Broučci: Broučci letí do světa

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci — ale ti se něco nacvrčeli! A broučci už neměli stání. Brouček a Broučínek, Broučinínek, Broučíček, Janoušek, Janínek a Svatojánek. Slunko se teprv klonilo k západu, a už byli před chaloupkou, vznášeli se do povětří, jeden výš než druhý, a když viděli tam od háječka Janinku přicházet, letěli jí naproti a skoro ji nesli.

„Však jsem ráda, že vás mohu, milí broučci, ještě vyprovodit, a pak si už také půjdu.“ Ale broučci tomu nerozuměli. To bylo radosti! Berušky už měly snídani hotovou, čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Pomodlili se a nasnídali se, a že ve jménu Páně poletí.

Broučci se již vznášeli do povětří, ale tatínek, že jim chce ještě něco připomenout. „Milí broučci! Tak vy dnes poletíte a budete lidem svítit. Dobře. Když jsem já takhle ponejprv letěl, napomínal mě tatínek i kmotříček, abych pěkně poslouchal, sic že zle pochodím. A já jsem přece neposlouchal. Jednou jsem div o život nepřišel a po druhé jsem myslil, že pozbudu rozumu. A kdyby mě sám Pán Bůh nebyl naučil poslouchat, já bych snad podnes nechtěl poslouchat. A proto vám přeju, milí broučci, abych já vám byl výstrahou, a aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat.“

Tatínek byl moc pohnutý, Janinka slzela a maminka plakala a berušky se daly také do pláče. A letěli. Ale jen nizoučko a pomalinku, aby mohla Janinka a maminka a Beruška a Berunka a malá Janinka stačit. Tam na vrchu za potokem se rozloučili. Berušky se vrátily, a broučci letěli daleko, daleko do širého světa, tatínek v prostředku a broučci kolem něho.

„Jen se nebojte!“ učil je tatínek. „Pěkně sviťte a nic se vám nestane. — Tady to jest hajného chaloupka. Však ho někdy uvidíte. Nosí tašku přes rameno a na hlavě klobouk s perem. Vidíte, tady jsou ty vinice, kde roste víno, co nám posílává Janinka. Teď tu hrozny nejsou, ty bývají až k podzimu, ale víno už kvete. Viďte, to krásně voní!“

A letěli a letěli. Broučků všady plno, jen se míhali a „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ A tatínek také: „Zdař Bůh!“ a Broučínek také: „Zdař Bůh!“ a Broučinínek také a Broučíček a Janoušek a Janínek a Svatojánek:

„Zdař Bůh! Zdař Bůh!“

„Vidíte, tady začínají zahrady, a ta veliká krásná stavení jsou letohrádky. Já svítívám tadyhle v té zahradě. Ale dnes poletíme nejdříve tam oknem do toho velikého domu. To musíte tady přes město. Vidíte, to jsou věže, a tady právě pod námi, to je kašna, lev do ní plije vodu — však se někdy na něj podíváme.“

A letěli. Za městem v krásné zahradě u cesty veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna plná světla a ty dveře dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i holky. A broučci se nerozmýšleli — to okno nade dveřmi bylo otevřeno — vletěli tam, sedli si dole na rámec a dívali se. Od stropů dolů visely tři velikánské svícny a krásně svítily. Dole na zemi byly lavice už plné lidí. Každý měl před sebou dvě knihy a jednu si hned otevřel.

Tu jeden vystoupil na takové lešeníčko, takový mlaďounký pán s jasnými hedvábnými vlásky. Tatínek nechtěl ani očím věřit. „Je to on, či není to on?“ A byl to on, ten bělohlavý Pavlíček. Ach, to měl tatínek radost! A že budou zpívat. A zpívali, a tak krásně! Pak se Pavlíček modlil: Že jsou nestateční lidičkové, a že byli neposlušní a nemilosrdní, aby jim to Pán Bůh pro milého Syna svého odpustil a svým Duchem aby je posvětil.

Potom otevřel tam na stolečku velikánskou knihu a četl z ní: Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. A když si sedli a dávali pěkně pozor, začal jim vypravovat, jaký on býval rozpustilý a nemilosrdný chlapec. Jednou navečer, když si v zahradě hráli, že viděl letět svatojánského broučka. Hned strhl s hlavy klobouk, a že jím ze vší síly po milém broučkovi praštil. A že si z toho pranic nedělal. Ale maminka že se na něho upřeně podívala. Neříkala však nic.

V noci pak měl sen. Zdálo se mu, že bylo už ráno a že ho maminka přišla budit. Jeho klobouček držela v ruce. „Podívej se, Pavlíčku, copak to je tady na tvém kloboučku?“ A když se podíval, bylo to broučkovo křidélko. „Pavlíčku, kdepak se tady to křidélko vzalo?“ — „Víte, maminko, já jsem včera tím kloboučkem hodil po svatojanském broučkovi.“ — „Ano, já vím, ale teď se podívej, tys ho zabil! Pán Bůh ho stvořil, aby nám v noci pěkně svítil, a jen považ, tys ho zabil! To by ti mělo projít? Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. Tys byl nemilosrdný, tys broučka zabil, a proto nedojdeš milosrdenství.“

On že se dal do pláče, ale maminka ho nechala, a šla od něho pryč. A plakal, až se probudil. Tu však viděl, že jest ještě noc a že to byl sen. Ale ráno hned se šel podívat na klobouček a to křidélko tam opravdu leželo. Ó, to že mu toho bylo líto! A to slovo Boží: Blahoslavení jsou milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou, že mu v paměti uvázlo a Duch svatý že mu od té doby už často ukázal, že jest přece ještě a často nemilosrdný. A tak aby si všichni tu svou nemilosrdnost připomenuli a pokořili se a nikoho neodsuzovali a nezatracovali, ale když se Pán Bůh k nim má tak milosrdně, že jim pro milého Syna svého všecky hříchy odpouští, aby jemu k vůli byli ke všem a ke každému milosrdní.

A když to tak tatínek poslouchal, on se dal do pláče. A tam v první lavici, nedaleko lešeníčka, seděla velká, silná paní, trochu již přisehnutá a ty kaštanové kadeře jí již docela zbělely, a vedle ní seděla krásná, krásná panna, a ony obě také slzely. A bylo Amen, a modlili se a zpívali, a když zpívali, Pavlíček se podíval na to okno nade dveřmi a ono tam dole na rámci sedělo osm broučků, sedm mladých a ten osmý Brouček. To byl Pavlíček asi rád. A vycházeli, a dávali u dveří něco na talíř, až to cinkalo. A tak broučci také letěli.

„Pojďte, pojďte, až zas někdy jindy! Teď musíme pěkně svítit.“ A letěli do té zahrady tam u toho pěkného domu, a zůstali tam všickni. Tatínek myslil, však že tam světla nazbyt ještě není. A svítili a svítili, celou noc krásně svítili, a když začali kohouti kokrhat: „Slyšíte,“ povídal tatínek, „to kokrhají kohouti, že už bude den, a vidíte, tamhle už se nebe rdí. To poleťme domů!“ A letěli domů.

Maminka a Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka už na ně čekaly. „Vítáme vás! Vítáme vás! Jakpak jste se měli?“ — „I dobře jsme se měli. Ale maminko, to máme hlad!“ — „Nu tak pojďte, pojďte večeřet!“ A pomodlili se a navečeřeli se, a když čekaly, že jim budou broučci vypravovat, oni na to: „Ale maminko, to se nám chce spát!“ A tak aby si šli lehnout. A sotvaže ulehli, už spali a spali.

„Jakpak to přece s nimi chodilo?“ ptala se maminka. „Nebáli se?“ — „I toto. Oni jsou jinší reci, nežli jsem já byl.“ Maminka se smála. „A víš proč?“ — „Pročpak?“ — „Proto, že tys býval vždy sám, a jich je hromadu.“ — „Však já jsem rád, že jich máme hodně.“ A byli rádi. A sotvaže slunko začalo zapadat, už zas byli broučci na nohou, a letěli a svítili a svítili, a nic se nebáli, a nic se jim nestalo. A tak pořád svítili a poslouchali.

Když pak jednou po snídani právě chtěli zas letět, vzkázala jim Janinka, aby se k ní všichni přišli podívat. A tak se šli hned všichni k ní podívat: U háječku pod skalou vřes červeně a bíle rozkvetlý, a v tom vřesu mech jako samet, a v tom mechu na samé skále krásná, krásná chaloupka. A ty dveře se tak svátečně leskly, a ta okénka se tak slavnostně třpytila, a Janinka ležela na lůžku celá sváteční, a všecko, jako by měla veliký svátek. Dvanáct židlí kolem lůžka. „Vítám vás, broučci a berušky, vítám vás. Pojďte tadyhle sednout!“ vítala je Janinka a krásně se na ně usmívala. „Vy, tatínku a maminko, sedněte si tady ke mně!“

Broučci byli celí udivení, co to asi bude, ale maminka už měla oči plné slz. A když se usadili, sedla si Janinka na lůžku. „Milí broučci a berušky, a ty můj Broučku a Beruško, to jste hodní, že jste přišli ještě se ke mně podívat. Pán Bůh mně zjevil, že se dnes z tohoto světa odeberu, a tak já bych se ráda s vámi rozžehnala.“

Tatínek a maminka a berušky už plakali, ale broučci jako by tomu nechtěli věřit. Vždyť byla Janinka taková silná a zdravá! — „Já jsem vás všecky měla ráda a modlívala jsem se, aby vás Pán Bůh naučil poslouchat. Teď už tady nebudu, ale Pán Bůh vás bude i nadále učit poslouchat. Jen se mějte rádi a hleďte si každý svého. Nedostatek nebudete mívat nikdy v ničem žádný. A kdyby ty ses, milá Beruško, s tou chromou nožičkou nevdala, tak tady, ta má chaloupka bude tvá, abys měla kde zůstávat. Když pak umru, pochovejte mě tadyhle v mechu hned pod okny. Teď mi ještě podejte každý ruku!“

Tu se teprve dali broučci do náramného křiku. — „Broučci, copak vy nechcete poslouchat?“ — „Ach, my chceme poslouchat, ach, my budeme poslouchat, jenom nám neumírejte!“ — „Tak, když vy chcete poslouchat, chcete abych já byla neposlušná? Pán Bůh mi všecky hříchy odpustil, a když si mě nyní chce vzít, měla bych já nechtít? Nic neplačte, jenom pěkně poslouchejte!“ A když byla ještě každého políbila, položila se naznak a pokojně ležela, celá sváteční. A nezašly oči její, aniž síla odešla od ní.

A když tak pokojně ležela, tu jako by ji ještě něco napadlo. „Broučku!“ — A tatínek se k ní sklonil. — „Tam na dvůr v komoře jsem tomu broukovi kováříkovi něco uchystala. On mi často posluhoval. Ať si pro to přijde! A že ho pozdravuju a děkuju mu.“ Pak oči zavřela a víckrát neotevřela.

Ach, ti broučci už Janinku neměli. Ti se naplakali! Pak vykopali před okny v mechu hrobeček, zaplakali, Janinku do něho pěkně uložili a třetí den tam kvetla chudobička, bílá jako mléko s kraječkem jak krev červeným. To, že Janinka zůstala pannou.

„Kováříku!“ volal tatínek na toho černého brouka, když ho po prvé potkal. „Janinka umřela. A něco ti tam v komoře uchystala, máš si pro to přijít. Ale je toho mnoho, musíš si vzít kolečko.“ A kovářík si pro to přijel s kolečkem, ale nemohl to najednou uvézt — hrách a kroupy a čočku a mouku a krupici a máslo, a celé jedno zrnko vína. Musel přijet ještě jednou a ještě jednou. Ten byl rád! Ale pak se dal do pláče: „Ach, kde já zas takovou paní najdu!“ A jel cestou svou a radoval se a plakal.

A broučci se měli rádi a poslouchali. Svítili a svítili, berušky doma hospodařily a neměli nikde v ničem žádný nedostatek, ale ve všem všudy veliký dostatek. A když broučci jednou hned po slunci západu do té zahrady u toho pěkného domu přiletěli, ó, tam dole, to bylo shonu! Služky sem a služebníci tam, a tam nahoře, to bylo světel! A takový dlouhanánský stůl a kolem něho plno paniček a pánů. A tam na horním konci seděla ta krásná, krásná panna s krásným věnečkem na hlavě, a vedle ní takový krásný voják se zlatým límcem. A ten kaštanový Fréda tam také byl a měl také zlatý límec. A ten bělohlavý Pavlíček tam také byl. Byl všecek černý a měl v dírce u knoflíčku tři bělounké chudobičky.

„Broučci, podívejte se! Zde mají, myslím, svatbu,“ povídal tatínek, a ohlížel se po zlatohlávkovi. A opravdu, zlatohlávek seděl se založenýma rukama tam navrchu na pootevřených dveřích. „Zlatohlávku, viď, to zde mají svatbu!“ — „I bodejť že mají! Vidíš támhle nevěstu s tím krásným věnečkem? To je Elinka.“ — „A kohopak si bere?“ — „I toho pána vedle s tím zlatým límcem. Pane, to je pán!“ A tatínek byl rád, ale — že musejí svítit. A svítili a svítili.

A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom ještě pozvali všecky ty broučky z roští. A oni přišli a sedli si kolem kamen, a jedli a pili a povídali si. Ale ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích, a oni že mají jaksi hrozně málo dříví. „I, my ho máme hromadu,“ povídala maminka. „Od loňska nám ho hromadu zbylo a letos jsme dělali celé léto o dříví. My bychom vám ho mohli trochu dát.“ A tatínek, že ano, a broučci všichni, že ano, a tak se pomodlili a rozloučili, a že se právě ještě udělal pěkný den, nosili broučci tam pod dub dříví. Hodně jim ho tam zanesli. Pak si už jen všecko snesli a urovnali, všecko uvnitř i zevnitř mechem ucpali — a už to měli — ještě se pomodlili:

Podvečer tvá čeládka,
Jak k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine.

pac a pusu, a už leželi a už spali, a spali a spali.

A byla zima. — Ach to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří, — mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? — Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou!

A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko, a tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.