Krakonoš a lichvář Loukota

Ve Vrchlabí žil před dávnými lety bohatý lichvář Loukota. Byl postrachem celého kraje. Půjčoval lidem peníze, ale chtěl za ně zpátky mnohem víc, než půjčil. Kdo si od něj vzal byť jen malou částku, ten měl brzy dluh dvojnásobný, pak trojnásobný, a nikdy ho nedokázal splatit. A Loukota si vždycky počkal, až má dlužník největší nouzi, a pak chtěl všechno najednou. Kdo nemohl zaplatit, tomu dal prodat chalupu. A protože chudí lidé ve vsi neměli peníze, aby ji koupili, koupil ji vždycky sám Loukota, a to za babku. Tak brzy zbohatl. Že kvůli němu tolik lidí plakalo, mu bylo jedno.

Krakonoš často chodil mezi lidi a slýchal, jak si na Loukotu stěžují. Rozhodl se tedy, že ho potrestá. A příležitost přišla brzy.

Jednou ráno šel podhorskou vesničkou nedaleko Vrchlabí a uviděl před jedním domkem hlouček lidí. Na malém dvorku stála chudě oblečená žena a plakala. V náručí držela malé dítě a další dvě se jí držela za sukni. Její muž chodil po dvorku a smutně se díval do země.

Krakonoš se proměnil ve vznešeného pána a přimíchal se mezi lidi, aby zjistil, co se děje.

„Asi za hodinu tu budou ten domek prodávat v dražbě,“ řekl mu jeden soused. „Ten lichvář je to ale lakomec.“

„Který lichvář?“ zeptal se Krakonoš.

„Inu, Loukota z Vrchlabí,“ odpověděl soused. „Vy ho neznáte, pane? Loukotu zná celý kraj. Běda tomu, kdo s ním začne obchodovat!“

Krakonoš vešel na dvorek. Lidé mu uhýbali z cesty a divili se, co tu takový pán chce.

„Asi chce ten domek koupit,“ říkali jedni. „Kéž by za něj dal víc než Loukota, pak by na tom Volný nebyl tak zle.“

„A co by takový pán dělal s chalupou?“ namítali druzí. „Možná chce Volnému pomoct.“

Krakonoš zatím oslovil Volného, kterému domek dosud patřil. „Pojďte se mnou na chvíli do světnice,“ řekl mu.

Volný pána uctivě pozdravil a šel s ním dovnitř.

„Povězte mi, jak jste se dostal k Loukotovi,“ vyzval ho Krakonoš.

„Asi mi nebudete věřit, pane,“ povzdechl si Volný. „Před pěti lety nám vyhořela střecha. Neměl jsem peníze na novou a nikdo z přátel mi nemohl půjčit. Tak jsem šel k Loukotovi, nic jiného mi nezbývalo. Půjčil mi, ale hned si kus peněz nechal jako úrok. A když jsem nemohl včas splatit, byl najednou moc vlídný. Řekl, že mi rád počká, a půjčil mi ještě. Jenže za každé čekání si připsal další peníze. Dával jsem mu, co jsem měl, prodal jsem kus pole, pak další – a dluhu pořád neubývalo, naopak rostl. A teď, když už nemám co dát, dal můj domek do dražby. Určitě ho koupí sám a nezbude nám nic.“

„Bylo nerozumné chodit k němu znovu,“ řekl Krakonoš.

„To uznávám, pane,“ přikývl Volný. „Ale co jsem měl dělat? Mám tři malé děti.“

„A kdybyste mu teď všechno zaplatil, prodali by vám domek stejně?“ zeptal se Krakonoš.

„Ne, kdybych zaplatil, než přijdou úředníci, dražba by nebyla,“ řekl Volný.

„Tak to ještě není tak zlé,“ řekl Krakonoš. „Když uděláte, co vám poradím, pomůžu vám.“

„Ach, dobrý pane!“ vykřikl Volný. „Půjčte mi, co dlužím, ať se vymaním z rukou toho lakomce. Budu se snažit, abych vám to brzy vrátil! Udělám všechno, co mi řeknete!“

„Ne, nepřišel jsem vám peníze půjčit,“ řekl Krakonoš. „Já vám je dám. A dám vám ještě víc, když uděláte přesně to, co vám řeknu.“

„Děkuju vám, šlechetný pane!“ zvolal Volný. „Jen poručte, udělám všechno.“

„Posaďte se a poslouchejte,“ řekl Krakonoš. „Peníze u sebe nemám, ale mám něco jiného.“ A podal Volnému velký kus lesklého kovu. „Tohle čisté zlato vás zbaví bídy. Až přijdou úředníci kvůli dražbě, řekněte, že Loukotovi zaplatíte dluh nejpozději do osmi dnů a že mu zatím dáte do zástavy tohle zlato.“

„Dobrý pane,“ řekl Volný rozpačitě, „promiňte, že vám skáču do řeči. Loukota je lichvář a podvodník. Tolik zlata bych mu nerad svěřil. Nevyznám se v drahých kovech, ale i tak poznám, že tohle zlato má mnohem větší cenu než celý můj dluh. Co když si ho Loukota nechá?“

„Jen poslouchejte, právě to jsem vám chtěl říct,“ řekl Krakonoš. „Samozřejmě mu to zlato nedáte potají, ale před úředníky. Požádejte, ať zavolají znalce, který zlato prozkoumá a zváží. A ať se všechno sepíše na papír. Kdyby Loukota nechtěl čekat ani týden, slibte mu, že mu za to čekání ještě něco přidáte. Za zlato dostanete tolik, že vám zbude dost. A kdyby vám pak zlato nechtěl vrátit, poženete ho k soudu a všichni úředníci vám dosvědčí, jak to bylo. Ale jedno vám říkám: ať vás pak Loukota prosí sebevíc, nedejte na jeho prosby. Jinak bych vám už nepomohl. Rozumíte?“

„Rozumím, šlechetný pane.“

„A uděláte, co vám říkám?“

„Do puntíku,“ řekl Volný. „Ale myslím, že Loukota nebude tak drzý, aby mi zlato nevrátil, když mu zaplatím.“

„Kdo ví,“ řekl Krakonoš. „Takoví lidé bývají nestydatí lháři.“

Pak se chystal k odchodu. Volný mu se slzami radosti v očích děkoval a ani nevěděl, jak by to vyjádřil. Krakonoš vyšel ven. Úředníci zrovna přicházeli, a tak počkal opodál, aby viděl, co se bude dít.

Než začala dražba, přistoupil Volný k úředníkům a řekl, že Loukotovi zaplatí do osmi dnů. A že mu zatím dá do zástavy věc, která má mnohem větší cenu než celý jeho dluh.

Úředník se tázavě podíval na Loukotu.

„Ne, žádnou zástavu neberu,“ řekl Loukota. „Máte-li peníze, zaplaťte, jinak se domek prodá. Nepočkám ani hodinu.“

„Hodinu byste snad přece počkal,“ usmál se Volný. „Za hodinu budu mít peněz dost.“ A ukázal zlato. „Tohle jsem vám chtěl dát do zástavy. Jestli nechcete, pošlu do Vrchlabí za zlatníkem a ten mi na to jistě půjčí, co potřebuju. Pak vám zaplatím. Chtěl jsem vám ještě něco přidat za to, že mi pár dní počkáte. Ale když nechcete…“

„Inu, těch pár dní bych vám ještě počkal, nejsem přece zlý člověk,“ řekl rychle Loukota a už se těšil na pěkný zisk. „Ale kdo mi zaručí, že je to opravdu zlato?“

„To se dá snadno zjistit,“ řekl jeden z úředníků. „Vrchlabský zlatník je přísežný znalec. Pošleme pro něj.“

Loukota neodporoval. Zlatník přišel, zlato prozkoumal a odhadl ho na deset tisíc zlatých.

„A teď prosím, ať se všechno sepíše,“ požádal Volný.

„A k čemu?“ namítal Loukota. „Snad si nemyslíte, že vám nevěřím?“

„Bude to tak lepší,“ trval na svém Volný. „Zapíše se i to, kolik zlato váží.“

Loukota zrudl vzteky. Snažil se ale tvářit klidně a ještě jednou řekl, že je to zbytečné. Volný však nepovolil. Hned tedy sepsali dvě stejné listiny, ve kterých stálo všechno, na čem se Volný s Loukotou dohodli. Oba je podepsali a každý si jednu nechal.

Tak bylo všechno vyřízeno. Volný s celou rodinou děkovali neznámému dobrodinci, který je vysvobodil z rukou lichváře.

Jenže druhý den ráno přiběhl Loukota k Volnému celý bledý. „Lháři! Podvodníku!“ křičel už ve dveřích. „Tak vy jste mě chtěl napálit? To se vám nepovede!“

„Co to říkáte, pane Loukoto?“ ohradil se Volný. „Jak mi můžete říkat lhář a podvodník?“

„Jste podvodník!“ křičel Loukota. „Vy i všichni, kdo mě s vámi oklamali! Dal jste mi kámen, a ne zlato!“

„Já že jsem vám dal kámen?“ žasl Volný. „Vždyť znalec potvrdil, že je to čisté zlato! Milý pane Loukoto, podvodník jste vy, a ne já. Zlato jste si schoval a teď tvrdíte, že jsem vám dal kámen. Ale ten šlechetný pán mi dobře poradil. Asi vás znal. Listina, kterou sepsali úředníci a přísežný znalec, dokáže, že podvodník nejsem. A teď s vámi nemám co mluvit, dokud neuplyne osm dní.“

„I kdyby vám dosvědčil celý svět, jste podvodník!“ křičel Loukota. „Však uvidíme, kdo vyhraje!“ A odběhl.

Doma hned sepsal žalobu, že mu Volný dal obyčejný kámen místo zlata. U soudu ukazoval kámen přesně tak velký jako ten kus zlata a přísahal, že ho našel ráno na místě, kam večer zlato uložil. Ale přísežný znalec i úředníci dosvědčili, že od Volného dostal čisté zlato. A tak se mu všichni jen smáli. Nikdo totiž netušil, že se drahý kov opravdu proměnil v kámen, a to mocí Krakonošovou.

Soud rozhodl, že Loukota musí Volnému zaplatit celou cenu zlata, deset tisíc zlatých. Nechat si směl jen to, co mu Volný opravdu dlužil. Loukota se tak rozzlobil, že nazval úředníky i zlatníka lháři a podvodníky – a za to musel zaplatit ještě velkou pokutu.

Volný už toho pána, který mu pomohl, nikdy neviděl. A Loukota nikdy nepřišel na to, jak se mohlo zlato proměnit v kámen. Volný žil se svou rodinou dlouhá léta šťastně a s penězi zacházel rozumně a štědře. Pomohl i sousedům, kterým Loukota vzal pole.

A Loukota? V kraji, kde každý věděl, co se mu stalo, už nemohl zůstat. Lidé si o něm šeptali, že chtěl podvést poctivého člověka. Odstěhoval se tedy daleko, kde ho nikdo neznal. A s lichvou přestal navždy. Kdykoli totiž otevřel truhlu s penězi, zdálo se mu, že se mu zlaťáky mění v kamínky – a to mu docela stačilo.