Slunečný kůň

Smutná a temná jako hrob byla jednou jedna krajina, protože v ní boží slunce nikdy nesvítilo. Ale byl tam jeden král, a ten král měl koně se sluncem na čele, a toho svého slunečného koně dával vodit po té tmavé krajině od jednoho konce ke druhému, aby tam lidé mohli bydlet, i svítilo se od něho na všecky strany všude, jako za nejkrásnějšího dne.

   Najednou se ten slunečný kůň ztratil. Tma horší nežli noční přivalila se na celou krajinu a nic ji nemohlo rozehnat. Strach neslýchaný se rozletěl mezi poddanými, začala je trápit hrozná bída, neboť si nic nemohli udělati, a takový se zmatek mezi nimi strhl, že se všecko horem pádem převracelo.

   Aby tedy král své království zachránil a předešel všeobecné záhubě, vydal se s celým vojskem svým slunečného koně hledat.

   Hustou tmou se těžce, přetěžce na hranice království dohmatali. Tisíciletým hvozdem již ze druhé krajiny začalo pronikat boží světlo, jako by ráno z hustých mraků slunéčko vstávalo. V těchto lesích přišel král se svým vojskem k chudému, osamělému domečku. Vešel do něho, aby se zeptal, kde je, co je a jak dále. Za stolem seděl muž a pilně četl ve velké rozevřené knize. Když se mu král poklonil, pozdvihl oči, poděkoval a vstal. Z jeho čilé postavy bylo znát, že to není člověk jako člověk, ale člověk věštec.

   „Právě jsem o tobě četl,“ řekl králi, „že jdeš hledat slunečného koně. Nenamáhej se dál, protože ho nedostaneš; ale spolehni se na mě, já ti ho vyhledám.“

   „Ej, věru se ti, dobrý člověče, po královsku odměním,“ odpověděl král, „dokážeš-li to.“ — „Nežádám odměny; vrať se domů i s vojskem svým, tam je tě třeba; jenom mi tu jednoho sluhu zanechej.“

   Druhého dne se věštec se sluhou vydal na cestu. Cesta byla daleká a dlouhá, protože prošli už šest krajin a museli jít ještě dál, až se v sedmé krajině zastavili u královského paláce.

   V té sedmé krajině tři vlastní bratři panovali; jejich ženy byly tři vlastní sestry, jejichž matka byla čarodějkou. Když se před palácem zastavili, řekl věštec sluhovi: „Poslouchej, ty tu zůstaň a já půjdu vyzvědět, jsou-li králové doma. U nich je slunečný kůň, nejmladší na něm jezdívá.““

   Vtom se proměnil v zelené ptáče, to vyletělo na okno nejstarší královny a tak dlouho po něm poletovalo, tak dlouho do něho zobalo, dokud mu neotevřela a do jizby nevpustila. A když je vpustila, sedlo si jí na bílou ruku, a královna se z něj radovala jako malé dítě: „Ach, jak jsi milé!“ říkala a hrála si s ním, „kdyby můj muž doma byl, jistě by ses mu také líbilo; ale přijde až večer, šel si prohlédnout třetinu své země.“

   Najednou přiběhla stará čarodějka do světnice a, zahlédnuvši ptáčka, vzkřikla na dceru: „Vyžeň to proklaté ptáče, nebo tě ještě poškrábe!“ „Ach, proč by mě poškrábalo, vždyť je tak milé, tak nevinné!“ odpověděla dcera; a čarodějka: „Milá, nevinná neplecha! Sem s ním, ať ho vyženu!“ A již letěla po něm.

   Ale ptáče se chytře na člověka přeměnilo a ten již byl ze dveří. Ani nevěděli, kam se poděl.

   Potom se zase proměnil v zelené ptáče, to vyletělo na okno prostřední sestry a zobalo do něho, dokud mu neotevřela. A jak je vpustila, sletělo jí na bílou dlaň a poletovalo jí z ruky na ruku. „Ach, jak

jsi milo!“ zvolala královna smějíc se, „věru by ses i mému muži líbilo, kdyby doma byl: ale nepřijde až zítra na večer, šel dvě třetiny svého království přehlížet.“

   V tom přiběhla čarodějka do světnice: „Vyžeň, vyžeň to proklaté ptáče, nebo tě ještě poškrábe!“ křičela, sotva je spatřila. — „Ach, proč by mě poškrábalo, vždyť je tak milé, tak nevinné!“ odpověděla dcera; a čarodějka: „Milá, nevinná neplecha! sem s ním, ať ho vyženu!“ a už po něm sahala. Ale zelené ptáče se v tom okamžení na člověka přeměnilo, ten dveřmi vyběhl, a co by dlaní tleskl, ztratil se, že ani nevěděli, kam se poděl.

   Za chvilku se zase na zelené ptáče změnil, a to, vyletěvši na okno nejmladší královny, tak dlouho po něm poletovalo a do něho zobalo, dokud mu neotevřela. A jak je vpustila, zrovna jí na bílou ruku sletělo a tak se jí zalíbilo, že s ním si s dětskou radostí hrála. „Ach, jak jsi milé!“ řekla královna; „kdyby můj muž doma byl, věru by ses i jemu líbilo; ale přijde až pozítří večer, šel si prohlédnout všechny tři části svého království.“

V tom vběhla stará čarodějka do jizby: „Vyžeň, vyžeň to proklaté ptáče!“ vykřikla ještě ve dveřích, „nebo tě ještě poškrábe!“ — „Ach, proč by mě, matičko moje, poškrábalo, vždyť je tak krásné, tak nevinné!“ odpověděla dcera; a čarodějka: „Krásná, nevinná neplecha! sem s ním, ať ho vyženu!“ — Ale ptáče se v tom okamžení změnilo na člověka a hned byl ze dveří, že ho nikdy již nespatřili.

   Již věštec věděl, kde jsou králové a kdy přijdou. Vrátil se ke svému sluhovi a řekl mu, ať odejde z města. Potom šli rychlým krokem dále, až přišli k mostu, přes který museli králové přejíždět. Pod tím mostem číhali až do večera. Když se večer slunéčko za lesy sklonilo, bylo slyšet před mostem koňský dupot. To se nejstarší král domů navracel. Na mostě mu kůň klopýtnul o trám, který věštec přes most převalil.

   „Který ničema sem to břevno převalil?“ zvolal rozhněvaný král. V tom vyskočil zpod mostu věštec a obořil se na krále, jak se opovažuje mu nadávat. Vytrhl meč a hnal se po něm. I král vytasil meč k obraně, ale po krátkém zápasu mu věštec meč vyrazil z ruky a král spadl z koně. Přemoženého krále posadil věštec zpátky na koně a koně švihl, aby svého pána odnesl domů. Potom se schoval pod most a zase tam číhal do druhého večera.

   Když se druhý den k večeru schyloval, přijížděl prostřední král k mostu, a když uviděl na zemi stopy zápasu, zvolal: „Jistě tu někoho přepadli! Kdo se odvážil v mém království takový zločin spáchat?“ Po těchto slovech věštec zpod mostu vyskočil a vytaženým mečem na krále se obořil volaje: „Jak se opovažuješ mi ubližovat? braň se, jak umíš!“ Bránil se král, bránil, ale po krátké obraně ho věštec přemohl.

   Věštec ho zase posadil na koně a koně švihl, aby svého pána odnesl domů. Potom se schoval pod most a tam číhal až do třetího večera.

   Třetího večera, již se samým západem slunce letěl nejmladší král na slunečném koni, protože se někde opozdil; ale když před samým mostem uviděl na zemi stopy zápasu, zastavil se, rozhlédl se a zvolal: „Neslýchaný zločinec to byl, kdo se v mém království opovážil přepadat lidi!“ Sotva že tato slova z úst vypustil, postavil se před ním věštec s vytaženým mečem, a silně na něj dorážel, aby se bránil, protože ho urazil. — „Nevím jak,“ odpověděl král, „leda že jsi ty takovým zločincem!“ Ale když se po něm protivník hnal mečem, vytáhl také svůj meč a bránil se zmužile.

   První dva bratry věštec přemohl hravě, ale tohoto ne. Dlouho se bili, meče se jim polámaly a přece se vítězství ani na jedné ani na druhé straně neukázalo. „Již s meči nic nevykonáme,“ pravil věštec, „ale víš co?

„ale víš co? proměňme se v kola a spusťme se z kopce; čí kolo se rozbije, ten prohrál.“ — „Dobře,“ odpověděl král, „já budu vozovým kolem a ty jen lehčím.“ — „Ach, ne tak, ty budeš lehčím a já budu vozovým,“ chytře pravil věštec, a král souhlasil. Pak vyšli na kopec, proměnili se v kola a pustili se dolů. Vozové kolo se rozjelo a bum! do lehčího, až se celé rozsypalo. Z kola vozového hned se stal věštec a radostně zvolal: „Moje je vítězství!“ — „Ach, ne tak, pane bratře,“ vykřikl král a postavil se před věštce, „to jsi mi jen prsty polámal. Ale víš ty co? proměňme se v plameny, a který plamen druhý spálí, bude vítězem. Já proměním se na červený a ty se proměň na bělavý!“ — „Ej, ne tak!“ skočil mu věštec do řeči, „ty na bělavý a já na červený.“ Král i s tím souhlasil. Sběhli na cestu k mostu a, proměnivše se na plameny, začali spolu zápasit, ale nadarmo. V tom, kde se vzal, tu se vzal starý žebráček s dlouhou šedivou bradou a holou hlavou, s velkou kapsou u boku; opíral se o velkou, hrubou hůl.

   „Starý otče!“ pravil bělavý plamen, „doneste vody a zalejte tento červený plamen, dám vám krejcar.“ A červený plamen chytře vykřikl: „Starý otče! já vám dám groš, když tu vodu vylijete na tento bělavý plamen.“

   Žebrákovi se groš lépe líbil než krejcar: přinesl vody a bělavý plamen zalil. Bělavý plamen zhasl, král se proměnil zpátky v člověka a musel uznat, že prohrál. Červený plamen se přeměnil na člověka, chytil slunečného koně za uzdu, vyhoupl se naň, zavolal sluhu, poděkoval žebrákovi a jel dál.

   V královských palácích bylo velké pozdvižení kvůli přemoženým králům. Lid se tam sbíhal ze všech stran, protože se rozneslo, že dva starší bratry přinesli koně domů celé potlučené. Stará čarodějnice, rozzuřená, že její zeťové prohráli a přišli o slunečného koně, chystala pomstu věštci. Hned sedla na koště, tři dcery chytila pod ramena a frr! s nimi do povětří.

   Věštec se sluhou už urazili dobrý kus cesty, protože si hodně pospíšili; a šli jenom samými lesy, samými pustinami.

   Tu napadl sluhu strašný hlad, a k ukrocení ho ani pláňky nikde nebylo. V tom nenadále přišli k jedné jabloni. Jablek na ní viselo, div že se větve nelámaly; krásně voněla, utěšeně se červenala a jen jen pobízela. „Chvála Bohu!“ vzkřikl rozradovaný sluha, „konečně si s chutí pojím na těch jablkách;“ a již běžel k jabloni. — „Netrhej je!“ vzkřikl věštec, „počkej, sám ti utrhnu!“ A místo aby jablka utrhl, vytáhl meč a ťukl jím do jabloně; jabloň se zachvěla, proměnila se zpátky v nejstarší královnu, a ta s křikem utekla domů.

   „Tak, hle, vidíš, byl bys přišel ke zlému, kdybys jablka jedl, protože ta jabloň byla nejstarší královna, kterou její matka proto sem postavila, aby nás ze světa sprovodila.“

   Za chvíli přišli ke studánce. Voda v ní prýštila čistá jako křišťál, div z ní nevystřikovala, jak pocestné vábila. „Ach!“ povídal sluha, „když nemůžeme dostat nic lepšího, aspoň se této dobré vody napijeme.“ — „Neopovažuj se pít!“ křikl věštec, „ale počkej, sám ti z ní naberu.“ — Vody nenabral, ale špičkou meče se dotkl hladiny: studánka se zakalila, zasyčela a proměnila se v prostřední královnu, která utekla, jen se za ní prášilo.

   „To je prostřední královna, kterou její máti čarodějnice proto sem postavila, aby nás ze světa sprovodila,“ povídal věštec; a sluha, děkuje mu za výstrahu, šel chtě nechtě dál, hladový a žíznivý, kudy ho věštec vedl. Po chvíli přišli k růžovému keři: byl celý obsypaný krásnými červenými růžemi a voněl do celého okolí.

   „Ach, jaké to krásné růže!“ pravil sluha, „věru že jsem takových ve svém životě ještě neviděl. Ej, půjdu si z nich několik utrhnout, aspoň se jimi potěším, když hlad a žízeň utišit nemohu.“ — „Netrhej je!“ vzkřikl věštec, „já ti sám utrhnu.“ Pak se mečem dotkl keře: růže zvadly, keř se proměnil v nejmladší královnu a ta utekla za svými sestrami.

„Toto je nejmladší královna,“ pravil věštec sluhovi, „kterou její máti čarodějnice sem postavila, protože se nám chtěla pomstít za své zetě.“ — Pak šli dále. Když hranici tmavého království překročili, rozletěly se blesky s koňova čela a všecko ožilo, krásné kraje zajásaly a rozkvetly novými květy. Král nemohl věštci dosti naděkovati a nabízel mu za odměnu polovici království; ale ten odpověděl: „Ty jsi králem, panuj nad celým královstvím, a já se v pokoji vrátím do svého domečku.“ Rozloučil se a odešel.