Broučci: Jak se Brouček učil létat

Slunko bylo u samého západu a svatojanští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu — ono se to tam pěkněji spalo — lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi moc rozhouplo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.

Tatínkem to trhlo, takže byl celý polekaný. „Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!“ — „Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“ — „A jakpak!“ — „I já jsem spadl s postele.“ — „Tak sis měl dát pozor!“ — „Ale když ono mne to přece bolí!“ — Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit. „Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat! A copak ty, Broučku, už pláčeš? Sotvas oči proloupl!“ — „Ale když já jsem se tak udeřil, a tatínek chce, abych nekřičel.“ — „I — jen pojď! Dřív než kočička vejce snese, všecko se ti to zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budem snídat. Pojď!“

A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavěl ke stolu židle, a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
Povstali jsme z lože.
A pěkně tě prosíme,
Dejž, ať se tě bojíme,
Bojíme a posloucháme,
A při tom se rádi máme.

Potom říkal Brouček svou modlitbičku: „Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,“ — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.

Ale tatínek, že už má čas, slunko že jest dávno za horami. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku. — „A teď, Broučku, pěkně poslouchat — ať mně pak maminka nemusí žalovat!“ — „Ne, tatínku! — A já Vás vyprovodím, ano?“ — „Tak pojď!“

A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: „Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!“ A Brouček šel. Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky, a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.

„Kmotřičko, jestli pak už jste vzhůru?“ — „I, Broučku, bodejť bychom nebyli!“ — „A Beruška také?“ — „Bodejť bych nebyla, Broučku! Copak nám neseš?“ — „Já? Nic. Ale, pane, to už umím lítat: Od našich sem a zas k našim a zas sem a zas k našim, a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!“ — „I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček. Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.“ — „Moc ne. Ale, pane, já jsem dnes ráno spadl s postele!“ — „A tos křičel, viď!“ — „A jakpak ty to víš? Copak jsi to slyšela?“ — „I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“ — „Že já jsem křikloun? — Ó — ty Berouši!“ — — A už zas Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizeno a cídila právě okna, že se ažaž třpytila. „Kdepak jsi byl tak dlouho, Broučku?“ — „Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.“ — „A copak jsi tam dělal?“ — „Nic, já jsem tam byl jen tak u okna.“ — „A copak ti dali?“ — „Nic. Já jsem nic nechtěl.“ — „Ó, to oni ti přece něco dali! Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš — —.“ — „Oni něco mají?“ — „Inu, to by byla kmotřička nepovídala.“ — „Hm, nechť si to nechají!“ — „Ó, však ty si tam pro to půjdeš!“ — „Ó, nepůjdu!“ — „Ó, půjdeš! A jakpak jsi daleko tatínka vyprovodil?“ — „Ó, daleko! Až k těm třem olším.“ — „Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.“ — „Ó! A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“ — „Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“ — „A pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?“ — „I, holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat!“

To se Broučkovi líbilo, a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl — letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu najednou vidí, že se jim počíná z komína kouřit. A už seděl na komíně. „Maminko, copak se vám na ohništi chytá?“ — „I nic, holečku! Já si chci udělat na polévky jíšku.“ — „A že vám to, maminko, zafouknu!“ — „Ne, ne, já nechci! Necháš toho!“ — Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehl, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet, a křičí a křičí a leze se stříšky dolů. „Ach, maminko, maminko, ach, ach, maminko!“ — „A copak zas, Broučku?“ — „Ach, maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!“ — „Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. Nevíš, co ti tatínek přikazoval, a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím!“ — „Ale, maminko, když on mi vlezl kouř do očí a tak mě štípal!“ — „I to ti patřilo, a ještě dostaneš, až jen tatínek přiletí. To bude z tebe krásný brouček!“ — „Ale vždyť já jsem vám to, maminko, nezhasil!“ — „Ale chtěls mi to zhasit a věděls, že to nechci. Ne, vidíš, to ti nesmím prominout. Copak by z tebe bylo! Až jen tatínek přiletí! A kmotřičce to na tebe také povím a kmotříčkovi a Berušce.“ — „Ale, maminko, vždyť jsem vám to nezhasil, a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to!“ — „Ne, to já musím říci!“

Ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, dala si maminka říci, a že to nepoví. „Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.“ — „Tatínek? Kohopak on poslouchá?“ — „I, Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu a jest celý den pryč až do noci, a třebaže ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš! A kmotříček také poslouchá a kmotřička také. A Beruška, ta teprv poslouchá! A ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný.“

A Brouček: „Maminko, já se půjdu koupat.“ A maminka: „Jdi, jdi!“ Však ona věděla, že se jí Brouček neutopí. A Brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a hup do trávy, jak byl dlouhý a široký! A házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas hup do rosy, až to kolem stříkalo! A když už se dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu se sebe setřepal, a frr — rovnou čarou pod dub ke kmotřičce!

U okna se zastavil. „Beruško, už se nezlobíš?“ — „Copak bych se, Broučku, zlobila?“ — „Pane, to jsem se vykoupal! Jestli pak ty umíš také plavat?“ — „I ne. Kdepak bych já uměla!“ — „Pane, já umím plavat!“ — „I nechť, Broučku! Já musím jít mamince pomoci.“ — „Kdepak je kmotřička?“ — „Seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat!“

A Brouček se šel podívat. „Copak nám neseš, Broučku?“ — „I nic, kmotřičko, já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?“ — „Mám, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Když jsi Berušce tak škaredě řekl a pak jsi utekl. Ona plakala.“ — „Ona plakala? Však já jí už tak nebudu říkat!“ — „Nu, uvidíme! Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo! Ale musíte je pěkně rovnat do hraničky! Pak ti něco dám.“

Brouček, že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. „Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou!“ — Ale Brouček, ó, že on to unese! A nosil. Ale místo, co měl polínka pěkně do hraničky rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. „Broučku, to se tak nesmí! Maminka to tak nechce. Ono by se nám to skácelo.“ — „Ó, nic se vám neskácí. Copak to nedělám dost pěkně?“ — „Neděláš. Vidíš, už jsi to zas jen tak hodil. To se musí pěkně srovnat.“ — „I tak si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně!“

A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku začala kmotřička: „A co, Broučku, už nikam nemůžeš? To nejsi jaksi moc silný.“ — „I ne, kmotřičko. Ale když ona se pořád se mnou vadí!“ — „Inu, když ty jsi takový divný brouček! Copak jsi už zapomněl, že něco mám?“ — „A je to, kmotřičko, dobré?“ — „I, to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos!“

A Brouček honem ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a — „Teď pojďte, děti!“ — A děti šly. V síni, vpravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen zatočila, a už bylo otevřeno. Ale teď, co tam? Ten bílý talířek na tom nejhořejším prkénku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? — Kmotřička jej sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.

„Nu tak hádej, Broučku, co to je! Ale, Beruško, nepověz!“ — A Brouček: „Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.“ Ale Beruška se smála a kmotřička: „Ó ne, Broučku, to je ještě sladší.“ — „Tak to jsou maliny.“ Ale Beruška se ještě smála. — „Ne, Broučku, to je mnohem ještě sladší.“ — „Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.“ A Beruška se mu teprv smála. — „Ó, Broučku, to nedobře hádáš — je to jak med sladké.“ Ale Brouček už nic nevěděl, až to Beruška prozradila: „Ale, ty hloupý Broučku, vždyť je to med!“ A Brouček: „Tak je to, kmotřičko, med.“ A byl to med.

To si pochutnali!

Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trochu chvojí, a Brouček, aby už šel domů. A tak Brouček, že půjde domů. — „Nezapomeň doma pěkně pozdravovat!“ — „Ne, já nezapomenu. S Pánem Bohem!“ A šel. Sotvaže přiletěl k palouku, tu letí tatínek s kmotříčkem. „Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam medu. To vám byl sladký!“ — „Nu, dobře, Broučku, ale nejdřív pěkně ruku políbit, tadyhle kmotříčkovi napřed!“ A Brouček políbil pěkně ruku. — „A jestlipak jsi poslouchal? Nebude maminka žalovat?“ — „Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví.“ Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla vstříc a „Copak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.“

Tatínek dal mamince hubičku: „I, milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.“

A tak dělala maminka honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku — bolela ho křidélka — a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.

„A, maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?“ — „I, tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom byl on skoro pořád u kmotřičky.“ — „Nu tak dobře, maminko! Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.“

Broučka napadlo: „Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. To vám byl sladký!“ — „A nám kmotřička nic neposlala?“ — „Nic.“ — „Ani nemáš co vyřídit?“ — „Ne.“ — „Ale, Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravit?“ — „I ano, maminko, já jsem zapomněl! Že vás pěkně pozdravují.“ — „Vidíš, ty Broučku! Ale už jdi, přistavěj židle ke stolu, budeme večeřet.“

A Brouček přistavěl židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jim ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá, zasmažená s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva.

Dlouho pak už nebděli. Chtělo se jim spát. Klekli, a tatínek se modlil:

Podvečer tvá čeládka,
Jak k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine.

Brouček na to: „Pán Bůh s námi a zlý pryč,“ dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všickni dřímali.

Pěkně se jim to spalo.