Kohoutek se slepičkou na výletě

Byl podzim. Sadaři česali zralé ovoce, z polí se sváželo poslední obilí a na strništích a loukách se pásla stáda hus a krav. Pasáci rozdělávali ohníčky a pekli si v nich, co kde našli: brambory zapomenuté na sklizených polích, řepu, která spadla na silnici z přeplněného vozu, jablka sesbíraná cestou na pastvu a jiné dobroty.

Kousek za vesnicí, na stráni u lesa, stál mezi několika buky mohutný ořešák. Každý rok na něm bylo plno chutných ořechů, ale jeho hodný majitel je nikdy nesklízel. Dobře věděl, že nepřijdou nazmar. Na podzim byla celá stráň posetá bukvicemi a ořechy a byla to pravý ráj pro pasáky i ostatní děti z vesnice. Scházely se tam ještě s jinými mlsouny, hlavně s veverkami.

Na tu stráň se jednoho krásného rána vydala i opeřená dvojice: kohoutek se svou věrnou družkou slepičkou. Domluvili se, že si udělají výlet a pořádně se tam najedí bukvic a ořechů, které děti tak chválily – dřív, než je ta nenasytná drobotina všechny posbírá.

Výletu nelitovali. Ořechů a bukvic našli na stráni spoustu, ale stejně jim víc chutnaly tlusté žížalky, které si vyhrabávali na kraji lesa. Bylo tam krásněji než doma na dvoře a domů se jim nechtělo, a tak tam zůstali až do večera. Teprve když se slunce začalo sklánět k západu, vydali se na cestu zpátky.

Jenže slepičku potkala nehoda. Možná se moc přejedla, možná ji unavila dlouhá cesta – zkrátka jí bylo zle. Vzdychala, naříkala a nakonec si na cestě lehla a dál nemohla. Kohoutek byl ale chytrý pták a pro radu nechodil daleko. Když slepička nemůže jít, tak pojede, a o povoz nebude nouze. Pamatoval si totiž, že kousek od ořešáku mají děti malé hospodářství se vším, co k pořádné chalupě patří. Postavily si tam domeček, stodolu, chlévy a kůlničky, upravily si políčka a pořídily si k tomu i všechno potřebné nářadí. To hospodářství bylo jejich radostí a pýchou.

Kohoutek tam běžel, aby si vypůjčil vozík. Doma ale nikdo nebyl, všechny děti seděly u ohně na pastvině, kde zrovna hodovaly na pečených bramborách. Kohoutek tedy vešel do stodůlky sám a vybral si vozík z ořechové skořápky, který mu na jízdu ze stráně připadal nejpohodlnější. Naložil na něj nemocnou slepičku a najednou se zarazil. Vozík sice měl, ale na koně zapomněl. Kde teď vzít koně?

Z přemýšlení ho vytrhla slepička: „Tak prosím tě, už jeď, je mi pořád hůř a hůř. Chtěla bych už být doma.“

„Snad si nemyslíš,“ durdil se kohoutek, „že tě potáhnu sám? Dělat kočího, to ano, ale abych se zapřáhl do vozu, to po mně nechtěj.“

Kohoutkovi bylo své věrné družky moc líto, ale tahat vozík, to by se přece neponížil – on, pán celého dvora! Jak by se mu ostatní drůbež smála! Ne, za nic na světě! Najednou ho napadla chytrá myšlenka.

„Už vím, jak to uděláme,“ zvolal radostně. „Sedneme si do vozíku oba, a uvidíš, jak s námi z kopečka sám pojede.“ Slepička kohoutkovi vždycky věřila a myslela si, že nikdo na světě není moudřejší než on. Sedla si tedy vedle něj do vozíku, a hrrr! Opravdu to jelo samo, jako vlak. Ale ouha! Najednou jim stál v cestě kámen. Vozík do něj narazil, převrátil se, slepičku s kohoutkem vyklopil a všichni tři se kutáleli po stráni až dolů na rovinu, kde se teprve zastavili.

Kohoutek se vzpamatoval první a nic vážného se mu nestalo, ale chudinka slepička se nemohla ani pohnout, byla celá potlučená. Kohoutek se zprvu moc styděl a nemohl se na ni ani podívat. Brzy se ale zase nafoukl a pronesl svým panovačným hlasem: „Že jsme se převrhli, to není moje vina, ale sedláků. Kdyby se postarali o pořádnou silnici ze stráně dolů, určitě bychom sjeli až na rovinu jako po másle.“

Slepička mu zase dala za pravdu a vážila si ho ani o kousek míň. A tak se znovu radili, jak se dostat domů na dvůr, protože pěšky by to slepička nezvládla. Zatímco se radili a kohoutek spravoval pořádně pošramocený vozík, blížila se k nim důstojným krokem jejich kamarádka kachna. Ze vší drůbeže je měla nejradši, a když se jich nemohla dočkat, vyšla jim naproti. Už se jí po nich moc stýskalo.

Když uviděla slepičku celou zkroušenou a nemocnou, hned se sama nabídla, že ji domů doveze. Kohoutek ji rychle zapřáhl, sám hrdě vyskočil na kozlík a dělal kočího. Kachna šla opatrně, svým rozvážným kolébavým krokem, aby slepičce zase neublížila. To se ale kohoutkovi nelíbilo. Chtěl, aby jela tryskem, a pobízel ji panovačným „hyjé – hyjé!“, které bylo slyšet po celé vesnici. Kachna si z toho moc nedělala a hubovala na něj, že si s sebou mohl vzít vak, vak, vak a přinést jí z výletu něco dobrého. A kohoutek slíbil, že to příště určitě udělá.

Bez dalších nehod šťastně dojeli až na dvůr. Ostatní drůbež už na ně netrpělivě čekala, protože byla zvědavá, jak výlet dopadl. Kohoutek ani nestačil odpovídat na všechny otázky. Slepička se brzy zotavila, a když ostatním vyprávěla, jak hodná kachna byla, pořád dokola opakovala: „Ko-ko-ko-ko-dák, co jen ti mám za to dát?“

Kachna zase už dopředu kohoutkovi vyčítala, že až zítra půjde vrátit vozík, určitě zapomene na ten vak, vak, vak. A husa, která jeho děravou paměť taky znala, jí přikyvovala: „Ba to, ba to.“