskou podobu, cítil i všechno, co cítí člověk: hlad, žízeň i únavu. Nedivte se tedy, že byl celý mrzutý. Kousek suchého chleba tu a tam jeho starému žaludku moc nepomohl.

Bylo zrovna poledne, když s pořádným hladem vešel do velkého statku. Patřil nejspíš bohatému sedlákovi. Hospodář seděl s celou rodinou u stolu. Jakmile žebráka uviděl, rozzlobeně vyskočil.

„To je hrůza, člověk se nemůže ani v klidu najíst! Každou chvíli sem leze nějaký žebrák!“

„Dejte mi aspoň trochu polévky,“ prosil Krakonoš. „Od rána jsem nejedl nic teplého.“

„Podívejme se, to jsme vám snad měli uvařit oběd?“ ušklíbla se hospodyně. „Jděte si po svých, pro vás tu nic nemáme!“

A přitom hospodářův pes zrovna pod stolem chlemtal dobrou polévku.

„Ti lidé mají radši psa než člověka,“ zabručel Krakonoš, když odcházel.

Hned vedle statku stála malá chaloupka. „Tady asi nedostanu nic,“ pomyslel si Krakonoš a chvíli váhal, jestli má vůbec vejít. Nakonec přece jen zaklepal.

Světnička se mu na první pohled zalíbila. Byla chudá, moc chudá, ale všude čisto. Na lavici u kamen seděla stará paní a chvílemi pokašlávala. Vedle ní seděla asi patnáctiletá dívka a pilně předla na kolovrátku.

Krakonoš poprosil o trochu polévky. Ani maminka, ani dcera ho neodbyly. Dívaly se na stařečka soucitně.

„Posaďte se, dědečku,“ pobídla ho stařenka. „Polévka bude hned uvařená. Jsme sice chudé, ale rády vám dáme, co můžeme. Víme, jaká je chudoba zlá. Zatím se trochu ohřejte, venku je krutá zima.“

„To je,“ přikývl Krakonoš a sedl si vedle ní.

„Jestli takhle vydrží, budeme mít pěkné bílé Vánoce,“ řekla stařenka. „Zítra je Štědrý den.“

„A copak nám nadělí Ježíšek?“ zeptal se Krakonoš. „My chudí bychom potřebovali hodně věcí.“

„Kéž by mi nadělil zdraví,“ povzdechla si stařenka.

„Vidím, že stonáte,“ řekl Krakonoš. „Copak vám je?“

„Chudý člověk si toho zažije hodně,“ odpověděla babička. „Na podzim jsem chodila do lesa sbírat dříví na zimu. Už byla zima a já neměla boty, tak jsem chodila bosa. Nachladila jsem se a nemoc mě dodnes nepustila. Marie teď přede celý den – já už to nezvládnu – ale co vydělá, stačí sotva na jídlo.“

„A co by sis od Ježíška přála ty?“ zeptal se Krakonoš dívky.

„Já bych chtěla mít hodně peněz,“ řekla Marie.

„Hodně peněz?“ podivil se Krakonoš. „Chudinko, nedivím se ti, napracuješ se dost. Kdybys měla peníze, určitě by sis odpočinula. K tomu kolovrátku bys asi už nikdy nesedla, co?“ A zkoumavě se na dívku podíval.

„Kdepak,“ zavrtěla hlavou Marie. „Peníze nechci proto, abych mohla lenošit. Lenošit se nemá. Jenže vydělám málo a žijeme moc chudě. Chtěla bych mít peníze, abych mohla mamince pomoct. Je stará a nemocná, a když jí jen tak málo a chudě, nemůže se uzdravit ani zesílit.“

„Hodné dítě,“ řekla stařenka. „Pořád se staráš jen o mě, a přitom sama dřeš a málokdy se pořádně najíš.“

„A kolik peněz bys tak chtěla?“ vyptával se Krakonoš.

„Třeba jen tolik, kolik by se vešlo do téhle škatulky,“ řekla Marie a ukázala na škatulku, ve které měla věci na šití.

„Třeba ti Ježíšek tolik nadělí,“ usmál se Krakonoš.

Zatím se uvařila polévka. Marie vzala z police tři čisté talíře, postavila je na stůl a nalila do nich polévku. Stařenka pozvala Krakonoše, ať si k nim přisedne.

„Pánbůh vám zaplať, dobří lidé,“ řekl Krakonoš, když dojedl. „Moc jsem si pochutnal. Dnes jsem ještě nic teplého neměl.“

„Ještě neodcházejte,“ řekla stařenka, když viděla, že se stařeček zvedá. „Podívejte se, jak venku hustě sněží. Za chvíli byste byl celý zapadaný.“

„Co se dá dělat,“ řekl Krakonoš. „Mám to domů daleko. Kdybych tu ještě zůstal, musel bych někde přespat.“

„No a?“ řekla Marie. „Teď opravdu nemůžete jít. Podívejte, jak ostrý vítr navívá sníh do velkých závějí. Přespat můžete klidně u nás, proč byste hledal nocleh jinde?“

Krakonoš si zase sedl, i když se zdálo, že je hodně netrpělivý. Chvílemi vyhlížel z okna, jestli už sníh přestává.

„Do večera to asi nepřestane,“ řekla stařenka. „Jen se uklidněte a zůstaňte u nás do rána.“

„Jak bych vás mohl tak obtěžovat?“ namítal Krakonoš. „Chudý žebrák se vám za takovou laskavost nemůže odvděčit.“

„Však bychom si žádnou odměnu nezasloužily, kdybychom dělaly dobré věci jen proto, aby nám to lidé oplatili,“ odpověděla stařenka.

Krakonoš se nechal přemluvit a v chaloupce zůstal. Večer připravila Marie pro všechny večeři. Po večeři ještě dlouho předla při slabém světle malé lampičky. Krakonoš se s potěšením díval na dívku, která si skoro neodpočinula, jen aby se postarala o maminku.

„Už toho nech, Marie,“ napomínala ji maminka. „Podívej, už je po desáté.“

„Jak ten čas letí!“ povzdechla si Marie a podívala se na staré dřevěné hodiny. Pak připravila Krakonošovi pohodlné lůžko na zemi a sama si s maminkou lehla na chatrnou postel. Jedinou peřinu, kterou měly, půjčily cizímu žebrákovi. Samy se přikryly starými šaty. Za chvíli všichni spali.

Noc uběhla. Bylo šest hodin a maminka s dcerou ještě spaly. Marie se probudila až v sedm.

„Ach, co jsem to udělala!“ vykřikla polekaně. „Chtěla jsem dnes udělat víc práce než včera, a místo toho jsem spala déle než jindy. Už je sedm hodin!“

Podívala se na žebrákovo lůžko. Bylo prázdné.

„Žebrák už odešel,“ řekla si. „Určitě se zlobil, že tak dlouho spím, a nechtěl mě budit. Chudák odešel bez snídaně.“

Marie se rychle oblékla a rozdělala v kamnech oheň, aby uvařila snídani dřív, než se maminka probudí. Jenže maminka se probudila dřív. Divila se, že žebrák už odešel, ale snažila se Marii uklidnit.

„Není divu, že jsi jednou zaspala,“ řekla. „Každý den sedíš dlouho do noci a brzy ráno zase vstáváš. Nedivím se, že jsi celá unavená.“

Marie se na sebe přesto zlobila. Hned si sedla ke kolovrátku, aby dohnala, co zameškala. Vtom se lekla. Podívala se na škatulku, kde mívala věci na šití – a škatulka byla plná zlatých peněz! Jehly, nitě a náprstky ležely úhledně vedle ní.

Chvíli trvalo, než se Marie vzpamatovala. „Maminko,“ řekla pak, „kdo sem dal ty peníze?“

„Jaké peníze?“ divila se maminka.

„Vy o ničem nevíte?“ žasla dcera. „Podívejte se, kolik je tu zlatých!“

Maminka přišla k dceři a s údivem se dívala na peníze. „To je veliké bohatství, Marie,“ řekla. „Bůh se nad námi smiloval a poslal nám štědrého dobrodince.“

„Ale kdo to byl?“ ptala se dcera. „Vždyť tu nikdo kromě toho žebráka nebyl.“

„Milé dítě,“ řekla maminka, „čím déle o tom přemýšlím, tím víc věřím, že to byl právě on. Vzpomeň si, jak ti říkal, že ti Ježíšek možná nadělí, co si přeješ.“

„Ale kde by chudý žebrák vzal tolik peněz?“ namítla Marie.

„To nebyl žebrák,“ řekla maminka. „Myslím, že to byl nějaký vznešený pán. Převlékl se za žebráka, aby poznal, jak se žije chudým lidem. Slitoval se nad naší chudobou a bohatě nám oplatil malý dobrý skutek. Vidíš, Marie, dobré skutky se vyplácejí.“

Stařenka měla pravdu. Jenom nevěděla, že tím vznešeným pánem v žebráckém kabátě byl sám pán hor Krakonoš.

Marie pracovala dál, i když se jí přání splnilo. Hned zašla pro lékaře a ten mamince brzy pomohl k zdraví. Už nikdy nemusely hladovět a ty Vánoce byly nejkrásnější v jejich životě.

A bohatý sedlák, který Krakonoše tak hrubě vyhnal? Když se dozvěděl, co se v sousední chaloupce stalo, moc litoval, že byl tak nemilosrdný. Od té doby dal najíst každému žebrákovi, který zaklepal na jeho dveře. Ale žebráka, který vdovu s dcerou tak bohatě obdaroval, už nikdy nespatřil.