Broučci: Zima v chaloupce pod jalovcem

A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Maminko, dáte mi medu?“ — „Medu? Jakéhopak medu? Broučku, vždyť žádný nemáme.“ — „Ale, víte, — co nám včera Janinka poslala.“ — „Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo.“ — „I ne, maminko. Vždyť už jste mi včera dala.“ — „I toto! To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všecko ucpali, a od té doby spíme.“ Škoda! Ale když to tak bylo!

Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: „Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval.“ Ale tatínek: „Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím.“ — „Ale, tatínku, mohli bychom se podívat oknem.“ — „I to je také zabedněno a ucpáno. A našlo by nám sem zimy.“ A teprve, když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. A vstal, odbednil od okna prkýnko a Brouček mu pomáhal. Pak pomalounku oddělali mech a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí zas honem okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.

Maminka zatím už zatápěla, a že při tom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak honem zas lehli a povídali. „Ale, tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili?“ — „Ó, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem.“ — „Ale Janinka! Maminko, kde že zůstává?“ — „Ona zůstává v mechu mezi vřesem.“ — „Ona se zachumelila, viďte? A povídala, že mě vyprovodí, až ponejprv poletím.“ — „I neboj se! Ať se zachumelila! Však ona si zatopí, když jí je zima.“ — „A má dříví?“ — „I bodejť by neměla!“ — „A ona tam jest sama?“ — „Sama.“ — „Pročpak jest sama?“ — „Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí už dávno zemřeli.“ — „Ó, to já bych nebyl sám!“ — „I, kdyby to tak Pán Bůh chtěl! To bys musel pěkně poslechnout.“ — „Nechť, však Janinka má med a víno! Viďte, to víno dostala kmotřička od ní?“ — „Já nevím, milé dítě. Snad.“

Tu je tatínek vytrhl: „Broučku, myslíš opravdu, že je tam Janinka sama?“ — „I, když tam nikdo s ní není!“ — „Copak s ní nikdo není?“ — „A kdopak?“ — „Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, takže se jim nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá a nic se nebojí.“ — „A máte ji rád, tatínku?“ — „I, bodejť bych neměl!“ — „A vy, maminko, také?“ — „I arciť že mám.“ — „A kmotřička ji má také ráda?“ — „I toť, má. Broučci se mají všichni rádi.“ — „A tatínku, kdy že tedy už poletíme?“ — „Inu počkej, až bude zas léto. Tak asi o svátém Janě.“ — „A jakpak se to dělá, když se těm lidem svítí?“ — „I to se nijak nedělá. To se jen tak lítá a oni vidí.“ — „Ale jak pak, když už bolí křídla?“ — „Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zas letí.“ — „A tatínku, copak ti lidé dělají, když vy jim nesvítíte?“ — „Milé dítě, to já nevím, co oni si počínají. Oni snad také spí, anebo si povídají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní a že se jim nedobře vede.“ — „Nedobře? Copak to je?“ — „Inu, nemají se rádi.“ — „Ale to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi!“ — „I, do toho nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme.“

Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. „Maminko, povídejte mi nějakou pohádku!“ — „Ale, když já, Broučku, už žádnou neumím!“ — „I víte, tu, co jste mi povídala už dávno.“ — „O čem pak byla?“ — „I víte, o tom kocourkovi a kočičce. Víte?“ — A maminka, že bude povídat, a povídala:

„Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl celý krásný černý jako uhel, ten druhý byl celý krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná morovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli, anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak z jara povídala maminka: ‚Děti, já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodní a mějte se rádi. My přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima.‘

A tak jim ještě drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou porážet. A kočička, že také. A tak se poráželi a poráželi, takže se ten bílý kocourek dostal vespod. Bolelo ho to a také ho to zlobilo. A tak, že on si už s nimi nebude hrát. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal a povídal jim: Však hleďte, jak jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že jest navlas takový jako tatínek! A kočička se teprve počala chlubit:

Ó, že ona je nejkrásnější, že je černá a bílá!

A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to počalo hořet, police, postel, almara, stůl, všecko to hořelo, a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičeli a křičeli, ale oheň je přece sežral. A když přišli tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, a chaloupka byla spálena a všecko bylo spáleno, proto, že byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali a plakali. A tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam — —“

Brouček poslouchal. Ono se mu to líbilo. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, a při tom usnul, bim bam. A tak spali a spali a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. „Tatínku, kdypak už poletíme?“ — „I, milý Broučku, až bude léto.“ — „Kdypak bude léto?“ — „Kdy? Inu, až pšenice pokvete.“ — „A ještě nekvete?“ — „Ó, ještě ne.“ — „Ale, tatínku, podívejme se!“ —

„I ne, Broučku, našlo by nám sem zimy. Ještě nic nekvete.“

Ale když Brouček pěkně prosil a maminka se také přimlouvala, že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkénko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček jak rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenů listy a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka. „Vidíš, Broučku, ještě nic nekvete. A tamhle dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam.“

Tu maminka tatínka vytrhla: „Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestlipak to nejsou tři chudobky?“ — A tatínek se tam podíval. „Ach ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy, oni tam někam zalezli a zmrzli.“ — A Brouček se dal do pláče: „Maminko, to je kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.“ — „I neplač. Broučku, to oni nejsou,“ chlácholil ho tatínek. „Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.“

A tak Brouček neplakal. „A tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?“ — „Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.“ — „A jakpak, kdyby ta žluna byla kmotříčka sežrala, také by tam byla vyrostla chudobka?“ — „I také.“ — „Kdepak?“ — „Tam někde pod bukem v trávě.“ — „A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?“ — „I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.“

Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. „A tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, co jste tam letěl oknem?“ — „I, když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.“

Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila, Brouček přistavěl ke stolu židle a přisedli a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
Povstali jsme z lože.
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.

A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení.

Jen se ještě jednou podívali okénkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už beztoho napolo spal. Ale Broučkovi se už nechtělo. Že aby mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, že aby mu povídala tu starou. A tak maminka povídala: „Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl celý krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný morovatý a ta kočička byla celá krásná bílá jako mléko.“

Ale tu křičel Brouček: „I ne, maminko!“ — „A copak ne?“ — „I, tak to nebylo!“ — „A jakpak to bylo?“ — „Ta kočička nebyla celá krásná bílá jako mléko, ona byla krásná morovatá.“ — „I to je jedno.“ — „Ale, maminko, to není jedno.“ — „I je to jedno.“ — Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil: „Copak ten Brouček pláče?“ — „Viďte, tatínku, že to není jedno?“ — „A co?“ — „Že byla ta kočička krásná morovatá, viďte? A ne celá krásná bílá jako mléko.“ — „Nu tak ano. Byla krásná morovatá. Už jen spi!“ — A maminka: „Inu, vidíš, když se mi chce spát, a ty mě pořád moříš.“ A už to honem dopovídala. „Tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam — —“. Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, až při tom usnul, bim bam. A spali a spali.