Krakonoš a lakomý pekař

Krakonoš neměl rád lakomce. Poslechněte si, jak potrestal lakomého pekaře a jak přitom pomohl chudému.

Jednou šel Krakonoš z horského městečka kamenitou cestou do údolí a potkal starého muže, který s velkou námahou tlačil do kopce trakař plný dřeva.

„Kampak vezete to dříví, dědečku?“ dal se s ním Krakonoš do řeči. Vypadal přitom jako obyčejný myslivec.

Stařeček postavil trakař, uctivě pozdravil a otřel si z čela pot. „Do města, pane, k pekaři Nekupilovi,“ řekl a těžce oddychoval. „To je ale dřina, už nemůžu. Celou hranici dřeva jsem k němu odvezl na trakaři. Tohle už je naposledy.“

„A vyděláte si na tom dřevě hodně?“ zeptal se Krakonoš.

„Ach jo, vydělám!“ povzdechl si chudák. „Celé týdny pracuju v lese, než si tam vysloužím hranici dřeva. Nekupil mi za ni slíbil deset zlaťáků a s tím vožením ztratím celý den, takže dnes už nic jiného nevydělám. Je to málo peněz, ale co mám dělat? Nikdo jiný o dřevo nestál a já potřebuju peníze, abych měl pro děti chleba. A věřte mi, pane, že budu rád, když mi Nekupil těch deset zlaťáků opravdu dá. Však víte, jaký je to lakomec. Ještě nikdy nikomu poctivě nezaplatil.“

„Půjdete brzy zpátky?“ zeptal se Krakonoš.

„Asi za hodinu,“ řekl stařeček.

„Počkám tu na vás. Pak mi povíte, jak jste u Nekupila pochodil,“ řekl Krakonoš a zašel do blízkého lesíka.

Stařeček se za neznámým myslivcem udiveně díval, ale pak se chopil trakaře a jel dál.

Za hodinu se vracel domů. Už zdaleka uviděl myslivce, jak na něj čeká na stejném místě.

„Tak co,“ volal na něj Krakonoš, „jak jste pochodil?“

„Ach, špatně,“ naříkal chudák. „Představte si, pane, ten lakomec mi strhl dva zlaťáky. A ještě mě obvinil, že ho šidím, že prý dřevo není tak pěkné, jak jsem říkal. Prosil jsem ho, ať se nade mnou slituje, že tak levně mu ho dát nemůžu, ale on se mi vysmál. Když prý mu ho nechci dát za tolik, ať si ho odvezu zpátky. Co jsem měl dělat? Kdybych si chtěl dřevo vzít, musel bych zase šestkrát jet s trakařem přes kopec, ztratil bych další den a nadřel bych se. Radši jsem oželel ty dva zlaťáky. A to má ten člověk peněz! A ještě si stěžuje: prý mu utekl osel – nejspíš hlady, protože ho pořádně nekrmil – a zítra půjde do Jilemnice na trh koupit si nového. Hned mi vypočítával, o kolik přišel, ale na to, jak ukřivdil mně, ani nepomyslel.“

„Buďte dobré mysli,“ těšil ho Krakonoš. „Trochu vám pomůžu. Přijďte zítra ráno sem na tohle místo. Uvidíte tu pást se pěkného osla. Toho vám daruju. Odveďte ho do Jilemnice na trh a prodejte ho pekaři Nekupilovi. Nikomu jinému ho neprodávejte. Můžete za něj chtít víc než ostatní, protože váš osel bude nejhezčí. Ale kdyby pekař nechtěl tolik dát, slevte mu. Prodat ho smíte jen jemu, rozumíte?“

Stařeček přikývl. Ale než stačil šlechetnému dárci poděkovat, myslivec zmizel, jako by se po něm slehla zem. Stařeček se lekl a pokřižoval se. „To byl určitě Krakonoš,“ pomyslel si. „Musím ho poslechnout. Jen aby si ze mě nevystřelil.“

Celou cestu domů i po celý den přemýšlel o té podivné příhodě. Pokaždé, když si vzpomněl, že zítra povede Krakonošova osla na trh, trochu se zachvěl. Nakonec si ale řekl, že bude, jak má být, a večer klidně usnul.

Časně ráno šel na místo, kde včera mluvil s Krakonošem. A opravdu – osel už tam byl a klidně se pásl v husté trávě. Sotva k němu stařeček přišel, zvedl osel hlavu a šel mu naproti, jako by ho poznával.

Stařeček ho pohladil, ještě trochu nesměle, vzal ho za ohlávku a vedl ho na trh. Osel ale cukal hlavou, chtěl jít sám. Dědeček ho tedy pustil a osel šel vedle něj.

Osel prý není moc krásné zvíře, ale tenhle se stařečkovi moc líbil. Byl pěkně šedý, dobře živený a nohy měl štíhlé jako vysoustružené. A navíc byl trpělivý a poslušný, což každý osel nebývá, mnohý je pěkný tvrdohlavec. Ale dědečkův osel šel neúnavně po kamenité cestě a ani se nepodíval po bodláčí, které tam rostlo.

„Za tebe Nekupil vysolí pěknou hromádku stříbrňáků,“ říkal si stařeček nahlas. „Určitě se mu zalíbíš, vždyť jsi jako namalovaný. Ale musíme si pospíšit, ať tam jsme brzy.“

Osel přidal do kroku, jako by mu rozuměl, a po desáté hodině dorazili do města.

Na trh přivedli několik oslů a na všechny se našlo dost kupců. Jakmile se ale objevil stařeček se svým oslem, seběhli se všichni k němu. Tak pěkné zvíře ještě nikdo neviděl.

Bohatý sadař se ptal, co za osla chce. Stařeček byl v rozpacích, protože ho chtěl prodat jen Nekupilovi, a ten tam ještě nebyl. Vymlouval se tedy, že osla už má zamluveného jeden pekař.

„Tak proč jste ho vodil na trh?“ zabručel sadař dopáleně.

Vtom přišel pekař. I jemu se osel na první pohled zalíbil. Málem nevěřil vlastním očím, když poznal chudého dřevaře, od kterého včera koupil dřevo.

„Kde jste vzal to pěkné zvíře?“ zeptal se.

„Proč bych vám to neřekl – dostal jsem ho,“ odpověděl stařeček.

„Ale jděte, kdo by vám daroval tak pěkného osla,“ odfrkl si pekař. „Ale na tom nezáleží. Kolik za něj chcete?“

„Osmdesát zlaťáků,“ řekl stařeček.

Lakomci se to zdálo moc, ale sadař zvolal: „Dejte ho sem!“

„Počkejte, dám osmdesát jedna!“ vyhrkl Nekupil.

„Dám devadesát!“ zvolal sadař.

„Přidám ještě zlaťák, abyste neříkal, že jsem vás včera při koupi dřeva ošidil,“ řekl pekař. „Dám devadesát jedna.“

„A já dám sto,“ řekl sadař.

„Sto pět!“ vykřikl Nekupil a zlostně se na soupeře podíval.

„Sto patnáct – ale ani o halíř víc!“ zvolal sadař.

„Dám vám sto dvacet,“ řekl Nekupil roztřeseným hlasem.

„Tak si ho vezměte za sto dvacet!“ zvolal stařeček, protože se bál, aby mu pekař neodešel.

Teprve teď se Nekupil zarazil, když měl za osla opravdu zaplatit sto dvacet zlaťáků. Začal smlouvat, ale stařeček nechtěl z dohodnuté ceny slevit ani halíř – a měl pravdu.

„Jestli nechcete, zavolám sadaře. Ten mi sto dvacet určitě dá,“ řekl.

Pekaři se osel moc líbil, a tak stařečkovi s těžkým srdcem vysázel sto dvacet zlaťáků. „Vy jste mi to včerejší dřevo pěkně oplatil,“ řekl zlostně.

„Vždyť jste mi tu cenu nabídl sám,“ řekl dřevař. „Nemůžete říct, že jsem vás ošidil.“

Pekař odváděl osla. Měl z něj velkou radost, i když mu bylo líto peněz. A stařeček šel vesele domů. Dovedete si představit, jakou radost měla celá rodina, když vysypal peníze na chudý stůl a začal vyprávět, jak dobrotivý byl Krakonoš, pán hor. Do té doby totiž ani ženě nic neřekl, aby si zbytečně nedělala starosti. Všichni Krakonošovi z celého srdce děkovali, že je tak nečekaně vysvobodil z bídy.

Ale vraťme se k lakomému pekaři Nekupilovi, který si vedl osla domů.

Dokud šli městem, nechal se osel vést tiše jako beránek. Sotva ale vyšli za město, začal házet hlavou. Pekař ho nechtěl pustit, jako to udělal stařeček, a držel řemen ještě pevněji. Osel se zastavil a tahal Nekupila sem a tam – přes louži, přes kopřivy a zase zpátky – až byl ubohý pekař celý zablácený, popálený od kopřiv a úplně utahaný.

„Snad do tebe vjel sám Rýbrcoul!“ rozkřikl se pekař. Tak Krakonošovi lidé posměšně říkali a on tu přezdívku nesnášel. Sotva to pekař vyslovil, osel se k němu otočil zadkem a švihl ho ohonem přes nos, až pekař kýchl.

„Škoda, že nemám hůl,“ hudroval pekař. „Ale počkej, ty paličáku, doma si to spolu vyřídíme!“

Osel se na něj ale podíval tak divoce, že pekař rychle uskočil a řemen pustil. Osel pak klidně kráčel dál a pekař se šoural za ním.

Když vešli na dvůr pekařova domu, zamířil osel hned ke stáji, jako by tu všechno znal. Pekař se divil.

„Je to dobrý osel,“ řekl si, „jen nechce, aby ho někdo držel. No, to nevadí.“

Ve stáji se ale osel znovu nedal uvázat.

„Tak si stůj, kde chceš,“ řekl Nekupil zlostně. „Za chvíli dostaneš něco k jídlu, ale nejdřív se najím já. Mám pořádný hlad a jsem utahaný jako nikdy.“

Pak zavřel stáj a šel do světnice.

Za chvíli si pochutnával na dobré pečeni. Sobě totiž dopřával všeho dost, jen jiným nic nepřál. Ale zrovna když mu nejvíc chutnalo, ztuhl jako socha a nůž i vidlička mu vypadly z ruky. V otevřeném okně se objevila divoká Krakonošova tvář.

„Ty lakomče,“ zahřměl pán hor mocným hlasem, „tady máš, co sis koupil za sto dvacet zlaťáků! U tebe já nezůstanu!“

S těmi slovy hodil oslí ohlávku pekaři rovnou do talíře s omáčkou, až mu vystříkla na nos, a s hlasitým smíchem zmizel.

Nekupil ještě dlouho vyjeveně zíral na místo, kde před chvílí Krakonoš stál.

„Já nešťastník,“ naříkal, když se trochu vzpamatoval, „tolik peněz jsem vyhodil!“

Napadlo ho, že by mohl dřevaře žalovat. Brzy si to ale rozmyslel. Věděl, že by tím Krakonoše rozzlobil ještě víc. A taky mu došlo, že stařeček o Krakonošově lsti nic nevěděl, protože byl poctivý člověk.

Zkrátka, pekař pochopil, že ho Krakonoš chtěl potrestat za lakotu, a hlavně za to, jak bezcitně se zachoval k chudému stařečkovi. Od té doby se z něj stal lepší člověk: přestal být lakomý a každému za všechno vždycky poctivě zaplatil. A na to, co mu Krakonoš provedl, nikdy nezapomněl.