Krakonoš a pastýř

Jednoho krásného letního dne pásl stařičký pastýř v horách ovce. Věrný pes hlídal stádo a stařeček si hověl ve stínu košatého stromu. Za chvíli ho sezení omrzelo, a tak si lehl do trávy. Díval se na modrou oblohu, po které pluly lehké obláčky, a přemýšlel. Pomalu se mu začaly klížit oči a za chvilku usnul.

Nevěděl, jak dlouho spal, když ho probudilo štěkání psa. Vyskočil a s hrůzou uviděl, jak velký vlk odnáší ze stáda pěkné jehňátko.

„Počkej, ty lupiči!“ vykřikl stařeček, popadl silnou hůl a rozběhl se za vlkem. Ale sotva udělal pár kroků, vlk i s jehňátkem zmizel, jako by se pod ním slehla zem.

Pastýř se zarazil. „Takové pěkné jehňátko!“ zabědoval. „Inu, je bohatého sedláka Dřevoty. Snad nebude chtít, abych mu ho zaplatil. Jestli jich jen nechybí víc. Podívám se.“

Začal ovce počítat a k svému zděšení zjistil, že vlk odnesl ještě dvě větší jehňata. Ta patřila jinému sedlákovi, který byl sice bohatý, ale moc lakomý.

„Běda mi!“ naříkal pastýř. „Co si jen počnu? Taková škoda! Lakomý sedlák mi neodpustí ani krejcar. Naopak, dá si jehňata zaplatit dráž, než kdyby je prodal. A kde já, chudák, vezmu tolik peněz?“

Tak naříkal a se strachem myslel na večer, až bude hnát stádo domů.

Jak tak bědoval, neviděl cizího pána, který opodál stál a pozorně ho sledoval.

„Pročpak tak naříkáte?“ oslovil ho po chvíli pán a přistoupil blíž.

Pastýř se překvapeně ohlédl. Když uviděl cizího pána, uctivě ho pozdravil a řekl: „Jak bych nenaříkal, chudák? Vlk mi ukradl tři nejhezčí jehňata. Nemám peníze, abych je hospodářům zaplatil. Co si jen počnu?“

„Jen moc nenaříkejte,“ těšil ho pán. „Možná se dá ještě pomoct. A kde jste byl, že vám vlk mohl jehňata odnést?“

Pastýř přiznal, že si pod stromem na chvilku zdřímnul.

„To jste byl moc neopatrný,“ řekl pán. „Jak jste mohl nechat stádo bez dozoru? Copak nevíte, kolik je tu vlků?“

„Udělal jsem chybu, uznávám,“ řekl pastýř. „Dokud budu živ, už se mi to nestane. Ale co jsou mi platná slova, kde vezmu tolik peněz?“

„Vidím, že své chyby litujete a že peníze opravdu potřebujete,“ řekl pán. „Tak se uklidněte. Vím o vašich jehňatech. Podívejte se támhle do křoví.“

Překvapený stařeček hned běžel na to místo. A jakou měl radost, když tam našel všechna tři jehňátka, kvůli kterým se tolik trápil!

Rychle je přihnal ke stádu a srdečně pánovi děkoval.

„Byla to šťastná náhoda,“ řekl pán. „Šel jsem támhle po pěšině a uviděl jsem vlka, jak nese první jehně. Popadl jsem silnou větev a rozběhl se proti němu. Vlk jehně pustil a byl pryč. Ale za chvíli nesl druhé. Zase jsem ho viděl a zase jsem ho donutil jehně pustit. A ten drzý lupič to zkusil i potřetí. Číhal jsem na něj, a tak se mu to zase nepovedlo. Mezitím jste se probudil. Viděl jsem, jak jste za ním běžel, a pak už nepřišel.“

„To je zvláštní,“ řekl pastýř. „Vůbec jsem vás neviděl. A vlk mi skoro před očima zmizel.“

„Vlk je chytrá šelma,“ řekl pán. „Ale zapomeňme na to. Buďte rád, že jste o nic nepřišel. Příště budete určitě opatrnější. Kolik vám ta služba vynáší?“

„Moc málo, pane,“ řekl pastýř. „Dostávám ročně pár měřic obilí a k tomu trochu peněz. Kdyby moje žena, která je starší než já, nepracovala od rána do večera, ani bychom se neuživili.“

„A vyměnil byste tuhle službu rád za jinou?“ zeptal se pán.

„To víte, že ano, kdyby se našla lepší,“ řekl pastýř. „Je mi líto ženy, jak se nadře. Kdybych tak vydělal tolik, aby se už nemusela tolik lopotit.“

„Tak poslouchejte,“ řekl pán. „Jestli chcete, pojďte sloužit ke mně. Nedávno jsem tu nedaleko koupil velký statek. Je to odsud asi dvě hodiny cesty. Pásl byste mi ovce. Souhlasíte?“

„Ještě nevím, pane,“ řekl stařeček rozpačitě. „Nejdřív mi povězte, kolik byste mi platil.“

„Čtyřikrát tolik, co máte teď.“

„Čtyřikrát tolik? To není možné!“ vykřikl překvapený pastýř.

„Nežertuju,“ řekl pán. „Přijďte zítra ke mně. Jestli u mě chcete sloužit, vezměte s sebou i ženu a všechno, co máte. Budete bydlet u mě. Tak co, berete tu službu?“

„S velkou radostí, milostivý pane,“ řekl pastýř.

„Ale pamatujte si,“ řekl pán, „že nesnáším nepoctivé lidi. Kdybyste se dopustil sebemenší nepoctivosti, hned bych vás ze služby vyhnal. Budete tedy poctivý?“

„Budu, milostivý pane. Ve všem!“

„Dobře. Zítra se tedy přistěhujete,“ řekl pán. Popsal pastýřovi nejkratší cestu ke statku a odešel.

Stařeček měl obrovskou radost. Nemohl se dočkat večera, aby mohl ženě povědět, jaké štěstí je čeká.

Druhý den ráno se vydal se ženou na cestu. Vzali si nejpotřebnější věci, kolik unesli. Ostatní si chtěli odnést později.

Po třech hodinách cesty uviděli velký statek. Všechna stavení byla nová a všude byl pořádek a čisto.

Když vešli na dvůr, uviděli pána, jak stojí přede dveřmi domu. Vlídně se na ně usmál a ukázal jim jejich byt, hezkou světničku v malém domku na dvoře. Byl v ní všechen potřebný nábytek. Pán pastýřovi poradil, ať svůj starý nábytek ve vsi prodá, protože u něj budou mít všechno, co potřebují.

Pak zavedl pastýře do ovčína, aby mu ukázal ovce. „Tyhle budete pást,“ řekl. „Ani nevím, kolik jich je, a počítat je nebudu. Věřím vašemu slovu, že mi budete poctivě sloužit.“

Stařeček ho ještě jednou ujistil, že bude poctivý, a pán mu vlídně kývl.

Druhý den vyhnal pastýř poprvé stádo na pastvu. „Pán je moc opatrný,“ přemýšlel. „Určitě má ovce spočítané, i když to tají. Myslí si, že se nechám zlákat a nějakou mu potajmu prodám. Ale nenachytá mě. Vím dobře, že by mě hned vyhnal, kdybych si něco přisvojil. Budu dělat, že nevím, že je má spočítané, ale budu opatrný.“

„A poctivý,“ ozvalo se v něm svědomí.

Stařeček se divil, že na celém statku není kromě nich a pána ani živá duše. Pán řekl, že čeládku teprve hledá. Prý vezme do služby jen poctivé lidi, a ty není tak snadné najít.

Pán si pastýře moc nevšímal, jako by mu bylo jedno, jak pase. Jednoho dne ale zrovna stál na dvoře, když stařeček hnal ovce domů. Pozorně si prohlédl stádo a řekl: „Myslím, že jsou všechny?“

„Ano,“ přikývl stařeček.

Pán spokojeně pokýval hlavou a odešel do domu.

Večer vyšel stařeček náhodou ven a uslyšel žalostné bečení. Rychle vyběhl ze dvora. Vedle vrat stálo jehňátko. Nejspíš se zatoulalo od stáda, bloudilo po lese až do tmy a teď šťastně trefilo domů.

Stařeček se moc lekl. „Kdyby to tak pán věděl,“ pomyslel si. Vzal jehňátko do náruče a odnesl ho k ostatním ovcím. Pán ho naštěstí neviděl.

Pak se vrátil do světnice, pověděl ženě, co se stalo, a řekl: „Myslel jsem, že má pán ovce spočítané. Ale dnes jsem viděl, že jsem se mýlil. Prohlížel si stádo tak pozorně, a nepoznal, že jedno jehně chybí.“

„Má asi jiné starosti. Na jedné ovci mu moc nezáleží,“ řekla žena.

Druhý den vyhnal stařeček stádo na pastvu jako obvykle. Asi po hodině šel kolem cestou řezník. Když uviděl starce, přišel k němu, pozdravil a řekl: „Neprodal byste mi ovci, příteli?“

„Ne, pán by se zlobil.“

„Dobře bych vám ji zaplatil.“

„Nemůžu,“ řekl pastýř. „Pán by z toho neměl radost, kdybych mu to řekl.“

Řezník se rozhlédl, a když nikoho neviděl, naklonil se ke starci: „Vy mi nerozumíte, příteli. Copak to váš pán musí vědět?“

Pastýř se na řezníka polekaně podíval. „Vím, co chcete říct, ale to neudělám. Nepoctivou věc neudělám. Pán by mě vyhnal.“

„Mějte rozum,“ přemlouval ho řezník. „Pán se nic nedozví. Takový boháč ani neví, kolik ovcí ve stádě má. Na jedné ovci mu nezáleží, takovou škodu ani nepozná. A vám se pár zlatých hodí.“

Stařeček váhal. Nedokázal pokušitele rázně odbýt. Chvíli se rozmýšlel, pak se nechal přemluvit a ovci prodal. Řezník mu ji dobře zaplatil.

Stařeček peníze schoval a říkal si: „Pán se nic nedozví. Na jedné ovci mu nezáleží.“ Ale celý den v sobě cítil neklid.

„Tvůj pán je hodný a vysvobodil tě z bídy,“ říkalo mu svědomí. „A takhle se mu odvděčíš?“

„Jen aby se to pán tentokrát nedozvěděl,“ říkal si stařeček. „Už nikdy nikoho takového neposlechnu.“

Celý zkroušený hnal večer stádo domů. Ale jak se lekl, když vešel do dvora! Ovce, kterou ráno prodal, tu stála, a pán ji zrovna hladil po kudrnaté vlně.

„Běda!“ pomyslel si stařeček. „Teď je se službou konec!“

Ale pán zřejmě o ničem nevěděl. „Koupil jsem ovci,“ řekl klidně. „Ráno tudy šel řezník a prodal mi ji. Zaplatil jsem mu dobře, bylo mi jí líto. Budeme mít o jednu víc.“

Pastýř si oddechl. Teď se už nemusel bát.

Druhý den šel kolem stejný řezník.

„To jste mi pěkně vyvedl,“ vyčítal mu stařeček. „Proč jste tu ovci prodal zrovna mému pánovi?“

„Z toho si nic nedělejte,“ řekl řezník. „Aspoň vidíte, že vám pán úplně věří. Nemohl jsem jinak, pořád mě prosil, ať mu ji prodám. A dal mi za ni tolik, že bych za to koupil dvě ovce. Je to pěkný výdělek, ale nemyslete si, že si všechno nechám. Rozdělíme se.“

A dal starci polovinu toho, co mu pán zaplatil navíc.

„Teď vidíte, že se nemusíte bát,“ řekl pak. „Tak co, prodáte mi ještě jednu?“

Pastýř se rozmýšlel. „Včera jsem si užil hodně strachu, i když zbytečně,“ řekl. „Neprodám ani jednu.“

„Ale dejte si říct. Proč byste si nepomohl, když můžete?“ přemlouval ho řezník.

„Ale nesměl byste ji prodat zase mému pánovi,“ řekl stařeček. „Vyhnete se statku?“

„Vyhnu.“

„Tak si jednu vyberte. Ale…“

Další slova mu uvízla v krku. Před ním už nestál řezník, ale jeho pán.

„Ty nepoctivče,“ zvolal hněvivě. „Takhle vypadá tvoje poctivost? Měl ses vzpamatovat aspoň včera, když jsi doma našel ovci, kterou jsi předtím prodal. Věz, že jsi chtěl oklamat – Krakonoše!“

V tu chvíli se zvedla strašná vichřice a starce málem porazila. Utíkal pryč, co mu síly stačily.

Běžel dlouho a nevěděl kam. Nakonec se úplně vyčerpaný zastavil. Ani nevěděl, kde je. Dlouho bloudil po lesích, ale statek už nenašel.

Konečně přišel na cestu, která vedla do jeho rodné vsi. Vešel do svého starého bytu a moc se divil, když tam uviděl svou ženu. Vyprávěla mu, že se za té strašné vichřice statek najednou rozplynul i se vším, co v něm bylo. Když se vzpamatovala, stála v pustém lese. Po statku nebylo ani stopy. Nemohla se manžela dovolat, a tak šla do vsi.

Stařeček se ženě přiznal, co udělal a kdo byl jejich pán. Oba byli moc smutní. Pastýř litoval, co provedl. Tak dobrou službu už nikdy nedostane. A když sáhl do kapsy pro peníze od řezníka, vytáhl jen hrst suchých šišek.

Ani jeho stará služba na něj nečekala. Ve vsi už měli nového pastýře. A tak musel stařeček celý rok chodit k sedlákům na výpomoc. Sekal trávu, štípal dříví a pásl husy. Byla to dřina a vydělal málo, ale každý krejcar si vydělal poctivě.

Jednou na jaře se stařeček vracel z práce a na kraji lesa uslyšel žalostné bečení. V křoví se zamotalo malé jehňátko, které se zatoulalo od nějakého stáda. Stařeček ho opatrně vyprostil, vzal do náruče a obcházel celou vesnici, čí je. Ale nikomu nepatřilo.

Když se večer vrátil domů, ležel na prahu lísteček: „Tohle jehně je tvoje. Poctivý pastýř si zaslouží vlastní stádo. K.“

Z toho jednoho jehňátka vyrostla ovečka, z té další, a za pár let měl stařeček malé stádečko. Pásl ho sám, poctivě a pozorně, a už nikdy si pod stromem nezdřímnul. A když kolem šel nějaký cizí pán, vždycky ho slušně pozdravil. Člověk nikdy neví.