Krakonoš a hrubý vozka

Vozka Kilián byl široko daleko známý tím, jak je hrubý. Jezdil pro svého pána, bohatého kupce, s vozem do Prahy pro zboží, a snad nebyla jediná cesta, kdy by někoho svým chováním nerozzlobil.

Jednou se vracel z Prahy a už se blížil k domovu, když uviděl u silnice sedět pocestného. Vypadal po dlouhé cestě velmi unavený. Vedle sebe měl položený velký vak, který určitě nebyl lehký.

„Kampak jedete, příteli?“ zeptal se pocestný.

„Když to tak chcete vědět, tak vám to povím: jedu domů,“ odsekl Kilián.

Pocestného ta slova ani trochu nerozzlobila. „A kde máte domov?“ zeptal se klidně.

„Když musíte vědět všechno, tak poslouchejte: jedu do Vrchlabí!“ Poslední slova zahulákal Kilián pocestnému přímo do ucha, až mu v hlavě zahučelo.

„To je ale šťastná náhoda,“ řekl pocestný. „Já jdu taky do Vrchlabí, ale už nemůžu dál. Jsem úplně unavený a vak je moc těžký. Buďte tak hodný a svezte mě.“

„No to se podívejme na pána!“ ušklíbl se Kilián. Mrzelo ho, že pocestného svou hrubostí pořád ještě nerozzlobil. „Já jdu pěšky vedle vozu a pán by se chtěl vézt! Kdepak, moji koně mají nákladu dost.“

„Mějte se mnou přece slitování, člověče,“ prosil pocestný. „Vždyť vidím, že vůz není pro koně moc těžký. A vy jste určitě nešel tak daleko jako já, a ještě s takovým vakem. Nechci to zadarmo, rád vám zaplatím.“

„Že zaplatíte? To je něco jiného,“ řekl Kilián. „Jestli se chcete svézt, dejte mi dva groše.“

„Dva groše?“ podivil se pocestný. „Vždyť do Vrchlabí je to jen hodina cesty!“

„Já vás nenutím,“ pokrčil rameny Kilián. „Nemusíte platit nic, ale pak půjdete pěšky.“ A práskl do koní.

„Počkejte!“ zavolal cizinec. „Když neslevíte, dám vám dva groše. Dál už opravdu nemůžu. Věřte mi, že jsou to moje poslední peníze.“

„Co je mi po tom,“ řekl Kilián. „Říkal jsem, že vás nikdo nenutí. Jestli se chcete svézt, zaplatíte předem.“

Pocestný mu dal peníze. Kilián je rychle strčil do kapsy a řekl: „Tak si vylezte na vůz, dopředu, tam je místa dost.“

Cizinec zvedl vak a chtěl ho naložit na vůz.

„Zbláznil jste se, člověče?“ vykřikl Kilián. „Snad nechcete dát na vůz ten těžký vak?“

Pocestný se na vozku překvapeně podíval. „Vždyť jsem vám zaplatil, abyste mě svezl,“ řekl.

„Ano, abych svezl vás. O vaku nepadlo ani slovo,“ řekl Kilián.

„Ale člověče, to se přece rozumí samo sebou,“ namítl cizinec. „Nenechám tady svůj vak ležet.“

„Do toho mi nic není,“ řekl Kilián. „Dohodli jsme se, že vás za dva groše dovezu do Vrchlabí, a to taky udělám. O vaku jsme nemluvili. Jestli ho chcete vézt taky, přidejte mi ještě groš. Jinak ho na vůz dát nesmíte.“

„Vždyť jsem vám řekl, že víc peněz nemám,“ řekl cizinec. „Jestli jste opravdu tak bezohledný, že mi nedovolíte naložit vak, vraťte mi peníze a půjdu dál pěšky.“

„Cože?“ rozesmál se Kilián. „Vy nejste hloupý, ale já taky ne. Dohodli jsme se, a co se dohodne, to platí. Chtěl jste se svézt, tak lezte na vůz. Jestli nechcete, jděte pěšky, ale nevrátím vám ani halíř. To vy rušíte dohodu.“

Cizinec se na Kiliána chvíli mlčky díval. Pak zvedl prst a řekl: „Počkej, šizuno, tohle tě bude mrzet!“

Kilián se rozmáchl bičem, aby pocestného zahnal. Ale bič se ve vzduchu otočil, omotal se Kiliánovi kolem klobouku a shodil mu ho rovnou do blátivé louže. A když se Kilián sehnul pro klobouk, pocestný už u cesty nestál. Zmizel, jako by se pod ním slehla zem.

Kilián se zaraženě díval na místo, kde ještě před chvílí cizinec stál. Kdo jiný by to mohl být než Krakonoš, pán hor? Jeho slova mu pořád zněla v uších.

Ale Kilián nebyl žádný bázlivec. „Za hodinu jsem doma,“ pomyslel si. „Než Krakonoš vymyslí, jak mi to oplatit, budu dávno za kamny. A odteď budu jezdit jinudy.“

Uklidněný popoháněl koně, ale každou chvíli se ohlédl, jestli za ním Krakonoš nejde.

Za chvíli vjel do hlubokého úvozu. Cesta v něm byla tak úzká, že by se dva vozy nevyhnuly. V půlce se úvoz stáčel, takže Kilián neviděl, co je za zatáčkou. Jel dál a nic zlého netušil. Když ale dojel k zatáčce, lekl se: přes celou cestu ležel obrovský balvan.

Koně se zastavili. Kilián nevěděl, co dělat. Balvanem nešlo pohnout a objet ho taky nešlo, protože stráně po obou stranách byly příkré. Ani zpátky to nešlo, vůz se v úzkém úvozu nedal otočit. A i kdyby se otočil, musel by jet dvě hodiny zpátky, než by se dostal na jinou cestu. Slunce se přitom už sklánělo k západu. To byla dobrá rada drahá.

Chvíli tak stál u vozu a přemýšlel. Najednou uslyšel práskání biče – někdo přijížděl.

„Aspoň tu nebudu sám,“ oddychl si Kilián. „Když nás bude víc, nějak si poradíme.“

Do úvozu vjely tři prázdné vozy.

„Tak proč nejedeš?“ zavolal vozka z prvního vozu.

„Proč? Pojď se podívat!“ odsekl Kilián. „Pomoz mi odvalit ten zatracený šutr, nebo mi vytlačte vůz na stráň, ať ho objedu.“

„Tebe asi nikdo nikdy nenaučil být zdvořilý,“ zasmál se vozka.

„Vždyť to je ten hrubý Kilián!“ zvolal druhý. „Co je nám po něm? Naše vozy jsou lehké, balvan objedeme snadno. Ať si Kilián poradí sám.“

To Kilián nečekal. „Pomozte mi, dobří lidé, prosím vás!“ naříkal. „Když mi nepomůžete, nevím, jak se odsud dostanu.“

„Nemáme čas,“ řekl třetí vozka. „Objeďte jeho vůz, chlapi, ať se nezdržujeme.“

„Prosím vás, pomozte mi!“ bědoval Kilián. „Nechci to přece zadarmo!“

„Počkejte, Kilián chce platit!“ zavolal druhý vozka. „Tak co dáš každému z nás, když ti pomůžeme?“

„Každému půl groše!“

„Půl groše za takovou dřinu? To je k smíchu. Jedeme!“ volali vozkové.

„Dám každému groš,“ přidal Kilián.

„Jestli chceš, abychom ti vůz vytlačili, dej každému dva groše,“ řekl první vozka.

Co mohl Kilián dělat? Slíbil každému dva groše, jen aby se z úvozu dostal.

„Ale zaplatíš předem,“ řekl jeden z vozků.

Kilián zaplatil a vozkové hned začali skládat z vozu balíky a bedny. Když byl vůz prázdný, zapřáhli k němu ještě dva své koně. Kilián je opatrně vedl po příkré stráni, vozkové nadzvedávali vůz z jedné strany, aby se nepřevrhl, a za chvilku byl balvan objetý. Pak své koně zase vypřáhli, zapřáhli je do svých vozů a chystali se jet dál.

„Ještě mi naložte zboží!“ připomínal jim Kilián.

„Zboží?“ podivil se jeden z nich. „Chlapi, domlouval s námi Kilián, že mu naložíme i zboží?“

„Kdepak!“ volali ostatní. „Domluvili jsme se, že mu vytlačíme vůz. O zboží nepadlo ani slovo.“

„Ale to se přece rozumí samo sebou,“ koktal Kilián.

„Ty nejsi hloupý, Kiliáne, ale my taky ne,“ smáli se vozkové. „Vůz není zboží a zboží není vůz. Jestli chceš, zaplať každému ještě dva groše a zboží ti naložíme.“

Kiliánovi ta slova připadala nějak povědomá.

„Vy jste ale šizuňci!“ vykřikl. Sotva to dořekl, kápla mu ze stráně za krk ledová kapka vody.

„Zatracení podvodníci!“ zahulákal znovu – a vtom mu z čistého nebe přistála na nose šiška.

„Co si jen počnu?“ naříkal Kilián, když viděl, že hrubostí nic nezmůže. „Kde vezmu tolik peněz? Jak dlouho budu muset pracovat, než si je zase vydělám!“

„Vždyť tě nikdo nenutí, Kiliáne,“ smáli se vozkové. Kilián se ale nemohl déle zdržovat, a tak každému zaplatil ještě dva groše, aby mu zboží naložili.

Za chvíli vozkové Kiliánův vůz předjeli a on pomalu jel za nimi.

„Krakonoš mě pořádně potrestal,“ říkal si Kilián. „Ale aspoň to mám za sebou. Příště si dám na jazyk větší pozor.“

Ohlédl se – a ustrnul. Balvan, který mu způsobil tolik trápení, zmizel, jako by tam nikdy nebyl. A v tu chvíli to pod vozem zavrzalo, přední kolo se vyvléklo z osy a kutálelo se z kopce až do potoka. Koně se zastavili a vůz si sedl na cestu.

„Krakonoši, ty zlomyslný škůdce!“ vykřikl Kilián – a hned mu na klobouk ťukla další šiška.

Teď už Kilián pochopil, že hrubými slovy si nepomůže. Lezl do potoka pro kolo, voda mu natekla do bot a kolo bylo tak těžké, že ho sám nasadit nedokázal. Musel jít pěšky do nejbližší vsi a poprosit lidi o pomoc. Tentokrát poprosil hezky – a lidé mu ochotně pomohli. Domů dorazil až pozdě v noci, mokrý a hladový.

Pán mu za zdržení nic nenahradil a ještě mu vyčinil, že nedává pozor. Kilián si ale to, co mu Krakonoš provedl, pamatoval celý život. Od té doby byl na každého zdvořilý. A když potkal u cesty unaveného pocestného, sám zastavil a svezl ho – i s vakem, a úplně zadarmo.